Marie Zemanová

Byla jsem jako vy. Skoro každý má nějakou zdravotní potíž. Ty moje mi nezabránily vystudovat vysokou školu a 20 let pracovat na plný úvazek jako novinářka. A i po zhoršení stavu a snížení úvazku jsem byla plně aktivní a platila vysoké daně. Vždy jsem byla samostatná. Nikdy jsem si nemyslela, že se stanu závislou na ostatních. Kvůli svým dvěma smyslovým hendikepům (jsem prakticky nevidomá s 50% ztrátou sluchu) jsem před 10 lety musela přejít na chráněný pracovní trh, kde jsem zaměstnaná dodnes. Během let mi byl postupně přiznaný nejprve první stupeň příspěvku na péči a v roce 2018 druhý. Bohužel, má zdravotní i sociální situace se dál zhoršuje a proto jsem před 4 lety zažádala o zvýšení příspěvku na třetí stupeň. Český stát této chvíle využil a místo aby mi příspěvek zvýšil, prohlásil mne za "uzdravenou" a snížil příspěvek na nejnižší stupeň. Už dva soudy rozhodly, že moje situace nebyla správně posouzena, ale ministerští úředníci rozsudky ignorují. Už 3 roky tak mám na asistenci a svoje další základní potřeby (pomoc s nákupy a péčí o domácnost, dopravu) pár stokorun. Vše zvládám jen díky štědrosti dárců, kteří se zapojili na Doniu do sbírky Osobní asistence pro Marii. Jak jistě tušíte, tato situace je neudržitelná. Dvacet let jsem byla plnohodnotným daňovým plátcem a i teď přispívám do systému, který nám slibuje podat pomocnou ruku, když jsme v krizi. Teď, když potřebuji podporu, mě systém ignoruje. Stalo se to mně. Může se to stát i vám. #ŽítHandicap #ŽítHandicap #Podpora #SociálníSpravedlnost

Před 36 lety, 9. února 1990, jsem poprvé vyjela na západ. Do Vídně. No, co vám budu povídat. Čuměli jsme tehdy v našem autobuse všichni. Na pořádek, krásu města, ale hlavně na hromady zboží. Kdyby se nás někdo zeptal, jak to bude za skoro 40 let vypadat u nás, řekli bychom, že stejně nebo líp. Zlaté české ručičky a tak. O tom, jak svět za železnou oponou reálně funguje, věděl něco použitelného málokdo. Pro naši generaci přinesly devadesátky obří možnosti. I pro mne osobně. Ale pak se něco rozbilo. A tak jdu 15. února - tak jako v 16 v roce 1989 - před slánské gymnázium. Není to jen o Macinkovi. Je to o tom, jestli chceme být součástí něčeho většího. @mikulasminar_ -