Blíží se konec školního roku (achich ouvej). Od příštího týdne jdeme každý s naší Route book na dispečink. Je potřeba to projít, říct když třeba někde jedeme trochu jinak než je dáno, jestli máme malé změny v zastávkách, které děti jsou sice v seznamu, ale nejezdí. Ať ví jak to dát do kupy na příští školní rok. Achich ouvej. A až v srpnu se dozvím, jestli mi moje trasa zůstane nebo ne. Užívám si každý den. Ten rozdíl v tom když jsem s nimi začínala a teď. I ta middle school je vlastně ok. Spoustu jet neměli stejného řidiče víc než jeden školní rok. Někdy to bylo i víc řidičů za rok. Chci zůstat. Chci pokračovat. A nevím jestli to půjde. Včera odpoledne zas elementary děti seděly kde chtěly ( a teda i odpoledne předtím, ale o tom mluvit nebudeme. A vůbec jsem na ně nehoukla "You are playing me like a fiddle!") Pustila jsem tam písničky z pohádek. Frozen, Toy story, Lví Král... A autobus zpíval. A bylo to super. Nechci jít na jinou trasu. Opravdu to pomyšlení bolí. Mám tam kluka. Nemá rodiče. Je "problémový". A když měl dostatek zápisů, přišel za mnou člověk co to má na starosti a zeptal se mě, jestli ho má z busu suspendovat. Řekla jsem že ne. Nechci. Co to vyřeší? Chci ať má stabilitu. Podporu. Všichni to chceme. Vyhodit ho nevyřeší nic. Není nebezpečný. Nikoho nenapadá. To by byla jiná písnička. Jen je prostě... Místo toho jsem ve skupinovém emailu s jeho učitelem (a supervisor učitele a můj supervisor) a řešíme každý horší den. Ale i každý opravdu dobrý den. Jednou za čas s ním učitel přijde k autobusu. A já chválím jaké dělá pokroky a to co bylo je minulost. Třeba i jen minulost z uplynulého týdne. Mluvím s ním. Mám ho ráda, nebudu kecat. Záleží mi na něm. Chci zůstat. Chci ať má jistotu v tom, že má každý den stejného řidiče. Vím že to zní jako blbost. Možná. Je to jen krátký čas dvakrát denně. Od pondělí do pátku. Ale jsem tam a chci tam být. #školství #děti #podpora
