Search

💔 Tragedy of September 11, 2001. A terrorist attack that changed history and was broadcast live to the whole world. When the first plane struck the North Tower of the World Trade Center, no one yet knew exactly what had happened. News crews turned their cameras to the burning building within minutes. (translated)

Pětadvacetiletý Karel Kryl si 9. září 1969 sbalil jízdenku od Čedoku, dvě gramodesky a zásnubní prsten. Mířil na písničkářský festival na zřícenině hradu Waldeck v západoněmeckém Hunsrücku. Měl se vrátit za čtrnáct dní. Nevrátil se dvacet let. Rozhodnutí padlo až tam. Podle dochovaných papírů z Národního archivu se k azylu odhodlal teprve v cizině. Doma nechal skoro všechno: rodinu, věci i přítelkyni Helenu Landovskou, sestru herce Pavla Landovského. Rodičům napsal větu, která zní skoro jako ukolébavka a zároveň jako výmluvu před sebou samým: „Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma.“ Nebylo. Německy neuměl. Práci neměl. Posluchače taky ne. Měřil sto padesát osm centimetrů. Kytara mu sahala skoro k ramenům. Přesto z něj už před odjezdem byl „národní tragéd“, jak si později sám říkal. Rodina knihtiskařů z Nového Jičína přišla v roce 1950 o tiskárnu. Stroje komunisté rozbili před očima šestiletého chlapce a odvezli do šrotu. Z keramické školy v Bechyni a vojny v Dobřanech se vynořil básník, který psal tak ostře, že režimu nezbylo než ho umlčet. Píseň *Bratříčku, zavírej vrátka* spadla podle jeho vlastních slov „z nebe“ v noci po 21. srpnu 1968. Viděl v Jičíně dva kluky s hlavami v dlaních. Deska stejného jména vyšla začátkem roku 1969 u Pantonu, protože Supraphon ji odmítl. Na obálce byly fotografie Josefa Koudelky. Režim zbývající náklad nechal rozřezat cirkulárkou. V hitparádě *Čtrnáct na houpačce* Českého rozhlasu (@CRozhlas) *Bratříček* nejdřív skončil druhý, pak vyhrál. Pak zakázali píseň i pořad. Po prvním výročí okupace v srpnu 1969 zasáhly na Václavském náměstí Lidové milice. Krylovy koncerty se rušily jeden za druhým. Festival na Waldecku, poslední ze série *Chanson Folklore International*, byl tehdy jednou z mála cest ven. Po dvou týdnech požádal ve Spolkové republice Německo o politický azyl. Usadil se v Mnichově, kterému říkal Mníšek pod Alpou. Žil skromně, studoval dějiny umění a žurnalistiku, koncertoval pro krajany. Pro Rádio Svobodná Evropa (@RFERLPress) nejdřív pracoval jako externista, od roku 1983 jako řádný redaktor. Vedl i sportovní relace a vlastní okénko *Krylologie*. Německé občanství si nikdy nevzal, protože by se musel vzdát československého. Alba *Rakovina*, *Maškary* a *Karavana mraků* se do republiky pašovala v obalech od operet. Lidé je kopírovali na magnetofonech. Za šíření jeho písní padly u nás i dva nepodmíněné tresty vězení. Režim na něj přes hranici nedosáhl. Písně ano. Domů se podíval až 30. listopadu 1989, na pohřeb matky. Týden v rozjetém převratu označil za nejhezčí týden života. Pak přišlo zklamání z porevoluční politiky, z rozdělení Československa, z toho, že se nikdy nesešel s Václavem Havlem. Napsal *Demokracii*. Zůstal nepohodlný i ve svobodě. V roce 1991 stál v pražské Lucerně. Koncert k desce *Maškary*, hostem Ivan Hoffman. Pro mě jediný koncert, na kterém jsem kdy byl. Stál jsem hned u pódia s minikazeťákem a nahrával. Znal jsem nazpaměť všechny jeho písně. On na jevišti pořád vypadal jako člověk, kterému kytara přerostla přes hlavu, a přitom zaplnil sál tak, že z něj nebylo úniku. 3. března 1994 ho v Mnichově zabil infarkt. Bylo mu devětačtyřicet. Dva dny předtím ještě stihl Prahu. Zádušní mši sloužil přítel, břevnovský arciopat Anastáz Opasek. Před klášterem se tísnily čtyři tisíce lidí. Leží na Břevnovském hřbitově. Od toho zářijového rána s jízdenkou od Čedoku uplynulo přesně sedmapadesát let. Pásy se rozřezaly, hranice zmizely, magnetofony zestárly. Kazetu z koncertu u pódia v Lucerně mi ukradli vykradači bytů, které předtím pustili po Havlově amnestii. Písně nezestárly. Stále platí to, co Kryl věděl už v pětadvaceti: slovo, které se nedá zakázat cirkulárkou, přežije i toho, kdo ho napsal. P.S.: Byl Kryl i vaším idolem, nebo jste k němu přišli až později? Napište, která jeho píseň vám zůstala v hlavě. Každý den sem dávám aspoň jeden příběh, který stojí za to si znát. Like, komentář, sdílení, bookmark a follow, ať vám ten další neuteče. #KarelKryl #Hudba #ČeskáHistorie

