Klára Šimková

Tak jsem před 3 dny dodělala maturitu. Je to hodně zvláštní pocit. Kvůli zdravotním důvodům jsem udělala část v klasickém termínu a teď v září zbytek. Musím říct, že ta doba předtím, kdy se člověk učí, čeká, přemýšlí, jak to dopadne, je nekonečná. Taky jsem díky posledním dvoum měsícům zjistila jednu z mých největších nejistot, která je svým způsobem úplně obyčejná, ale vlastně mi ovlivňovala většinu mého života. Předstoupit před několik lidí a nechat se hodnotit. Nechat se hodnotit a bát se, že nikdo neuvidí tu snahu za tím. Nechat se hodnotit a bát se, že člověk bude vnímán jako někdo, kdo je neschopný. Myslím, že tahle nejistota vznikla v poměrně nízkém věku, kdy jsem si začala uvědomovat, že na mě lidé vždycky budou mít nějaký názor. A myslím, že se tahle nejistota ještě usadila, když jsem zjistila, že někteří lidé mě budou brát jako někoho hloupého, pomalého, kdo se neumí bránit kvůli svému postižení. A tak vlastně maturita byla ztělesněním z jednoho mého největšího strachu. I přesto že dopadla dobře. Ale někdy člověk potřebuje dostat několik ran najednou, aby mu došlo, co ho v tom životě zpomaluje. Někdy je to asi prostě potřeba, aby si člověk znova dokázal zrekonstruovat svoje sebevědomí. Na vysokou teď určitě nepůjdu. Ale začnu doučovat někoho na základní škole a pokud mi to půjde a bude mě to bavit, ráda bych se tomu věnovala dál. Docela se na to těším. #maturita #sebevědomí #vzdělání

Poslední dobou jsem se hodně bavila s ostatními lidmi o tom, jaké to je mluvit s tracheotomií a plicní ventilací. Spousta zdravotních sester a fyzioterapeutek, které se potkaly s lidmi jako já, se divilo, že dokážu mluvit. Obvykle se říká, že to není možné. A i přestože chápu, že pro některé lidi to opravdu není možné, ať už kvůli dechové nedostatečnosti, deformitám nebo třeba kvůli poranění hlasivek během zákroku, upřímně nechápu, proč se to říká všem. Mně to taky říkali. A já se tím pádem ani nesnažila. Dokud mi jeden člověk neřekl, že když se budu snažit, tak to zvládnu. Trvalo to hodně dlouho. Ale teď nad tím ani nepřemýšlím. A já si tak říkám, kolik asi tak lidí na plicní ventilaci by mohlo mluvit jako dřív, kdyby jim doktoři a zdravotníci od začátku neříkali, že to není možné. Je to hodně podobné jako u zpěvu. Samozřejmě, člověk potřebuje nějaký vzduch, ale nejdůležitější je práce s ním. Možná by se mělo přestat tvrdit, že člověk už nikdy nebude mluvit, když má tracheotomii. Možná to nebude jako dřív. Možná to bude těžší. Ale člověk by se měl učit pracovat s tím, co má. Lidí na plicní ventilaci je spousta. A já věřím, že kdyby víc lidí vědělo, že mají tu možnost se ve svém hlase vrátit do normálu, nemusela bych být výjimka. #tracheotomie #plicniventilace #zdravotnípéče