Un studiu recent revelă că relațiile în care femeia câștigă mai mult se destramă mai frecvent, în special când cuplul are copii, din cauza suprasolicitării acesteia prin dublarea responsabilităților profesionale și domestice, ceea ce generează resentimente și dezechilibre în parteneriate. #dezvoltarepersonală #relații #familii
Circula acum vreun an un clip cu o americancă în avion care urla la o turistă nemțoiacă : "Asta e America, vorbește engleză! Fără limbi străine în țara mea!" Ei bine, fraților, am ajuns și noi acolo. Ieri, în 331, eram lângă trei turiști care vorbeau între ei în spaniolă. N-am dat atenție, concentrată la mesaje, numai editor cu o zi înainte de Bookfest să nu fii, și deodată se naște o altercație. Nu violentă, dar o hârâială verbală. Un domn de lângă ei le spunea ceva cu ton de reproș. Unul dintre turiști zice: "No Romanian, we're tourists. English. Or Spanish". "No English", zice bărbatul. Aici, românește, asta e România. Nu știm engleza, că n-am învățat. Romanian, no English!". Tonul era resentimentar pasiv-agresiv. Nu cred că omul nu ar fi înțeles, dacă îl luai la bani mărunți, ce absurd e să le reproșezi celor ce vin să-ți viziteze țara că vorbesc în limba lor. Ci că mai curând genul acesta de răbufniri au fost încurajate și legitimate de toți troglodiții care se folosesc de frustrările oamenilor să creeze țapi ispășitori, ca ei să ajungă la putere. N-am stat să-i fac educație, coboram la prima, ca și turiștii, i-am întrebat apoi dacă sunt ok, mi-au mulțumit. Dar da, aici suntem. (Luminița Corneanu / FB) #Romania #CulturalDiversity #RespectLanguages
Într-un interviu acordat publicației HotNews, psihanalista franceză Cynthia Fleury susține că resentimentul, o patologie distructivă din societatea contemporană, este adesea alimentat de percepția de victimă și de nedreptăți socio-economice, avertizând că oamenii care se lasă prinși în această stare își limitează capacitatea de acțiune și contribuie la alegerea politicienilor alienați. #resentiment #democrație #CynthiaFleury
Článek Josefa Veselky zdůrazňuje, že negativní vztahy s Německem jsou přežité a neproduktivní, zatímco skutečné nebezpečí pro Českou republiku představuje ruská agrese, která by měla být hlavním tématem současnosti, místo připomínání historických resentimentů. #Německo #Putin #Ukrajina
Tento pátio jednovětný souhrn: Článek popisuje zkušenosti Inês, madrasty dítěte zapleteného do alienace rodičů, a zdůrazňuje význam oddělování konfliktů dospělých od emocionálních potřeb dítěte, přičemž apeluje na rodiče, aby prioritizovali psychickou pohodu dítěte nad svými vlastními zájmy a resentimenty. #AlienaçãoParental #BemEstarInfantil #ConflitosFamiliares
Článek na Reflex.cz varuje, že Rusko, skrze agresi a snahu o zotročení Západu, využívá historické resentimenty a cynismus, zatímco se stále více potvrzuje, že svoboda, kterou v současnosti bráníme, má nejvyšší hodnotu, přičemž lidské životy se stávají její tragickou cenou. #svoboda #lidskávážnost #politika
Macinka v Mnichově: Ostuda české diplomacie Když si Česká republika vyslouží pozvání na jednu z nejdůležitějších geopolitických událostí roku, Mnichovskou bezpečnostní konferenci, očekává se, že na ní její představitelé vystoupí jako vážení posluchači světové diplomacie, schopní reprezentovat zájmy své země se znalostí kontextu a s respektem k partnerům. To, co předvedl ministr zahraničí Petr Macinka, však bylo něco úplně jiného: směs nepromyšlených výroků, ideologických klišé a veřejné konfrontace, která svéztla velkou příležitost k serióznímu vystoupení Česka na mezinárodní scéně. Macinka vystoupil v panelu nazvaném „Rozdělení Západu: Co zbývá ze společných hodnot“ po boku bývalé americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové, polského šéfa diplomacie Radosława Sikorského a dalších respektovaných osobností. Místo aby přispěl k diskusi o reálných výzvách transatlantické spolupráce, přinesl výrok, který působil spíše jako reflex populistického kolportování domácích politických hesel než jako vážná analýza světové politiky: kritizoval „genderovou revoluci“, klimatický alarmismus a deklaroval, že jsou pouze dvě pohlaví. Takové výroky přesměrovaly pozornost publika od hloubky debaty k ideologickým výkřikům — a vyvolaly hlasitý nesouhlas jedné z nejznámějších osobností panelu. To je přesně ten moment, kdy nejde jen o obsah – jde o formu a kontext. Na fóru, kde se očekává seriózní výměna názorů mezi politickými elity, je reprodukce vnitřních kulturně-politických sporů jiných zemí nejen nevhodná, ale může i poškodit reputaci české diplomacie jako důvěryhodného partnera. Místo toho, aby Macinka ukázal, že Česko rozumí složitosti výzev, kterým dnes Západ čelí – od ruské agrese po otázky energetické bezpečnosti –, světová veřejnost si odnáší obraz ministra, který se více věnuje domácím ideologickým kulturním bojům. Navíc jeho střet s Clintonovou, která jeho výroky otevřeně zpochybnila, nepřispěl k posílení pozice Česka, ale spíše vyzněl jako diplomatická faux pas. Místo konstruktivního dialogu vznikl dojem, že český ministr není připraven na úroveň