Search

This is an observation and courage that saved a life. While watching that video, I literally gasped for breath, after all, I have a son of a similar age. Please, explain to the children to be careful and not to look at their phones in similar places; this could have ended in a huge tragedy. At the next council meeting. (translated)

Třináctiletá holčička, posílám ji s něčím na RTG, ptám se na výšku a váhu. Maminka mi to říká a dodává: "Ona nám nějak přibrala." Na holce nebylo nic špatnýho, máma sama měla prdel jak valach. Byl jsem na ni protivnej, tohle teda není vůbec nutný, neřešte si mindráky na dětech. #výchova #děti #zdraví

Rodačka z Vodičkovy ulice, která přiměla Nobela platit za mír Kdo donutil „krále dynamitu“ Alfreda Nobela, aby ze svého pohádkového jmění financoval světový mír? A proč jméno rodačky z pražské Vodičkovy ulice, jež byla ve své době nejslavnější ženou planety, takřka vymazaly české učebnice dějepisu? Příběh Berty Kinské – ve světě proslulé pod jménem Bertha von Suttnerová – nezapadá do jednoduchých šablon. Není klasickou obětí takzvaného Matildina efektu, kdy by si její zásluhy přivlastnil manžel. Stala se první ženou, která získala Nobelovu cenu za mír, první ženou v historii řečnící na římském Kapitolu a autorkou nejoslnivějšího protiválečného bestselleru 19. století. Přesto v Česku, kde prožila dětství a získala základní vzdělání, zůstává téměř neznámou postavou. Už předloni jsem se o ní krátce zmínil, její životní osudy jsou však podstatně bohatší a myšlenkový odkaz je pro dnešní dobu mimořádně naléhavý (a většina z vás mě tehdy ještě nesledovala). Právě proto si zaslouží přední místo v mém seriálu o zapomenutých osobnostech. Pohrobek z Vodičkovy ulice a pád na společenské dno Dne 9. června 1843 se na rohu pražské Vodičkovy ulice a ulice V Jámě (v domě č. p. 697) narodila Berta Sophia Felicita hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova. Narodila se jako pohrobek – její otec, pětasedmdesátiletý polní podmaršál František Josef Kinský, zemřel ještě před jejím příchodem na svět. Matka Žofie Vilemína pocházela z rodu Körnerů (byla dcerou hejtmana jízdy), tedy z podstatně nižší šlechty, a navíc propadla těžké závislosti na hazardních hrách. Pro konzervativní aristokratickou rodinu Kinských byl tento sňatek těžko přijatelný. Po obrovských finančních ztrátách v kasinech a zpřetrhání vazeb se šlechtickým příbuzenstvem se matka s dcerou ocitly na okraji společnosti. Berta sice část dětství prožila v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, po vyčerpání peněz však obě musely odejít do Brna k dívčinu poručníkovi, otcovu příteli Ernstu Egonu Fürstenbergovi. V tamní bohaté knihovně se naplno projevil Bertin výjimečný intelekt: se zájmem studovala filozofii i historii a díky jazykovému nadání záhy brilantně ovládala pět řečí – češtinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu a italštinu. Zakázaná láska a osudový inzerát Alfreda Nobela Když rodinné jmění v roce 1873 kvůli matčině hráčské vášni definitivně vzalo za své, musela se třicetiletá hraběnka postavit na vlastní nohy. Přijala místo guvernantky ve Vídni v rodině velkoprůmyslníka Karla von Suttnera, kde jeho čtyři dcery vyučovala hudbě a jazykům. Zde se však přihodilo to, s čím nikdo nepočítal: Berta se vášnivě zamilovala do nejmladšího syna rodiny, barona Artura Gundaccara von Suttnera, který byl o sedm let mladší. Matka rodu byla vztahem nemajetné guvernantky se svým synem zděšena. Aby milence rozdělila, dala Bertě výpověď, současně jí však nabídla východisko z nouze. Ukázala jí novinový inzerát: zámožný, postarší švédský gentleman žijící v Paříži hledal zralou a jazykově vybavenou sekretářku a hospodyni. Tím mužem nebyl nikdo jiný než vynálezce