Search

To so babies, they enabled 0 apartments, put Slovenia in debt so that it is now in excessive deficit, divided jobs in the public sector among relatives and party cadres, froze road expansions - do you not understand that Titoism is not a development program for Slovenia and that these people, whose parents paved the way for them, do not understand the priorities of adults in Slovenia? They live in their Instagram world with sponsors and money from state-owned companies. Who votes for this? Why? (translated)

The public, parents, and experts support the transition from a nine-year to an eight-year primary school. They do not agree with the opposition and the educational establishment, which strongly oppose such a change. Support remains clear despite the daily aggressive campaign of the opposition, dominant media, the educational establishment, and unions. The discussion about the future of Slovenian education must not revolve around the interests of individual institutions and individuals. At its core must be children, knowledge, and a quality school. There is no backing down. (translated)

I recognize two motives behind the demands for ever new professional analyses of the education reform. The first is procrastination. However, we can no longer solve the poor results of the Slovenian school system by delaying decisions. The second is the interest in acquiring new public funds. To put it frankly: the educational establishment would again cash in. Since 2015, when PISA results began to decline, the Pedagogical Institute and three pedagogical faculties have received more than 26 million euros of taxpayer money for research from ARIS funds. And this is just the tip of the financial iceberg. Despite this, even today we do not have their clear answer on how to reverse this trend. Slovenia does not need another study that will delay action. It needs a thoughtful and effective reform, clear decisions, and accountability for results. There will be no concessions. The reform will happen. We will carry it out in cooperation with those who live Slovene education every day: teachers, principals, and parents. (translated)

In the Czech Republic, according to data at the end of 2025, there are a total of 2,272,755 persons aged 65 and older and approximately 1.1 million children under the age of 10. The government decided yesterday on a one-time "boost" for pensioners of 2,000 CZK per head. If this were calculated solely based on the number of people aged 65+, it would amount to about 4.5 billion CZK; since the benefit is supposed to go to all pensioners (old-age, disability, and survivor pensions), it will actually cost the state budget - read "your wallet" - more like 5.5-6 billion CZK. Most of this money will be spent. Some may return through VAT collection, but it is not about investment or capital. It's about consumption. If the government really wanted to do something for "our people," it would consider how to support "the young." For example, by taking inspiration from "Trump accounts" (yes, even DJT can occasionally bring a good idea) and creating an individual locked investment account for every child under 10, where it "pours" about 4,000 to 5,000 CZK. In total, it's about the same amount of money, but the social impact would be much more interesting: 👉As a starting sum, it seems small, but compound interest and a long investment horizon are powerful levers—if the account remains truly locked and fees are low. 👉Such an account could also be contributed to by parents and grandparents (or their employers), so it wouldn't just be about that one state deposit. 👉There could be tax relief on family deposits, to give them a reason to postpone their own consumption in favor of their children. It is worth noting that without a cap or adjustment for low-income households, the differences between children could actually deepen. 👉With a little goodwill, such a product could be combined with a "better pension scheme" for children and youth. But who am I to advise the government, right? (translated)

Přemýšleli jste někdy, proč mají starší domy v Praze i jinde téměř všude čtyři nebo pět pater – a co vůbec umožnilo vznik mrakodrapů? Odpovědí není železobeton. Je to malá součástka o padesát let starší než on. A právě dnes slaví výročí. Typická ulice až do konce 19. století po celém světě: čtyři až šest pater, žádný výtah, žádný skelet: 🧵1/6 #Praha #architektura #historie