The book "A Brief History of the End of the World" by Tom Phillips explores historical and modern apocalyptic visions, showing how they transform from religious roots to secular concerns about superintelligent AI, and entertainingly analyzes the influence of these ideas on individual behavior and politics. (translated)

Vánice, která rozbila atom: Skutečný příběh Lise Meitner Vánoce roku 1938. Zatímco Evropa se propadá do stínu nacismu, v malém švédském městečku Kungälv kráčí hlubokým sněhem šedesátiletá žena v těžkém kabátě. Vedle ní na běžkách jede její čtyřiatřicetiletý synovec. Nepřijeli na dovolenou. Žena v červenci jen o vlásek unikla zatčení nacistickým režimem – po březnovém anšlusu Rakouska přišla o občanství i platný pas a kolega z institutu ji navíc udal na ministerstvu. Ze dne na den ztratila domov i vlastní laboratoř. Přesto má v kapse kabátu dopis z Berlína, který během několika následujících hodin změní dějiny moderní vědy. Jmenuje se Lise Meitner. A v tento mrazivý den, s kouskem tužky na útržku papíru opřeném o zasněžený kmen, právě přišla na to, jak funguje jaderné štěpení. O šest let později za tento objev převezme Nobelovu cenu za chemii její dlouholetý kolega Otto Hahn. Sám. Její klíčový teoretický přínos zůstane v oficiálním zdůvodnění ceny opomenut. Vítejte v dalším díle mého seriálu zaměřeném na opomíjené #ZenyVeVede. Jestli se vám líbí, prosím sdílejte jej svým sledujícím. Dívka, která nesměla ani na univerzitní toaletu Lise Meitner se narodila ve Vídni v listopadu 1878 do vzdělané rodiny židovského původu. Už od dětství ji fascinovala matematika a záření. V té době však dívky v Rakousku-Uhersku nesměly oficiálně studovat veřejná gymnázia. Všechno dohnala soukromým studiem a stala se teprve druhou ženou v historii, která na Vídeňské univerzitě získala doktorát z fyziky. Jejím mentorem a inspirací byl geniální Ludwig Boltzmann. V roce 1907 odešla do Berlína, aby se učila od Maxe Plancka. V Prusku byl přístup žen k vysokoškolskému vzdělání stále tabu. Když začala spolupracovat s mladým chemikem Ottou Hahnem v Ústavu Emila Fischera, slavný chemik jí povolil vstup pouze pod přísnou podmínkou: bude pracovat výhradně v bývalé truhlářské dílně v suterénu s vlastním vchodem z ulice a nesmí vstoupit do poslucháren ani horních pater. Do budovy neměla povolený vstup ani na toaletu – musela chodit do nedaleké restaurace. Zatímco Hahn dostával plat vědce, Lise pracovala celých pět let bez nároku na honorář a žila ze skromné podpory své rodiny. Teprve v roce 1912 se stala Planckovou asistentkou a získala své první placené místo. Byla to mimořádně silná dvojice: Otto Hahn byl precizní analytický chemik, mistr v izolování i stopových množství radioaktivních prvků. Lise Meitner byla teoretická i experimentální fyzička s pronikavou matematickou intuicí, která dokázala naměřeným datům vtisknout fyzikální smysl a řád. Společně objevili prvek protaktinium a zkoumali radioaktivní záření. Lise si postupně vydobyla takové renomé, že se v roce 1926 stala první ženou s řádnou profesurou fyziky v celém Německu. Albert Einstein jí s obdivem přezdíval „naše Marie Curie“. Pak ale přišel rok 1933. Útěk s diamantovým prstenem v kapse Po nástupu Adolfa Hitlera k moci byli židovští vědci hromadně zbavováni funkcí. Lise zpočátku chránilo rakouské občanství i práce v polozávislém Ústavu císaře Viléma. Věřila, že věda v Německu dokáže odolat politickému šílenství. V březnu 1938 však proběhl anšlus Rakouska. Přes noc se stala občankou Třetí říše a spadala pod norimberské rasové zákony. Hranice se pro osoby židovského původu uzavíraly, její pas byl neplatný a fanatický nacistický chemik Kurt Hess z téhož