The Mossos d'Esquadra have launched an investigation for sexual assault following unwanted touches to a minor in the doorway of a building in l'Eixample in Barcelona, while the attacker remains at large. (translated)
nu Dombrava paliek sava vietā,kā saka...bet te balsojumā labi var redzēt kuras partijas ir par valsts drošību un kuras nē,kurām migrācija un tirgošanās ar agresorvalsti ir peļņa un kurām nē - pirms velēšanām laba infa https://t.co/89FfijcLxH #vēlēšanas #drošība #politika
Rodačka z Vodičkovy ulice, která přiměla Nobela platit za mír Kdo donutil „krále dynamitu“ Alfreda Nobela, aby ze svého pohádkového jmění financoval světový mír? A proč jméno rodačky z pražské Vodičkovy ulice, jež byla ve své době nejslavnější ženou planety, takřka vymazaly české učebnice dějepisu? Příběh Berty Kinské – ve světě proslulé pod jménem Bertha von Suttnerová – nezapadá do jednoduchých šablon. Není klasickou obětí takzvaného Matildina efektu, kdy by si její zásluhy přivlastnil manžel. Stala se první ženou, která získala Nobelovu cenu za mír, první ženou v historii řečnící na římském Kapitolu a autorkou nejoslnivějšího protiválečného bestselleru 19. století. Přesto v Česku, kde prožila dětství a získala základní vzdělání, zůstává téměř neznámou postavou. Už předloni jsem se o ní krátce zmínil, její životní osudy jsou však podstatně bohatší a myšlenkový odkaz je pro dnešní dobu mimořádně naléhavý (a většina z vás mě tehdy ještě nesledovala). Právě proto si zaslouží přední místo v mém seriálu o zapomenutých osobnostech. Pohrobek z Vodičkovy ulice a pád na společenské dno Dne 9. června 1843 se na rohu pražské Vodičkovy ulice a ulice V Jámě (v domě č. p. 697) narodila Berta Sophia Felicita hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova. Narodila se jako pohrobek – její otec, pětasedmdesátiletý polní podmaršál František Josef Kinský, zemřel ještě před jejím příchodem na svět. Matka Žofie Vilemína pocházela z rodu Körnerů (byla dcerou hejtmana jízdy), tedy z podstatně nižší šlechty, a navíc propadla těžké závislosti na hazardních hrách. Pro konzervativní aristokratickou rodinu Kinských byl tento sňatek těžko přijatelný. Po obrovských finančních ztrátách v kasinech a zpřetrhání vazeb se šlechtickým příbuzenstvem se matka s dcerou ocitly na okraji společnosti. Berta sice část dětství prožila v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, po vyčerpání peněz však obě musely odejít do Brna k dívčinu poručníkovi, otcovu příteli Ernstu Egonu Fürstenbergovi. V tamní bohaté knihovně se naplno projevil Bertin výjimečný intelekt: se zájmem studovala filozofii i historii a díky jazykovému nadání záhy brilantně ovládala pět řečí – češtinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu a italštinu. Zakázaná láska a osudový inzerát Alfreda Nobela Když rodinné jmění v roce 1873 kvůli matčině hráčské vášni definitivně vzalo za své, musela se třicetiletá hraběnka postavit na vlastní nohy. Přijala místo guvernantky ve Vídni v rodině velkoprůmyslníka Karla von Suttnera, kde jeho čtyři dcery vyučovala hudbě a jazykům. Zde se však přihodilo to, s čím nikdo nepočítal: Berta se vášnivě zamilovala do nejmladšího syna rodiny, barona Artura Gundaccara von Suttnera, který byl o sedm let mladší. Matka rodu byla vztahem nemajetné guvernantky se svým synem zděšena. Aby milence rozdělila, dala Bertě výpověď, současně jí však nabídla východisko z nouze. Ukázala jí novinový inzerát: zámožný, postarší švédský gentleman žijící v Paříži hledal zralou a jazykově vybavenou sekretářku a hospodyni. Tím mužem nebyl nikdo jiný než vynálezce dynamitu Alfred Nobel. Berta nabídku přijala a roku 1876 odcestovala do Francie. Mezi osamělým, melancholickým vynálezcem a bystrou, vzdělanou Češkou okamžitě přeskočila jiskra hlubokého porozumění. Nobel byl okouzlen. Jenže jejich pracovní poměr trval pouhé dva týdny. Švédský král si Nobela nečekaně povolal do vlasti a Bertu v Paříži mezitím zasypával zamilovaný Artur dopisy, v nichž ji na kolenou prosil o návrat. Berta poslechla hlas srdce, opustila Paříž a vrátila se do Vídně. Krátký pařížský pobyt nicméně položil základ celoživotního přátelství a korespondence, jež