Takmer každá kultúra má modernizované vydania starších autorov a spolu s nimi aj diskusie o pravopise, slovnej zásobe, redakčných poznámkach či prispôsobení súčasnému čitateľovi. Jeden starožitník mi kedysi povedal, že „patina času pridáva hodnotu“ a môže byť tým, čo odlišuje originál od lacnej kópie. Otváram „Nedeľné eseje“ Constantina Noicu, dostávam sa k predslovu vydavateľa vo vydaní Humanitas z roku 1992 a zisťujem, že „pravopis bol aktualizovaný“. Čítať Noicu mohlo znamenať prechádzku 30. a 40. rokmi 20. storočia. Namiesto toho sa touto dobou prechádzame s modernými okuliarmi, pohodlne usadení v Uberi a bez obáv, že sa stratíme — teda že neporozumieme slovám vtedajšej doby, ktoré mohli byť jednoducho „preložené“ v poznámkach pod čiarou. Čo keby sme vzali aj dobové noviny a „aktualizovali“ ich? A možno by sme mohli urobiť rebranding aj vtedajším reklamám, aby sme svoje neuróny nemuseli príliš namáhať, akoby sme boli v escape roome. Prečo sa zastaviť tu? Mohli by sme aktualizovať aj učebnice dejepisu a napísať, že Archimedes zo Syrakúz bol zabitý rímskym vojakom, zatiaľ čo počítal matematiku na svojom tablete. Základná myšlienka zostáva rovnaká, však? Len doba zmizne. A ešte niečo: prečo matematici „neaktualizujú“ Pytagora? Môžu zmeniť zápis. Môžu dôkaz vysvetliť inak. Môžu dokonca vytvoriť obrázok online pomocou animácie, ktorá vzniká priamo pred očami žiakov. Ale Pytagorova veta zostáva Pytagorovou vetou. Keď teda čítame staršieho autora, prečo nezachovať aj jazyk jeho doby — a moderné vysvetlenia neumiesťniť do poznámok? A posledná otázka pre Humanitas a pre tých, ktorí pôsobia na univerzitných literárnych a filologických fakultách: ak vás dnešní školáci o niekoľko desaťročí „aktualizujú“ pomocou # a emoji, bude vám to vyhovovať? #Humanitas #ConstantinNoica #Noica #NedeľnéEseje #Archimedes #Pytagoras #Hashtag #Emoji #MrStorywise #AktualizovanýPravopis #DejinyJazyka #20260920_1926 #Slovenčina #Literatúra #História #ExCehoslovacia

Téměř každá kultura má modernizovaná vydání starších autorů a spolu s nimi i diskuse o pravopisu, slovní zásobě, redakčních poznámkách nebo přizpůsobení současnému čtenáři. Jeden starožitník mi kdysi řekl, že „patina času dodává hodnotu“ a může být tím, co odlišuje originál od levné kopie. Otevírám „Nedělní eseje“ Constantina Noiky, dostávám se k předmluvě nakladatele ve vydání Humanitas z roku 1992 a zjišťuji, že „pravopis byl aktualizován“. Číst Noiku mohlo znamenat procházku třicátými a čtyřicátými lety 20. století. Místo toho se touto dobou procházíme s moderními brýlemi, pohodlně usazeni v Uberu a bez obav, že se ztratíme — tedy že neporozumíme slovům tehdejší doby, která mohla být jednoduše „přeložena“ v poznámkách pod čarou. Co kdybychom vzali také dobové noviny a „aktualizovali“ je? A možná bychom mohli udělat rebranding i tehdejším reklamám, abychom své neurony nemuseli příliš namáhat, jako bychom byli v escape roomu. Proč se zastavovat tady? Mohli bychom aktualizovat také učebnice dějepisu a napsat, že Archimédes ze Syrakus byl zabit římským vojákem, zatímco počítal matematiku na svém tabletu. Základní myšlenka zůstává stejná, ne? Jen doba zmizí. A ještě něco: proč matematici „neaktualizují“ Pythagora? Mohou změnit zápis. Mohou důkaz vysvětlit jinak. Mohou dokonce vytvořit obrázek online pomocí animace, která vzniká přímo před očima žáků. Ale Pythagorova věta zůstává Pythagorovou větou. Když tedy čteme staršího autora, proč nezachovat také jazyk jeho doby — a moderní vysvětlení neumístit do poznámek? A poslední otázka pro Humanitas a pro ty, kdo působí na univerzitních literárních a filologických fakultách: pokud vás dnešní školáci za několik desetiletí „aktualizují“ pomocí # a emoji, bude vám to vyhovovat? #Humanitas #ConstantinNoica #Noica #NedělníEseje #Archimédes #Pythagoras #Hashtag #Emoji #MrStorywise #AktualizovanýPravopis #DějinyJazyka #20260920_1926 #Čeština #Literatura #Historie