institutu ji nahlásil úřadům jako nežádoucí osobu. V červenci 1938 zorganizovali přátelé v čele s holandským fyzikem Dirkem Costerem tajnou záchrannou misi. Coster neohlášeně přijel do Berlína a doprovodil Lise do vlaku směr Nizozemsko. Na rozloučenou jí Otto Hahn vtiskl do ruky diamantový prsten po své matce – pro případ, že by bylo nutné podplatit pohraničníky. Nacistická hlídka na hranicích její neplatné doklady zkoumala, ale po napjatých minutách ji nechala projet. Lise vyvázla s deseti markami v peněžence a dvěma kufry. Přes Nizozemsko a Dánsko zamířila do švédského exilu. Ve Stockholmu získala místo v novém ústavu nobelisty Manneho Siegbahna. Ten však vůči ní zůstal rezervovaný – neposkytl jí téměř žádné vybavení, spolupracovníky ani odpovídající plat. Jediné spojení se špičkovou vědou tak představovala intenzivní korespondence s berlínskou laboratoří. Chemická záhada, která popírala fyzikální zákony V Berlíně Otto Hahn a mladý chemik Fritz Strassmann pokračovali v experimentech, které předtím naplánovali společně s Meitnerovou: ostřelovali těžké jádro uranu pomalými neutrony. Krátce před Vánocemi roku 1938 však narazili na výsledek, který nedával žádný smysl. V očekávaných rozpadových produktech nenašli těžší transurany, ale stopy barya. Baryum je však zhruba o polovinu lehčí než uran (uran má v jádře 92 protonů, baryum pouhých 56). Tehdejší fyzika považovala rozpad jádra na dva velké kusy za zhola nemožný. Předpokládalo se, že dopadající neutron může z jádra vyrazit nanejvýš malou částici (např. proton nebo jádro helia). Zmatený Hahn usedl v noci 19. prosince 1938 k psacímu stolu a poslal Lise dopis s přesným chemickým nálezem: „Naše izotopy radia se chovají jako baryum... Jako chemici bychom vlastně měli říci, že u těch nových látek nejde o radium, ale o baryum... Ale jako ‚jaderní fyzici‘ se k tomuto skoku, odporujícímu všem dosavadním poznatkům, zkrátka ještě nemůžeme odhodlat. Snad dokážeš navrhnout nějaké fantastické vysvětlení.“ Hahn věděl, že bez jejího teoretického posvěcení se chemický výsledek neodváží publikovat jako fakt. Průlom v zasněženém lese O několik dní později navštívil Lise v Kungälvu její synovec Otto Robert Frisch, talentovaný experimentální fyzik pracující v Kodani u Nielse Bohra. Během dopolední procházky mrazivou krajinou Frisch původně plánoval diskutovat o svém vlastním výzkumu, ale Lise odmítala mluvit o čemkoliv jiném než o Hahnově dopise. Znala Hahnovu analytickou pečlivost – pokud tvrdil, že chemicky prokázal baryum, nemohl to být omyl. Usedli na padlý kmen v lese a začali počítat. Lise si vybavila Bohrův kapkový model atomového jádra. Podle této představy se jádro nechová jako tuhá kulička, ale jako kapka kapaliny, jejíž tvar drží pohromadě povrchové napětí (způsobené silnou jadernou silou). Jádro uranu je však obrovské a natěsnané 92 kladně nabitými protony, které se navzájem mohutně elektrostaticky odpuzují. Povrchové napětí je u takto obřího jádra na samé hranici stability. Co když dopadající neutron kapku jen mírně rozkmitá? Jádro se protáhne do tvaru piškotu či činky. Uprostřed vznikne zaškrcení. V tu chvíli elektrické odpuzování na obou koncích převáží nad povrchovým napětím a jádro se roztrhne na dva menší fragmenty – například baryum a krypton: 56 + 36 = 92 Matematika seděla. Zůstávala však otázka: kde se vezme kinetická energie nově odmrštěných fragmentů? Lise spočítala, že elektrostatické odpuzování obou vzniklých jader musí uvolnit přibližně 200 MeV (megaelektronvoltů) na jedno jediné rozštěpené jádro. To bylo číslo v říši atomů nevídané – milionykrát převyšující jakoukoliv chemickou reakci. Odkud se tato energie vzala? Lise si z paměti