Fakt, że kredyt dla dużej części klasy średniej stał się dziś narzędziem podnoszenia standardu życia, nie powinien nas cieszyć — to raczej dowód na braki państwowych rozwiązań mieszkaniowych, opieki zdrowotnej i zabezpieczeń socjalnych oraz argument za silniejszą ochroną konsumentów i progresywną polityką fiskalną.
V brněnských Žabinách ze dne na den zmizela další alej. Prostě se ráno probudíte – a stromy nikde. Dodavatel IMOS ve videu říká, že se mu „konečně podařilo získat povolení ke kácení“. Jenže ani starosta městské části podle svého vyjádření o rozsahu kácení nevěděl. Avizovalo se odstranění několika stromů, ne holá ulice. Konkrétní případ teď prověřujeme. Jenže podobné situace se v Brně opakují tak často, že už dobře víme, kde je systémový problém. Velké rekonstrukce většinou neřídí městská část, ale magistrát a organizace města: investiční odbor, Brněnské komunikace, Odbor dopravy a další. Investiční záměr přitom může vypadat krásně. Zelená ulice, stromy, stín. Jenže potom vznikne zadání projektové dokumentace, které tyto priority nepřevede do konkrétních a měřitelných požadavků. A nikdo nehlídá, zda výsledný projekt odpovídá původnímu záměru. V záměru máte zelenou ulici. V projektu vykácíte alej. Další problém je koordinace. O výsledné podobě ulice nemohou rozhodovat jednotlivé technické profese izolovaně. Urbanismus, krajinářství, doprava, infrastruktura i správa zeleně musí vznikat společně – a někdo musí hlídat kvalitu celku. Pak přichází tlak na nejnižší cenu. Obhajuje se „dobrým hospodářem“, přestože levnější projekt může znamenat vyšší náklady na údržbu, opravy, přehřívání města i nápravu škod, které jsme si sami vytvořili. A nakonec uslyšíte: „Stromy se tam nevejdou.“ Jak upozorňuje arborista David Hora, technické „nejde“ málokdy znamená, že řešení skutečně neexistuje. Často jen znamená, že by bylo složitější nebo o něco dražší. Ve chvíli, kdy už je projekt hotový a peníze rozdělené, se nikomu nechce nic měnit. Proto musí být stromy prioritou už v zadání. Je zásadní rozdíl mezi požadavkem „udělejte maximum parkovacích míst a kam se vejdou, dejte stromy“ a požadavkem „ulice musí dosáhnout minimálně 15% zastínění korunami stromů“. V prvním případě jsou stromy zbytková položka. Ve druhém dostává projektant jasný úkol, který musí vyřešit. A potom je tu komunikace. Někdy může být kácení skutečně nutné. Město ale musí předem vysvětlit proč, v jakém rozsahu a jaká bude náhrada. Nemůže se stát, že se lidé ráno probudí do holé ulice a o zásahu neví ani starosta městské části. Nejde jen o stromy. Jde o to, kdo rekonstrukci zadává, jaké stanoví priority, kdo kontroluje projekt, jak spolu komunikují odbory a městské organizace a kdo nakonec vyhodnotí výsledek. Bez systematické přípravy, koordinace a kontroly kvalitní město nevznikne. Dokud Brno tyto procesy nezmění, budeme řešit jednu vykácenou ulici za druhou. Vždycky až ve chvíli, kdy už stromy leží na zemi. Politická vůle závisí i na tom, kolika lidem to začne vadit a jak hlasitě se ozvou. Je to prostě na nás. Takže ano, věřím, že jednou bude Brno dobrým příkladem i v tomhle. Jednou.💩 #Brno #ZelenáUlice #OchranaPřírody
Jsem původem z reklamního průmyslu. O to víc mě fascinuje, jak se v Česku pořád opakuje pohádka, že bez plastových plachet přes domy, billboardů a dalšího reklamního balastu přestanou firmy existovat a kultura se zhroutí. Je to nesmysl. Ve většině západní Evropy mají mnohem přísnější pravidla než my. V Německu, Británii, Skandinávii nebo Slovinsku by řada věcí, které považujeme za normální, vůbec neprošla. Přesto tam obchody fungují, restaurace fungují a kultura funguje. Když se projdete těmito městy, často si ani neuvědomíte, proč je vám tam příjemněji. Jen vás neustále nebombarduje reklamní smog. Oko si odpočine. Hlava má chvíli klid. Město může být zase městem a ne reklamní plochou. Proto mě štve, když se v Praze objevují snahy oslabovat pravidla, která měla konečně začít uklízet část devadesátkového chaosu. Ve chvíli, kdy se podaří nastavit alespoň základní pořádek, se vždycky najde někdo, komu nepořádek vydělává. Veřejný prostor není bezedný zdroj soukromého zisku. Je to společný majetek nás všech. A když vidím Polsko, Slovinsko nebo pobaltské státy, které si prošly podobnou minulostí jako my a přesto dokázaly reklamní chaos výrazně omezit, dochází mi trpělivost s českými výmluvami, proč to údajně nejde. Jde, jen je potřeba chtít. Proto petici podepisuju. Praha bývá inspirací pro ostatní česká města a to, co se podaří nebo nepodaří uhájit tady, často ovlivní dění i jinde. Pokud vám záleží na tom, aby města patřila lidem a ne reklamním plachtám, budu ráda za podporu. #Reklama #VeřejnýProstor #Kultura
Claim it. Contact us at [email protected]