nakonec změnila světové dějiny. Exil na Kavkaze a krvavý křest ohněm Dne 12. června 1876 se Berta a Artur tajně vzali. Reakce rodiny Suttnerových byla nekompromisní: Artura vydědili a novomanželé zůstali zcela bez prostředků. Uprchli proto do Gruzie na pozvání Bertiny přítelkyně, kněžny Kateřiny Dadiani z Mingrelie. Na Kavkaze strávili v drsných podmínkách devět let. Živili se výukou jazyků, psaním článků pro vídeňské a berlínské listy pod pseudonymy (B. Oulot, Jemand) a překládáním gruzínské literatury – společně přeložili například národní epos Muž v tygří kůži. Zlomový okamžik jejího života přišel s rusko-tureckou válkou v roce 1877. Berta i Artur dobrovolně pomáhali ve vojenských lazaretech. Dívka z pražského paláce poprvé spatřila tvář války bez romantizujícího nánosu: amputace bez anestezie, hnijící rány, infekce a tisíce zmařených mladých životů položených za politické ambice mocnářů. Tento otřes z ní vychoval nesmiřitelnou pacifistku. Bestseller Odzbrojte! a morální apel na tvůrce dynamitu Po návratu do Rakouska a usmíření s rodinou roku 1885 se manželé usadili na dolnorakouském zámku Harmannsdorf. Berta své válečné trauma přetavila do literatury. V roce 1889 vydala stěžejní román Die Waffen nieder! (Odzbrojte! / Složte zbraně!). Kniha, v níž naturalisticky vylíčila utrpení vojáků i civilistů po bitvě u Hradce Králové z roku 1866, zapůsobila jako společenská rozbuška. Dílo bylo záhy přeloženo do 16 jazyků (do češtiny jej na podnět Vojty Náprstka převedla Vlasta Pittnerová již roku 1896). Dobová kritika význam románu srovnávala se společenským dopadem Chaloupky strýčka Toma. Sám Alfred Nobel jí v nadšeném listu z Paříže napsal: „Milá baronko, přítelkyně! Dočetl jsem právě Vaše mistrovské dílo… Překlad Vaší vynikající knihy by neměl chybět v žádné z existujících řečí, aby mohla být všude čtena a diskutována.“ Berta vytrvale využívala svůj morální kredit a v dopisech Nobela neúnavně konfrontovala s odpovědností za ničivé důsledky jeho vynálezů. Tento intelektuální apel vyvrcholil v dopise ze 7. ledna 1893, kdy Nobel poprvé naznačil záměr odkázat své jmění fondu, jenž bude odměňovat vědecké průlomy a současně vyzdvihne osobnost, která se nejvíce zaslouží o světový mír a bratrství mezi národy. „Právo místo moci“: Proč nebyla naivní pacifistkou Veřejnost si pacifismus nezřídka plete s naivitou či pasivní odevzdaností. Bertha von Suttnerová však nebyla hlasatelkou náboženského, absolutního nenásilí po vzoru Lva Nikolajeviče Tolstého. Byla čelnou představitelkou institucionálního neboli právního pacifismu. Její filozofie nestála na myšlence nechat se bezbranně masakrovat, nýbrž na principu Recht statt Macht (Právo místo moci) – tedy na nahrazení barbarského práva silnějšího funkční mezinárodní spravedlností. Když jí Tolstoj po přečtení románu psal a prosazoval ryze křesťanské odmítnutí zbraní na úrovni jednotlivce (neodporovat zlu násilím za žádných okolností), Suttnerová to odmítla jako neuskutečnitelnou utopii. Byla přesvědčena, že mír nelze vybudovat tím, že se slušní lidé dobrovolně vzdají obrany. Ve svých textech dokonce otevřeně formulovala myšlenku „mezinárodní policie“ – kolektivní ozbrojené síly, jež by zasáhla proti státu, který hrubě poruší mezinárodní právo a vojensky napadne sousední zemi. Ve svých pracích (například Strojový věk nebo Z dílny pacifismu) současně varovala před pastí takzvané „obranné války“. Připomínala, že prakticky každý agresor v dějinách označoval vlastní agresi za pouhou preventivní sebeobranu. Trvala proto na tom, že o viníkovi a oběti nesmějí rozhodovat štáby válčících stran, nýbrž nezávislý mezinárodní arbitrážní tribunál. Pokud bychom její optikou nahlíželi na současnou agresi proti Ukrajině, Bertha von Suttnerová by rozhodně nevolala po kapitulaci napadeného. Mír bez spravedlnosti pro ni nebyl mírem, ale pouhým diktátem síly. Ruskou federaci by bez váhání označila za barbarského agresora, ostře by kritizovala mezinárodní instituce za váhavost při vymáhání práva a apelovala by na globální společenství, aby vyvinulo takový právní, ekonomický a bezpečnostní tlak, který okupanty donutí ustoupit a nahradit veškeré válečné