L'esordio dell'Iran ai Mondiali 2026 negli Stati Uniti è stato caratterizzato da tensioni politiche, proteste della diaspora Tehrangeles sulle tribune e fischi durante l'inno, culminando in un pareggio 2-2 contro la Nuova Zelanda, mentre la squadra ha affrontato difficoltà logistiche e dichiarazioni controverse post partita. #Iran #Mondiali2026 #Tehrangeles
Bývalý izraelský zpravodajský důstojník: Íránské poznámky: Krátký příběh o centrifugách a strachu Dnešní hlubší ponor bude trochu jiný. Bude to krátký příběh. Před mnoha lety se v jednom podzemním íránském jaderném zařízení začaly bez zjevné příčiny rozpadat centrifugy. Počítače přestávaly fungovat. Řídicí systémy se vymykaly kontrole. Měřicí přístroje přitom vytrvale ukazovaly, že je všechno v naprostém pořádku. A Íránci si s tím nevěděli rady. Byli jsme přesvědčeni, že příčinu odhalí téměř okamžitě. Nešlo přece o žádné amatéry. Byli to seriózní inženýři, absolventi nejlepších univerzit v zemi, elita perského technického vzdělání. Člověk by čekal, že spustí důkladné vyšetřování, povedou přesné záznamy a s pomocí vědecké metody problém izolují a odstraní. Tím spíš, že už o několik let dříve dokázali rozpoznat podobné poruchy, které do jejich obohacovacího zařízení zanesla cizí, neviditelná ruka. Schopnosti na to měli. O to větší bylo naše překvapení, když celé měsíce nedokázali určit, co sérii havárií způsobuje. Sami tomu říkali „velká selhání“. Centrifugy se čas od času roztočily, zpomalily — a pak se jednoduše rozpadly. Někdy běžely v režimech, které by si žádný inženýr v podobném systému nikdy netroufl nastavit. Jediné, co Íránci dělali, bylo, že zničené centrifugy co nejrychleji nahrazovali novými v naději, že si nikdo nevšimne, co se vlastně děje. Co se to tam odehrává? ptali jsme se sami sebe. Proč se nezastaví, neprošetří to jako normální lidé, nenajdou závadu a nepokračují v rozšiřování zařízení podle původních plánů? Bylo to za prezidentství Ahmadínežáda. Brzy se ukázalo, že vědecké i technologické vedení se jednoduše bálo oznámit prezidentovi i nejvyššímu vůdci, že věci nejdou podle plánu. Ahmadínežád v roce 2007 vyhlásil 9. duben státním svátkem — „Dnem jaderné energie“ — a oblíbil si návštěvy zařízení, kde pózoval fotografům v bílém laboratorním plášti. Strach postupně prosakoval celým systémem. Došlo to tak daleko, že i směnová hlášení v zařízení přestala popisovat skutečný stav. Kdokoli nahlásil poruchu, byl za ni okamžitě označen za odpovědného. Jednou jsme to slyšeli přímo od inženýra, který tam pracoval — neptej se jak, protože to neřeknu. Lidé byli podle něj tak vyděšení, že se raději vůbec nepřibližovali k počítačům. Když centrifuga havarovala a kamery ukázaly, že ses pohyboval poblíž, okamžitě ses stával hlavním podezřelým. Systém, který kdysi dokázal vést skutečné vědecké vyšetřování, se proměnil v mechanismus, jenž hlásil výhradně to, co chtělo vedení slyšet. Každý, kdo byl podezřelý z odporu vůči režimu — a takových nebylo málo — nebo dokonce, nedej bože, jen sympatizoval s reformisty, byl okamžitě považován za potenciálního zrádce. Zato loajalistům režimu se ledacos odpouštělo. Jak nám jednou řekl jiný inženýr o jednom z pracovníků zařízení: „Ten chlap je hodně zbožný, má vousy. Toho nikdo podezírat nebude. Nikdo se ho nedotkne.“ Vyšetřování a nezávislé kontrolní komise: pryč. Korupce a protekce: dovnitř. Írán se během let proměnil ze země, která si cenila technologické excelence a vědecké pravdy, v kakistokracii — systém, v němž se odborné výsledky posuzují podle toho, jak blízko stojíš režimu. A nezůstalo jen u jaderného programu nebo raketových projektů. Během posledních dvou desetiletí se Revoluční gardy, kdysi poměrně profesionální síla z dob íránsko-irácké války, proměnily v nabobtnalou a zkorumpovanou instituci, která hospodaří s obřími rozpočty a slouží především insiderům a jejich rodinám. Střední třída byla vydlabána zevnitř. Po celé zemi se rozšířily drogy a prostituce. Veřejné služby i školství viditelně upadaly. A kolabující ekonomika spolu s vědomím, že kariérní postup je možný jen skrze korupci, zároveň výrazně usnadnila nábor agentů ochotných režim zradit. Nejde přitom o to, že by stát nedokázal rozvíjet své vojenské technologie. Díky odhodlání a masivnímu odčerpávání zdrojů dosáhl Írán skutečného pokroku. Nahromadil dost štěpného materiálu pro 11 jaderných zbraní a vybudoval rozsáhlý vojensko-průmyslový komplex zaměřený na rakety a drony. To všechno ale mělo svou cenu. Na konci nultých let začala mohutná vlna emigrace střední třídy. Velké íránské komunity vyrostly v Torontu a Los Angeles, kterému Íránci s oblibou říkají „Tehrangeles“. Sen nejedné perské matky byl prostý: aby její syn odjel studovat techniku do zahraničí — a už se nevrátil. Pokles životní úrovně nepřišel ze dne na den. Byly to roky a desetiletí pomalého rozkladu. V uplynulém roce byl v Teheránu sotva jediný den s nepřerušenou dodávkou elektřiny. Země čelí těžké vodní krizi. Doslova: na některých místech z kohoutků neteče voda. Chybí plyn na vytápění domácností během mrazivé zimy a v létě, kdy teploty stoupají k 50 stupňům, přestává fungovat klimatizace. Íránský rijál se zcela propadl a každý, kdo není napojený na režim, se posouvá blíž a blíž k chudobě. Včera jsem viděl otázku, jak se mohlo stát, že země s takovým potenciálem skončila jako zaostalý a izolovaný stát. Odpověď? Právě takhle. Byly to roky postupného úpadku, během nichž lidé krok za krokem přestávali říkat pravdu a začali říkat jen to, co chtěl režim slyšet. Jakákoli podobnost s jinými zeměmi je odpovědností čtenáře. -