vybavila hodnoty pro výpočet jaderných hmotností. Sečetla hmotnosti nově vzniklých jader a porovnala je s hmotností původního uranu. Výsledek ukázal nepatrný úbytek hmoty – nová jádra byla dohromady o zhruba pětinu hmotnosti protonu lehčí. Hmota se ztratila. Lise okamžitě použila nejslavnější rovnici světa, kterou zformuloval její přítel Albert Einstein: E = m c² Když do rovnice dosadila onen úbytek hmotnosti, vyšlo přesně: 200 MeV Vše do sebe beze zbytku zapadlo. Frisch termín pro tento děj převzal z biologie – nazval jej štěpení (nuclear fission), po vzoru dělení živé buňky. Zkreslený příběh a Matildin efekt Otto Hahn v lednu 1939 publikoval chemický nález barya v německém časopise Naturwissenschaften. Z politických důvodů v nacistickém Německu jméno Meitnerové uvést nemohl – článek s židovskou emigrantkou by byl okamžitě cenzurován. V únoru 1939 vyšla v britském časopise Nature teoretická práce Meitnerové a Frische, která celý proces poprvé fyzikálně vysvětlila, spočítala energii a pojmenovala štěpení. Světová fyzika byla v pozoru. Politická nutnost z roku 1939 se však po válce proměnila v pohodlnou legendu. Když v roce 1945 Královská švédská akademie věd udělila Nobelovu cenu za chemii za rok 1944, laureátem byl výhradně Otto Hahn. Ačkoliv Hahn jejich dlouholetou spolupráci před rokem 1938 v obecné rovině uznával, v otázce samotného štěpení po válce setrvale hájil narativ, že šlo o čistě chemický objev, na kterém fyzika neměla podíl a teoretici jej zprvu zpochybňovali. Historici vědy (zejména Ruth Lewin Sime a Elisabeth Crawford na základě odtajněných archivů Nobelovy nadace) prokázali, že švédský výbor pro chemii fyzikální rozměr objevu bagatelizoval a zásadní podíl Meitnerové ignoroval. Podle oficiálních záznamů byla Lise Meitner během svého života nominována na Nobelovu cenu celkem 49krát (30krát za fyziku, 19krát za chemii) – mimo jiné Maxem Planckem, Nielsem Bohrem či Arthurem Comptonem. Cenu nikdy nezískala. Jde o jeden z nejkřiklavějších projevů tzv. Matildina efektu v dějinách moderní vědy. „S bombou nebudu mít nic společného!“ Když spojenci zahájili přísně tajný projekt Manhattan na konstrukci atomové zbraně, Lise Meitner byla oficiálně vyzvána, aby se k vývoji v Los Alamos připojila. Její odpověď byla nekompromisní: „S bombou nebudu mít nic společného!“ Byla jednou z mála předních jaderných vědců, kteří účast na zbrani rezolutně odmítli z etických důvodů. Když po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki americký tisk senzacechtivě psal o „židovské matce atomové bomby“, která recept na zbraň vynesla z Berlína v kabelce, hluboce ji to zraňovalo. Celý zbytek života zasvětila obhajobě mírového využití jádra a etické odpovědnosti badatelů. Odkaz, který žádná cena nesmaže Lise Meitner se dočkala uznání, které je ještě vzácnější než Nobelova medaile. Zatímco nobelistů jsou stovky, stabilních i umělých chemických prvků zná periodická tabulka jen 118. V roce 1997 byl prvek s protonovým číslem 109 pojmenován na její počest: meitnerium (Mt). Je dodnes jedinou historickou ženou v dějinách, jejíž jméno nese chemický prvek zcela samostatně (Marie Curie jej v curiu sdílí s manželem Pierrem). Lise Meitner zemřela v anglické Cambridgi v říjnu 1968, krátce před svými 90. narozeninami. Její synovec Otto Frisch pro její náhrobek v Bramley vybral epitaf, který vystihuje celý její pohnutý osud: „Lise Meitner: fyzička, která nikdy neztratila své lidství.“ P.S.: Díky, že jste dočetli až sem, sdílejte prosím příběh svým sledujícím. Každý den sem píšu vedle vědeckých novinek příběh jedné opomíjené vědkyně, nezapomeňte dát sledovat @tkapler pro další. #ŽenyVeVědě #LiseMeitner #JadernáFyzika