The European Commission has presented a proposal for the EU KIDS Act, which includes tightening the rules for verifying the age of children on the internet, with children under 13 not being allowed to have their own accounts on social networks, and those older than 13 only having access to limited, parent-managed accounts. (translated)

,,Tati, jdem hrát?“ ⚽️ Vyrobil jsem si svoje nejlepší kámoše, abych měl vždycky s kým hrát fotbalovou vožíračku. 😊 A čím jsou starší, tím víc mi dochází, že tohle období má datum spotřeby. Že jednou už se nezeptají. Takže dokud se ptají, jdu. Pokaždý, když můžu.❤️ https://t.co/kU52RBmb2V #fotbal #kamarádi #hra

Vibrace křídla a smrtící rozpad letadla. Záhadu za druhé světové války nevyřešili mechanici, ale nenápadná olomoucká rodačka pomocí matic. Ač ji @Caltech považoval za největší žijící matematičku, stálou profesuru jí odmítl dát. Vítejte u dalšího dílu mého seriálu o opomíjených ženách ve vědě. Pokud se vám líbí, sdílejte jej dál. Nejdříve ale update ke sbírce na 100 počítačů pro ukrajinské děti, o které jsem psal včera - za jediný den se podařilo získat přes polovinu cílové částky. Děkuji všem, koho zajímají detaily, mám na profilu i fotky a video z prohlídky. Prvních minimálně 50 tak pojede k sirotkům už příští týden (a když se ještě dnes hecnete, přispějete a nasdílíte ostatním, tak možná i všechny). Od octárny v Linci k Hilbertovým spisům Olga Tausskyová se narodila 30. srpna 1906 v židovské rodině v Olomouci. Rodina se brzy přesunula do Vídně a za první světové války do Lince, kde její otec řídil továrnu na ocet. Dceři zadával praktické úlohy: například spočítat, kolik vody je třeba přilít do směsi, aby kyselost odpovídala normě. Pro Olgu tak matematika nebyla jen laboratorní teorií z učebnice, ale živým experimentem. Gymnázium dokončovala v době, kdy její otec zemřel. Příbuzní si přáli, aby vystudovala chemii a převzala rodinný podnik. Tuto roli však nakonec zastala její starší sestra Ilona. Olga si prosadila svou vášeň a v roce 1925 nastoupila na Vídeňskou univerzitu (@univienna). V pouhých třiadvaceti letech tu obhájila doktorát pod vedením Philippa Furtwänglera. Zkoumala v něm, jak se v algebře chovají zobecněná celá čísla. Její výjimečný talent nezůstal utajen. Slavný matematik Richard Courant ji v roce 1931 povolal do Göttingenu, aby pomohla redigovat sebrané spisy legendy oboru Davida Hilberta. Jak později poznamenal matematik Gian-Carlo Rota, dostala za úkol najít a opravit v Hilbertových pracích chyby dřív, než toto slavné dílo vůbec vyjde. V Německu se potkala s další geniální matematičkou Emmy Noetherovou, politická situace se však rychle zhoršovala a Courant Olgu včas varoval, ať se do Německa už nevrací. Vrátila se do Vídně, kde se živila doučováním a skromným asistentstvím. Navštěvovala schůzky slavného Vídeňského kroužku a jejím blízkým přítelem se stal Kurt Gödel. Díky stipendiu a pomoci kolegů naštěsťí včas odešla do Anglie. Její matka a sestra stihly prchnout až v roce 1940. Olomoucká židovská obec, ze které Olga vzešla, válku nepřežila. Olgu tak z české paměti nevymazala plynová komora, nýbrž exil. Jak matematika zachraňovala křídla letadel Válka její vědeckou práci zcela proměnila. V letech 1943–1946 pracovala pro britskou Národní fyzikální laboratoř na výzkumu jevu zvaného flutter – nebezpečné nestability křídel. Proud vzduchu křídlo ohýbá, ohyb prudce mění aerodynamický vztlak a kmitání se dále zesiluje. Nad určitou rychlostí se vibrace vymknou kontrole a letadlo se ve vzduchu rozpadne. Rozluštit tento pohyb znamenalo vyřešit obří soustavy rovnic uspořádané do matic (obdélníkových tabulek čísel). Zjistit, zda křídlo kmit utlumí, vyžadovalo najít takzvaná „vlastní čísla“ těchto matic. V době ručních kalkulaček to byla nepředstavitelně úmorná práce. Olga Tausskyová ale sáhla po zapomenuté věty Semjona Geršgorina z roku 1931: místo zdlouhavého výpočtu přesných hodnot dokázala tato čísla matematicky „uzavřít“ do pomyslných kruhů. Pro záchranu letadla totiž nebylo nutné znát přesný výsledek. Stačilo dokázat, že všechny tyto kruhy leží v „bezpečné zóně“ (matematicky nalevo od nuly). Pokud tomu tak bylo, znamenalo to, že konstrukce kmit utlumí a letadlo vydrží. Sama později napsala, že teprve tehdy pochopila krásu diferenciálních rovnic a stala se „nositelkou pochodně“ teorie matic. Z oboru, který byl dříve považován jen za skladiště tabulek, vytvořila samostatnou a celosvětově uznávanou disciplínu. Čtrnáct let čekání na spravedlnost Po válce odešla s manželem, irským matematikem Johnem Toddem, do USA. Pracovala na prvních počítačových projektech, a to i s legendárním Johnem von Neumannem. V roce 1957 oba zamířili na prestižní @Caltech v Pasadeně. Manžel dostal plnou profesuru a plat 12 000 dolarů. Olga získala pouze pozici výzkumné pracovnice a plat 9 000 dolarů (v dnešním přepočtu kupní síly to znamená rozdíl více než 700 tisíc korun ročně). Vedení univerzity v oficiálním zápisu sice uznalo, že jde o nejvýznamnější žijící matematičku světa, ale stálé profesorské místo jí odmítlo přiznat. Přesto učila, vedla doktorandy a měla kancelář hned vedle svého muže. Definitivu na své pozici získala až po šesti letech jako „výjimečný případ“. Ve stejném roce (1963) ji deník Los Angeles Times vyhlásil Ženou roku. Řádnou profesorkou se stala až v roce 1971 – neuvěřitelných čtrnáct let po příchodu na @Caltech. Impulzem k tomu byla mediální pozornost kolem mladé anglistky Jenijoy La Belleové, ze které tisk nepřesně udělal „první ženu v akademickém sboru“. Dotčená Olga se vydala na rektorát a docílila toho, čím měla být už dávno: stala se oficiálně první ženou s plnou profesurou na Caltechu. Dědictví v každém výpočtu Během kariéry vychovala čtrnáct doktorandů. V roce 1964 mezi nimi byla i Lorraine Fosterová – vůbec první žena, která na Caltechu obhájila doktorát z matematiky. Olžin přístup ke studentům i kolegům přitom nejlépe shrnovala nenápadná cedulka, kterou měla trvale na stole: „Je pěkné být důležitý, ale důležitější je být milý.“ Získala prestižní Fordovu cenu od @amermathsoc i rakouský Čestný kříž za vědu a umění. Vídeňská univerzita jí udělila čestný doktorát, odhalila reliéf v arkádovém dvoře a její jméno dnes nesou mezinárodní ocenění i stipendia na Caltechu. Jen v její rodné Olomouci po ní dodnes nenese jméno ani jediná ulice. Olga Taussky-Toddová zemřela v roce 1995 ve věku 89 let. Když dnes software počítá stabilitu křídel dopravního letadla v turbulenci, stále řeší vlastní čísla velkých matic. Geršgorinovy kruhy jsou v učebnicích a teorie matic je vedle matematické analýzy základní řečí každého inženýra. Pochodeň, kterou nesla, hoří v každém výpočtu bezpečnosti letu – přestože jméno ženy, která naučila tabulky čísel mluvit o kmitání křídel, v učebnicích většinou chybí. P.S.: Každý den sem dávám příběh o opomíjené vědkyni. Pomozte sérii #ZenyVeVede šířit – nejvíce pomůže retweet (20× více než like) či alespoň komentář. Sledujte @tkapler, ať vám neuteče další díl a jestli jste tu poprvé, přečtěte si i ty minulé. Věděli jste, že olomoucká rodačka zachraňovala spojenecká letadla, byla označována za nejlepší matematičku světa, ale na plnou profesuru na Caltechu musela čekat 14 let? #ZenyVeVede #Matematika #Historia

