Search

We do not commemorate 1968 just because of the past. We remember it mainly because of our future. When you listen to the memories of the witnesses, it sends chills down your spine. The oppressive atmosphere, the radio on all night, and foreign tanks on our streets. And the most terrifying thing? Russia still has absolutely... (translated)

In front of the Russian embassy in Prague, hundreds of people gathered for a memorial event for August 1968, including witness Karel Kovařovic, and participants created a symbolic "receipt" for Soviet and Russian imperialism, while collections were being held to help Ukraine. (translated)

The Museum of Romani Culture is preparing a thematic program on August 2 to honor the victims of the Romani Holocaust, which includes a musical evening and lectures at the Memorial of the Holocaust of the Roma and Sinti in Lety near Písek and Hodonín near Kunštát, and it will commemorate the tragic events of the night from August 2 to 3, 1944, when the remaining Romani prisoners were murdered in Auschwitz II-Birkenau. (translated)

In less than two months, nearly 300,000 people lost their lives – neighbors, classmates, entire families who had been living just a few hundred kilometers away from us. On July 22, 1942, the Nazis began the mass deportations of Jews from the Warsaw ghetto to the extermination camp Treblinka. (translated)

Jarmila Trávníčková, přední zlínská manekýna ze 60. let, vzpomíná na zlatou éru módy a barev, která přišla po chudobě padesátých let, kdy jako teenagerka objevovala svět modelingu navzdory politickým tlakům a nedostatku kvalitních materiálů v Československu. #ZlatáŠedesátá #módníhistorie #PaměťNároda

Heinz Prossnitz, židovský student z Prahy, se během holocaustu neúnavně angažoval v pomoci svým bližním, přičemž osobně zorganizoval a poslal tisíce kilogramů jídla do ghetta v Terezíně a Birkenau, avšak jeho odkaz a přínos zůstávají jen málokomu známé. #HeinzProssnitz #Židovskáhistorie #Paměťnároda

Článek se zaměřuje na každodenní pohřby ukrajinských vojáků v Lvově a popisuje vznik nové kultury paměti, kterou iniciuje projekt dokumentaristky Snižany Gusarevyčové, přičemž reflektuje smutek a úctu k padlým v kontextu války, která zanechává hluboké stopy v životě obyvatel. #Pohřeb #Ukrajina #PaměťNároda

František Wiendl, hrdina, který se jako mladík aktivně zapojil do protinacistického odboje a později pomáhal osma dvaceti lidem uniknout před komunistickým režimem, zemřel ve věku 102 let, po deseti letech strávených v komunistických vězeních a lágrech, přičemž byl také zakládajícím členem Konfederace politických vězňů. #PaměťNároda #FrantišekWiendl #odboj #dobrezpravy

76 years since the murder of Milada Horáková. A woman who bravely stood up to the Nazis and the Communists – and they were so afraid of her that they decided to kill her. The entire trial is a symbol of the immense evil that was then presented as justice in our country. We must never forget. (translated)

We stand in a place where the communist regime did not only kill people. It also tried to kill their names, memory, families, and graves. Here in Ďáblice, it is evident that the red terror did not end with death. It continued even after. Families often were not allowed to bury their loved ones with dignity, mourn them, or even say aloud where. (translated)

The life of Zdena Mašínová was proof that even communist oppression cannot break a person of strong character. She remained true to her values despite persecution, pressure, and lack of freedom. Let us never allow the crimes of the communist regime to be relativized. Especially for her. Honor her memory 🖤 (translated)

Ve Svatavě na Sokolovsku byla otevřena nová expozice, která připomíná osudy žen internovaných v nacistickém táboře, jehož podzemní část je jediným dochovaným pozůstatkem a nabízí návštěvníkům příběhy těchto žen prostřednictvím projekcí a zvukových nahrávek. #SvatavskýTábor #VězněnéŽeny #PaměťNároda

Předseda Senátu Miloš Vystrčil na pietním aktu v Letech u Písku zdůraznil, že česká ústava odmítá označování některých skupin jako parazity a varoval před považováním lidí za méněcenné, což bylo narážkou na nedávná slova představitelů Motoristů, a vyzval k uctění památky obětí koncentračního tábora pro Romy a Sinty z období druhé světové války. #LidskáPráva #PaměťNároda #RespektKRozdílům

V Letech u Písku jsme se dnes sešli na místě, kde v letech 1942 a 1943 fungoval koncentrační tábor Romů a Sintů. Předtím tady byl pracovní a kárný tábor, který byl na počátku zřízen československou vládou. A i v koncentračním táboře potom pracovali jako dozorci Češi. To bychom https://t.co/AQxFw2g0aS #Historie #PaměťNároda #Holocaust

Dnes si připomínáme 81 let od konce druhé světové války – nejkrvavějšího a nejničivějšího konfliktu v dějinách lidstva. Rány po něm jsou patrné v naší zemi dodnes. Jak odcházejí pamětníci, kteří zažili skutečné utrpení, strach, strádání a hlad, jako by se vytrácela i pokora k #DruháSvětováVálka #Historie #PaměťNároda