dynamitu Alfred Nobel. Berta nabídku přijala a roku 1876 odcestovala do Francie. Mezi osamělým, melancholickým vynálezcem a bystrou, vzdělanou Češkou okamžitě přeskočila jiskra hlubokého porozumění. Nobel byl okouzlen. Jenže jejich pracovní poměr trval pouhé dva týdny. Švédský král si Nobela nečekaně povolal do vlasti a Bertu v Paříži mezitím zasypával zamilovaný Artur dopisy, v nichž ji na kolenou prosil o návrat. Berta poslechla hlas srdce, opustila Paříž a vrátila se do Vídně. Krátký pařížský pobyt nicméně položil základ celoživotního přátelství a korespondence, jež nakonec změnila světové dějiny. Exil na Kavkaze a krvavý křest ohněm Dne 12. června 1876 se Berta a Artur tajně vzali. Reakce rodiny Suttnerových byla nekompromisní: Artura vydědili a novomanželé zůstali zcela bez prostředků. Uprchli proto do Gruzie na pozvání Bertiny přítelkyně, kněžny Kateřiny Dadiani z Mingrelie. Na Kavkaze strávili v drsných podmínkách devět let. Živili se výukou jazyků, psaním článků pro vídeňské a berlínské listy pod pseudonymy (B. Oulot, Jemand) a překládáním gruzínské literatury – společně přeložili například národní epos Muž v tygří kůži. Zlomový okamžik jejího života přišel s rusko-tureckou válkou v roce 1877. Berta i Artur dobrovolně pomáhali ve vojenských lazaretech. Dívka z pražského paláce poprvé spatřila tvář války bez romantizujícího nánosu: amputace bez anestezie, hnijící rány, infekce a tisíce zmařených mladých životů položených za politické ambice mocnářů. Tento otřes z ní vychoval nesmiřitelnou pacifistku. Bestseller Odzbrojte! a morální apel na tvůrce dynamitu Po návratu do Rakouska a usmíření s rodinou roku 1885 se manželé usadili na dolnorakouském zámku Harmannsdorf. Berta své válečné trauma přetavila do literatury. V roce 1889 vydala stěžejní román Die Waffen nieder! (Odzbrojte! / Složte zbraně!). Kniha, v níž naturalisticky vylíčila utrpení vojáků i civilistů po bitvě u Hradce Králové z roku 1866, zapůsobila jako společenská rozbuška. Dílo bylo záhy přeloženo do 16 jazyků (do češtiny jej na podnět Vojty Náprstka převedla Vlasta Pittnerová již roku 1896). Dobová kritika význam románu srovnávala se společenským dopadem Chaloupky strýčka Toma. Sám Alfred Nobel jí v nadšeném listu z Paříže napsal: „Milá baronko, přítelkyně! Dočetl jsem právě Vaše mistrovské dílo… Překlad Vaší vynikající knihy by neměl chybět v žádné z existujících řečí, aby mohla být všude čtena a diskutována.“ Berta vytrvale využívala svůj morální kredit a v dopisech Nobela neúnavně konfrontovala s odpovědností za ničivé důsledky jeho vynálezů. Tento intelektuální apel vyvrcholil v dopise ze 7. ledna 1893, kdy Nobel poprvé naznačil záměr odkázat své jmění fondu, jenž bude odměňovat vědecké průlomy a současně vyzdvihne osobnost, která se nejvíce zaslouží o světový mír a bratrství mezi národy. „Právo místo moci“: Proč nebyla naivní pacifistkou Veřejnost si pacifismus nezřídka plete s naivitou či pasivní odevzdaností. Bertha von Suttnerová však nebyla hlasatelkou náboženského, absolutního nenásilí po vzoru Lva Nikolajeviče Tolstého. Byla čelnou představitelkou institucionálního neboli právního pacifismu. Její filozofie nestála na myšlence nechat se bezbranně masakrovat, nýbrž na principu Recht statt Macht (Právo místo moci) – tedy na nahrazení barbarského práva silnějšího funkční mezinárodní spravedlností. Když jí Tolstoj po přečtení románu psal a prosazoval ryze křesťanské odmítnutí zbraní na úrovni jednotlivce (neodporovat zlu násilím za žádných okolností), Suttnerová to odmítla jako neuskutečnitelnou utopii. Byla přesvědčena, že mír nelze vybudovat tím, že se slušní lidé dobrovolně vzdají obrany. Ve svých textech dokonce otevřeně formulovala myšlenku „mezinárodní policie“ – kolektivní ozbrojené