Janez Janša, vse najboljše. Danes imaš 68 let. Ne štej let. Štej, kolikokrat si se še vedno obrnil proti slovenski gori, s tvojimi uspehi, namesto da bi se usedel v družinsko naročje. Poznamo te prečudovite slovenske poti, našega Janeza. Iz njih se vidi, Slovenci smo – ponosni na mati Slovenijo, tudi ko ni kamere in ni govora. Hvala, da si vztrajal. Hvala, da nisi pozabil, od kod prihajaš. Hvala, da Slovenijo še vedno častiš tako, kot se častijo naši starši: zvesto, tudi ko zbolijo. Želim ti zdravja, da zdržiš, še mnogo sončnih vzhodov nad našimi hribi, na tleh mati Slovenije. Želim ti miru v srcu in razuma, ki ve, kaj je prav, tudi ko je okolje glasno in negativno. In želim ti, da veš: nikoli nisi sam. Slovenci te gledamo z istim ponosom, s katerim gledamo Triglav. Iz srca, le zdravje Slovencem naj velja... #Slovenija #JanezJanša #PonosniSlovenci

At the same time, his development was at the level of a few-month-old baby. The parents had been striving for euthanasia for a longer time because the child was suffering immensely, and the doctors were only prolonging his life - without modern medicine, he would have died at birth, and every minute after that was prolonging his torment. (translated)

