Search

Tohle píšou Ukrajinci 🥺🙏💔 Stydím se hrozně moc 🙄 Situace v Chersonu se stává katastrofální. V posledních týdnech Rusové výrazně zesílili ostřelování města a jeho okolí a očividně mají za cíl jednoduše zničit všechno, na co tam dosáhnou. Letecké útoky jsou vedeny bez jakéhokoli zjevného vojenského cíle proti obytným budovám a drony loví civilisty přímo v ulicích. Každý měsíc terorismus žoldáků kremelského režimu překračuje další a další hranice. Zatímco naši takzvaní „partneři“ jako by byli k utrpení Ukrajinců lhostejní. Část západní společnosti raději sleduje další seriály a dramata a k válce přistupuje jako k „trendu“, který postupně vychází z módy. Proč bychom tedy měli brát ohled na názory těch, kterým je náš osud lhostejný? Odpovědnost za tuto válku ale nelze zjednodušovat na celý národ bez rozdílu. Hlavní odpovědnost nese ruský režim, jeho vedení, armáda a lidé, kteří tuto agresi aktivně podporují a umožňují. Ti musí nést konkrétní odpovědnost za své činy. Ukrajina má plné právo na obranu a na údery proti legitimním vojenským cílům agresora. Civilisté však nesmějí být cílem „zrcadné pomsty“ – právě v tom musí být rozdíl mezi obranou Ukrajiny a terorem, který proti ní vede Rusko. #Ukrajina #Cherson #Válka

Tohle video mi připomnělo, že na YT kanálu WeAreCarFans kluci řešili, že sehnali nějakou starou dieselovou Audi za odvoz s 1.9 TDI, dali ji nějak do pucu a jejich kamarád si to půjčil, aby projížděl Evropu. Jenže v Rakousku ho stopli ve městě za křižovatkou policajti a auto poslali na kontrolu, kde neprošlo. Výsledkem bylo, že auto tam musel odstavit, do ČR jel vlakem a sebrali mu řidičák i značky. No a kluci se hrozně rozčilovali, jací jsou na nás Rakušáci vysazený (a něco na tom je) a jak je tam nebezpečné jet starým autem. Ono je víc lidí s podpobnou zkušenosti - na kontrole si tam pak vždycky něco najdou, aby auto neprošlo. Na druhou stranu podobné příběhy znám zatím jen a pouze od majitelů starých vylítaných TDI. Nepamatuju si, že by tam někoho stopli klidně se starším benzínovým autem a takhle ho popotahovali (sami tam jezdíme starou audi s benzínovou V8). Takže mám docela silný pocit, že rakušáky prostě sere, když jim tam taháme ty naše vylítaný naftový plečky do měst a smrdíme jim tam s tím za černých kouřových efektů. Já vím, že u nás takovou plečku člověk v pohodě protáhne, aby mohla zůstat v provozu. Ale holt nemůžeme čekat, že za hranicemi jsou na to všichni nějak zvědaví. Ani bych se nedivil, kdyby ti policajti, co čekali naproti němu na křižovatce a pak ho jeli rovnou zastavit, byli triggerováni třeba právě nějakým kouřovým efektem...🤷 #Audi #TDI #policie

According to videos shared on social networks, Russians are reinforcing the banks of the Narva River near the Estonian village of Vasknarva, raising concerns and questions about the authenticity of these recordings, while Estonian authorities are monitoring the situation but cannot comment on events on the other side of the border. (translated)

