Search

.@honzabartosek vyjmenovává, jaké hrůzy páchá russácko na UA... a docent #Ševčík se tomu směje 🤯 Aneb jak se dostat od zpřísňování pobytu utečenců před válkou u nás... k tomu, že útoky orešnikem a iskandery byla odplata! Nehoráznost. #díky Honzovi i @SebelovaM ♥️ https://t.co/E3aB5FVz0Y #Ukraina #válka #humanita

🚨 HYDRA ZTRÁCÍ HLAVY 🚨 Brutální údery na Kyjev a celou Ukrajinu nejsou odvetou za zasažený internát, jak tvrdí Moskva a papouškují média. Je to odplata za přesné zásahy proti vedení FSB na Krymu a – jak si štěbetají ptáčci – i za likvidaci centra ruské jednotky Rubicon. 💥 https://t.co/nk7eenOqio #Ukrajina #konflikt #politika

Stále čelíme mediální kampani, která se snaží zpochybnit vše, co jsme za tři roky vybudovali. Považujeme za nutné připomenout, co Skupina D skutečně dělá (a dělala) pro obranu České republiky a Ukrajiny. Zde jsou fakta. Od roku 2023: → Více než 17 000 FPV dronů dodáno na Ukrajinu → Tisíce komponentů – kamery, baterie, náhradní díly pro dronové systémy → Kampaň Spravedlivá odplata ve spolupráci s ukrajinskou ambasádou v Praze – kampaň na 100 tun plastické trhaviny → Kampaň Charlie One – ochrana civilního obyvatelstva a infrastruktury před vzdušnými útoky → Výcvik příslušníků Armády ČR v oblasti bezpilotních prostředků pro tři vojenské útvary – v době, kdy tuto schopnost stát systémově nezajišťoval. Za tuto iniciativu nám bylo poděkováno a následně byla kriminalizována → Nákup notebooků a tabletů pro významnou dronovou školu na Ukrajině, která školí vojáky i civilisty v konstrukci, obsluze a údržbě dronů → Specializovaná školení zástavy masivního krvácení s využitím trenažérů – včetně předávání know-how instruktorům na Ukrajině → Bezpečnostní doprovody humanitárních misí na Ukrajině → Přednášky pro žáky a studenty zaměřené na bezpečnost, obranu státu a krizovou připravenost → Spolupráce s Památníkem Lidice na vzdělávacích programech → Jeden z našich zaměstnanců aktivně školí jako externí instruktor bojovou medicínu v Centru bojové medicíny při Ústřední vojenské nemocnici v Praze, s 24 lety bojových zkušeností ze služby v AČR → Připravujeme projekt využití dronů pro dopravu plné krve a krevních derivátů na stabilizační stanoviště,aby se zachránilo víc životů Veškerá naše činnost je auditována forenzním auditem jedné z firem velké čtyřky. Nabídku k nahlédnutí jsme opakovaně učinili všem, včetně Vojenské policie a Vojenského zpravodajství. Audity byly také prezentovány poslancům v Parlamentu České republiky. A k tvrzení, že z veřejné sbírky byly hrazeny alimenty: to je dechberoucí sprostá lež. Veškeré uvedené aktivity jsou realizovány v plném souladu s účelem a posláním, pro které byla Skupina D založena. Činnost spolku dlouhodobě přispívá k rozvoji schopností v oblasti obrany, bezpečnosti a humanitární podpory v souladu se zájmy České republiky. Budeme pokračovat v práci a vám všem děkujeme za podporu. -

