Search

Fauda: Jediná chyba je, že si to teď vyčítáš Poslední série Faudy má jednu zásadní nevýhodu: nedá se sledovat po jednotlivých dílech. Řeknete si, že ještě jeden zvládnete. A pak zjistíte, že je hluboko po půlnoci. Tedy pokud vaše žena neusne :) Je to dechberoucí, syrová a možná jedna z nejsilnějších sérií celého seriálu. Nejen kvůli akci, ale hlavně proto, že se Fauda znovu pokouší ukázat svět, o kterém si v Evropě často myslíme, že mu rozumíme. Ve skutečnosti ho ale většinou jen sledujeme z bezpečné vzdálenosti. Dlouhodobě na Faudě oceňuji, že izraelsko-palestinský konflikt nezjednodušuje na boj Židů proti Arabům. Řada hlavních postav má arabské kořeny — základní střet není mezi národy, ale mezi lidmi, kteří chtějí normálně žít, a těmi, kteří jsou ve jménu fanatické ideologie ochotni zabíjet. A právě v tom je poslední série mimořádně silná. Nahlédnutí do událostí 7. října 2023 — byť televizně zpracované a zjednodušené — působí velmi intenzivně. Připomíná, že terorismus není abstraktní politický pojem, ale pro ty, kdo se s ním setkají, velmi konkrétní brutalita. Fauda přitom ani po tom všem nesklouzává k nenávisti vůči Palestincům. Neukazuje kolektivní vinu. Ukazuje ale bez příkras fanatismus a brutalitu teroristů — a zároveň to, jak snadno se na Západě z bezpečné vzdálenosti relativizuje něco, co by nikdo nechtěl zažít na vlastní kůži. Proto tak dobře fungují i zdánlivě malé dialogy. Doron se ptá Eliho na ženu, co vědomě chodí s členem Hamásu: „Co to s těma Francouzkama je?“ Eli suše odpoví: „Výčitky z kolonizace.“ Pár vteřin, které přesně vystihují západní schopnost omlouvat i nepřijatelné věci. Ještě silnější je konverzace mezi Gabim a Doronem, kterého sžírá, že zastřelil teroristu: „Tvoje reakce byla přirozená, přiměřená a instinktivní. Jediná chyba je, že si to teď vyčítáš.“ Fauda není dokument, má svou dramatickou licenci. Přesto dokáže něco, co se dnes příliš nedaří: ukázat konflikt bez laciného moralizování a bez dělení světa na dobré a zlé podle národnosti. Lidé jsou v ní lidé — se strachem, láskami i chybami. A teroristé jsou teroristé ne proto, že jsou Arabové, ale proto, že se rozhodli vraždit nevinné ve jménu ideologie. A možná právě to je na poslední sérii nejsilnější: že ani po 7. říjnu nerozdmychává nenávist vůči celému národu. Jen připomíná, že mezi snahou porozumět druhé straně a ochotou omlouvat terorismus vede jasná hranice — a že bychom ji neměli přestat vidět. Můj osobní názor #Fauda #Israel #7October #Fauda #MiddleEast #MustWatch #Fauda #MiddleEast #MustWatch

Režisér Ivan Ostrochovský ve svém filmu Pramen, který měl premiéru na MFF Karlovy Vary, zkoumá kontroverzní téma sterilizací romských žen během komunismu a upozorňuje na to, jak lékaři tehdy přesvědčeně považovali tyto zákroky za pomoc, přičemž film se snaží vyhnout moralizování a nabízí komplexnější pohled na tuto problematiku. #KarlovarskýFilmovýFestival #Sterilizace #LidskáPráva

Když umělci moralizuji o Ukrajině a pak podporují otrocky stát v Dubaji, kde lidský život nemá cenu. Dělníci jsou umučeni k smrti a pod. Dubaj je gulag koncentrák dnešní doby ... Obsáhla reportáž v polštině o tom, jaké svinstva se ději v Dubaji se souhlasem jeho vlády a s https://t.co/f0GauA4cpa #Dubaj #LidskáPráva #Moralizování #UA #AE #PL