síly, jež by zasáhla proti státu, který hrubě poruší mezinárodní právo a vojensky napadne sousední zemi. Ve svých pracích (například Strojový věk nebo Z dílny pacifismu) současně varovala před pastí takzvané „obranné války“. Připomínala, že prakticky každý agresor v dějinách označoval vlastní agresi za pouhou preventivní sebeobranu. Trvala proto na tom, že o viníkovi a oběti nesmějí rozhodovat štáby válčících stran, nýbrž nezávislý mezinárodní arbitrážní tribunál. Pokud bychom její optikou nahlíželi na současnou agresi proti Ukrajině, Bertha von Suttnerová by rozhodně nevolala po kapitulaci napadeného. Mír bez spravedlnosti pro ni nebyl mírem, ale pouhým diktátem síly. Ruskou federaci by bez váhání označila za barbarského agresora, ostře by kritizovala mezinárodní instituce za váhavost při vymáhání práva a apelovala by na globální společenství, aby vyvinulo takový právní, ekonomický a bezpečnostní tlak, který okupanty donutí ustoupit a nahradit veškeré válečné škody. Globální ikona s českými vazbami Suttnerová nezůstala jen u teoretických úvah. Založila Rakouskou mírovou společnost, vystupovala proti vlně dobového antisemitismu a v roce 1891 jako vůbec první žena promluvila na mezinárodním mírovém kongresu na římském Kapitolu. Její neúnavná diplomatická práce přispěla k založení Stálého rozhodčího soudu v Haagu (1899). V roce 1904 absolvovala triumfální přednáškové turné po Spojených státech, kde vystupovala až třikrát denně a v Bílém domě ji k soukromému rozhovoru přijal prezident Theodore Roosevelt. Čilé kontakty udržovala i s českým prostředím. Za svého spojence považovala Tomáše Garrigua Masaryka, setkávala se s básníky Jaroslavem Vrchlickým či Svatoplukem Čechem a v roce 1895 přednášela v pražském Tiskovém klubu Concordia, kde se snažila mírovou myšlenkou otupit vyhrocený česko-německý nacionální spor. Vyvrcholení jejího úsilí přišlo v roce 1905, kdy se stala historicky první ženskou laureátkou Nobelovy ceny za mír. Ocenění, která by bez ní vůbec nevzniklo. Mrazivá tečka a české zapomnění Bertha von Suttnerová podlehla rakovině žaludku 21. června 1914 ve Vídni ve věku jednasedmdesáti let. Její odchod provázelo mrazivé symbolické načasování: zemřela přesně pět týdnů před vypuknutím první světové války – globálního krveprolití, před nímž po celý dospělý život marně varovala. Proč o této výjimečné osobnosti v Česku téměř nikdo neví? Stala se obětí nacionálního a ideologického filtru. Pro meziválečné Československo byla příliš německá a málo lidová. Pro následný komunistický režim byl zase její šlechtický původ a striktně právní pojetí pacifismu zcela nepoužitelné – nepasovala do schémat o třídním boji a budovatelském hrdinství. Zatímco v Rakousku zdobí její portrét dvoueurovou minci (a v minulosti tisícišilinkovou bankovku) a ve Skandinávii o ní vycházejí zástupy knih, v České republice ji připomíná pouze nenápadná pamětní deska v průjezdu paláce Kinských na Staroměstském náměstí a jedna zapadlá ulička v pražských Vokovicích. Její životní příběh názorně ukazuje, jak snadno dokáže nacionální a politická selekce vytěsnit z paměti osobnost, která svými vizemi předběhla dobu o celé století. Neučíme se v dějepise až příliš o vůdcích a vojevůdcích, kteří války rozpoutávali a vedli, a nezapomínáme na ty, kdo se jim ze všech sil snažili zabránit? Napište mi, co si myslíte a co říkáte na její postoje. A neměli bychom si ji v Čechách mnohem více připomínat? Toto je 3. díl mého seriálu o zapomenutých vědkyních, píšu jej proto, aby mé dcery a další dívky měly pozitivní vzory. Jestli vás tyto příběhy zajímají a myslíte, že by je měli znát i ostatní, nezapomeňte dát sledovat @tkapler a pomozte je sdílet a šířit. Díky moc. #BerthaVonSuttner #NobelovaCenaZaMír #Historie

