Search

Expert Hnutí DUHA Jaromír Bláha varuje, že odstraňování mrtvých kmenů v národních parcích, odůvodněné ochranou proti požárům, jde proti smyslu těchto zón, neboť tlející dřevo podporuje biodiverzitu a zároveň může v případě požáru dokonce fungovat jako prevence. #národníparky #ochranaživotníhoprostředí #požáry

V 1:37 vyjíždíme-muž, 52 let, celková slabost, horečka, zvracení Ptáme se co pán dělal, jestli se chránil před sluncem a jestli měl dost tekutin. 🧔🏻‍♂️Vypil jsem asi dva litry a jinak jsem za stodolou sekal dřevo na zimu, cca 4 hodiny na slunci. Nabíhá mi žíla na čele a jdu na ven #Zdraví #PrvníPomoc #Slunce

Článek upozorňuje na rizika spojená s používáním levného plastového kuchyňského náčiní a polyesterových oděvů, které uvolňují mikroplasty a chemické látky, a doporučuje přechod na bezpečnější alternativy, jako je silikon, dřevo nebo nerezová ocel, aby se minimalizovalo znečištění a potenciální zdravotní rizika. #mikroplasty #ochranaživotníhoprostředí #bezpečnostpotravin

Brněnští vědci z VUT experimentují s technologií 3D tisku dřevobetonových mostů, která by mohla výrazně zrychlit a zlevnit jejich stavbu, eliminovat potřebu lešení a uzavírek, a umožnit výrobu mostů v hale s následným přenosem na místo realizace. #3Dtisk #dřevobeton #mosty #dobrezpravy

Studie prokázala, že okna s hliníkovými rámy vykazovala nejlepší výkon při vystavení ohni, avšak stále selhávala při nejvyšších teplotních expozicích, přičemž dřevo a vinyl se ukázaly jako nejzranitelnější materiály a výskyt kouře a plamenů na zadní straně okenní konstrukce naznačuje riziko pro zdraví a požární bezpečnost obyvatel. #WindowSafety #FireResistance #BuildingCodes

V národním parku České Švýcarsko u Rynartic opět hoří les, tentokrát na ploše 100 ha, a hasiči se potýkají s náročnými podmínkami, jako jsou silný vítr a suché dřevo, zatímco situaci sledují především v kontextu nedávného devastujícího požáru z roku 2022, který zničil více než 1100 ha lesa. #Požár #ČeskéŠvýcarsko #Hasiči

Vynikající otázka, kterou slyší každý muž od každé manželky každý týden a víte co? Poprvé a naposled vám jí mansplainuju. Protože si myslíme, že praní prádla pro domácnost je komplexní, optimalizovaný, pravidelný systém plně pod kontrolou partnerky a nikdy by nás nenapadlo do něj zasáhnou tupě tím, že se jen tak rozhodneme naházet něco dovnitř a spustit praní. Přijde nám to vůči druhému ponižující. Máme úctu k procesům druhého. A taky je a vy to nikdy nepřiznáte. Jakmile naházim černý do pračky tak uslyším co? 1) teď jsem chtěla prát barevný 2) ještě toho bylo málo 3) měla jsem v šatně pár věcí co tam měly být Moje žena mi absolutně nikdy nezasahuje do mých procesů - auta, zahrada, topení, teplá voda, pojištění, finance, dřevo, management materiálů, skladování zásob, práce, udržování všeho všude. Já úplně stejně nezasahuji do něčeho, co má zjevně někdo rozmyšlený a má v tom systém. Ale pak slyším “zasahuj mi ad hoc do procesu” Z mužské perspektivy je to neuvěřitelně neetické a nikdy bychom jinému muži, který má na starosti praní, nesáhli na pračku. A tenhle věčný boj proti úctě k dělbě práce tu bude navždy. Btw v naší partě mužů na expedicích například meju nádobí já a nikdo by si nedovolil mi do toho kafrat. Jinej má na starosti zase odpadky, další vaří. Tohle je ten důvod. Na praní neshledáváme nic podřadného. A víte, proč perou primárně ženy? Protože je to jeden z procesů v údržbě domácnosti, kde se netahá extrémní zátěž. Pokud by ty koše s prádlem byly těžší, dělají to muži. To je celé. I tak je to sice hodně tahání a záda bolí, ale neohrožuje vás to. #domácnost #partnerskévztahy #genderovérole