Když v laboratoři omylem ukápla na plátěnou tenisku kapka chemické směsi, nešla smýt vodou, olejem ani rozpouštědlem. Z nešťastné nehody se nakonec zrodila nejslavnější impregnace světa. Radost z toho ale nemáme. Tento díl seriálu #ZenyVeVede jsem vybral s ohledem na včerejší narozeniny protagonistky. Je zajímavý a aktuální ale i důsledky jejího objevu. Patsy Shermanová (za svobodna O’Connellová) se narodila 15. září 1930 v Minneapolis. Na střední škole jí dívčí test studijních předpokladů přisoudil jedinou ideální dráhu: hospodyni. Požádala proto o chlapeckou verzi testu. Ta jí předpověděla kariéru zubařky nebo vědkyně. Vydala se studovat chemii a matematiku na Gustavus Adolphus College (@gustavus) ve městě St. Peter. V roce 1952 tam úspěšně promovala jako první žena, která získala bakalářský titul v obou oborech současně. Firma 3M (@3M) ji téhož roku přijala do laboratoře fluorové chemie. Smlouva byla jen dočasná. Ženy v laboratořích se tehdy vnímaly jako přechodná pracovní síla: vdají se, založí rodinu a odejdou. Chemičky byly jasnou výjimkou – v amerických laboratořích jich pracovalo zhruba šest procent a odnášely si v průměru jen 60 % mužského platu. Patsy se v srpnu 1953 vdala za Huberta Shermana a narodily se jim dvě dcery. Z firmy 3M však neodešla – zůstala v ní čtyřicet let. Úkol zněl téměř vojensky. Nová paliva proudových letadel rozkládala pryžové hadice. Shermanová připravila fluorochemickou latexovou emulzi, která měla agresivnímu palivu odolat. Asistentka Joan Mullinová však při práci upustila skleněnou láhev a kapky emulze dopadly na její bílé plátěné tenisky. Mýdlo, voda, alkohol ani organická rozpouštědla nepomohly. Plátno se však nezbarvilo ani nezhrublo – a v místech, kde směs zaschla, špína vůbec nechytala. Její šéf George Rathmann reagoval věcně: zasažené tenisky na základnu Wright-Patterson sice nepoletí, ale co kdyby se ta samá látka nanesla na tkaninu? Shermanová s ním vzorek namočila, usušila a podržela pod tekoucím kohoutkem. Voda od povrchu odskakovala téměř v pravém úhlu a stejně se zachovala i rozpouštědla. Fluorochemikálie totiž výrazně snižují povrchovou energii vlákna. Kapalina ho díky tomu nesmáčí, sbalí se do kuličky a sklouzne – olej i voda se chovají přesně tak, jako by tkaninu pokrývalo kachní peří. Látka, která měla původně chránit palivovou hadici, tak mohla chránit kabáty, koberce i čalounění. Jejím spolupracovníkem a mentorem se stal Samuel Smith. Tři roky společně ladili recepturu i výrobní náklady. První produkt se dostal na pulty v roce 1956 jako ochrana vlny. Shermanová později vzpomínala, že první zkoušky v textilkách dopadly „naprosto katastrofálně“, protože směs držela výhradně na vlně. Trvalo další léta, než zvládli úpravu bavlny, syntetiky, koberců, autočalounění či tkanin s trvalou úpravou, z nichž se mastná skvrna uvolnila až po praní. Produktová řada Scotchgard nakonec čítala kolem čtyřiceti položek a firmě v nejlepších letech vynášela přes 300 milionů dolarů ročně – v dnešním kurzu zhruba 6,3 miliardy korun. Když se v padesátých letech zkoušela odolnost tkanin přímo v provozu textilky, Shermanová musela čekat venku. Do výrobních hal ženy nesměly, a tak jí výsledky musel vynášet kolega. Patent US 3 574 791 na blokové a roubované kopolymery s polárními a fluoroalifatickými skupinami získala se Smithem 13. dubna 1971. Společně drželi třináct patentů, celkově je její jméno podepsáno pod šestnácti. Jeden z nich se týkal i optických zjasňovačů, díky nimž mohly prací prášky slibovat prádlo „bělostnější než bílé“. V roce 1974 přijala firma 3M Shermanovou jako první ženu do své Carlton Society, interní síně slávy vědců společnosti. V roce 1989 byla jako první žena uvedena do Minnesotské síně vynálezců a v roce 2001 do Národní síně vynálezců. V osmdesátých letech vedla firemní technické vzdělávání a nakonec řídila celý útvar technického rozvoje. Do důchodu odešla v roce 1992. Dcery se vydaly v jejích šlépějích: starší vystudovala chemii a pracovala v 3M, mladší se stala bioložkou. Skupina chemických sloučenin, ze které Scotchgard vyrostl, však měla i druhý život, který už Shermanová neovlivnila. Původní receptury stavěly na perfluoroktansulfonátu (PFOS). Tato látka se v přírodě téměř nerozkládá, hromadí se ve vodě i v krvi a patří mezi takzvané „věčné chemikálie“. Americká agentura EPA začala rizikovost PFOS prověřovat na konci devadesátých let. Společnost 3M ohlásila v roce 2000 útlum výroby a od roku 2003 Scotchgard přešel na látky s kratším (a tedy bezpečnějším) uhlíkovým řetězcem. Minnesotský spor o znečištěnou pitnou vodu skončil v roce 2018 vyrovnáním ve výši 850 milionů dolarů (přibližně 18 miliard korun). Patsy se toho nedožila, zemřela o 10 let dříve na následky cévní mozkové příhody. Výrobu celé nadřazené skupiny látek PFAS (Per- a polyfluorované alkylové látky) 3M definitivně ukončila na konci roku 2025. Značka Scotchgard ale žije dál – jako impregnace na obuv, čalounění či antimlžná úprava brýlí. Problémem všech PFAS jsou jejich závažná rizika zdravotních komplikací (onkologická onemocnění, hormonální a imunitní poruchy, metabolické a reprodukční poruchy). Což rozhodně nechcete u látek které v prostředí i tělech živočichů přetrvávají stovky let a neumíme je ani spolehlivě a levně filtrovat. V Česku se jejich koncentrace plošně měří v povrchových vodách; v kohoutkové vodě je studie zatím nacházejí jen v minimálním množství. Tento stín však nesnižuje hodnotu jejího objevu. Ukazuje spíše odvrácenou tvář chemie, která v roce 1953 nedovolila skvrně zmizet z tenisky. Shermanová ji nevyhodila – viděla v ní unikátní vlastnost a příležitost. Společnost z této vlastnosti vybudovala celé obchodní impérium. Svět si zapamatoval praktický sprej. Chemička, která jej vymyslela, zůstala v laboratorním plášti na firemní fotografii. Často říkala, že vynálezcem může být kdokoli, kdo neignoruje nehodu a zdánlivý neúspěch. Mladým dívkám vzkazovala, ať jdou odhodlaně za svým cílem, protože dokážou totéž co všichni ostatní. Sama to musela dokázat testu, který jí přisoudil jen péči o domácnost, pracovní smlouvě, jež počítala s jejím brzkým odchodem, i vrátnici v textilce, přes kterou ji nepustili k vlastnímu experimentu. P.S.: Každý den sem dávám příběh o opomíjené vědkyni. Pomozte sérii #ZenyVeVede šířit – like, komentář, sdílení a follow @tkapler, ať vám neuteče další díl. Slyšeli jste už o PFAS a jejich rizicích? #Chemie #Vynálezkyně #ŽenyVeVede

