Search

Až poslední dobou jsme se spolu sžili už jako parťáci na 100 %. Trvalo to déle, než je u kočky běžné. Asi je to tím, že Ellie neslyší. Moje hlava ji pořád ještě trochu děsí, ale mé končetiny miluje. A má zajímavé záliby. Tou největší jsou jakékoli tyče. Takže topení, nohy židlí… Ráda se kolem nich kroutí, dokonce u nich i spí. Gauč ji nezajímá. Je šťastná, když je moje hlava alespoň půl metru daleko od ní, ona může ležet u tyče a já musím hladit. Vrní a občas se na mě vděčně podívá. Jenže je to trochu nepohodlné. Musím se ohýbat a ruce nemám natahovací. Někdy ale nemám čas a musím něco dělat na PC. Jenže když chce hladit a nehladím, je zle. Probudí se v ní bílý tygr a lední medvěd dohromady a zaútočí. Nejčastěji na ruku. Jenže když na vás zaútočí tak silná šelma, neobejde se to bez krve. Její drápy mě trhají na kusy. A klidně i lehce kousne. Ale i to lehké kousnutí je krvavé. Snažím se tedy útokům předcházet a hladit. Hladit! 😅 Hladím 80 % kočku a 20 % psa, tak to má nejraději. Dnes ráno mě přišla vzbudit s tím, že snídaně už měla být dávno v misce. Když na vás vyleze tak krásné zvíře a dívá se vám přímo do očí, je to krásné probuzení. I když je tak těžká, že každé její šlápnutí bolí. Hned jí říkám, že je krásná a hladím. ❤️ V neděli jsem zkusil nechat zbytky oběda na stole, maso na třech talířích. Zkontrolovala co jsme jedli a ani si nelízla. Nikdy nejí nic, co není pro ni. Je zvláštní a zajímavá. Snad je s mými službami spokojená a doufám, že se jí v novém domově líbí. #kočka #mazlíček #láska

Limiting the effects of social media on children, such as banning its use, does not necessarily mean a solution to the problems, as children will still seek out the platforms where the risks of digital bullying and inappropriate content persist, driven by their curiosity and desire to belong with their peers. (translated)

Dario Amodei, the CEO of Anthropic, has called on the tech sector to slow down the development of artificial intelligence, presenting a three-part plan that provides independent auditors access to their internal systems to assess the reliability of models and adherence to safety measures. (translated)

Mi történne a mesterséges intelligenciával, ha eltűnnének a számok? A vitaindító kérdés: Számok nélkül az AI könnyen nagyon magabiztossá válhatna… miközben szinte lehetetlen lenne ellenőrizni. Azt mondhatná, hogy egy válasz „sokkal jobb”, egy előrejelzés „nagyon valószínű”, vagy egy modell „hatékonyabb”, de senki sem tudná komolyan megkérdezni: mennyivel? milyen gyakran téved? mennyire biztos? Egy ponton az AI értékelése akár így is hangozhatna: „Ez a modell jobb.” „Mennyivel jobb?” „Elég jó.” „És mennyire vagy biztos benne?” „Nagyon biztos.” „Mennyire?” „Nagyon, nagyon biztos.” És ha egy alkalmazás egy járhatatlan útra, egy gödör felé vagy más veszélyes helyre irányít, a „nagyon, nagyon biztos” már egyáltalán nem hangzik megnyugtatóan. Számok nélkül éppen azokat az eszközöket veszítenénk el, amelyekkel mérni tudjuk, milyen gyakran téved egy rendszer, mekkora a kockázat, és mennyi bizalmat érdemel. #mesterségesintelligencia #AI #Számok #Technológia #Hungarian #MrNumberwise # 0049 #0053 #20260905

