Na té fotce je kluk, kterému bylo teprve 22 let, když s padákem seskočil do temné protektorátní noci. Jmenoval se Jiří Potůček. Zatímco Gabčík s Kubišem měli zlikvidovat Heydricha, on měl úkol, bez kterého by celý odboj byl slepý a hluchý: udržet spojení s Londýnem. Tohle je příběh muže, který přežil gestapácké zátahy a vodil za nos mašinerii třetí říše, aby ho nakonec ve spánku popravil vlastní krajan. 🧵👇 Baťovec s vysílačkou Potůček (krycím jménem Tolar) byl elitní radista paravýsadku Silver A. Klávesy jeho vysílačky Libuše byly jedinou pupeční šňůrou mezi domácím odbojem a exilovou vládou v Anglii. Před válkou dělal u Bati – a ta tvrdá škola samostatnosti se mu sakra hodila. Po útěku přes Balkán do Francie a Británie se z něj stal špičkový spojař. Seskočil 29. prosince 1941 s Alfrédem Bartošem a Josefem Valčíkem. Zatímco oni v terénu budovali sítě, on se stal „neviditelným“ srdcem operace. Hlas z lomu Hluboká Vysílat z okupovaného území byla ruská ruleta. Němci měli zaměřovací vozy a neustále křižovali ulice. Potůček musel s těžkou bednou neustále prchat. Nejdéle a nejslavněji vysílal z lomu Hluboká nedaleko Ležáků. Dělníci a správce ho schovali do dvojitého stropu strojovny. Věděli, že pokud je gestapo chytí, vyvraždí jim celé rodiny. A přesně to se bohužel nakonec stalo. Štvanice začíná Když po atentátu na Heydricha začalo gestapo zuřit, smyčka se stáhla. Nacisté vyhladili Ležáky právě kvůli podpoře Potůčka a přítomnosti Libuše. On sám ale unikl. Začala šílená štvanice. Potůček prchal s vysílačkou na sever, vysílal z Bohdašína i od Trutnova. Z jednoho zátahu vyvázl jen o vlásek – bosý, v dešti, zatímco za jeho zády gestapo zatýkalo jeho spolupracovníky. Sám proti všem Zůstal úplně sám. Bartoš se v bezvýchodné situaci v Pardubicích smrtelně postřelil, Valčík padl s ostatními v kryptě v Resslově ulici. Vyčerpaný, hladový a s nohama rozedranýma do krve se Potůček vydal na neuvěřitelný pěší pochod zpátky na Pardubicko. Doufal, že najde pomoc u starých kontaktů. Odmítal to vzdát. Krutá ironie osudu Je 2. července 1942. Extrémně vyčerpaný Potůček usíná v remízku u Rosic nad Labem. A tady přichází ten nejtragičtější konec. Nenašlo ho gestapo. Narazil na něj protektorátní četník Karel Půlpán. Dodnes se historici přou, jestli Půlpán vůbec tušil, na koho míří. Jisté je jedno: když se spící parašutista pohnul, Půlpán ho střelil přímo do hlavy. Jednoho z nejodvážnějších mužů československého odboje zabil ve 23 letech český četník. Jiří Potůček byl technologickým hrdinou své doby. Zatímco zbraněmi jiných byly samopaly a granáty, jeho zbraní byly šifry a rádiové vlny. Bez jeho prstů na telegrafním klíči by Londýn nevěděl nic. Nezapomínejme na něj. 🇨🇿📻 -

Přežil peklo dvou světových válek. Krvácel za naši svobodu u El Alamejnu i ve francouzských zákopech. Smrt si pro něj ale nepřišla na bitevním poli. Přišla v temné cele v Praze, rukou jeho vlastních krajanů. Představte si muže, který celý svůj dospělý život zasvětil jediné myšlence: svobodnému Československu. Karel Lukas se narodil v roce 1897 a už jako mladík bojoval v československých legiích. Prošel krutými boji první světové války ve Francii, bránil republiku na Těšínsku a v roce 1939 čelil přesile na Podkarpatské Rusi. Když vlast volala znovu, nezaváhal. Zapojil se do Obrany národa, musel uprchnout a stal se jedním z pilířů našeho zahraničního odboje. Jako náčelník štábu naší obrněné brigády v Británii a bojovník od El Alamejnu, kde utrpěl těžká zranění, dokázal svou nezměrnou statečnost. Později sloužil jako vojenský diplomat v USA i Kanadě a všude dělal čest našemu jménu. Po válce se vrátil domů s nadějí. Ale přišel únor 1948. Z hrdinů ze západní fronty se přes noc stali nepřátelé státu. Na jaře 1949 byl Karel Lukas zatčen Státní bezpečností. To, co se odehrálo za zdmi vyšetřovny v Bartolomějské ulici, představuje absolutní