Falešná nahota bez souhlasu. Brusel zakáže svlékací aplikace (pro Lidovky) EU chce zakázat AI nástroje, které z běžných fotek vyrábějí falešnou nahotu bez souhlasu. Nejde o moralizování nad umělou inteligencí, ale o zákaz byznysu postaveného na .... https://t.co/fOg58sUvE5 #FakeNudity #Consent #AIBan #CZ #BE #EU

Diskuse o tvrzení, že senátorka Hrdá stála za Kennedyho vraždou, poukazuje na zhoršující se úroveň veřejné debaty v české politice, kde se místo kultivace myšlenek prosazuje moralizování a urážky, což normalizuje extrémní názory a posunuje hranice vyjadřování. #politika #veřejnádebata #respekt

Diskuse o tvrzení, že senátorka Hrdá stála za Kennedyho vraždou, poukazuje na zhoršující se úroveň veřejné debaty v české politice, kde se místo kultivace myšlenek prosazuje moralizování a urážky, což normalizuje extrémní názory a posunuje hranice vyjadřování. #politika #veřejnádebata #respekt

„Svěrák je symbolem české kultury. Klaus se stal symbolem arogance a cynismu.“ Výrok Václava Klause o Zdeňku Svěrákovi není jen historicky pokřivený, ale především morálně pokleslý. Označit člověka, který po roce 1989 dlouhodobě podporuje demokracii, občanskou společnost a veřejný prostor, za „symbol komunistického režimu“, vypovídá mnohem více o Klausovi než o Svěrákovi. Klaus se stylizuje do role jakéhosi disidenta kultury, ale realita je jiná. Zatímco lidé jako Svěrák dělali kulturu, divadlo, filmy a snažili se v nesvobodné době vytvářet alespoň nějaký prostor pro normální život, Klaus byl prognostik v Prognostickém ústavu – elitní instituci režimu, kam se obyčejní lidé ani nepřiblížili. Moralizování o tom, kdo byl symbolem režimu, od člověka, který byl součástí jeho ekonomické elity, působí absurdně. Je navíc příznačné, že Klaus dnes útočí právě na lidi, kteří vystupují na demonstracích na obranu demokracie, médií a západní orientace země. Klaus dlouhodobě relativizuje ruskou politiku, útočí na Evropskou unii, zpochybňuje klimatickou vědu, opakuje narativy, které se velmi nápadně shodují s ruskou propagandou. Proto není divu, že mnoho lidí ho dnes vnímá spíše jako hlas ruských zájmů než jako bývalého českého prezidenta. Klausův výrok o Svěrákovi tak není historická analýza, ale politický útok. Je to typická klausovská taktika: místo argumentů diskreditovat osobu, místo debaty vyvolat kulturní válku, místo řešení problémů společnosti hledat nepřátele mezi herci, studenty nebo občanskými iniciativami. Zdeněk Svěrák pro tuto zemi něco vytvořil – filmy, divadlo, písně, humor, jazyk, kulturu. Václav Klaus po sobě zanechal rozdělenou společnost, kupónovou privatizaci s obrovskými tunely, amnestii pro ekonomické zločiny a dnes hlavně permanentní útok na vše, co drží Českou republiku v západním demokratickém prostoru. Pokud chce Klaus mluvit o symbolech, měl by si uvědomit jednu věc: Svěrák je pro mnoho lidí symbolem české kultury. Klaus se pro mnoho lidí stal symbolem cynismu, arogance a politiky, která tuto zemi morálně i politicky posouvala směrem na Východ. A to je možná důvod, proč ho tak rozčilují statisíce lidí na Letné. Protože nepředstavují svět, ve kterém by jeho politika měla budoucnost. -