"They are driving us out of the place where my family is buried, from the place where I raised my children..." A neighbor from Ceuta proclaims his dignity, which should freeze the blood in the veins of the entire country: "They will not defeat us. We will not give up!" While the liberal-left Spanish government is in the city (translated)

Z editoriálu aktuálního Reflexu: Premiér republiky Andrej Babiš touží být králem. A to ne jen tak ledajakým monarchou, ale přímo Karlem IV. Hovoří pro to celá řada faktorů, které bych si s vámi dovolil nasdílet. Protože tohle prostě nemůže být náhoda. Oba formovalo od mládí frankofonní prostředí. Karla vychovala Francie, Babiše pak Maroko a Švýcarsko. Oba si změnili jméno. Z Václava se v roce 1323 stal Karel. Z Babiše se v roce 1982 stal Bureš. Zatímco Karel měl čtyři manželky, Babiš stihl zatím jen dvě. Pracovně se ale obklopuje čtyřmi důležitými ženami – šéfkou Úřadu vlády ČR Tünde Bartha, správkyní sociálních sítí Anetou Zicklerovou, poradkyní pro svobodu slova s královským platem Natálií Vachatovou a ministryní financí Alenou Schillerovou. A teď trochu premiérovy oblíbené numerologie. Když Česko slavilo v roce 2016 sedm set let od narození českého panovníka, získal Andrej Babiš cenu pro ministra financí roku. Českým králem byl Karel korunován 2. září, tedy ve stejný den, kdy má Babiš narozeniny. Karel IV. zemřel ve věku 62 let a Andrej Babiš se v 63 letech stal premiérem. Nemůže být pochyb o tom, že premiér je prostě pokračovatelem lucemburského odkazu. Ta podobnost pak není jen v číslech a životní cestě, ale hlavně v činech. Tady můžeme najít vysvětlení pro častou Babišovu chaotičnost. Jenže co připadá neinformovanému pozorovateli jako série nesouvisejících kroků, to je pro člověka obeznámeného s podobností s Karlem IV. řada naprosto logických událostí. Čapí hnízdo je novodobým Karlštejnem. Pravidelná nedělní hlášení a dřívější pořad Čau lidi! má ve 14. století ekvivalent jménem Vita Caroli, tedy Karlovy vlastnoručně psané biografie. Co jiného je plánování vládní čtvrti v Letňanech než jasná analogie k budování Nového Města pražského? Rubíny svatováclavské koruny závistivě blednou před sytě červenou kšiltovkou s nápisem Silné Česko. Celý text níže ⬇️ #Babiš #KarelIV #politika

Děcák Řešila jsem nepříjemnou situaci (výchovný problém) s puberťačkou. Neměla to se mnou úplně příjemný. Myslela jsem si, že je na mě fakt naštvaná. Ale chtěla jsem, aby věděla, že mi na ní fakt záleží a proto před problémem “nezavírám oči”. Asi si to dokážete představit 🧵 #výchova #puberta #dětství

