Search

Mladá rodinka s pětiletým děvčátkem se nastěhovala do domu vedle parcely, kde se stavěl nový dům. Děvčátko se přirozeně začalo zajímat o vše, co se dělo v sousedství a začalo si povídat se zedníky. Motala se mezi nimi a protože měli zlaté srdce, prakticky si ji adoptovali jako talisman. Povídali si s ní, když měli svačinu, nebo oběd a občas jí dali drobné práce, aby jí poskytli pocit důležitosti. Dokonce dali dítěti i pracovní rukavice a přilbu, což ji strašně těšilo. Na konci prvního týdne jí dali obálku s nějakými drobnými jako plat. Dítě vzalo výplatu pyšně domů a maminka navrhla, aby otevřeli na její jméno účet v bance. Paní v bance byla velmi nadšená, když jí děvčátko vykládalo o svojí práci na stavbě a že za to má dokonce i výplatu. "Určitě jsi pracovala velmi těžce, když jsi tohle všechno vydělala", poznamenala s úsměvem. "Ano, dělala jsem s Jožinem, Mirkem a Dušanem, budujme velikánský dům!" "Bože můj", pokračovala paní, "a budeš na stavbě dělat i příští týden?" Dítě se zamyslelo a potom vážně prohlásilo: "Myslím, že jo... Ale jen jestli ti čuráci ze stavebnin dovezou ty zkurvený cihly..." #Rodina #Děti #Stavba

✅️ CELÉ PROHLÁŠENÍ kulturních osobností, které vystoupily na Staromáku: "Vážený pane ministře Klempíři, obracíme se na Vás v reakci na Vaše pozvání i veřejné vyjádření, v němž jste uvedl, že máte v úmyslu pozvat umělce, kteří Vás kritizovali na nedělní demonstraci pořádané Milionem chvilek pro demokracii, k osobnímu setkání, abychom si to „vyříkali z očí do očí“. Dialog považujeme za důležitý a potřebný. Domníváme se však, že prostředí a forma takového setkání mají zásadní význam pro jeho otevřenost a důvěryhodnost. Dovolujeme si Vás proto pozvat na veřejnou debatu s umělci, která se uskuteční dne 9. 2. 2026 v časovém rozmezí mezi 9. a 16. hodinou, dle Vašich časových možností, v prostorách divadla Palace, Václavské náměstí 819/43, Praha 110 00. Divadlo je přirozeným domovem jak pro umělce, tak pro představitele resortu kultury, a proto jej vnímáme jako vhodný a symbolický prostor pro tuto diskusi. Debata bude moderována nezávislým moderátorem s cílem zajistit konstruktivní a věcnou výměnu názorů a současně bude streamována online, aby byla přístupná odborné i široké veřejnosti. Domníváme se, že otevřená a transparentní debata vedená v kulturním prostoru za účasti odborné veřejnosti může lépe naplnit smysl Vámi navrhovaného dialogu než setkání v institucionálním prostředí ministerstva. Věříme, že právě takový formát může napomoci hlubšímu porozumění mezi kulturní obcí a Vámi jako ministrem kultury a zároveň přispět ke kultivaci veřejné diskuse o významu kultury ve společnosti. S úctou Hynek Čermák Jitka Čvančarová Michal Jagelka Aleš Cibulka Sarah Haváčová" Pane ministře, toto je hozená rukavice. 🙏 Foto: Hynek Čermák -

Člověk se stále dozvídá něco nového. Tak se tu o to s vámi podělím. Volný pád z výšky 31 kilometrů Joseph alias Joe Kittinger. Pro většinu lidí úplně neznámá osoba. Přitom by jeho jméno mohlo stát v jedné řadě vedle Jurije Gagarina nebo Neila Armstronga. Byl prvním a dodneška nepřekonaným. Člověkem, který v rámci kosmického soupeření USA a SSSR dostal v roce 1960 za úkol vystoupat s balónem do výšky 31 kilometrů 300 metrů. A pro celý svět vyzkoušet, co s lidským tělem udělá volný pád. Jeho speciální héliový balón Excelsior stoupal 16. srpna 1960 vzhůru jako medúza k mořské hladině. Obrovské převýšení a změna tlaku v ovzduší hrozily stejně jako u potápěčů dekompresivní nemocí. Nedostatek kyslíku zase ztrátou vědomí. Balón stoupal stále výš, až do černé tmy, nad kterou chybí nebe. Joe Kittinger ve skafandru sice dýchal kyslík, ale rozbila se mu rukavice a pravá ruka mu kvůli nízkému tlaku v obrovské výšce natekla do dvojnásobných rozměrů. Tam, kde slunce září tak oslnivou intenzitou, že na černé obloze nejsou vidět hvězdy, ve více než 31 km, se Joe postavil na kraj gondoly. Okolní teplota -75 °C. Jako první vidět planetu ze stratosféry. 11 minut se díval kolem sebe, pak zapnul kameru – a skočil. Po letech Joe Kittinger vzpomínal: "Na začátku jsem vůbec necítil, že padám, protože můj zrak se neměl o co chytit. Měl jsem dojem, že jsem zůstal zavěšen v prostoru. Až poté, co jsem pohlédl vzhůru, uviděl jsem balón vzdalující se šílenou rychlostí. V té chvíli mi bylo jasné, že padám k Zemi." Kittinger se řítil dolů rychlostí 988 km/h, bezmála rychlostí zvuku. Kolem sebe ale neslyšel svištění větru. Vítr v takové výšce není. Byl to naprosto tichý pád v temném bezvzdušném prostoru. Kittinger letěl obličejem vzhůru v poloze připomínající sedění na houpacím křesle. Jeho 27 kg vážící výstroj na hřbetě ho táhla dolů. Po čtyřech minutách se přiblížila modrá obloha, mraky, vzduch. A konečně i důvěrně známé svištění větru. Odpor vzduchu zafungoval jako brzda. Jeho střemhlavý pád se zbrzdil na míň než 300 km/h a Joe si v 5 km nad Zemí v klidu otevřel padák a přistál. Byl dole, byl doma. "15 minut před tím jsem byl na hranici kosmu. Myslel jsem jen na to, že bychom měli být pyšní na to, jakou nádhernou máme planetu," vyprávěl Kittinger. -