15. březen 1939 je v české kolektivní paměti vnímán jako národní trauma spojené s národním selháním, avšak realistická analýza naznačuje, že projekt Československa byl od samého počátku strategicky neudržitelný díky slabé podpoře spojenců a vnitřním rozporům, což vedlo k jeho nevyhnutelnému pádu. Místo moralizování by se mělo na tuto událost pohlížet jako na výsledek složité geopolitické situace, která neměla dobrá řešení. #Československo #historie #geopolitika

StB PŘEDVOLÁ UMĚLCE NA KOBEREČEK Výrok ministra kultury Klempíř, že „pozve umělce z pódia na ministerstvo, aby si to vyříkali z očí do očí“, nepůsobí jako smířlivé gesto. Působí jako jazyk moci, který si Česká republika dobře pamatuje z doby, kdy stát nerozmlouval, ale předvolával. Umělci, kteří včera vystoupili na Staroměstském náměstí proti koaliční vládě, a pro prezidenta Pavla , neudělali nic nelegálního, ani nelegitimního. Využili své ústavní právo na svobodu projevu a shromažďování. Reakcí ministra kultury však není politická odpověď, argument nebo sebereflexe, nýbrž výzva k osobnímu „vyřízení si věcí“ za zavřenými dveřmi ministerstva. To není dialog. To je symbolický nátlak. Když moc zve „na ministerstvo“ V demokratickém státě politici reagují na kritiku veřejně a věcně. Autoritářské myšlení naopak pracuje s jiným reflexem: kritika je problém, kritici jsou potíž, a řešení se má odehrát mimo veřejný prostor. Výraz „vyříkat si to z očí do očí“ z úst ministra neznamená nabídku rovného dialogu. Znamená nerovnost rolí: stát zve – občan je zván. Ministerstvo zde není platformou debaty, ale místem moci. A právě to vyvolává oprávněné historické asociace. Česká společnost má s podobným jazykem zkušenost. Ne proto, že by dnes žila v totalitě, ale proto, že ví, jak totalitní mentalita začíná: paternalismem, moralizováním a předvoláváním „na kobereček“. Ministr kultury není vychovatel národa Zvlášť zarážející je, že tento tón volí právě ministr kultury. Resort, který má být garantem svobody tvorby, plurality názorů a autonomie kulturní sféry, se tímto výrokem staví do role dohledového orgánu nad loajalitou umělců. Kultura není oddělení ministerstva. Umělci nejsou zaměstnanci státu. A protest není porucha, kterou je třeba „si vyříkat“. Pokud má vláda pocit, že kritika zaznívající z kulturní sféry je neoprávněná, má odpovědět politicky – ne institucionálním gestem, které připomíná spíš disciplinaci než dialog. Problém není v umělcích, ale v reflexu moci Největším problémem tohoto výroku není jeho konkrétní formulace, ale způsob uvažování, který odhaluje. Místo respektu k občanské společnosti přichází snaha převzít kontrolu nad kritikou. Místo otevřené debaty zaznívá výzva k individuálnímu „řešení“. To není chyba jednoho neobratného vyjádření. To je mentální nastavení, které je s demokratickou politickou kulturou neslučitelné. Pokud se ministr kultury domnívá, že umělci „přestřelili“, má s nimi polemizovat na veřejnosti. Pokud se domnívá, že se mýlí, má to vysvětlit argumenty. Pokud se domnívá, že vláda postupuje správně, má to obhájit politicky. Co ale nemá dělat, je zvát kritiky „na ministerstvo“, jako by šlo o podřízené nebo provinilce. Demokracie totiž nestojí na tom, že si moc „vyříkává věci z očí do očí“. Stojí na tom, že snese kritiku na veřejnosti. -

Můj příspěvek o tom, že by se Evropa měla inspirovat Imigračním a celním úřadem USA, jasně ukázal, že ti, kdo se hlásí k hlubší evropské integraci, tak migraci řešit nechtějí. Jsou fanoušky nebezpečných nájezdníků. Jsou proti našemu nezpečí. Čest výjimkám. Jsou. Jejich křik to ale jasně dokazuje. Sám jsem kritický k větší integraci, ale připustil jsem kompromis ve formě posílení pravomocí Frontexu. A oni? Pláč, řev, nálepky o „fašismu“. Klasika. Tím se odkopali. Jim totiž nejde o řešení, ale o moralizování. A právě kvůli nim Evropa upadá. -

