Český internet je zase plný fotek košíků s triumfálním hlášením o úlovku. Tedy úlovku. Dospělý člověk vstane za tmy, jede do mokrého lesa, několik hodin se hrbí nad zetlelým listím a pak se vrátí domů s náručí organismů, které chutnají jako vlhký pařez a vypadají, jako by je příroda sama nestihla vyhodit. Houba je mimochodem fascinující surovina. Samá voda a skoro žádná energie, zato textura od rozmočené lepenky přes gumu až po hlen. Chuťový profil? Hlína, mokré listí, sklep, lehký tón trouchniviny. V zemi postižené hladomorem by kolem toho možná prošel i žebrák a řekl si, že zase tak zle ještě není. Pak přijde česká alchymie. Na pánev se hodí máslo, vejce, kmín a cibule, tedy několik skutečných potravin, které mají jediný úkol: zamaskovat skutečnost, že základ jídla tvoří něco s chutí mokrého lesa. A když je výsledek konečně jedlý, zásluhu samozřejmě dostane houba. Houbaření je ostatně češství v destilované podobě. Vstát v pět ráno, něco zadarmo sebrat, zatajit před ostatními kde, doma to hodinu čistit, během deseti minut osmažit a pak část úrody pečlivě usušit, aby bylo možné tou odpornou chutí kontaminovat omáčky, polévky a maso i v měsících, kdy už les naštěstí žádné čerstvé houby nevydává. Národ, který dokázal z mokré houby udělat sezonní svátek a ještě si její chuť konzervuje na zimu, už opravdu nepotřebuje další důkaz své houževnatosti. #houbaření #gastronomie #českátradice
