Search

Residents of Yekaterinburg, when asked about a hypothetical conversation with Vladimir Putin, expressed concerns related to self-censorship and fear of consequences, indicating their fatigue with the political situation, while some expressed uncritical support for the Russian leader. (translated)

Badanie przeprowadzone przez rząd ujawnia, że blisko połowa brytyjskich dziennikarzy obawia się o swoje bezpieczeństwo, co prowadzi do autocenzury w relacjonowaniu kontrowersyjnych tematów, takich jak prawa osób transpłciowych czy protesty prawicowe, a wzrost nadużyć, zwłaszcza wobec kobiet, oraz malejące zaufanie do mediów pogłębiają te problemy. #Autocenzura #BezpieczeństwoDziennikarzy #PolaryzacjaPolityczna

LEGEA VEXLER ÎN ACȚIUNE Avocatul Mihai Rapcea, o voce incomodă și unul dintre puținii avocați care și-au asumat constant apărarea unor cauze controversate și a libertății de exprimare, a fost reținut ieri pentru 24 de ore într-un dosar privind mesaje publicate pe rețelele sociale. Înainte de a fi reținut, s-a trezit la ora 6 dimineața cu 20 de persoane (mascați, polițiști și procurori) care i-au făcut percheziții, pe rând, acasă, la birou și la locuința mamei sale, totul pornind, așa cum spun anchetatorii, de la trei postări distribuite pe rețelele sociale, considerate ca având conținut fascist, legionar și rasist. Soția lui Mihai, Sabina Hănceanu, a declarat aseară, într-o intervenție la Gabriela Calițescu, că anchetatorii aveau o listă și căutau cărți aparținând unor autori precum Mihai Eminescu, Octavian Goga și Valeriu Gafencu, precum și obiecte religioase, inclusiv iconițe cu figuri religioase, cum ar fi Sfântul Ilie Lăcătușu. Și tricouri verzi. 🙂 „Am ajuns să îmi fie frică că am în casă operele lui Eminescu sau o iconiță cu Arsenie Boca, Ilie Lăcătușu.” În vara trecută, când a trecut prima dată Legea Vexler, vă spuneam că cel mai grav lucru este impactul acestei legi asupra memoriei culturale și istorice a României, faptul că se creează cadrul legal pentru descurajarea sau chiar blocarea circulației unor autori fundamentali ai culturii românești (Mihai Eminescu, Octavian Goga, Radu Gyr, Mircea Eliade, Emil Cioran sau Mircea Vulcănescu). Și o face nu printr-o interdicție explicită, CI PRIN INSTAURAREA FRICII. Exact cum spune și soția lui Mihai Rapcea în interviu: „SĂ FACĂ O LISTĂ CU CĂRȚILE INTERZISE, SĂ ȘTIM SĂ NU LE MAI ȚINEM ACASĂ.” Legea introduce definiții vagi și are mai multe probleme de claritate (așa cum semnala și cererea de reexaminare formulată de președintele Nicușor Dan), tocmai pentru a ne determina să tăcem de teamă, să ne autocenzurăm. Am biblioteca plină de cărți din sau despre perioada interbelică. Cum facem? Le dau foc? O lege cu un asemenea impact asupra discursului public, care promovează o memorie istorică selectivă, era obligatoriu să fie precedată de o dezbatere publică largă și de avize academice solide. Dar, într-o Românie complet subjugată intereselor străine, antiromânismul este la putere. Totuși, cum rămâne cu respectarea libertății de gândire, de exprimare și a dreptului la memorie culturală, garantate de Constituția României? Până ne vom elibera de sub ocupație, în toate formele ei, nu uitați: ART. 30 – LIBERTATEA DE EXPRIMARE (1) LIBERTATEA DE EXPRIMARE A GÂNDURILOR, A OPINIILOR SAU A CREDINȚELOR ȘI LIBERTATEA CREAȚIILOR DE ORICE FEL, PRIN VIU GRAI, PRIN SCRIS, PRIN IMAGINI, PRIN SUNETE SAU PRIN ALTE MIJLOACE DE COMUNICARE ÎN PUBLIC SUNT INVIOLABILE. #LibertateDeExprimare #CulturaRomână #LegeaVexler