Komunisti jí říkali „pyskatá kráska“. K smrti ji nenáviděli. Představovala totiž všechno, co oni nebyli a co se snažili zničit: noblesu, vzdělání a naprostou, nezlomnou vnitřní svobodu. Dagmar Šimková strávila v pekle komunistických kriminálů 14 let. Nezlomili ji. Tohle je její příběh. 👇 Narodila se v květnu 1929 do rodiny píseckého bankéře. Její dětství jako z pohádky tvrdě utnul únor 1948. Většina lidí tehdy sklopila hlavu a snažila se přežít. Dagmar ale ne. S partou kamarádů tiskla a po nocích roznášela letáky, které si dělaly drsnou legraci z Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Když pak navíc u sebe doma schovala dva kluky, kteří zběhli z vojny a snažili se dostat přes hranice na Západ, spadla klec. V roce 1952 si pro ni přišla Státní bezpečnost. Odplata režimu za tuhle mladickou revoltu byla absolutní a zničující. Třiadvacetiletá Dagmar dostala 15 let natvrdo. Její matka Marta vyfasovala 11 let – v podstatě jen za to, že o dceřiných aktivitách věděla a neudala ji. Rodinnou vilu v Písku a veškerý majetek stát obratem ukradl. Rodina třídního nepřítele měla být vymazána. Následovalo peklo, které si dnes málokdo umí představit. Dagmar prošla těmi nejhoršími ženskými lágry. V jihoslovenských Želiezovcích, kterým se tehdy přezdívalo „slovenská Sibiř“, dřela na polích při melioracích, po kolena v ledové vodě a bahně. Bachařky – často primitivní a agresivní ženy – si na inteligentní a krásné dívce s gustem léčily mindráky. Ponižovaly ji, zakazovaly jí číst i psát, posílaly ji do korekce. Ona ale zvolila nečekanou zbraň: estetiku a hrdost. I v těch nejnuznějších podmínkách se snažila udržet si lidskou důstojnost a ženskost. Upravovala si vězeňský mundúr, chodila vzpřímeně. Odmítala se před totalitní šedí hrbit. Jeden z nejkrutějších momentů přišel v roce 1955 v pardubické věznici. Tam na chodbě náhodou potkala svou matku, se kterou se neviděla tři roky. Byla strádáním tak zubožená, že ji Dagmar zprvu vůbec nepoznala. Matku nakonec propustili na amnestii v roce 1960 a ta pak zvenčí zoufale bojovala za svou dceru. Dagmar si ale musela odsedět celých 14 let. Vyšla až v roce 1966, ve svých 37 letech. Své nejlepší roky nechala za mřížemi. Ani to ji ale neumlčelo. Během pražského jara 1968 pomáhala v Písku zakládat sdružení politických vězňů K 231. Její dům se stal centrem svobodného myšlení. Když pak v srpnu přijely ruské tanky, měla jasno. Věděla, že jako „nepolepšitelná“ by šla sedět znovu. Se starou matkou se jim podařilo v zářijovém chaosu doslova na poslední chvíli utéct přes Vídeň až do australského Perthu. Začít znovu na druhém konci světa, bez majetku a s obrovským traumatem? Dagmar to zvládla neskutečně. Oporou jim byla její sestra Marta, která již v Austrálii mnoho let žila. V Austrálii vystudovala dvě vysoké školy (dějiny umění a sociální práci). Dělala terapeutku ve věznici, protože komu jinému by vězni věřili víc než jí. A protože byla neuvěřitelně činorodá, občas si přivydělávala jako modelka, a dokonce dělala filmovou kaskadérku. A hlavně: napsala knihu Byly jsme tam taky. Není to jen vzpomínkový deníček. Je to syrová, tvrdá a literárně naprosto brilantní zpráva o tom, jak totalita ničí lidské duše. To, jak přesně dokázala Dagmar Šimková podstatu komunistického lágru rozebrat, ukazuje následující citát. Neztěžuje si v něm jen na hlad nebo zimu, ale přináší mrazivou analýzu samotného zla: „Byly jsme postaveny tváří v tvář něčemu novému, dosud neznámému. Bylo to promyšlené, vědecké spiknutí proti tomu, co člověka odlišuje od ostatních tvorů. Nešlo totiž ani tolik o náš fyzický zmar jako o rozšlapání mozku člověka, jeho mysli, přes kterou se tunovým cvalem slonů řítila lež, teror a propaganda. Šlo o to, vyrvat z hrudi člověka srdce, přinutit jeho duši k otrocké prostraci a zdupat ji a pošlapat jako rohož u dveří. Zničit vědomí lidského JÁ, aby přestalo existovat. Když člověk ztratí vědomí sebe, jeho tělo není nebezpečné.“ Dagmar Šimková zemřela v Austrálii v klidu a míru 24. února 1995. Domů se už nikdy natrvalo nevrátila, i když se pádu režimu dožila. Totalita ji připravila o domov, o majetek i o mládí. Svou vnitřní svobodu a vědomí vlastního „JÁ“ si ale vzít nikdy nenechala. #DagmarSimkova #Historie #Komunismus #PametNaroda #ProtikomunistickyOdboj #Hrdinove #BylyJsmeTamTaky #Československo -