Rodačka z Vodičkovy ulice, která přiměla Nobela platit za mír Kdo donutil „krále dynamitu“ Alfreda Nobela, aby ze svého pohádkového jmění financoval světový mír? A proč jméno rodačky z pražské Vodičkovy ulice, jež byla ve své době nejslavnější ženou planety, takřka vymazaly české učebnice dějepisu? Příběh Berty Kinské – ve světě proslulé pod jménem Bertha von Suttnerová – nezapadá do jednoduchých šablon. Není klasickou obětí takzvaného Matildina efektu, kdy by si její zásluhy přivlastnil manžel. Stala se první ženou, která získala Nobelovu cenu za mír, první ženou v historii řečnící na římském Kapitolu a autorkou nejoslnivějšího protiválečného bestselleru 19. století. Přesto v Česku, kde prožila dětství a získala základní vzdělání, zůstává téměř neznámou postavou. Už předloni jsem se o ní krátce zmínil, její životní osudy jsou však podstatně bohatší a myšlenkový odkaz je pro dnešní dobu mimořádně naléhavý (a většina z vás mě tehdy ještě nesledovala). Právě proto si zaslouží přední místo v mém seriálu o zapomenutých osobnostech. Pohrobek z Vodičkovy ulice a pád na společenské dno Dne 9. června 1843 se na rohu pražské Vodičkovy ulice a ulice V Jámě (v domě č. p. 697) narodila Berta Sophia Felicita hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova. Narodila se jako pohrobek – její otec, pětasedmdesátiletý polní podmaršál František Josef Kinský, zemřel ještě před jejím příchodem na svět. Matka Žofie Vilemína pocházela z rodu Körnerů (byla dcerou hejtmana jízdy), tedy z podstatně nižší šlechty, a navíc propadla těžké závislosti na hazardních hrách. Pro konzervativní aristokratickou rodinu Kinských byl tento sňatek těžko přijatelný. Po obrovských finančních ztrátách v kasinech a zpřetrhání vazeb se šlechtickým příbuzenstvem se matka s dcerou ocitly na okraji společnosti. Berta sice část dětství prožila v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, po vyčerpání peněz však obě musely odejít do Brna k dívčinu poručníkovi, otcovu příteli Ernstu Egonu Fürstenbergovi. V tamní bohaté knihovně se naplno projevil Bertin výjimečný intelekt: se zájmem studovala filozofii i historii a díky jazykovému nadání záhy brilantně ovládala pět řečí – češtinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu a italštinu. Zakázaná láska a osudový inzerát Alfreda Nobela Když rodinné jmění v roce 1873 kvůli matčině hráčské vášni definitivně vzalo za své, musela se třicetiletá hraběnka postavit na vlastní nohy. Přijala místo guvernantky ve Vídni v rodině velkoprůmyslníka Karla von Suttnera, kde jeho čtyři dcery vyučovala hudbě a jazykům. Zde se však přihodilo to, s čím nikdo nepočítal: Berta se vášnivě zamilovala do nejmladšího syna rodiny, barona Artura Gundaccara von Suttnera, který byl o sedm let mladší. Matka rodu byla vztahem nemajetné guvernantky se svým synem zděšena. Aby milence rozdělila, dala Bertě výpověď, současně jí však nabídla východisko z nouze. Ukázala jí novinový inzerát: zámožný, postarší švédský gentleman žijící v Paříži hledal zralou a jazykově vybavenou sekretářku a hospodyni. Tím mužem nebyl nikdo jiný než vynálezce dynamitu Alfred Nobel. Berta nabídku přijala a roku 1876 odcestovala do Francie. Mezi osamělým, melancholickým vynálezcem a bystrou, vzdělanou Češkou okamžitě přeskočila jiskra hlubokého porozumění. Nobel byl okouzlen. Jenže jejich pracovní poměr trval pouhé dva týdny. Švédský král si Nobela nečekaně povolal do vlasti a Bertu v Paříži mezitím zasypával zamilovaný Artur dopisy, v nichž ji na kolenou prosil o návrat. Berta poslechla hlas srdce, opustila Paříž a vrátila se do Vídně. Krátký pařížský pobyt nicméně položil základ celoživotního přátelství a korespondence, jež nakonec změnila světové dějiny. Exil na Kavkaze a krvavý křest ohněm Dne 12. června 1876 se Berta a Artur tajně vzali. Reakce rodiny Suttnerových byla nekompromisní: Artura vydědili a novomanželé zůstali zcela bez prostředků. Uprchli proto do Gruzie na pozvání Bertiny přítelkyně, kněžny Kateřiny Dadiani z Mingrelie. Na Kavkaze strávili v drsných podmínkách devět let. Živili se výukou jazyků, psaním článků pro vídeňské a berlínské listy pod pseudonymy (B. Oulot, Jemand) a překládáním gruzínské literatury – společně přeložili například národní epos Muž v tygří kůži. Zlomový okamžik jejího života přišel s rusko-tureckou válkou v roce 1877. Berta i Artur dobrovolně pomáhali ve vojenských lazaretech. Dívka z pražského paláce poprvé spatřila tvář války bez romantizujícího nánosu: amputace bez anestezie, hnijící rány, infekce a tisíce zmařených mladých životů položených za politické ambice mocnářů. Tento otřes z ní vychoval nesmiřitelnou pacifistku. Bestseller Odzbrojte! a morální apel na tvůrce dynamitu Po návratu do Rakouska a usmíření s rodinou roku 1885 se manželé usadili na dolnorakouském zámku Harmannsdorf. Berta své válečné trauma přetavila do literatury. V roce 1889 vydala stěžejní román Die Waffen nieder! (Odzbrojte! / Složte zbraně!). Kniha, v níž naturalisticky vylíčila utrpení vojáků i civilistů po bitvě u Hradce Králové z roku 1866, zapůsobila jako společenská rozbuška. Dílo bylo záhy přeloženo do 16 jazyků (do češtiny jej na podnět Vojty Náprstka převedla Vlasta Pittnerová již roku 1896). Dobová kritika význam románu srovnávala se společenským dopadem Chaloupky strýčka Toma. Sám Alfred Nobel jí v nadšeném listu z Paříže napsal: „Milá baronko, přítelkyně! Dočetl jsem právě Vaše mistrovské dílo… Překlad Vaší vynikající knihy by neměl chybět v žádné z existujících řečí, aby mohla být všude čtena a diskutována.