Zpráva od kamarádky, která nám pomohla dostat auta na Ukrajinu……… Pocity po 28. – 29.8. 2026 Jsem doma, konečně jsem se vyspala a vracím se do své denní rutiny, ale…. Nemůžu přestat myslet na to, že jsem tam byla, na to, že jsem poznala několik lidí, jejich tváře, jejich hlas, slyšela jsem jejich velkou vděčnost na vlastní uši, objala jsem je, zasmála jsem se s nimi….a oni se také vrací do své denní rutiny, která je na frontě, v opravdové válce. Opravdová válka, která se již pátým rokem odehrává kousek od nás – ten kousek od nás jsem si vyzkoušela na vlastní kůži, za volantem. Jasně, podle map člověk ví, že je to blízko, ale je to tak blízko, že jsem si ráno sedla za volant dodávky (Renault Master, červená barva) a večer jsem byla na hranicích Ukrajiny. Za volantem dodávky jsem byla poprvé v životě a sama, bez střídání, až díky tomu jsem si skutečně uvědomila, že je to opravdu děsivě blízko. Těch několik lidí, vojáků, které jsem poznala už pro mě navždy budou mít tváře a hlasy, nezapomenu na jejich vděk ani na jejich objetí. Poznala jsem je jen letmo, v noci, někde kousek za hranicemi, ale i tak se ve mně míchá pocit obrovského smutku a frustrace s nepopsatelným pocitem pýchy, že jsem malým zrnkem pomoci, že jsem to dokázala, pro ně. Mě to sebralo doslova jen pár hodin života, nevyspání a trochu nervů, ale jim to snad pomůže v boji na život a na smrt. Nemůžu na ty hrdiny přestat myslet, nechci, aby mi jednou Mac napsal, že se někomu z nich něco stalo. Můj smutek je o to větší, že ta pravděpodobnost je veliká, je to kurva válka, opravdová válka, kterou nikdo z nich nechtěl a stejně tam musí, musí bojovat, musí riskovat své životy, musí denně snášet bezcitné, krvavé útoky! Teď sedím doma a říkám si, že jsem blázen….byla jsem v Ukrajině jen chvíli, byla jsem v Ukrajině jen kousíček od hranic, neviděla jsem válku, neslyšela jsem výbuchy, ale stejně to ve mně zanechalo velice silné pocity a dnes již mohu říci, že chápu Maca, že nemůže přestat pomáhat, nemůže tam své kamarády nechat na pospas. Zastavil svůj život, aby pomohl těm, co to nyní opravdu potřebují. Umím si představit, že většina lidí mu nerozumí, většina lidí nechápe jeho tempo a zajisté mu hodně lidí (včetně mě) radí, aby si odpočinul, dal si volno….dnes už chápu, že cítí, že to nejde, že nesmí polevit. Jen se nechci jednou dozvědět, že ho dohnalo vyčerpání…. Z této krátké cesty, na které se vlastně vůbec nic nestalo, si odnáším malou jizvu na srdci a nenápadný šrám na duši a jsem za to opravdu vděčná, protože vím, že mě to posune k tomu, abych byla zase o něco lepším člověkem. Děkuji, Macu! #Ukrajina #Válka #Pomoc

Jestli jsem si včera myslela, že trasa vede moc kolmo vzhůru, tak ten dnešní výstup na Maja e Trojan byl uphills to hell. Přitom to začalo nenápadně hezkou cestou kolem potoka, pohoda skončila vstupem do bukovýho lesa. NEMÁM ráda bukový lesy forever. Cesta stoupala tak prudce vzhůru a to pitomý listí tak klouzalo, že jsem chvílema lezla po čtyřech. Pokud jsem teda zrovna věděla, kudy. Značky byly naprosto random na stromech, vůbec to nedávalo smysl, a GPS skákala v perimetru 70 metrů na všechny strany. Nakonec jsem metodou pokus omyl nějak tím lesem prošla a doufala, že zbytek bude idyla ozářená sluncem. Jako jo, akorát to skončilo dřív, než jsem si to stačila užít. Na šipky kolmo vzhůru jsem si už zvykla: terén byl navíc relativně přehlednej, ale traverz po kamenech a skále s půl kilometrovou propastí pod nohama na mý bingo kartičce teda nebyl. To nejhorší ale přišlo v sedle: poslední kilometr (no dobře, možná 750m) vedl po hřebeni úzkým jak kladina a ta propast tak byla z obou stran. Mít jen o něco větší závrať, už tohle nepíšu. Really jsem uvažovala o tom, že ten konec vzdám; o jeden vrchol víc nebo míň už v mým věku nehraje roli a ta zpáteční letenka by zbytečně propadla, ale nakonec jsem usoudila, ze když budu velmi opatrně klást jednu nohu za druhou, sem tam se přidržím rukou a hlavně! nebudu koukat dolů, tak tam dojdu, otázku, jak se vrátím, protože dolu je to vždycky horší, budu řešit, až to nastane. Na pokraji psychickejch sil, protože fyzickejch mám nepochopitelně furt moc, jsem stanula na summitu a na vrcholovou fotku se tentokrát vysrala. Ten člověk, o jehož komentář k tý včerejší vrcholovce jsem stála nejvíc, nic nenapsal, navíc mi čím dál víc dochází, že nikdo není na devětapadesátiletý tělo v podprsence dávno zvědavej, jen je kurva těžký se s tím smířit a zatím mi to moc nejde. Cesta zpět byla překvapivě snadnější a to, že jsem se opět párkrát netrefila na správnou značku, nevadilo: sice to bylo o dost delší, ale to údolí za to stálo. Ve tři, po sedmi hodinách chůze, jsem byla zpátky a čekalo mě dilema, jestli jít další 4,5 hodiny přes kopec, nebo zkusit stopovat, začalo se totiž dost dramaticky mračit a hřmělo. Řekla jsem si, že když mi do 20 minut nic nezastaví, půjdu. Do 20 minut nic nezastavilo: ono teda hlavně za tu dobu nic nejelo. Fakt se mi nechtělo riskovat slejvák v horách, no, zkrátím to. Nakonec zastavilo asi osmý auto, manželé z Monte Negra, kousek je totiž hranice, vysadili mě tři kiláky od ubytka a fakt brutálně chcát začalo až posledních 500 metrů, což už mi bylo jedno. Cestou mi došlo, proč je mi tu tak dobře: nikdo mě nehodnotí, s nikým se nesrovnávám, nikdo mi nedává najevo, že nejsem dost dobrá, nemám strach, že někoho něčím seru, že něco nezvládnu a že jsem stará a k ničemu. Můžu si dělat, co chci a nesedím na zadku u compu, ale koukám na hory & nebe & louky & ovce, nejsem vůbec unavená a konečně jsem se zas dnes mohla celou dobu zhluboka nadechnout. #turistika #hory #příroda