Mám takovou superschopnost: jsem schopná zabloudit i na tý nejjednodušší trase. Občas jdu opačným směrem, umím jít i podle mapy v mobilu, kterej mám vzhůru nohama, a když se dostanu do tempa, začnou se mi v hlavě objevovat příběhy a zapomínám koukat, kudy jdu. Dnes mě čekal poslední přechod hor a to natěžko; teda mám tu batoh max 9 kilo, ale na ty mý záda to je až až a nechceš jít víc než těch 17 km, akorát že jdeš. Poprvý jsem sešla z cesty hned na začátku: prostě jsem minula odbočku a rázovala si to po široký cestě. Zjistila jsem to asi po kilometru, ale podle mapy se měly obě cesty spojit, tak jsem to neřešila. Jako spojily by se: kdyby se tam najednou neobjevil železnej plot, kterej nešlo přelízt. Ale vedle tekl z kopce potok a u něj náznak cestičky: to půjde. Jakoby šlo, jen mě trochu rozhodily náhle se objevivší krávy, který šly potokem přímo proti mně. Takhle: já se krav nebojím, ale jednak koukaly dost výhružně a jednak, jak blbě vidím, jsem si nebyla jistá, že maj všechny vemeno. Taky že neměly, zblízka bylo zřejmý, že to jedno není dojnice, nicméně podle velikosti jsem usoudila, že je to vůl a v klidu ho obešla. Chvíli jsem se prodírala popadanejma stromama a klaplo to! Byla jsem zpět na trase, což mi ovšem vydrželo pouhej kilometr; směr jsem držela, ale zas o dvě vrstevnice vejš. To už umím, dolu to šlo BUKOVÝM! lesem snadno a tam jsem se rozhodla, že už budu fakt dávat pozor. Jenže jsem začala myslet na práci a na to, jak sehnat peníze, abych si mohla dělat už je to, co chci, a ne to, co musím, cesta vedla z kopce, tak jsem do toho šlápla… long story short: šla jsem úplně opačným směrem někam k silnici v údolí. Tohle už trochu bolelo, musela jsem ten kopec vyšlapat zpátky a nebylo to kousek. Nezbylo nic jinýho, než jit s mobilem v ruce a každou chvíli kontrolovat, jestli jsem na trase, bylo to otravný, ale až na jeden zádrhel, za kterej mohla GPS, která se v sedle zasekla a já tam pobíhala jak Forest Gump po lese, než jsem zjistila, kde jsem a kam jdu, to už pokračovalo bez problémů. Pokud teda nepočítám závěrečnej sestup do vesnice o vejškovej kilák níž: odhadem tak pět kilometrů vedla cesta takovým tím volně napadaným kamením a štěrkem: klouzalo to jak kdybych šla po slupkách od banánů, asi tak desetkrát jsem uklouzla tak, že jsem skončila na zadku, naštěstí jsem s tím počítala, umím padat a dost to odpružil batoh. Za každou zatáčkou jsem doufala, že už tam bude konečně normální terén a za každou zatáčkou znovu a znovu zažívala zoufalost, protože ty šutry byly never ending story. Nakonec jsem to po dvou nekonečnejch hodinách doklouzala dolů živá a zdravá, bohužel totéž nemůžu říct o těch milovanejch barefootech. Btw batoh bylo vlastně to poslední, co mi dnes vadilo. Zajímavý na tom všem je, že ty nohy, co mě už měsíc brněly a cestou s batohem na nádraží před odletem se to zhoršilo tak, že jsem zvažovala to odpískat, přestaly brnět hned v Tiraně na letišti. S tím dejchanim to trvalo dýl, první tři dny jsem furt nemohla pořádně dodechnout, dnes jsem si na to ani nevzpomněla. Jen je teda na hovno, že zejtra letím domů. Takže jestli jste to dočetli až sem, tak na mě valte důvody, proč se vracet. Kočku a dceru ani nezkoušejte: kočka je happy u spolubydly a dcera u svýho chlapce. #cestování #příroda #dobrodružství

The article focuses on five reasons why it is beneficial to live with a dog or cat, including creating a stable daily routine, enjoying the present, learning patience, maintaining a healthy lifestyle, and providing emotional support, emphasizing that an animal is not just a possession but a committed companion. (translated)

Syn: „Tati, zamiloval jsem se do téhle úžasné holky a chci s ní chodit.“ ​Otec: „To je skvělé, synu! A kdo to je?“ ​Syn: „Sandra, sousedova dcera.“ ​Otec se tváří zaskočeně: „Aha... Kéž bys to neříkal. Musím ti něco prozradit, synu, ale musíš slíbit, že to neřekneš mámě. Sandra je vlastně tvoje sestra.“ ​Chlapec je z toho samozřejmě zničený. O pár měsíců později ale přiběhne znovu: ​Syn: „Tati, zase jsem se zamiloval a ona je ještě větší kočka!“ ​Otec: „To rád slyším, synu! Kdo je to tentokrát?“ ​Syn: „Alenka, dcera od vedle.“ ​Otec si povzdychne: „Jejda, kéž bys to neříkal. Alenka je bohužel taky tvoje sestra.“ ​Takto se to opakuje ještě několikrát, až to syn nevydrží a celý bez sebe běžela s pláčem za mámou. ​Syn: „Mami, já jsem na tátu tak naštvaný! Zamiloval jsem se postupně do několika holek a ani s jednou nemůžu chodit, protože táta je jejich otec!“ ​Máma ho láskyplně obejme, pohladí ho po vlasech a říká: „Klid, synu. Můžeš chodit, s kým chceš... On není tvůj otec.“ #humor #rodina #láska