“ Berta vytrvale využívala svůj morální kredit a v dopisech Nobela neúnavně konfrontovala s odpovědností za ničivé důsledky jeho vynálezů. Tento intelektuální apel vyvrcholil v dopise ze 7. ledna 1893, kdy Nobel poprvé naznačil záměr odkázat své jmění fondu, jenž bude odměňovat vědecké průlomy a současně vyzdvihne osobnost, která se nejvíce zaslouží o světový mír a bratrství mezi národy. „Právo místo moci“: Proč nebyla naivní pacifistkou Veřejnost si pacifismus nezřídka plete s naivitou či pasivní odevzdaností. Bertha von Suttnerová však nebyla hlasatelkou náboženského, absolutního nenásilí po vzoru Lva Nikolajeviče Tolstého. Byla čelnou představitelkou institucionálního neboli právního pacifismu. Její filozofie nestála na myšlence nechat se bezbranně masakrovat, nýbrž na principu Recht statt Macht (Právo místo moci) – tedy na nahrazení barbarského práva silnějšího funkční mezinárodní spravedlností. Když jí Tolstoj po přečtení románu psal a prosazoval ryze křesťanské odmítnutí zbraní na úrovni jednotlivce (neodporovat zlu násilím za žádných okolností), Suttnerová to odmítla jako neuskutečnitelnou utopii. Byla přesvědčena, že mír nelze vybudovat tím, že se slušní lidé dobrovolně vzdají obrany. Ve svých textech dokonce otevřeně formulovala myšlenku „mezinárodní policie“ – kolektivní ozbrojené síly, jež by zasáhla proti státu, který hrubě poruší mezinárodní právo a vojensky napadne sousední zemi. Ve svých pracích (například Strojový věk nebo Z dílny pacifismu) současně varovala před pastí takzvané „obranné války“. Připomínala, že prakticky každý agresor v dějinách označoval vlastní agresi za pouhou preventivní sebeobranu. Trvala proto na tom, že o viníkovi a oběti nesmějí rozhodovat štáby válčících stran, nýbrž nezávislý mezinárodní arbitrážní tribunál. Pokud bychom její optikou nahlíželi na současnou agresi proti Ukrajině, Bertha von Suttnerová by rozhodně nevolala po kapitulaci napadeného. Mír bez spravedlnosti pro ni nebyl mírem, ale pouhým diktátem síly. Ruskou federaci by bez váhání označila za barbarského agresora, ostře by kritizovala mezinárodní instituce za váhavost při vymáhání práva a apelovala by na globální společenství, aby vyvinulo takový právní, ekonomický a bezpečnostní tlak, který okupanty donutí ustoupit a nahradit veškeré válečné škody. Globální ikona s českými vazbami Suttnerová nezůstala jen u teoretických úvah. Založila Rakouskou mírovou společnost, vystupovala proti vlně dobového antisemitismu a v roce 1891 jako vůbec první žena promluvila na mezinárodním mírovém kongresu na římském Kapitolu. Její neúnavná diplomatická práce přispěla k založení Stálého rozhodčího soudu v Haagu (1899). V roce 1904 absolvovala triumfální přednáškové turné po Spojených státech, kde vystupovala až třikrát denně a v Bílém domě ji k soukromému rozhovoru přijal prezident Theodore Roosevelt. Čilé kontakty udržovala i s českým prostředím. Za svého spojence považovala Tomáše Garrigua Masaryka, setkávala se s básníky Jaroslavem Vrchlickým či Svatoplukem Čechem a v roce 1895 přednášela v pražském Tiskovém klubu Concordia, kde se snažila mírovou myšlenkou otupit vyhrocený česko-německý nacionální spor. Vyvrcholení jejího úsilí přišlo v roce 1905, kdy se stala historicky první ženskou laureátkou Nobelovy ceny za mír. Ocenění, která by bez ní vůbec nevzniklo. Mrazivá tečka a české zapomnění Bertha von Suttnerová podlehla rakovině žaludku 21. června 1914 ve Vídni ve věku jednasedmdesáti let. Její odchod provázelo mrazivé symbolické načasování: zemřela přesně pět týdnů před vypuknutím první světové války – globálního krveprolití, před nímž po celý dospělý život marně varovala. Proč o této výjimečné osobnosti v Česku téměř nikdo neví? Stala se obětí nacionálního a ideologického filtru. Pro meziválečné Československo byla příliš německá a málo lidová. Pro následný komunistický režim byl zase její šlechtický původ a striktně právní pojetí pacifismu zcela nepoužitelné – nepasovala do schémat o třídním boji a budovatelském hrdinství. Zatímco v Rakousku zdobí její portrét dvoueurovou minci (a v minulosti tisícišilinkovou bankovku) a ve Skandinávii o ní vycházejí zástupy knih, v České republice ji připomíná pouze nenápadná pamětní deska v průjezdu paláce Kinských na Staroměstském náměstí a jedna zapadlá ulička v pražských Vokovicích. Její životní příběh názorně ukazuje, jak snadno dokáže nacionální a politická selekce vytěsnit z paměti osobnost, která svými vizemi předběhla dobu o celé století. Neučíme se v dějepise až příliš o vůdcích a vojevůdcích, kteří války rozpoutávali a vedli, a nezapomínáme na ty, kdo se jim ze všech sil snažili zabránit? Napište mi, co si myslíte a co říkáte na její postoje. A neměli bychom si ji v Čechách mnohem více připomínat? Toto je 3. díl mého seriálu o zapomenutých vědkyních, píšu jej proto, aby mé dcery a další dívky měly pozitivní vzory. Jestli vás tyto příběhy zajímají a myslíte, že by je měli znát i ostatní, nezapomeňte dát sledovat @tkapler a pomozte je sdílet a šířit. Díky moc. #BerthaVonSuttner #NobelovaCenaZaMír #Historie

