Pětadvacetiletý Karel Kryl si 9. září 1969 sbalil jízdenku od Čedoku, dvě gramodesky a zásnubní prsten. Mířil na písničkářský festival na zřícenině hradu Waldeck v západoněmeckém Hunsrücku. Měl se vrátit za čtrnáct dní. Nevrátil se dvacet let. Rozhodnutí padlo až tam. Podle dochovaných papírů z Národního archivu se k azylu odhodlal teprve v cizině. Doma nechal skoro všechno: rodinu, věci i přítelkyni Helenu Landovskou, sestru herce Pavla Landovského. Rodičům napsal větu, která zní skoro jako ukolébavka a zároveň jako výmluvu před sebou samým: „Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma.“ Nebylo. Německy neuměl. Práci neměl. Posluchače taky ne. Měřil sto padesát osm centimetrů. Kytara mu sahala skoro k ramenům. Přesto z něj už před odjezdem byl „národní tragéd“, jak si později sám říkal. Rodina knihtiskařů z Nového Jičína přišla v roce 1950 o tiskárnu. Stroje komunisté rozbili před očima šestiletého chlapce a odvezli do šrotu. Z keramické školy v Bechyni a vojny v Dobřanech se vynořil básník, který psal tak ostře, že režimu nezbylo než ho umlčet. Píseň *Bratříčku, zavírej vrátka* spadla podle jeho vlastních slov „z nebe“ v noci po 21. srpnu 1968. Viděl v Jičíně dva kluky s hlavami v dlaních. Deska stejného jména vyšla začátkem roku 1969 u Pantonu, protože Supraphon ji odmítl. Na obálce byly fotografie Josefa Koudelky. Režim zbývající náklad nechal rozřezat cirkulárkou. V hitparádě *Čtrnáct na houpačce* Českého rozhlasu (@CRozhlas) *Bratříček* nejdřív skončil druhý, pak vyhrál. Pak zakázali píseň i pořad. Po prvním výročí okupace v srpnu 1969 zasáhly na Václavském náměstí Lidové milice. Krylovy koncerty se rušily jeden za druhým. Festival na Waldecku, poslední ze série *Chanson Folklore International*, byl tehdy jednou z mála cest ven. Po dvou týdnech požádal ve Spolkové republice Německo o politický azyl. Usadil se v Mnichově, kterému říkal Mníšek pod Alpou. Žil skromně, studoval dějiny umění a žurnalistiku, koncertoval pro krajany. Pro Rádio Svobodná Evropa (@RFERLPress) nejdřív pracoval jako externista, od roku 1983 jako řádný redaktor. Vedl i sportovní relace a vlastní okénko *Krylologie*. Německé občanství si nikdy nevzal, protože by se musel vzdát československého. Alba *Rakovina*, *Maškary* a *Karavana mraků* se do republiky pašovala v obalech od operet. Lidé je kopírovali na magnetofonech. Za šíření jeho písní padly u nás i dva nepodmíněné tresty vězení. Režim na něj přes hranici nedosáhl. Písně ano. Domů se podíval až 30. listopadu 1989, na pohřeb matky. Týden v rozjetém převratu označil za nejhezčí týden života. Pak přišlo zklamání z porevoluční politiky, z rozdělení Československa, z toho, že se nikdy nesešel s Václavem Havlem. Napsal *Demokracii*. Zůstal nepohodlný i ve svobodě. V roce 1991 stál v pražské Lucerně. Koncert k desce *Maškary*, hostem Ivan Hoffman. Pro mě jediný koncert, na kterém jsem kdy byl. Stál jsem hned u pódia s minikazeťákem a nahrával. Znal jsem nazpaměť všechny jeho písně. On na jevišti pořád vypadal jako člověk, kterému kytara přerostla přes hlavu, a přitom zaplnil sál tak, že z něj nebylo úniku. 3. března 1994 ho v Mnichově zabil infarkt. Bylo mu devětačtyřicet. Dva dny předtím ještě stihl Prahu. Zádušní mši sloužil přítel, břevnovský arciopat Anastáz Opasek. Před klášterem se tísnily čtyři tisíce lidí. Leží na Břevnovském hřbitově. Od toho zářijového rána s jízdenkou od Čedoku uplynulo přesně sedmapadesát let. Pásy se rozřezaly, hranice zmizely, magnetofony zestárly. Kazetu z koncertu u pódia v Lucerně mi ukradli vykradači bytů, které předtím pustili po Havlově amnestii. Písně nezestárly. Stále platí to, co Kryl věděl už v pětadvaceti: slovo, které se nedá zakázat cirkulárkou, přežije i toho, kdo ho napsal. P.S.: Byl Kryl i vaším idolem, nebo jste k němu přišli až později? Napište, která jeho píseň vám zůstala v hlavě. Každý den sem dávám aspoň jeden příběh, který stojí za to si znát. Like, komentář, sdílení, bookmark a follow, ať vám ten další neuteče. #KarelKryl #Hudba #ČeskáHistorie