Tak se ty noční šichty u sítí nakonec vyplatily:) Mbe Soh a Hoever jsou ofiko na Letný a málokdo o tom věděl. Moc hezká práce. Vlastně bych chtěl vidět naše obličeje pár let zpátky, kdyby nám někdo řekl, že budeme podepisovat kluky fotbalově vychovaný v PSG a Liverpoolu 🫪 Hned se ale samozřejmě v diskuzích vyrojila klasická otázka „proč sakra nepřišli už v červnu? Proč jsme museli předkola s Lyonem lepit se Suchošem?“ Já tu frustraci chápu, taky mi z toho u televize tekly nervy 🌝 Ale pojďme si sednout nohama zpátky na zem a říct si na rovinu, jak tenhle fotbalovej potravní řetězec reálně funguje a v tomto případě mohl fungovat. V červnu tě pošlou do háje. Kluk s takovým CVčkem o české lize na začátku léta prostě vůbec nepřemýšlí. Agent čeká, až se rozhýbe trh po repre turnajích. Čeká třeba na Francii, Anglii, Německo, Itálii. I kdyby jim Rosa v červnu nacpal o ranec peněz víc, prostě by nám to nepodepsali, protože vyhlíží lepší adresu. Zlom třeba přijde až teď na konci přestupáku. Týmům v top ligách se plní kádry a vysněné nabídky nepřichází. A najednou je Sparta, co hraje na špici a má jistou Evropu, vlastně hodně sexy varianta. To je riziko a Rosa ví, že buď koupíš na jistotu průměr hned v červnu, abys měl plnej stav do předkol, nebo to riskneš, chvíli to lepíš za pochodu a na konci srpna si sáhneš na hráče, na který bys jinak neměl vůbec nárok. Jasně, kdyby tihle kluci byli stoprocentní a bez nějaký výkonnostní kaňky, tak teď hrajou základ v Premier League a nejdou do Prahy, to si nebudeme lhát do kapsy. Ale ten jejich strop je prostě obrovskej. Někteří experti rádi mluví o tom, jak nákupy hráčů, co jen lehce zazáří u nás v lize a hned se stěhují do Prahy za raketu, vysílají lize nějaký statement. Za mě ani tolik ne. Kdybych hledal podpisy, který vysílají konkurenci reálnej signál, že chceme ten náš klubový strop posunout zase o level výš, jsou to třeba Loic, Ki-Jana a Jurásek 😉 Nikdo neví, jak to nakonec dopadne, ale čistě na papíře je to fantazie. Těší mě tahle odvaha. Vítejte na Letné, přátelé! #fotbal #přestupy #SpartaPraha

The new educational trend FAFO (Fuck Around and Find Out), which promotes learning through experienced consequences, is gaining popularity on the internet; however, psychologists warn that this could lead to excessive abandonment of children in crisis situations and that the balance between freedom and healthy guidance is crucial for their emotional development. (translated)

Rozhodnutí Matěje Juráska je pozoruhodné. Klub, který ho vychoval a fanoušky, kteří ho měli moc rádi, zradí kvůli hostování s opcí v klubu, který evidentně funguje velmi špatně. Fascinující. Místo hostování někde v Belgii či Nizozemsku jde do extrémního risku, že za rok bude opět nechtěný v druholigovém anglickém klubu a nebudou ho mít rádi vůbec nikde. Vzhledem k jeho pracovní morálce, životosprávě a zdravotní kartě bych si spíše vsadil, že tohle pro něj nedopadne dobře. Jak se ale říká, každý svého štěstí strůjce. #fotbal #přestupy #sport

