Petr Hromádko

Český internet je zase plný fotek košíků s triumfálním hlášením o úlovku. Tedy úlovku. Dospělý člověk vstane za tmy, jede do mokrého lesa, několik hodin se hrbí nad zetlelým listím a pak se vrátí domů s náručí organismů, které chutnají jako vlhký pařez a vypadají, jako by je příroda sama nestihla vyhodit. Houba je mimochodem fascinující surovina. Samá voda a skoro žádná energie, zato textura od rozmočené lepenky přes gumu až po hlen. Chuťový profil? Hlína, mokré listí, sklep, lehký tón trouchniviny. V zemi postižené hladomorem by kolem toho možná prošel i žebrák a řekl si, že zase tak zle ještě není. Pak přijde česká alchymie. Na pánev se hodí máslo, vejce, kmín a cibule, tedy několik skutečných potravin, které mají jediný úkol: zamaskovat skutečnost, že základ jídla tvoří něco s chutí mokrého lesa. A když je výsledek konečně jedlý, zásluhu samozřejmě dostane houba. Houbaření je ostatně češství v destilované podobě. Vstát v pět ráno, něco zadarmo sebrat, zatajit před ostatními kde, doma to hodinu čistit, během deseti minut osmažit a pak část úrody pečlivě usušit, aby bylo možné tou odpornou chutí kontaminovat omáčky, polévky a maso i v měsících, kdy už les naštěstí žádné čerstvé houby nevydává. Národ, který dokázal z mokré houby udělat sezonní svátek a ještě si její chuť konzervuje na zimu, už opravdu nepotřebuje další důkaz své houževnatosti. #houbaření #gastronomie #českátradice

Dneska mi odletěla moje nejlepší kamarádka na čtyři roky na sever Evropy. Jediná žena, se kterou jsem se za pětatřicet let nepohádal ani ve chvíli, kdy mi po hodině skládání komody z IKEA suše oznámila, že ty šuplíky mám obráceně. Máme spolu jeden z těch vztahů, které se blbě pojmenovávají, protože na ně běžné škatulky nestačí. Nejsme pár, nikdy jsme nebyli, a přesto jsme si dávno přestali být jen kamarádi. Jsme si rodina, první telefon, když se něco posere, Vánoce, společné historky, děti, rodiče, nemoci, radosti, průsery a třicet pět let života, který se nám různě motal dohromady. Poslední týdny před jejím odjezdem jsme si byli možná blíž než kdy dřív. Pomáhal jsem jí, s čím bylo potřeba, a dnes jsem ji odvezl na letiště. Pak si vzala kufr, šla k check-inu a mně najednou došlo, že je to opravdu tady. Měl jsem slzy v očích. Hrozně moc jí to přeju. Je to správně, je to pro ni skvělá věc a od první chvíle jsem chtěl, aby jela. Jen mě nikdo nevaroval, že člověk může mít současně takovou radost za někoho druhého a tak strašně smutno za sebe. #přátelství #emoce #život

Zpráva o stavu nostrifikace: nejmenovaná pražská univerzita, která se v šanghajském žebříčku statečně potácí kolem 300. místa, si není jistá, zda můj Ph.D. diplom z univerzity o zhruba 240 příček výše pochází z dostatečně kredibilního programu. Nostrifikaci proto nedoporučila. Mohu si ovšem najmout soudní znalce - patrně osoby ze stejného intelektuálního ekosystému - a za další peníze se možná dozvědět, že vzdělání přece jen existuje, i když nevzniklo pod přímým dohledem české akademické vrchnosti. Takže děkuji, ale z tohoto přijímacího rituálu do cechu okresních učenců se s úctou odhlašuji. Jediným důvodem nostrifikace bylo, že bych mohl v Česku učit. Nálada mě mezitím přešla. České vysoké školství tím nepochybně utrpí ztrátu, kterou statečně přežije. Stejně jako já. #nostrifikace #vzdělání #českéškolství

@FranaSram_ek Na natáčení Pána prstenů přišel režisér za Christopherem Leeem: „Chrisi, v téhle scéně tě Gríma bodne do zad. Tak zařvi, jako by tě probodl.“ Lee se na něj klidně podíval a řekl: „Peter… víš, jaký zvuk vydá člověk, když ho někdo bodne do zad?“ Peter Jackson trochu zaváhá: „Ne?“ -