škody. Globální ikona s českými vazbami Suttnerová nezůstala jen u teoretických úvah. Založila Rakouskou mírovou společnost, vystupovala proti vlně dobového antisemitismu a v roce 1891 jako vůbec první žena promluvila na mezinárodním mírovém kongresu na římském Kapitolu. Její neúnavná diplomatická práce přispěla k založení Stálého rozhodčího soudu v Haagu (1899). V roce 1904 absolvovala triumfální přednáškové turné po Spojených státech, kde vystupovala až třikrát denně a v Bílém domě ji k soukromému rozhovoru přijal prezident Theodore Roosevelt. Čilé kontakty udržovala i s českým prostředím. Za svého spojence považovala Tomáše Garrigua Masaryka, setkávala se s básníky Jaroslavem Vrchlickým či Svatoplukem Čechem a v roce 1895 přednášela v pražském Tiskovém klubu Concordia, kde se snažila mírovou myšlenkou otupit vyhrocený česko-německý nacionální spor. Vyvrcholení jejího úsilí přišlo v roce 1905, kdy se stala historicky první ženskou laureátkou Nobelovy ceny za mír. Ocenění, která by bez ní vůbec nevzniklo. Mrazivá tečka a české zapomnění Bertha von Suttnerová podlehla rakovině žaludku 21. června 1914 ve Vídni ve věku jednasedmdesáti let. Její odchod provázelo mrazivé symbolické načasování: zemřela přesně pět týdnů před vypuknutím první světové války – globálního krveprolití, před nímž po celý dospělý život marně varovala. Proč o této výjimečné osobnosti v Česku téměř nikdo neví? Stala se obětí nacionálního a ideologického filtru. Pro meziválečné Československo byla příliš německá a málo lidová. Pro následný komunistický režim byl zase její šlechtický původ a striktně právní pojetí pacifismu zcela nepoužitelné – nepasovala do schémat o třídním boji a budovatelském hrdinství. Zatímco v Rakousku zdobí její portrét dvoueurovou minci (a v minulosti tisícišilinkovou bankovku) a ve Skandinávii o ní vycházejí zástupy knih, v České republice ji připomíná pouze nenápadná pamětní deska v průjezdu paláce Kinských na Staroměstském náměstí a jedna zapadlá ulička v pražských Vokovicích. Její životní příběh názorně ukazuje, jak snadno dokáže nacionální a politická selekce vytěsnit z paměti osobnost, která svými vizemi předběhla dobu o celé století. Neučíme se v dějepise až příliš o vůdcích a vojevůdcích, kteří války rozpoutávali a vedli, a nezapomínáme na ty, kdo se jim ze všech sil snažili zabránit? Napište mi, co si myslíte a co říkáte na její postoje. A neměli bychom si ji v Čechách mnohem více připomínat? Toto je 3. díl mého seriálu o zapomenutých vědkyních, píšu jej proto, aby mé dcery a další dívky měly pozitivní vzory. Jestli vás tyto příběhy zajímají a myslíte, že by je měli znát i ostatní, nezapomeňte dát sledovat @tkapler a pomozte je sdílet a šířit. Díky moc. #BerthaVonSuttner #NobelovaCenaZaMír #Historie
A young man named Erix has reported being attacked in a homophobic manner during the San Tiburcio festivities in El Astillero, where he received massive support after the incident and efforts are underway to identify the aggressors. (translated)
Tohle píšou Ukrajinci 🥺🙏💔 Stydím se hrozně moc 🙄 Situace v Chersonu se stává katastrofální. V posledních týdnech Rusové výrazně zesílili ostřelování města a jeho okolí a očividně mají za cíl jednoduše zničit všechno, na co tam dosáhnou. Letecké útoky jsou vedeny bez jakéhokoli zjevného vojenského cíle proti obytným budovám a drony loví civilisty přímo v ulicích. Každý měsíc terorismus žoldáků kremelského režimu překračuje další a další hranice. Zatímco naši takzvaní „partneři“ jako by byli k utrpení Ukrajinců lhostejní. Část západní společnosti raději sleduje další seriály a dramata a k válce přistupuje jako k „trendu“, který postupně vychází z módy. Proč bychom tedy měli brát ohled na názory těch, kterým je náš osud lhostejný? Odpovědnost za tuto válku ale nelze zjednodušovat na celý národ bez rozdílu. Hlavní odpovědnost nese ruský režim, jeho vedení, armáda a lidé, kteří tuto agresi aktivně podporují a umožňují. Ti musí nést konkrétní odpovědnost za své činy. Ukrajina má plné právo na obranu a na údery proti legitimním vojenským cílům agresora. Civilisté však nesmějí být cílem „zrcadné pomsty“ – právě v tom musí být rozdíl mezi obranou Ukrajiny a terorem, který proti ní vede Rusko. #Ukrajina #Cherson #Válka