Namely, parents will have to pay for an additional year of kindergarten (especially since it will be mandatory). With an average salary, this means around 5,000 EUR in additional costs for parents, per child (it can be more depending on the municipality, or less if there are two or more children in kindergarten at the same time). (translated)

To ni nikakršna »vojna napoved stroki«. Učitelji in ravnatelji – torej ljudje, ki vsak dan delajo v šolah – so naši ključni partnerji pri oblikovanju in izvedbi reforme. Ne zaupam pa pedagoškemu establišmentu po inštitutih, fakultetah, zavodih in na ministrstvu, ki je desetletja oblikoval in utrjeval ureditev, katere rezultate danes vsi poznamo. Gre za zelo majhno skupino, nekaj deset ljudi, ki je obvladovala ključne vzvode sistema. Ta establišment zdaj tudi sam priznava, da sistem ne deluje in da ga je treba popraviti. Toda popravljali bi ga isti ljudje in na isti način kot doslej: tako, da bi jim država najprej deset let bogato plačevala študijo za študijo. In naj bom jasen: ko kritiko institucij in njihovih nosilcev razglasijo za napad na vse učitelje, učitelje uporabljajo kot živi ščit za obrambo lastnih položajev. Tega manevra ne sprejemam. Reforma bo izvedena v partnerstvu z učitelji, ravnatelji, starši in strokovnjaki, ki želijo izboljšati znanje naših otrok – ne ohranjati statusa quo. #izobraževanje #reforma #učitelji