Na Alze za 1 milion Kč. Budoucnost klepe na dveře. Za 10-20 let nebude existovat svět jak jej známe, všechno bude jinak. Starý koncept "škola - zaměstnání" se úplně rozpadne. Už nebudeme vychovávat z dětí zaměstnance. Lidská práce už nebude mít hodnotu. Těžko odhadnout, jak bude svět vypadat, co budou lidi dělat a co pro ně bude mít hodnotu. Velké změny přinesou velké příležitosti pro ty, kdo se dokážou adaptovat lépe než ostatní. #budoucnost #změny #inovace

Řekla veliteli SS, že je mistryně v krasobruslení. Lhala. Ten šampionát totiž ještě ani neexistoval. Neuvěříte, co bylo dál. V červnu 1943 dorazila jednadvacetiletá Židovka Ellen Danby do nacistického tranzitního tábora Westerbork. Byla to přestupní stanice na cestě do vyhlazovacích táborů. Když se jí důstojníci při registraci ptali na profesi, Ellen udělala něco neuvěřitelně riskantního: tvrdila, že je úřadující mistryní Nizozemska v krasobruslení. Mělo to jediný háček. Oficiální nizozemský krasobruslařský šampionát v té době ještě vůbec neexistoval. Ellen sice skvěle bruslila, ale titul si vymyslela v čisté záchraně holého života. A pak přišel hned dvojitý zásah osudu. Velitel tábora Albert Gemmeker byl vášnivým fanouškem krasobruslení. Místo toho, aby Ellen poslal prvním vlakem na východ, nechal jí z okupovaného Amsterdamu přivézt její vlastní brusle a šaty. Vznikla tak mrazivá, téměř surrealistická scéna: zatímco z tábora odjížděly dobytčkáky plné lidí do plynových komor, mladá židovská dívka kroužila na zamrzlém táborovém rybníku. Tato drzá lež jí zachránila život, její rodině ale ne. Matka, otec i babička byli deportováni do Sobiboru a zavražděni. Ellen byla později převezena do Terezína, kde se jí podařilo dočkat konce války a kde potkala svou životní lásku — českého umělce Jana Burku. I to co se stalo po válce, zní jako hollywoodský film. Lží zrozený titul se stal proroctvím. Ellen se po osvobození vrátila na led a v letech 1946 a 1947 ten samý šampionát, který si v táboře vymyslela, doopravdy VYHRÁLA. V roce 1950 s Janem emigrovala do Kanady. Z dívky, která krasobruslením utekla smrti, se stala legendární trenérka, jež navždy změnila tvář světového krasobruslení: Historický rekord: Vychovala vlastní dceru Petru Burku, která v roce 1962 jako první žena v historii skočila v soutěži trojitý Salchow a získala olympijský bronz i titul mistryně světa. Revoluce na ledě: Trénovala ikony jako Tollera Cranstona nebo Elvise Stojka. Do do té doby svázaného sportu vnesla dramatické umění, emoce a styl zvaný „Theatre on Ice“. Mlčení pro ochranu dětí: Před svými dcerami prožité hrůzy i židovský původ desítky let tajila. Tvrdila jim, že prarodiče zemřeli při autonehodě — chtěla je ušetřit traumatu i tehdejšímu antisemitismu v kanadských klubech. Pravdu se dozvěděly až v dospělosti. Ellen Burka trénovala aktivně ještě ve svých 90 letech. Zemřela v roce 2016 ve věku 95 let jako členka několika Síní slávy a držitelka nejvyššího státního vyznamenání Order of Canada. Lidská vůle dokáže přepsat i ten nejtemnější osud. #Krasobruslení #Historie #ŽidovskáHolocaust

Pošta pro tebe - edice reálný život. 😎 1/4 Máma mě vychovávala sama. O otci jsem věděla jen to, co bylo v rodný listu. Neviděla jsem jeho fotku, netuším, jak vypadá, jestli žije. Doma se o něm nemluvilo a popravdě, nikdy mě to netrápilo, měla jsem hezký dětství a mužská figura https://t.co/Y8pkLSJec3 #realLife #childhood #family