Uz je to nejaka doba, co jsem psal o kvalite bydleni u nas, tedy "Made in the UK"🇬🇧, ale par drobnosti se mi tehdy do clanku neveslo. Uz jste si napriklad vsimli, ze v Anglii se drevo neosetruje, ale spis ritualne nechava shnit?🪵Zatimco v Cesku by kutil uz pri prvnim sedem flicku hasil pozar lazurou, Brit slepe veri nalepce „impregnovano“. V mistnim klimatu to ovsem znamena jen to, ze prkna neumrou hned v utery, ale az v patek. Lak je tu v podstate sproste slovo a mistni tuhle absenci pece hrde nazyvaji „charakter“👌. Korunu tomu nasazuji okna, ktera se zasadne vyklapeji smerem ven. Je to genialni zpusob, jak zajistit, aby vam pri kazdem vetrani v desti zateklo rovnou do postele a interier se zmenil v regulerni mokrad💦. Celou tuhle symfonii rozkladu pak korunuje britsky fetis na koberce v koupelnach🛁. Tenhle chlupaty inkubator na bakterie spolehlive nasaje kazdou kapku z netesniciho okna i ze sprchy, takze si kazde rano muzete doprat cvachtavy pocit chuze po mrtvem mrozi. Fascinujici je i jejich pristup k inzenyrskym sitim. Zatimco my schovavame trubky do zdi jako nejake statni tajemstvi, Brit je hodi rovnou na fasadu, aby si i odpadni voda uzila vyhled na ulici. K tomu si pridejte absenci hromosvodu a elektricke draty natazene vzduchem mezi domy jako v nejake asijske metropoli. Je to estetika, ktera vas nenecha chladnymi – bud vam ztece voda za krk, nebo vas trefi proud, zatimco se kochate tou sofistikovanou rzi. Venku tak drevo pomalu meni skupenstvi na kompost, zatimco vy v koupelne pestujete novou civilizaci plisni v hustem vlasu koberce. Pokud tedy v UK🇬🇧 uvidite cisty dum, kde drevo necerna a trubky nejsou obrostle mechem, bydli tam patrne nekdo jako ja. Tedy exot, ktery jeste nepochopil, ze pravy britsky zivotni styl spociva v hrdinskem souziti s neporadkem, vlhkou hnilobou a absenci jakekoliv estetiky. Pro ty z Vas co jej necetli pridavam odkaz na ten stary clanek. Krasny vikend vsem do Ceska🇨🇿! 🧔‍♂️👋🚚🇬🇧 https://t.co/nvoFUkPKGO via @Nazory_Aktualne -