Závan důvěry a klidu: prezident, který připomněl, že Česko je skvělá země Novoroční projev prezidenta Petra Pavla byl přesně tím, co česká společnost po uplynulém roce potřebovala slyšet. Nebyl to projev triumfalismu ani moralizování, ale klidný, sebevědomý a lidský apel, který vrátil do veřejného prostoru důvěru, nadhled a vědomí vlastní hodnoty. Po období vyhrocených kampaní, ostrých slov a permanentního konfliktu zazněla řeč, která nespojovala proti někomu, ale pro něco. Státnictví bez patosu Prezident Pavel nepřinesl prázdné sliby ani velká gesta. Místo toho nabídl střízlivý optimismus, opřený o realitu země, kterou zná a respektuje. Jeho slova o tom, že „Česko je skvělá země a měli bychom si více věřit“, nepůsobila jako fráze, ale jako připomenutí zapomenuté pravdy. Ne idealizované, ale poctivé. Byl to projev státníka, který si uvědomuje hranice své role – dává vládě prostor, ale zároveň jasně říká, že bude bdít nad ochranou demokracie, institucí a našeho ukotvení ve svobodném světě. Právě tato kombinace zdrženlivosti a odpovědnosti je znakem skutečného prezidentského úřadu. Občanská společnost jako tiché jádro republiky Zásadním momentem projevu byl důraz na občanskou společnost. Prezident nepřesměroval pozornost k sobě ani k politice, ale k lidem, kteří bez nároku na uznání drží zemi pohromadě: dobrovolníkům, hasičům, skautům, lidem pečujícím o slabší, krajinu a místní společenství. Právě zde pojmenoval skutečný zdroj soudržnosti – nikoli v moci, ale ve službě. Tímto přístupem prezident připomněl, že politika není jediným prostorem veřejného života. Demokracie žije tehdy, když je vyvažována aktivní, sebevědomou a autentickou občanskou společností, která má sílu korigovat excesy moci a doplňovat ji tam, kde nestačí. Důvěra místo populismu Velmi silným momentem byla výzva, abychom neočekávali oživení důvěry pouze od politiků. Prezident tím realisticky pojmenoval podstatu demokratické politiky – ta je přirozeně konfliktní. Skutečná soudržnost však vzniká jinde: v každodenních vztazích, ve schopnosti naslouchat, v odmítnutí laciného populismu a extrémů. Pavel neapeloval na strach, ale na zralost společnosti. Vyzval občany, aby se dívali na svět střízlivě, s odstupem od emocí sociálních sítí, a aby si uvědomili, že ve skutečnosti toužíme po velmi podobných věcech – po slušnosti, bezpečí, kvalitním vzdělání a důstojném životě. Víra v mladé jako investice do budoucnosti Významným poselstvím byla i otevřená výzva dát prostor mladé generaci. Nešlo o povrchní chválu, ale o apel na odpovědnost starších, aby naslouchali, předávali pravomoci a umožnili mladým skutečně spolurozhodovat. Prezident zde ukázal, že budoucnost nevnímá jako hrozbu, ale jako příležitost. Prezident, který spojuje Prezident Petr Pavel není akademický intelektuál ani filozof. Je to člověk, který rozumí zemi, jejím institucím i lidem, jejich obavám, ale i jejich potenciálu. Jeho novoroční projev byl řečí klidu, důvěry a sebevědomí – řečí, která nehloubí příkopy, ale připomíná společný základ, na němž republika stojí. V době, kdy je veřejný prostor často zahlcen křikem, byl tento projev závanem svěžího vzduchu. Připomněl, že Česká republika není spálená ani zlomená. Je funkční, solidární a schopná obstát – pokud si dokáže více věřit. A právě tuto důvěru prezident Pavel svými slovy posílil. -