Search

Jak jsem podepsal petici za ČT a omylem otevřel brány Xpekelné! Všechno to začalo naprosto nevinně. Jeden krátký, téměř zenově lakonický dotaz vypuštěný do digitálního éteru: "Podepsáno, co vy?". Na první pohled jen obyčejný status o podpoře médií veřejné služby. V neúprosné realitě českého Xka to ale zafungovalo jako hozený granát do hnízda velmi rozzuřených, avšak argumentačně lehce podvyživených vos. To, co následovalo, nebyla jen obyčejná diskuze. Byla to přehlídka mentální gymnastiky, internetových archetypů a nechtěná komedie plná logických salt vzad. A samozřejmě to byla i výprava za slávou, která mi vynesla dvě lesklé trofeje v podobě blokací od lidí, jejichž křehké ego zkrátka neuneslo tíhu základní logiky. Co jsme se tedy z této bouře ve sklenici vody dozvěděli o našich spoluobčanech? Pojďme si ty nejlepší kousky rozebrat na atomy. 1. Frakce strážců státní pokladny (a vlastních drobných) Tato skupina pevně věří, že stát a jeho instituce fungují na bázi streamovací platformy. "Nekoukám, neplatím," zní jejich neprůstřelná mantra. Do diskuze obvykle vpadnou s bojovým pokřikem "Ruce pryč od mých peněz", případně v lingvisticky vylepšené verzi "RUCE PRYČ OD MÍCH PENĚCH", u které má češtinář chuť si vypíchnout oči rezavou vidličkou. Jejich argumentace: Chtějí platit jen za to, co sami fyzicky konzumují. Představují si, že stát funguje jako rohlíky v samoobsluze. Kde naráží na strop: Všude tam, kde se objeví slovo "infrastruktura". Když jim zkusíš jemně naznačit, že z daní se platí i dálnice, po kterých nejezdí, nebo hasiči, ačkoliv jim zrovna nehoří střecha nad hlavou, jejich logika začne nekontrolovatelně rotovat. Absolutním králem této disciplíny se stal diskutér, který na přirovnání k armádě reagoval vizí, že dříve přece armáda dávala smysl, protože se živila z dobývání a loupeživých výprav... Ano, obhajoba drancování sousedních států jako legitimní náhrady koncesionářských poplatků, to je skutečný "masterclass" politické ekonomie či snad lobotomie? 2. Kadeřníci, kádrováci a cestovatelé v čase Proč se bavit o meritu věci, nezávislosti novinářů nebo zákonných pojistkách, když můžeme řešit barvu vlasů a strašit minulým stoletím? Jejich argumentace: Za všechno může "zrzavá krysa" nebo "zrzavý extremista". Jakákoliv petice na ochranu čehokoliv je okamžitě katapultuje do padesátých let a vidí za ní buď novodobé komanče, nebo minimálně diktát z Bruselu. A pochopitelně jsi "ovce", pokud nesouhlasíš s tím, že oni mají patent na "pravdu" nebo na to být "normální". Kde naráží na strop: V momentě, kdy po nich chceš, aby reagovali na samotný text petice. Zjistíš, že ho vlastně nečetli, ale spolehlivě vědí, že na nějakém tajném srazu jakási důchodkyně vybírala pětistovky pro ČT. Diskuze s nimi připomíná hraní šachů s holubem... rozhází figurky, pokálí šachovnici a pak se hrdě naparuje, že vyhrál. 