Jediný keramický rezistor, menší než zrnko rýže, zničil celý obvod. Byl to špatný kus. Podle všech pravidel elektrotechniky byl přístroj na pracovním stole selháním. Měl to být záznamník. Inženýr jménem Wilson Greatbatch se pokoušel sestrojit zařízení, které by dokázalo naslouchat zvuku lidského srdce. Sáhl do krabičky se součástkami – možná už s unavenýma očima v šeru – a vytáhl rezistor označený špatnými barevnými proužky. Připájel ho. Utěsnil spoj. Přepnul vypínač. Přístroj nenahrával. Neskřípal šumem. Místo toho začal „mluvit“. Bip. Ticho. Bip. Ticho. Impuls trval 1,8 milisekundy. Ticho přesně jednu sekundu. Greatbatch zíral na osciloskop a sledoval, jak zelená křivka vyletí a spadne. Nebyl lékař; byl elektroinženýr, který kutíl ve stodole za domem. Ale rytmu rozuměl. Došlo mu, že přístroj nenaslouchá. Udílí povely. Ten omyl tloukl přesně jako lidské srdce. Psala se zima 1956 v severní části státu New York. Greatbatch pracoval na farmě pro výzkum chování zvířat, opravoval přístroje a stavěl nejrůznější udělátka. Byl obyčejný muž se zahradou a rodinou, kterou musel uživit. Neměl lékařský titul ani grant. Jenže věděl, jaká je alternativa. Tehdy byl „heart block“ – stav, kdy selže elektrické vedení v srdci – rozsudkem smrti. Pacienta udržovaly při životě jen vnější stroje velké jako televizory, napájené ze zásuvky. Proud musel proniknout kůží přes hrudník a zanechával popáleniny. Bylo to utrpení. A co hůř, nemocní byli přikovaní ke zdi. Nemohli opustit místnost. A když letní bouře vyřadila elektrickou síť, stroj se zastavil. Srdce se zastavilo. Pacient zemřel. Greatbatch se podíval na svůj náhodný obvod. Vešel se do dlaně. Uvědomil si, že když zmenší baterii a celé zařízení dobře utěsní, nemusí stát na pojízdném stolku. Mohlo by být uvnitř těla. Pocítil, jak v něm usedá chladné odhodlání. Našel řešení – a věděl, že mu nikdo neuvěří. V padesátých letech platilo v medicíně nepsané, přísně hájené pravidlo: elektronika do lidského těla nepatří. Argumenty zněly logicky. Lidské tělo je slané, vlhké a nepřátelské prostředí. Kov dokáže zkorodovat během týdnů. Cizí předměty tělo odmítá. A tehdejší baterie byly navíc toxické. Vložit chemický zdroj energie do hrudníku bylo považováno přinejmenším za těžkou nedbalost. „Standardem péče“ byly vnější stroje – kruté, ale známé. Myšlenka, že někoho rozříznete a necháte v něm stroj, zněla jako bezohledná sci-fi. To pravidlo pacienty chránilo před šarlatány. Fungovalo – dokud nenarazilo na Wilsona Greatbatche. Greatbatch přišel domů a podíval se na své úspory. Měl 2 000 dolarů – suma, která tehdy leckde stačila i na menší dům a rodině by vystačila na rok či dva. Byla to jeho pojistka. Nevolal na komisi. Nepsal žádost o grant. Zašel do stodoly, uvolnil si místo na pracovním stole a ty peníze vzal. Rodině řekl, že si budou muset pěstovat vlastní zeleninu. Dal výpověď. Pojistná síť zmizela. Dva roky byl jeho svět jen ta stodola. Boj byl tichý a monotónní. Problém nebyl jen v obvodu, ale v zapouzdření. Jak schovat stroj před imunitním systémem? Zkoušel obalit součástky izolační páskou. Tělní tekutiny se skrz ni prodraly. Zkoušel je zalévat pryskyřicí. Pryskyřice praskala. Každé selhání stálo peníze a těch 2 000 dolarů mizelo jako voda. Lékaři se mu smáli. Když prototyp ukázal inženýrům, připomněli mu, že baterie se jednou vybije. „Pak toho člověka zase rozřízneš, Wilsone,“ říkali. „Je to příliš riskantní.“ On ale dál pájel. Stodolu plnil pach tavicí pryskyřice a cínu. Přezimoval u kamen na dřevo. Upravil obvod tak, aby žral méně energie. Našel nový typ rtuťové baterie. A našel i chirurga – Williama Chardacka –, který byl dost zoufalý na to, aby ho vyslechl. Zařízení vyzkoušeli na psovi. Fungovalo čtyři hodiny. Pak ho tělní tekutiny zkratovaly. Greatbatch nepřestal. Našel způsob, jak přístroj zalít speciálním epoxidem používaným na lodní trupy. Zkusili to znovu. Tentokrát vydržel dny. Pak týdny. Tlak odborné obce nepolevil. Tvrdili, že když přístroj selže, bude z chirurga vrah. Greatbatch odpovídal, že bez přístroje je pacient mrtvý už teď. V roce 1960 se teorie střetla s realitou. Sedmasedmdesátiletý muž umíral na úplný srdeční blok. Srdce tlouklo tak pomalu, že mozek strádal nedostatkem kyslíku. Vnější přístroje selhávaly. Nebyla jiná možnost. Greatbatch podal své zařízení. Vypadalo jako hokejový puk zabalený v plastu. Chirurgové otevřeli hrudník. Přišili elektrody k srdečnímu svalu. Uložili přístroj do dutiny břišní a zašili. V sále se rozhostilo ticho. Čekali na rytmus. Dup–dup. Vypnuli vnější stroj. Vytáhli kabel ze zásuvky. Mužovo srdce tlouklo dál. Poprvé v dějinách udržoval člověka při životě stroj umístěný celý uvnitř jeho těla. Pacient ten den nezemřel. Žil ještě 18 měsíců a nakonec zemřel na příčinu, která se s jeho srdcem netýkala. Greatbatchův omylem zvolený rezistor se proměnil v implantabilní kardiostimulátor. Během několika let se „bezohledný“ nápad stal zlatým standardem. Zařízení, o němž odborníci tvrdili, že pacienty zabije, začalo zachraňovat stovky tisíc životů. A Greatbatch neskončil: další desetiletí věnoval vývoji lithiové baterie, která prodloužila životnost přístrojů z měsíců na roky. Nesnil o lékařském impériu. Patent vlastnil, ale často ho licencoval tak, aby se technologie šířila co nejrychleji. Byl to inženýr, který řešil problémy. Dnes chodí po světě miliony lidí s malým přístrojem v hrudi. Drží jim čas – proto, že jeden inženýr ve stodole sáhl po špatném dílu, zaslechl zvláštní zvuk a odmítl ho přejít. Zdroje: The New York Times (archiv, 2011), Smithsonian Magazine (History of the Pacemaker), National Inventors Hall of Fame. Některé detaily zestručněny. -