Komunisti jí říkali „pyskatá kráska“. K smrti ji nenáviděli. Představovala totiž všechno, co oni nebyli a co se snažili zničit: noblesu, vzdělání a naprostou, nezlomnou vnitřní svobodu. Dagmar Šimková strávila v pekle komunistických kriminálů 14 let. Nezlomili ji. Tohle je její příběh. 👇 Narodila se v květnu 1929 do rodiny píseckého bankéře. Její dětství jako z pohádky tvrdě utnul únor 1948. Většina lidí tehdy sklopila hlavu a snažila se přežít. Dagmar ale ne. S partou kamarádů tiskla a po nocích roznášela letáky, které si dělaly drsnou legraci z Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Když pak navíc u sebe doma schovala dva kluky, kteří zběhli z vojny a snažili se dostat přes hranice na Západ, spadla klec. V roce 1952 si pro ni přišla Státní bezpečnost. Odplata režimu za tuhle mladickou revoltu byla absolutní a zničující. Třiadvacetiletá Dagmar dostala 15 let natvrdo. Její matka Marta vyfasovala 11 let – v podstatě jen za to, že o dceřiných aktivitách věděla a neudala ji. Rodinnou vilu v Písku a veškerý majetek stát obratem ukradl. Rodina třídního nepřítele měla být vymazána. Následovalo peklo, které si dnes málokdo umí představit. Dagmar prošla těmi nejhoršími ženskými lágry. V jihoslovenských Želiezovcích, kterým se tehdy přezdívalo „slovenská Sibiř“, dřela na polích při melioracích, po kolena v ledové vodě a bahně. Bachařky – často primitivní a agresivní ženy – si na inteligentní a krásné dívce s gustem léčily mindráky. Ponižovaly ji, zakazovaly jí číst i psát, posílaly ji do korekce. Ona ale zvolila nečekanou zbraň: estetiku a hrdost. I v těch nejnuznějších podmínkách se snažila udržet si lidskou důstojnost a ženskost. Upravovala si vězeňský mundúr, chodila vzpřímeně. Odmítala se před totalitní šedí hrbit. Jeden z nejkrutějších momentů přišel v roce 1955 v pardubické věznici. Tam na chodbě náhodou potkala svou matku, se kterou se neviděla tři roky. Byla strádáním tak zubožená, že ji Dagmar zprvu vůbec nepoznala. Matku nakonec propustili na amnestii v roce 1960 a ta pak zvenčí zoufale bojovala za svou dceru. Dagmar si ale musela odsedět celých 14 let. Vyšla až v roce 1966, ve svých 37 letech. Své nejlepší roky nechala za mřížemi. Ani to ji ale neumlčelo. Během pražského jara 1968 pomáhala v Písku zakládat sdružení politických vězňů K 231. Její dům se stal centrem svobodného myšlení. Když pak v srpnu přijely ruské tanky, měla jasno. Věděla, že jako „nepolepšitelná“ by šla sedět znovu. Se starou matkou se jim podařilo v zářijovém chaosu doslova na poslední chvíli utéct přes Vídeň až do australského Perthu. Začít znovu na druhém konci světa, bez majetku a s obrovským traumatem? Dagmar to zvládla neskutečně. Oporou jim byla její sestra Marta, která již v Austrálii mnoho let žila. V Austrálii vystudovala dvě vysoké školy (dějiny umění a sociální práci). Dělala terapeutku ve věznici, protože komu jinému by vězni věřili víc než jí. A protože byla neuvěřitelně činorodá, občas si přivydělávala jako modelka, a dokonce dělala filmovou kaskadérku. A hlavně: napsala knihu Byly jsme tam taky. Není to jen vzpomínkový deníček. Je to syrová, tvrdá a literárně naprosto brilantní zpráva o tom, jak totalita ničí lidské duše. To, jak přesně dokázala Dagmar Šimková podstatu komunistického lágru rozebrat, ukazuje následující citát. Neztěžuje si v něm jen na hlad nebo zimu, ale přináší mrazivou analýzu samotného zla: „Byly jsme postaveny tváří v tvář něčemu novému, dosud neznámému. Bylo to promyšlené, vědecké spiknutí proti tomu, co člověka odlišuje od ostatních tvorů. Nešlo totiž ani tolik o náš fyzický zmar jako o rozšlapání mozku člověka, jeho mysli, přes kterou se tunovým cvalem slonů řítila lež, teror a propaganda. Šlo o to, vyrvat z hrudi člověka srdce, přinutit jeho duši k otrocké prostraci a zdupat ji a pošlapat jako rohož u dveří. Zničit vědomí lidského JÁ, aby přestalo existovat. Když člověk ztratí vědomí sebe, jeho tělo není nebezpečné.“ Dagmar Šimková zemřela v Austrálii v klidu a míru 24. února 1995. Domů se už nikdy natrvalo nevrátila, i když se pádu režimu dožila. Totalita ji připravila o domov, o majetek i o mládí. Svou vnitřní svobodu a vědomí vlastního „JÁ“ si ale vzít nikdy nenechala. #DagmarSimkova #Historie #Komunismus #PametNaroda #ProtikomunistickyOdboj #Hrdinove #BylyJsmeTamTaky #Československo -

Utekl z koncentráku, vybudoval vlastní partyzánský oddíl a pomstil smrt velitele odboje. A stát? Ten ho po válce nechal dožít jako skladníka v cihelně. Hrdina, na kterého se mělo zapomenout. V srpnu 1942 nahnali nacisti Serinka, jeho ženu a pět dětí do tábora v Letech u Písku. Rychle pochopil, že kdo čeká, ten zemře. V polovině září s dalšími třemi vězni zariskoval a utekl. Rok se pak skrýval v lesích na Vysočině a sháněl zbraně. Jeho rodina takové štěstí neměla – transportovali je do Osvětimi. Nepřežil z nich vůbec nikdo. V lesích se Serinek pod krycím jménem „Černý“ napojil na Radu tří, největší nekomunistický odboj u nás. Vybudoval vlastní oddíl Čapajev. A složení? Český Rom velel zhruba třiceti uprchlým sovětským zajatcům. Ti chlapi za ním šli, protože měl přirozenou autoritu a dokonale znal terén. Pak přišel říjen 1944. Čeští četníci zastřelili generála Vojtěcha Lužu, nejvyššího představitele odboje. Odplata na sebe nenechala dlouho čekat. Serinkův oddíl přepadl četnickou stanici v Přibyslavi, nahnal četníky do sklepa a po krátkém soudu pět z nich na místě popravil. Tvrdá a dodnes kontroverzní akce, ale byla to válka. Ke konci války se jeho oddíl rozdělil a posílil partyzánské skupiny Jermak a Dr. Miroslav Tyrš. Serinek ale neseděl v koutě. Ještě při osvobozování s pistolí v ruce odzbrojil německou posádku vojenského lazaretu v Bystřici nad Pernštejnem. Po válce přišlo kruté vystřízlivění. Zjistil, že z jeho širší rodiny, čítající asi 150 lidí, přežilo jen pár jedinců. Snažil se začít znovu. Ve Svitavách si otevřel hospodu „U partyzána“ a založil novou rodinu. Jenže přišli komunisté a s nimi měnová reforma v roce 1953. Ta mu vzala hospodu i poslední úspory. Chlap, ze kterého měli nacisti na Vysočině hrůzu, nakonec dřel až do konce života jako řadový skladník v cihelně. Zemřel 14. června 1974 ve Svitavách. Úplně zapomenutý. Hrdinství se neptá na původ. Nezapomínejme na tyhle lidi. 🇨🇿 #Historie #DruhaSvetova #Partyzani #PametNaroda -