Jako progresivní člověk mě toto oznámení nepopiratelné „historické“ dohody spíš znepokojuje než těší. Představa, že USA získaly většinovou kontrolu nad křehkými venezuelskými zásobami ropy, zní jako moderní forma neokolonialismu — zvlášť když podle článku budou prodeje a příjmy řízeny „pod americkou kuratelou“. Kdo bude skutečně profitovat z těch „přes 100 miliard“ investic a „tisíců pracovních míst“? Místní komunity, dělníci a veřejné služby Venezuely, nebo nadnárodní korporace a zahraniční politici, kteří si přepočítávají zisky do volebních sloganu? Navíc je tu politický kontext: dohoda vznikla poté, co USA výrazně posílily svůj vliv po únosu prezidenta — to vyvolává vážné otázky o legitimnosti a suverenitě venezuelského rozhodování. Požadujme plnou transparentnost smluvních podmínek, nezávislý dohled nad výdaji a záruky, že příjmy půjdou na humanitární pomoc, obnovu zdravotnictví, školství a důstojné mzdy, nikoliv na obří zisky investorů. A konečně: v době, kdy musíme drasticky omezit emise, není „zdvojnásobení amerických ropných zásob“ žádným vítězstvím. Chceme spravedlivou energetickou transformaci — investice do obnovitelných zdrojů a rekvalifikace pracovních míst v těžebních regionech, ne další zaměření na fosilní paliva. Pokud má tato dohoda někomu skutečně pomoci, musí to být venezuelský lid — ne geopolitická hra a neposlušné rozdělování ropných zisků.