Jak jsem vyrůstal na cigánském sídlišti v Děčíně Boleticích? 🙂 Rok 1995 a jdu do první třídy touhle spálenou krajinou. Na Severu to bylo vždycky trochu ostré, zvlášť tady na cigánském sídláku. Ulice Čsl. Partyzánů, moje hřiště, městská betonová džungle, ve které o zážitky nebyla nouze. Můj oblíbený je třeba ten, jak nám někdo zazvonil na dveře, a když jsme otevřeli, měli jsme na rohožce obří lidské hovno posypané kokosem. Dodnes to říkám jako skvělou historku u piva, protože je to vlastně skvěle kreativní. 😀 Vždycky se tu prostě něco dělo. Třeba jsem dostal do čuni, když jsem šel s košem, ten mi pak Romale ukradli a bobovali na něm za barákem. Jindy mi zas počůrali psa nebo ukradli noty a flétnu cestou do hudebky. Dole u sklepů pravidelně čuchaly malé děti toluen a vchodové prosklené dveře ve vchodu byly tak často rozbité, že jsme nemuseli otevírat klíčem a procházeli rovnou rámem. No a když se to náhodou zasklilo, tak tím sklem někdo vždycky omylem prošel, protože jak bylo čisté, tak na to člověk nebyl zvyklý a nevšiml si ho. Občas to tady bylo i drsnější, třeba když na ulici podřízli chlápka, jen aby mu z nohou ukradli nové adidasky. Nebo když vám někdo střílel prakem do okna a když jste schytali do hlavy odpadky, co někdo sypal z balkónu. Prostě staré dobré devadesátky v Sudetech. Ale byly tu i zábavné příhody, třeba když dal táta ze srandy kamarádovi na starého Forda cedulku "VĚNOVÁNO DĚTEM" a druhý den už bylo celé auto rozebráno do takové míry, že z něj byla jen karosérie na špalkách. Akorát teda soused se moc nesmál. Každopádně tohle vůbec není žádný stesk, jen jsem chtěl říct, že já ta města mám opravdu bytostně zažitá a prožíval jsem dětství dost intenzivně v tom světě nejspodnějších pater (i když fyzicky ve 12. patře paneláku). Naučilo mě to také vnímat věci víc plastičtěji a zemitěji. Černí kluci mi říkali gádžo a já jim more nebo cigáne, kdybych jim říkal Rome, tak mi možná tak dají do držky. Měl jsem mezi nimi i spoustu kamarádů, třeba kluka, jehož rodiče byli doktoři a byl to premiant třídy. U velké části z nich jsem ale viděl, že prostě jsou problémovější než majorita, ale i tak jsme většinou žili v míru a hráli si spolu. Vzpomínám na to, jak jsme prolézali různé betonové skruže, dávali na koleje hřebíky, abychom z nich měli nožíky, chodili lízt nahoru do kopce po stromech do třešňového sadu, jak jsem jezdil na skejtu za tátou na zahrádku pivnice a cestou mu kupoval Startky za papírovou dvacku ve večerce v kočárkárně, jak jsme lezli po žebřících do starých továren nebo hledali poklady v Labi. Bylo to dobrodružství a jsem rád, že jsem to všechno zažil (přežil). Vnímám ten svět pak pestřeji. Vím, jak žijou lidi v bídě a zmaru, ale také jak se z té bídy dá snahou vypracovat a bojovat s tím. 🙂 #dětství #vzpomínky #život
