Jak se má dědeček? Už jsem vám nějakou dobu nenapsala zprávy z domova sendvičové generace, tak to napravuju. Děda se po pár týdnech u nás rozhodl vrátit se domů. Po pár “intenzivních” rozhovorech si prosadil svou, objeli jsme doktory - a někteří přijeli k nám, díky za to! - dědečkovi jsem zařídila polohovací postel, vytuněné chodítko a chytré hodinky s detekcí pádu a SOS tlačítkem a 24 hod tísňovou péčí. Péče teď dostala jiný rozměr - dědovi vařím a z většiny obstarávám nákupy (dohoda, nefňukám), protože je to logisticky nejjednodušší. Navíc už znám dědovi stravovací návyky a chutě a vím, jak jídlo připravit, aby se mu dobře jedlo. Denně 1-2 návštěvy na kontrolu a změření saturace, což s domácím oxymetrem zvládá i Anežka (7 let) a je to její oblíbená činnost. Dědovi pomáhám prakticky se vším - hygiena od A do Z, úklid, příprava jídla, oblékání a víte co? Ono to funguje. Našli jsme systém, energii a čas a hlavně SÍLU být prostě k dispozici. A když ne my s mužem, tak další rodina. Je to náročné? Samozřejmě. Je to psychická zátěž? SAMOZŘEJMĚ! Ale neměnila bych. Jestli můžu dědovi v jeho 90 letech - v červnu mu bude 91 a já fakt doufám, že to spolu oslavíme! - dopřát pohodlné dožití podle jeho přání a potřeb, udělám to. A jsem přesvědčená, že moje holky budou díky tomu mnohem víc empatické vůči okolí a že jim pradědeček obohacuje dětství tak, jak to nikdo jiný nedokáže. Děda byl 43 let havíř, kutal stovky metrů pod zemí, přežil zavalení v dole, těžkou angínu, mrtvičku a těžký covid. A furt se dokáže usmát, udělat fórky a pamatuje si jména svých přátel, každý rok vzpomíná u parte na svoji maminku a o svojí ženě, mojí babičce, která nás před 2 roky opustila, mluví se stejnou láskou, jako to dělal za jejího života. Člověk si u té plotny při vaření litru česnečky tak nějak uvědomí dost věcí, díky dědečku ❤️ (Psáno večer, posláno do světa až za čerstva.) -