3. Rytíři "selského rozumu" Tohle je velmi specifická kasta. "Selský rozum" je pro ně univerzální štít z titanu, za který lze schovat naprosto jakoukoliv absenci informací, historického kontextu nebo kritického myšlení. Jejich argumentace: Nepotřebujeme složité zákony a pojistky. Kdo "hysterčí", ten nepoužívá hlavu. Vždyť pan ředitel řekl, že je to OK, tak co se vzrušujete? Kde naráží na strop: Nechápou, že deštník si člověk kupuje, když svítí sluníčko, a ne až když už mu teče do bot. Jejich selský rozum obvykle končí u toho, že "vítěz voleb bere všechno". Pojem jako "systémové pilíře státu" je pro ně něco jako sprosté slovo, které je zbytečně zdržuje od toho, aby mohli média prodat v privatizaci nejvyšší nabídce a mít konečně klid. 4. Dlaždiči, sprinteři a mistři v ústupu A pak tu máme absolutní dno diskuzní žumpy. Ty, pro které je i jednoduché souvětí o podmětu a přísudku nepřekonatelnou literární výzvou. Jejich argumentace: Žádná neexistuje. Startují rovnou na sto procent spojením "zmrdi z letné", "jen blb", "pííča blbá" nebo tě pro jistotu rovnou pošlou "do prdele". Kde naráží na strop: Hned u prvního logického argumentu. Když jejich urážku odpálkuješ s chladnou hlavou a zeptáš se na věcný důvod jejich rozhořčení, nastává zkrat na základní desce. Následuje buď snaha udělat z tebe hlupáka stylem "já se ptám, ty odpovídej", nebo a to je ta nejkrásnější část, epický taktický ústup. Zabouchávání dveří s majestátním prohlášením "moudřejší ustoupí", přičemž ten dotyčný celou dobu jen zběsile couval, je čirá poezie. Zdrhnout z diskuze bez jediného argumentu a pasovat se přitom na mudrce, to už vyžaduje pořádnou dávku drzosti. 5. Akademičtí papoušci a ozvěny v prázdném sudu (Speciální případ) Tahle kategorie si žádá vlastní odstavec, protože představuje vrcholný úkaz internetové fauny. Do ringu totiž vstupuje "pan Docent". Titul zaručuje pocit nadřazenosti, ale bohužel negarantuje schopnost vést debatu. Jeho argumentace: Hned na úvod tasí kartu s padesátými lety: "Já jsem to nikdy komunistům nepodepsal a nehodlám to měnit." Když mu jemně ukážete paradox, že nechat státu volnou ruku je vlastně návrat k oněm komunistickým metodám, okamžitě mění plášť akademika za lékařský plášť a rozdává diagnózy o "choromyslných dedukcích". Kde naráží na strop: Zasekne se v nekonečné smyčce jako poškrábané cédéčko. Dokola opakuje, že "pan ředitel to přece potvrdil", což je argumentační perla připomínající situaci, kdy se jdete zeptat lišky, jestli je kurník v bezpečí. Když je konfrontován s vlastní prázdnotou, začne křičet: "Lžete! Dezinformátore! Omluvte se!" Neschopen vlastní myšlenky se mění v dokonalou ozvěnu. Jakmile mu nastavíte zrcadlo a pojmenujete jeho myšlenkový svět jako "nepopsaný list" a "sterilní bioprodukci poslušnosti", jeho systém zcela zkolabuje. Ceny za celoživotní dílo: Dvě blokace! Tady se dostáváme k jádru pudla a trofejím. Vyvést trolly a zejména uražené "docenty" z míry natolik, že v záchvatu frustrace musí použít tlačítko "Block", je internetový ekvivalent získání černého pásku v karate. Znamená to jediné... tvůj klidný tón, věcné otázky a mrazivá slušnost narušily jejich křehký matrix natolik, že raději vypli proud. Věcný střet prostě nedali a zbaběle prchli do svých bezpečných bublin, kde jim nikdo neklade nepříjemné otázky a nenastavuje zrcadlo. Co si z toho odnést? Stát si za svým názorem v bažinách českých sociálních sítí vyžaduje hroší kůži. Ukázalo se, že požadovat po některých lidech elementární logiku nebo slušnost je dnes ten nejdrsnější punk. Ale stojí to za to, minimálně pro tu zábavu, když sleduješ, jak někomu praskne cévka jen proto, že ho odmítneš urazit zpátky a místo toho mu nabídneš zrcadlo jeho vlastní argumentační prázdnoty. Ať žijí další petice a další trofeje do sbírky! #ČT #diskuze #sociálníSítě