The battle of Mohács was of fundamental importance for our history, which took place exactly 500 years ago, on August 29, 1526. The Ottoman Sultan Suleiman defeated the army of Czech King Louis Jagellonian, who perished here. In October, the Czech estates then elected Ferdinand I of Habsburg as the King of Bohemia. (translated)

The article examines the consequences of the assassination attempt on Vladimir Lenin from August 30, 1918, which had a significant impact on his health and the political situation in Russia, and raises the question of whether history would have developed differently had Lenin been killed in the assassination attempt. (translated)

Girogia Meloni nastolila v Itálii za dlouhá léta stabilní vládu, snižuje deficit a láká podnikatele. Jestli chce někdo změnit svou zemi, změnit kontinet a moc u toho nemyslet na dějiny, tak je to Pedro Sánchez. Ale to je asi v pořádku, ne? V dnešní Evropě je krajní pravice cokoliv napravo od Špidly. #Itálie #politika #Evropa

Ako sa zmení obraz, keď sa naň pozeráme očami literárnej postavy? Mona Lisa — Leonardo da Vinci (1452–1519) Elizabeth Bennetová by sa možno pousmiala nad všetkými teóriami, ktoré obklopujú ten slávny úsmev. Emma Woodhouseová by sa pravdepodobne okamžite pokúsila rozlúštiť osobnosť ženy na portréte. Lekná — Claude Monet (1840–1926) Anne Elliotová by v nich možno videla čas, pamäť a zmenu. Pán Darcy by mohol oceniť práve pokoj a zdržanlivosť obrazu. Hviezdna noc — Vincent van Gogh (1853–1890) Catherine Morlandová by možno premenila nepokojné nebo na začiatok záhady. Marianne Dashwoodová by si možno najprv všimla emóciu a až potom krajinu. Tieto postavy patria do sveta Jane Austenovej (1775–1817), zatiaľ čo obrazy pochádzajú z veľmi odlišných období. Možno je zaujímavým spôsobom, ako sa pozerať na umenie, nepýtať sa iba: „Čo vidím?“ ale aj: „Čo by na tomto obraze videl niekto iný?“ #DejinyUmenia #SlávneObrazy #LeonardoDaVinci #ClaudeMonet #VincentVanGogh #UmenieALiteratúra #Múzeá #20260826 #0029 #MrCulturewise #CaptainWeb #Slovenčina