debaty, kterou podobné fórum vyžaduje. A to je v době, kdy potenciální spojenci hledají jasné signály o směřování a stabilitě evropských partnerů, vlastně největší selhání. Zatímco jiní ministři a představitelé využili Mnichov jako platformu k diskuzi o bezpečnostních výzvách a konsensu kolem kolektivní obrany, Macinka svou řečí připomněl spíše ztemnělou twitterovou debatu než vážnou zahraničněpolitickou reflexi. A to je důvod, proč jeho vystoupení bude dlouho zmiňováno – s kritikou, ne s respektem. Protože tohle nebyla jen nepovedená debata. To byla demonstrace nekompetence v přímém přenosu. Petr Macinka v Mnichově neobhajoval české zájmy — obhajoval vlastní ego. Neformuloval strategii, nepojmenoval bezpečnostní priority, nenabídl vizi. Místo státníka předvedl aktivistu, místo diplomata kulturválečného komentátora. A zatímco ostatní řešili Ukrajinu, Rusko a budoucnost Západu, český zástupce si vybral téma pohlaví a ideologických resentimentů. To není chyba. To je selhání role. Pokud má mít Česká republika na mezinárodní scéně váhu, nemůže si dovolit, aby ji reprezentovali lidé, kteří si pletou geopolitiku s facebookovým rantem. Mnichov ukázal nepříjemnou pravdu: nejde o názorový rozdíl — jde o elementární nezpůsobilost. A pokud z toho nevyvodíme důsledky, nebude to ostuda jednoho muže. Bude to ostuda státu. -
Klaun nemůže kázat jednotu: když o hrdosti mluví ten, kdo společnost rozděloval. Ve svém novoročním projevu Andrej Babiš @AndrejBabis prohlásil, že se česká společnost začíná sjednocovat, zejména „v otázce hrdosti a vlastenectví“. Myšlenka sama o sobě není problematická – sdílená identita, soudržnost a občanská hrdost jsou nezbytné pro stabilní demokratickou společnost. Problémem je však osoba, která tuto výzvu pronáší. Jednota, vlastenectví a kolektivní identita nevznikají projevem. Jsou výsledkem dlouhodobého působení moci, důvěryhodnosti a morální konzistence. Právě v těchto oblastech Andrej Babiš a jeho koaliční vláda dlouhodobě selhávají. 1. Jednota vyžaduje důvěru – a tu jeho politika systematicky narušovala Sdílená národní identita se opírá o důvěru občanů ve stát, instituce a politické vedení. Politický styl Andreje Babiše však tuto důvěru oslaboval: •stavěním „obyčejných lidí“ proti neurčitým „elitám“, •zpochybňováním médií, justice a kontrolních institucí, •personalizací moci na úkor institucionální stability. Takový přístup nevytváří jednotu, ale učí společnost nedůvěře – k sobě navzájem i ke státu. Politik, který dlouhodobě pracuje s podezřením a konfliktem, nemůže být věrohodným nositelem poselství soudržnosti. 2. Demokratické vlastenectví nelze budovat konfliktní politikou Vlastenectví v demokratickém smyslu neznamená emocionální loajalitu k vůdci ani mechanické uctívání symbolů. Znamená závazek ke společným pravidlům, odpovědnosti a vzájemné solidaritě. Babišova politika však opakovaně využívala: •polarizaci jako mobilizační nástroj, •zjednodušování společenských konfliktů na morální protiklady, •instrumentalizaci strachu a resentimentu. Výsledkem je společnost rozdělená na tábory. Takový přístup vytváří identitu proti někomu, nikoli identitu s někým. To je přesný opak toho, co skutečné vlastenectví vyžaduje. 3. Sdílená identita potřebuje morální konzistenci moci Kolektivní hrdost může vzniknout jen tam, kde občané věří, že veřejná moc slouží společnému zájmu a je vykonávána spravedlivě. Dlouhodobé pochybnosti o střetu zájmů a o propojení politické moci s ekonomickým vlivem tuto víru zásadně narušují. Pokud není jasná hranice mezi veřejnou službou a soukromým zájmem, vlastenectví se vyprázdňuje. Mění se v prázdnou rétoriku, nikoli sdílený závazek ke státu. 4. Symbolické vlastenectví nemůže nahradit sociální soudržnost Výzvy k hrdosti, vlajkám a národním symbolům samy o sobě společnost nespojují. Sociální soudržnost vzniká z: •rovnosti před zákonem, •respektu k institucím a jejich limitům, •ochrany plurality a legitimního nesouhlasu. Bez těchto základů se vlastenectví mění v performativní gesto, nikoli v integrující sílu. Symboly bez hodnot společnost nespojují – jen zakrývají prázdno. 5. Jednota je důsledkem způsobu vládnutí, nikoli jeho rétoriky Nejdůležitější skutečností je, že jednota není politický nástroj, ale vedlejší produkt dobrého vládnutí. Vzniká tam, kde je moc vykonávána zdrženlivě, předvídatelně a v rámci pravidel. Styl vládnutí Andreje Babiše – personalizace moci, transakční politika a práce s emocemi – směřuje opačným směrem. Jsou to nástroje kontroly a dominance, nikoli soudržnosti. Novoroční projev klauna Andrej Babiš může mluvit o hrdosti a vlastenectví, ale jeho politická praxe dlouhodobě podkopává podmínky, bez nichž tyto hodnoty nemohou vzniknout. Sdílená identita nemůže vyrůst z polarizace, solidarita z nedůvěry a společné cíle z moci vnímané jako účelová. Právě proto není věrohodným nositelem výzvy k jednotě. Pokud má vlastenectví v demokratické společnosti něco znamenat, musí být budováno politikou, která posiluje instituce, respektuje pravidla a klade společný zájem nad osobní moc – nikoli rétorikou těch, kteří tyto základy dlouhodobě oslabovali. -
