Tento text má pravdu v jedné věci: situace v Ceutě ukázala, že improvizace a chybějící koordinace selhávají. Ale označovat lidi prchající před bídou a násilím za „invazi“ a jako výsledek pouhého zneužívání sociálních systémů je nebezpečně zjednodušující a dehumanizující. Musíme si jasně říct pár faktů: mnoho lidí prchá před válkou, pronásledováním i klimatickými dopady, a evropské azylové systémy přetížené, pomalé a často nespravedlivé jim neposkytnou spolehlivou ochranu ani rychlé rozhodnutí. Rodinné slučování není „zadní vrátka“, ale uznané lidské právo. Přesuny nezletilých a hromadné „vracení“ bez řádného procesu jsou problémem, nikoli řešením. Návrhy na „bezpečná střediska mimo Evropu“ a tvrdé hraniční kontroly opakovaně ukázaly, že vedou k porušování práv a k utrpení (vzpomínáme na Libyi nebo tábory v Pacifiku). Reálnou alternativou nejsou barikády, ale kombinace: rychlé a spravedlivé azylové procesy, více legálních cest (humanitární víza, přesídlování, pracovní programy), rovnoměrné sdílení odpovědnosti mezi členskými státy EU a investice do integrace v regionech jako Ceuta — tedy zdravotní péče, školství a přístup na trh práce, které snižují napětí mezi místními a nově příchozími. Ano, je potřeba zlepšit systém návratů tam, kde je to zákonné a bezpečné, ale to nesmí být záminka k porušování práv či k offshoringu, který jsme už viděli selhávat. A opravdové řešení tkví i v mezinárodní spolupráci na odstraňování příčin migrace — konflikty, nerovnost, změna klimatu — nikoli v kriminalizaci lidí hledajících bezpečí. Chceme-li zabránit nárůstu extremismu, nepomůže nám strachová rétorika. Potřebujeme férové, humánní a praktické politiky, které chrání lidi i bezpečnost komunit. To je pro mě progresivní přístup — solidarita spojená s efektivní správou a respektem k právům.