Jak se obraz změní, když se na něj díváme očima literární postavy? Mona Lisa — Leonardo da Vinci (1452–1519) Elizabeth Bennetová by se možná usmála nad všemi teoriemi, které obklopují ten slavný úsměv. Emma Woodhouseová by se pravděpodobně hned pokusila rozluštit osobnost ženy na portrétu. Lekníny — Claude Monet (1840–1926) Anne Elliotová by v nich mohla vidět čas, paměť a proměnu. Pan Darcy by mohl ocenit právě klid a zdrženlivost obrazu. Hvězdná noc — Vincent van Gogh (1853–1890) Catherine Morlandová by mohla proměnit neklidné nebe v začátek nějakého tajemství. Marianne Dashwoodová by si možná nejprve všimla emocí a teprve potom krajiny. Tyto postavy patří do světa Jane Austenové (1775–1817), zatímco obrazy pocházejí z velmi odlišných období. Možná je zajímavý způsob, jak se dívat na umění, neptat se jen: „Co vidím?“ ale také: „Co by v tomto obraze viděl někdo jiný?“ #DějinyUmění #SlavnéObrazy #LeonardoDaVinci #ClaudeMonet #VincentVanGogh #UměníALiteratura #Muzea #20260826 #0018 #MrCulturewise #CaptainWeb #Čeština

The film Post-Revolutionary Budapest of 1957 captures the story of twelve-year-old Andor, who, in the context of communist Hungary, deals with personal losses and the search for identity, while his family and society grapple with the consequences of the uprising and Moscow's dominance. (translated)

Rok služby 🇺🇦 je za mnou. Jsem (prozatím) živý a dokonce i celý. Uteklo to rychle jako voda, přestože některé dny i hodiny se táhly věčnost. Přiznám se, že skoro každý den jsem přemýšlel o tom, že skončím, ale zatnul jsem zuby a vytrval. Nelituju toho, ale jak dlouho ty zuby ještě vydržím zatínat, nevím. Hodně vojáků válka mrzačí nejen tělesně, ale i duševně. Já ale mám pocit, že mi dává větší psychickou sílu. Cítím se odolnější, víc vyrovnaný a klidný. Stal se ze mě větší fatalista. Nikdy jsem si nedělal iluze o válce, armádě ani lidské společnosti. V tomhle směru se ze mě stal ještě větší skeptik. Dost mě irituje absence soukromého života. Volna mám dost, ale je to takové to volno v pohotovosti, kdy si nemůžete nic naplánovat, a váš mozek stále jede v pracovním režimu. Dovedu si představit, jak těžce to nesou vojáci, co slouží od 22. roku, zvláště ti mladí, pro které je těch skoro pět let podstatná část jejich života. Od služby jsem čekal, že víc porozumím válce, jejím principům, tomu, co se tu odehrává. Bylo to chybné očekávání. Stále většině věcí nerozumím. Úplně nejvíc mě točí nefunkční armádní byrokracie a plané sliby systému. Naplnila se má věčná touha po poznávání nových věcí, po dobrodružství, akčním životě. V tomhle prožívám asi nejnaplněnější období, a to jsem v životě už dělal dost divokých skopičin. Velmi pozitivní je pocit, že dělám něco opravdu užitečného a že se, byť jen ve zcela nepatrném měřítku, podílím na něčem, co tvoří dějiny. Děkuji všem, kteří na mě myslí, podporují mě, píší mi a modlí se za mě. Vážím si toho. #Válka #Armáda #Odolnost

The article focuses on the historical perception of solar eclipses, which were considered a bad omen or threat in the past, emphasizing how astronomical phenomena influenced history and how their precise understanding and prediction refined the chronology of civilizations. (translated)

Článek reflektuje myšlenku, že dějiny se neuzavřely s pádem Berlínské zdi, ale naopak se vrátily v plné síle v kontextu aktuálních geopolitických krizí, přičemž kritizuje britský populismus reprezentovaný Nigel Faragem a jeho myšlenku řídit stát jako firmu, která vedla k devastujícím následkům v podobě brexitu a oslabení britské ekonomiky a identity. #Dějiny #Brexit #Evropa

Nové vydání Salon přináší rozhovor s Danielem Prokopem o sociálních problémech a spravedlivém růstu, esej Jiřího Přibáně o svobodě projevu v demokratické společnosti, recenzi knihy Annabelle Hirschové zkoumá její pojetí dějin žen a sloupek Štefana Švece reflektující vztahy v Praze. #SpravedlivýRůst #SvobodaProjevu #DějinyŽen