And now the border with the EU. Russian drones hit the border crossing between Ukraine and Romania Orlovka–Isaccea at night. The border goes through the Danube there. It is, again, an important crossing for Ukrainian export/import. It significantly shortens the route to the Balkans and Turkey. (translated)

Dva národy. Dvě vlajky. 🤝 Jedno přátelství, které hranice nerozdělí. 🇵🇱❤️🇨🇿 Poláci a Češi — sousedé, spojenci, přátelé. Kdo věří, že společně jsme silnější, ať sdílí! 🔥 #Česko #Polsko #Přátelství #SpolečněSilnější https://t.co/FC0leqeK62 #Přátelství #Česko #Polsko

The article discusses the recent massive influx of migrants to Ceuta from Morocco, which has raised concerns about pressure on European borders and the complicated relations between Morocco and Spain, examining the possibility that Morocco is trying to erode Spain's ability to maintain its sovereignty over Ceuta and Melilla. (translated)

According to a surprising survey by Techniker Krankenkasse, 47% of young people aged 12 to 17 support a ban on social media until a certain age due to issues such as bullying, advertising, and misinformation, with the average recommended limit being 14 years, although most of them consider social media to be positive. (translated)

Jsou chvíle, kdy hranice mezi národy přestávají existovat. 🇨🇿❤️🇵🇱 Poláci dobře vědí, jak vysokou cenu má svoboda. A my Češi zase dobře víme, že Polsko není jen náš soused. Je to národ, ke kterému máme mimořádně blízko. Když jde o svobodu, bezpečí a budoucnost Evropy, stojíme vedle sebe. Češi a Poláci. Dva národy, které spojuje mnohem víc než společná hranice. Poláci, máte v nás přátele. A jsme hrdí, že vás máme za sousedy. 🇨🇿🤝🇵🇱 #Svoboda #Evropa #Přátelství

Vztahy mezi Českem a Polskem jsou dnes nejlepší za poslední desítky let. Sama pocházím z česko-polské rodiny, a proto mám upřímnou radost, že mezi námi už nejsou hranice ani nic, co by nás mělo rozdělovat. Nenechme si naše přátelství vzít protipolskými ani protičeskými náladami, které se Rusko snaží na Těšínsku a Třinecku vyvolávat. Češi a Poláci patří k sobě — a žádná dezinformační kampaň to nezmění. A koneckonců: Ewa Farna je stejně naše jako vaše. #ČeskoPolsko #Přátelství #Jednota

Cardinal Matteo Zuppi at the conference in Rimini emphasizes the need to change the narrative about migrants and urges for greater solidarity, stating that saving everyone does not mean opening borders to everyone, and calls on Europe for a unified response to this challenge. (translated)

The Israeli strike on the Syrian airbase Abu ad-Duhur has again intensified the dispute over Turkey's growing military cooperation with Syria. Israel struck the runways and hangars of the base about 70 kilometers from the Turkish border on August 18. It claims it wanted to prevent the deployment of Turkish soldiers. Ankara (translated)

1/2 — 21. SRPEN 1968: TANKS TODAY DO NOT HAVE TO ARRIVE 58 years ago, we woke up to a country that was no longer fully ours. Warsaw Pact troops crossed the borders of Czechoslovakia, occupied strategic places, and violently halted the society's attempt to breathe in greater freedom. People went out. (translated)

On the night of August 20 to 21, 1968, the armies of the Warsaw Pact crossed the Czechoslovak border, and those who were supposed to be our "allies" suddenly became occupiers. Along with most of the nation, Czechoslovak soldiers found it hard to come to terms with the invasion. Only a few of them were willing to accept it. (translated)