There is no greater problem for a government than to side with an aggressive state when there is social, political, and media consensus about that state's involvement in an attack on your own country. There is no one outside of the PSOE who defends Morocco and its non-involvement. (translated)
Krievija nevar graudus tr-tēt caur Melno jūru, tāpēc tr-tēs caur Baltijas valstu ostām. Plāno ap 18M t. LV graudaudzētāji no LV ostām sāk saņemt atteikumus graudu pieņemšanai ( LR1 ). Tā vietā, lai slēgtu robežu,turpinās apkalpot agresorvalsti un vēl ierobežos vietējos. ABSURDS! #Latvija #graudi #agresija
Aldo Rendón no es un héroe. Salió otro personaje misógino y agresor de mujeres. Le deseo salud pero también terapia psicológica para aprender a tratar bien a las mujeres. NUNCA MÁS otro misógino en #LaCasaDeLosFamososMéxico @ronogueron #LaCasaDeLosFamososMéxico4 https://t.co/fnG1FTwlQv #LaCasaDeLosFamosos #misoginia #saludmental
The Iranian army announced the downing of the American MQ-9 drone in retaliation for the attacks by the USA that took place in southern Iran, emphasizing that the aggressors will regret their actions. (translated)
Iran has begun armed retaliation against American attacks, warning that the aggressors will regret it, and its forces shot down another MQ-9 drone, while American bombings led to civilian casualties and escalated the conflict in the region. (translated)
„Polska, kraje bałtyckie, Rumunia, a teraz także Niemcy. Rosja eskaluje napięcie w całym regionie. Nie damy się zastraszyć, a naszą odpowiedzią będzie dalsze wsparcie dla Ukrainy oraz pełna koordynacja działań państw NATO wobec agresora. Rosja nie wygra tej wojny”
Lucía Etxebarria has revealed that she was raped in Morocco and has denounced the culture of rape in the country, highlighting the lack of sanctions for perpetrators and the difficult legal conditions for victims. (translated)
During the ceremony commemorating the 87th anniversary of the German attack on Wieluń, Przemysław Czarzasty emphasized that the memory of war should not serve to strengthen hatred, but to learn and avoid confusing victims with aggressors. (translated)
On September 1, 1939, Nazi Germany invaded Poland. A few days later, another criminal regime, the Soviet Union, joined the aggressor from the other side. After the defeat of the bravely defending Poland, the aggressors shook hands. (translated)
The most important lesson from Westerplatte is that the one who was attacked by the aggressor should never be alone again. (translated)
„bardzo groźną, ale oczywistą prawdę, że agresor, który rozpoczął kolejną okrutną wojnę, to Rosja”
Tusk na Westerplatte mówił o teraźniejszości i przyszłości. O Rosji, Ukrainie, bezpieczeństwie Polski i o tym, żeby Polska nigdy nie została sama. O jedności Zachodu. O sojuszach. O tym, czym kończy się ustępowanie agresorowi. Nawrocki mówił o Niemcach, reparacjach i atakował polski rząd. Jeden patrzył na Polskę z perspektywy jej miejsca w Europie i realnych zagrożeń. Drugi nie potrafił wyjść poza partyjny konflikt nawet na Westerplatte. Jeden mówił jak premier państwa, które musi wiedzieć, kto jest jego sojusznikiem, a kto zagrożeniem. Drugi jak działacz PiS, który wszędzie widzi przede wszystkim przeciwnika politycznego. #Polska #bezpieczeństwo #jedność
4:45. Westerplatte. 87 years ago, this land became a symbol of what fidelity to the Republic means until the end. The defenders of Westerplatte showed that moral strength and loyalty to the oath mean more than the superiority of the aggressor. Today, our oath is safe and resilient. (translated)
Prime Minister @donaldtusk - Westerplatte is a place where history screams at us the loudest: we cannot wait for the aggressor to knock on our door. If today someone says "it's just Ukraine," tomorrow they might hear: "it's just Poland." (translated)
Westerplatte is a place where history screams to us the loudest: we must not wait for the aggressor to knock on our doors. If today someone says "it's just Ukraine," tomorrow they may hear: "it's just Poland." (translated)
