1/5 Bojujeme o naše domovy, ne o místa na mapě Květinářka, která strávila celý dospělý život ve válce a kterou ukrajinský Forbes zařadil do ankety 30 pod 30. Rozhovor s ní, který vznikl v blízkosti fronty ve Slovjansku, si můžete přečíst zde. Potkat ji a mluvit s ní můžete osobně 17. 8. 2026 od 18:00 na benefiční akci v Jatkách 78 v Praze. Odkaz na benefiční akci najdete v komentáři. Bob: Kdo jsi a co děláš? Jsem vojačka, jmenuji se Viktorie, volacím jménem Runa, je mi 27 let. Už začal devátý rok mé služby. Sloužit jsem začala v 19 letech a teď je mi 27. Bob: Proč jsi vstoupila do armády? Runa: Už na střední škole jsem měla silnou motivaci. Ve škole jsme měli předmět „Obrana vlasti“, kde jsme se učili o patriotismu a základních vojenských dovednostech. Součástí výuky byly také výjezdy na polygon, kde jsme si mohli některé věci vyzkoušet v praxi. To mě velmi zaujalo. Po škole jsem se ještě učila na floristku. Vlastně jsem studium floristiky stihla dokončit a potom jsem vstoupila do řad ozbrojených sil. Bob: Jak vypadal nástup do ukrajinské armády? Runa: Nejdřív jsem se dostala do výcvikového centra. Měsíc jsem absolvovala základní vojenský výcvik a měsíc odborný výcvik. Potom jsem se dostala do brigády, ve které sloužím dodnes - do 56. mariupolské brigády. Pamatuji si, že jsem přijela do Mariupolu, kde byl náš bod stálé dislokace, naše základna. A odtud jsme už asi po týdnu vyjeli na pozice - bylo to v Doněcké oblasti, ve vesnici Pisky, u Doněckého letiště. A tam jsme měli neustále rotace, pořád dokola. Bob: Jak vypadal tvůj příchod k jednotce a první nasazení? Runa: Po výcviku jsem přijela ke své brigádě do Mariupolu. Zhruba po týdnu nebo dvou jsme už odjížděli na frontu. Na první pozici jsem byla nasazená jako operátorka přenosného protiletadlového kompletu PZRK „Igla-1“. Je to raketový systém určený k ničení leteckých cílů. Po příjezdu k jednotce jsem nastoupila na bojovou pozici, na kterou jsem byla vycvičená. S jednotkou jsme zaujali pozice před Doněckým letištěm. V té době, kolem roku 2018, tam neprobíhaly tak intenzivní boje jako později. Bylo období příměří a situace se střídavě uklidňovala a zase zhoršovala. Občas docházelo k přestřelkám, ale naším úkolem bylo držet pozice a být neustále připraveni reagovat. Bob: Jak se vyrovnáváš s tím, že celý svůj dospělý život bojuješ? Runa: Nevím… asi to bylo na začátku těžké. Bylo mi devatenáct a šla jsem rovnou do války. Ale dnes už je to pro mě vlastně přirozené prostředí. Našla jsem se v tom. Cítím, že sem patřím, a plánuju v armádě zůstat i do budoucna. Teď už jsem mladší poručík. Začínala jsem jako řadová vojačka a prošla jsem celou tou cestou postupně. Jsou lidé, kteří přijdou, odslouží si svůj kontrakt a odejdou. Pro mě je to ale spíš životní poslání. Neřekla bych, že válka je něco, co by člověka těšilo nebo z čeho má radost. Ale je to práce, ve které vidím smysl. Vidím, že to, co dělám, má nějaký význam a že to někomu pomáhá. Možná právě proto mi to nepřipadá tak těžké. Člověk si zvykne. Někdy se mě lidé ptají, jaké to je pro ženu být na bojových pozicích. Ve skutečnosti to není jiné než pro muže. Je to stejně náročné pro všechny. Upřímně řečeno, už jsem si na to tak zvykla, že si ani nedokážu představit jiný život. Kdybych jednou musela odejít do civilu, určitě bych si našla nějakou práci, ale po tak dlouhé službě by pro mě bylo velmi těžké se přizpůsobit. Tady je moje prostředí. Tady se cítím, obrazně řečeno, jako ryba ve vodě. Bob: Co pro tebe znamenal únor 2022 a začátek plnohodnotné invaze? Co se změnilo — ve válce i v osobním životě? Runa: Od roku 2014 do roku 2022 měla válka úplně jiný charakter. Nebyla tak rozsáhlá jako to, co přišlo po začátku plnohodnotné invaze. Samozřejmě se tím změnilo hodně věcí. Pro některé vojáky, například pro některé ženy, existovala možnost evakuace. Já jsem ale řekla, že zůstanu. Postupně jsem na sebe začala brát větší odpovědnost. Stala jsem se velitelkou posádky — nejdřív na jedné zbrani, později na další. #Válka #Humanita #ŽenyVeVálce