Demokracie bez obrany: Když se z novináře stane nepřítel státu Když politik označí novináře za „škůdce národa“, není to výrok do diskuse. Je to výstřel. Ne proti jednomu člověku, ale proti principu, na kterém stojí moderní demokracie. Případ Václava Moravce není epizodou mediálního světa. Je to symptom. Ukazuje, kam až se český veřejný prostor posunul – a jak rychle si zvykáme na věci, které by ještě před pár lety byly nepřijatelné. Politici dnes nevedou spor s novináři o fakta. Nevyvracejí argumenty. Neopravují chyby. Místo toho delegitimizují samotnou existenci novinářů jako kontrolního mechanismu. Označují je za nepřátele, manipulátory, aktivisty. A tím posouvají hranici: z kritiky práce k útoku na roli. To není náhoda. Je to strategie. Zvlášť viditelně se to projevuje u Andreje Babiše. Jeho komunikace dlouhodobě stojí na permanentním konfliktu s médii. Prakticky denně útočí na konkrétní novináře, zpochybňuje jejich práci a zároveň vytváří paralelní realitu, ve které jsou „pravdivé informace“ pouze ty, které přicházejí od něj. Nejde o jednorázové výroky. Jde o systematický styl komunikace:
opakované útoky, zjednodušování, vytváření obrazu nepřítele a mobilizace vlastních voličů proti „zlým médiím“. Výsledkem není jen politický marketing. Výsledkem je eroze důvěry. Když dostatečně dlouho opakujete, že média lžou, část společnosti vám uvěří. A ve chvíli, kdy lidé přestanou věřit nezávislým zdrojům informací, ztrácí schopnost orientovat se v realitě. Zůstává jen hlas, který k nim mluví nejhlasitěji. V takovém prostředí se rodí autocenzura. Ne proto, že by někdo novinářům přímo zakazoval psát. Ale proto, že tlak – politický, veřejný, osobní – začíná být příliš vysoký. Každý další útok, každá výhrůžka, každá mediální kampaň posouvá hranici toho, co je „ještě únosné“. A pak přijde moment, kdy i silná osobnost řekne dost. Rezignace Václava Moravce není selháním jednotlivce. Je to selhání prostředí. Prostředí, ve kterém se z kritických otázek stává provokace. Ve kterém se z moderátora stává terč. Ve kterém se z veřejnoprávního média stává nepřítel. A přitom právě veřejnoprávní média mají být jedním z pilířů stability. Mají být místem, kde se střetávají názory, kde jsou politici konfrontováni s realitou, kde se moc ptá a odpovídá. Ne místem, které musí neustále obhajovat svou existenci. Demokracie totiž nestojí jen na volbách. Stojí na informované veřejnosti. A informovaná veřejnost nevzniká sama od sebe. Vzniká díky novinářům, kteří kladou nepříjemné otázky, kteří jdou proti proudu, kteří nenechají věci bez odpovědi. Jakmile se z těchto lidí stanou „nepřátelé“, něco se láme. A to nejnebezpečnější? Že si na to začínáme zvykat. Že výroky, které by dříve vyvolaly skandál, dnes jen zapadnou do proudu. Že útoky na novináře už nepůsobí jako varování, ale jako běžná součást politického marketingu. Že rezignace zkušeného moderátora není šok, ale „další zpráva“. Demokracie neumírá jedním rozhodnutím. Umírá postupně. Erozí. Tlakem. Normalizací nenormálního. A právě to dnes sledujeme. Otázka už nestojí, jestli byl Václav Moravec dobrý nebo špatný moderátor. To je legitimní debata. Otázka zní jinak: Chceme společnost, ve které novinář může bez strachu klást otázky?
Nebo společnost, ve které se za to platí veřejným lynčem? Odpověď na tuto otázku rozhodne víc než jakékoli příští volby. -