dno lidské krutosti. Vyšetřovatelé se z něj snažili vymlátit přiznání k vykonstruované špionáži. Muže, který za vlast opakovaně nasazoval život, nutili chodit se zavázanýma očima v kruhu, zatímco ho bestiálně tloukli obušky do celého těla. Bili ho do chodidel tak surově, až mu strhávali nehty. Zlámali ho fyzicky, ale jeho čest nezničili. Těžce zraněný, s vnitřním krvácením a v nepředstavitelných bolestech, byl převezen do cely na Pankráci. Ačkoliv jeho spoluvězni zoufale prosili o lékařskou pomoc, dozorci ji záměrně odepřeli na více než dva týdny. * května 1949, pouhé hodiny poté, co se ho konečně uráčili převézt do vězeňské nemocnice, Karel Lukas vydechl naposledy. Režim se ho bál natolik, že ho musel umlčet. Jeho nezlomnost byla tichou výčitkou všem, kteří se rozhodli kolaborovat se zlem. Až v roce 1990 se dočkal plné rehabilitace a posmrtného povýšení na generálmajora. Nejsou to jen odstavce v učebnicích dějepisu. Jsou to skutečné osudy lidí, kteří zaplatili tu nejvyšší cenu za to, že si zachovali rovnou páteř. Je naší povinností jejich příběhy vyprávět dál, protože národ, který zapomene na své skutečné hrdiny, ztrácí svou duši. Čest jeho památce. 🕯️🇨🇿 #KarelLukas #Hrdina #Ceskoslovensko #PametNaroda #Historie KterouNesmimeZapomenout -

🧵 PŘÍBĚH: Válečkem na nudle proti Hitlerovi. O statečnosti, na kterou se zapomíná. 🇨🇿 Známe jména jako Gabčík, Kubiš nebo Mašínovi. Ale ruku na srdce – slyšeli jste někdy o Ireně „Ince“ Bernáškové? Její příběh je důkazem, že ta největší odvaha se často skrývá tam, kde bychom ji nečekali. Byla to první Češka, kterou nacisté odsoudili k smrti. A ona té smrti hleděla do očí s neuvěřitelným klidem. 1️⃣ Osud ji nešetřil Inka byla dcerou slavného grafika a legionáře Vojtěcha Preissiga. Vyrůstala v Americe, kde se navzdory počáteční neznalosti jazyka vypracovala mezi nejlepší studenty. Byla to bojovnice už od dětství. Po návratu do vlasti ji ale život zkoušel dál. Nešťastné manželství s bratrancem a těžká rána v podobě zprávy od lékařů, že po prodělaném potratu už nikdy nebude mít děti. Mnoho lidí by taková bolest zlomila. Inku ale zocelila. Svou energii se rozhodla věnovat něčemu většímu, než byla ona sama. 2️⃣ V boji za svobodu Březen 1939. Nacisté obsazují Prahu. Zatímco mnozí propadají beznaději, Inka začíná jednat. Společně s otcem se vrhají do vydávání ilegálního časopisu V boj. Byla to mravenčí a nesmírně nebezpečná práce. Když gestapo rozbilo tiskárnu a zatklo první spolupracovníky, Inka to nevzdala. Tiskla dál u sebe v bytě na Spořilově. V bojových podmínkách, často jen ručně pomocí obyčejného kuchyňského válečku na nudle. Kromě toho pomáhala převádět uprchlíky přes hranice. 3️⃣ Vinu beru na sebe V září 1940 spadla klec. Gestapo si pro ni přišlo. Následovaly brutální výslechy. Inka v tu chvíli prokázala charakter, ze kterého mrazí. Aby zachránila ostatní, vzala veškerou vinu na sebe. „Dělala jsem to sama. Nikoho dalšího neznám.“ Svou obětí zachránila mnoho životů v odboji. Svou rodinu však bohužel uchránit nedokázala – otec i manžel později zahynuli v koncentračních táborech. 4️⃣ Důstojnost až do konce Před soudem v Berlíně nestála zlomená žena, ale hrdá občanka Československa. Odmítla se podřídit a chovala se jako rovná s rovným. Stala se první Češkou, nad kterou nacistická justice vynesla rozsudek smrti. Byla její poslední noc, 26. srpna 1942. Bylo jí 38 let. V dopise na rozloučenou není ani stopa po hysterii nebo strachu. Jen smíření a neuvěřitelná síla: "Jdu ne jako otrok hnán do své kobky, ale jako ten, jenž zahalí se v plášť svůj a uléhá k příjemným snům." V pět hodin ráno její život ukončila gilotina. Irena Bernášková nám ukázala, že hrdinství není o fyzické síle, ale o síle ducha a pevné páteři. Věnujme jí dnes tichou vzpomínku. Zaslouží si, abychom její jméno znali. 🕯️ #Historie #Cesko #Hrdinove #WW2 #IrenaBernaskova #Vboj -