Zdivočelá země – zrcadlo malosti i obětavosti Když se po letech vrátíte k Zdivočelé zemi a sledujete ji s dětmi, které komunismus znají jen z vyprávění, najednou vás udeří, jak přesně a nelítostně seriál zachytil to nejpodstatnější: že totalita neničila lidi hlavně velkými zločiny, ale pomalu, kapku po kapce, skrze každodenní rozhodnutí a jejich dlouhodobé ozvěny. Nejsilnější motiv seriálu není ani tak hrdinství disidentů, jako spíš obyčejná lidská matematika kompromisu. Jerry je jejím nejčistším příkladem. Chytrý kluk v partě, který umí mluvit s lidmi i s úřady. Na začátku ho přátelé téměř prosí: „Ty to musíš vzít. Kdo jiný? Zachráníš nám to tady.“ A on to vezme – vstoupí do strany, stane se předsedou JZD. Ne z ideologie, ale z odpovědnosti vůči svým blízkým. Aby družstvo přežilo, aby lidé měli práci, aby se úžasná komunita nerozpadla. A pak začne ta nejbolestivější část příběhu – dominový efekt v nejčistší podobě. Jak roky plynou, režim se utahuje, normalizace dusí všechno. A ti samí lidé, kteří ho před lety tlačili do strany, se najednou začnou tvářit, jako by on byl ten, kdo se „prodal“. Najednou je to on, kdo má „rudou knížku“, on, kdo „sloužil režimu“, zatímco oni „vydrželi“. Povyšují se nad ním v hospodě, v očích sousedů, v rodinných vzpomínkách. Zapomínají, že jeho kompromis jim mnohdy umožnil ten jejich relativně klidný život bez větších perzekucí. Seriál tu malost neodsuzuje lacině. Neukazuje ji jako vlastnost zlých lidí. Ukazuje ji jako lidskou vlastnost. Jako mechanismus sebezáchovy duše: když už je bezpečno soudit, najednou si člověk rád přepíše vlastní minulost tak, aby v ní sám vycházel co nejlépe. A přece – právě v té šedé zóně kompromisů a polopravd – se rodí i ty největší oběti. Lidé, kteří se rozhodli nést ten nejtěžší břeh, aby ostatní mohli zůstat „čistší“. Jerry není hrdina v klasickém smyslu. Ale je to člověk, který zaplatil za iluzi kolektivní neviny své komunity velmi vysokou cenu – ztrátou úcty těch nejbližších. Zdivočelá země není seriál o komunismu jako o systému. Je to kronika lidské duše v systému, který z nás dělal spolutvůrce vlastního ponížení. A nejsilnější otázka, která po závěrečných titulcích zůstává viset ve vzduchu, zní: Co bychom udělali my?   A hlavně – jak bychom se za deset, dvacet let tvářili na ty, kteří by to udělali místo nás? To je otázka, kterou si Zdivočelá země neodpovídá. Jen nám ji – s neúprosnou přesností – klade. -

Pro mě osobně olympijský výbor pošpinil letošní hry tímto rozhodnutím... když máte na své helmě sportovce, které zabili ruští okupanti, tak to není politika... je to vyjádření úcty sportovcům, kteří se nemohli zúčastnit. @honzabartosek v @UKomentare 👏 #ozvěny https://t.co/1XqBQt1h1n -

Ministr zahraničí, který řekne: "Nebudu mluvit s prezidentem", který je vrchním představitelem země v zahraničí, tak takový ministr by měl letět na minutu. @marekbenda2013 v @UKomentare 👍 Celkově velmi dobrý rozhovor s Bendou #Ozvěny https://t.co/MbyBZGA1Fo -

Jméno Hany Andělové jste dnes viděli v titulcích naposledy, což je důsledek její profesní a osobní integrity, za kterou jí chci poděkovat. @vaclavmoravec v @OtazkyVM ‼️👍 #Ozvěny https://t.co/bukRsBPxfL -