Search

I am still waiting for the moment when it will be too much. When the suffering of people in Palestine will be so evident, so well-documented, and so great that it will no longer be possible to deny it without being a psychopath or feeling ashamed before oneself... I thought it would come when the number of dead children in (translated)

The court in Brno acquitted a man suspected of burning a one-year-old girl with a cigarette, while the mother received a two-year suspended sentence for failing to provide assistance and admitted her guilt, as the child was saved by her great-grandmother after a long suffering. (translated)

Dokumentárna režisérka Natasha Dudinski vo svojom rozhovore poukazuje na to, že reakcia Izraela na útok Hamasu zo 7. októbra je nekontrolovaná a pomstychtivá, pričom izraelská spoločnosť sa musí vyrovnať so svojou traumou a uvedomiť si aj utrpenie Palestínčanov. #izraelskopalestinskykonflikt #bezpecnost #trauma

„Ruská agrese dále přináší utrpení ukrajinskému lidu. A rizika dále rostou každý den. Ruský agresivní postoj představuje přímé ohrožení pro evropskou bezpečnost.“ @prezidentpavel v OSN to trefil přímo na komoru. 👍🏻🇨🇿 Díky, pane prezidente. https://t.co/jbayoALK1z #Ukrajina #EvropskáBezpečnost #Rusko

„Hamás věděl, kde jsem, a nechal by mě umřít. Izrael nevěděl, kde mě drží, ale věděl, kde bydlí matka mého únosce, a zavolal jí, aby omylem při úderu nezahynula. Já jsem byl unesený, hladový a její syn mě mučil - a moje armáda se mezitím starala, aby jeho matka zůstala naživu.“ Z rozhovoru bývalého rukojmí Omera Šem Tova pro The Wall Street Journal: Hamás Šem Tova unesl z festivalu Nova a v Gaze ho držel 505 dní, většinou v bytech přímo v oblastech bojů. Kromě únosců, hladu a strachu, že už rodinu nikdy neuvidí, se bál i toho, že ho omylem zabije izraelský nálet. Únosci podle něj před očekávanými útoky utíkali a jeho nechávali na místě, přestože věděli, že je rukojmí. Kdyby ho zabila izraelská bomba, Hamás by podle něj vyhrál dvakrát: on by byl mrtvý a vinu by nesl Izrael. Vzpomíná i na den, kdy jeho únosci slavili zabití izraelských vojáků. Druhý den Izrael bombardoval oblast, kde byl držen. On se třásl strachy, terorista vedle něj jásal. Tehdy prý pochopil, že pro Hamás je vítězstvím už samotná zkáza a oběti na životech vlastního obyvatelstva. Šem Tov článkem reagoval na dokument NAZA, který získal zvláštní cenu na festivalu v Benátkách. Podle něj film ukazuje utrpení Palestinců v Gaze tak, že v něm nezbývá místo pro masakr 7. října ani pro rukojmí. Sám ho neviděl, protože v Izraeli se nepromítal. Čtyřiadvacet minut ovací, které snímek v Benátkách sklidil, pro něj ale bylo jako jedna rána nožem za druhou. https://t.co/ElgOeBcX2F #Hamás #rukojo #Izrael

Takže bych na dvou příkladech ze včerejška shrnul, jak v Evropě přistupujeme k bezpečnostním hrozbám. Ruské propagandisty vyslechneme a místo jejich deportace do Ruska přes Ukrajinu jim dáme tři dny na vycestování. Do Německa. Prodloužení protiruských sankcí se zhroutilo na odporu Slovenska, Francie a Lucemburska. Mimochodem, v normálním světě by sankce měly platnost do doby, než rusáci opustí okupovaná území Ukrajiny a začnou platit reparace za všechno utrpení, které tam způsobili. V EU to funguje tak, že se o sankcích musí pravidelně znovu jednat, což rusákům dává další a další příležitosti hledat mezi členskými státy někoho, kdo jejich prodloužení zablokuje nebo si za svůj souhlas něco vyjedná. Přestože mám k Trumpovi řadu výhrad, pokud jde o sankce, mohli bychom se v USA inspirovat. https://t.co/nMkpUnpadf #Bezpečnost #Evropa #Sankce

Ed Sheeran se na dalším koncertu vyjádřil k Blízkému východu:„Události, k nimž došlo 7. října v Izraeli, byly hrůzné a ještě prohloubily staletí utrpení Židů. ... Rozsah zkázy a ztráty civilních životů v Gaze, zejména životů dětí, mi láme srdce. Systémovou nespravedlnost na #EdSheeran #BlizkyVychod #Humanita #IL #PS

Na misii #WestBank 🇵🇸 som videla, že utrpenie Palestínčanov nie je séria incidentov, ale fungujúci systém. Cesty len pre vybraných, dediny obkľúčené osadníkmi, dennodenné porušovanie medzinárodného práva. Zodpovednosť nesie ale #Israel 🇮🇱 vláda, nie všetci Izraelčania. https://t.co/sJwWkMEYl4 #Palestine #Israel #HumanRights #PS #IL

Poměrně často vídám v reakcích na 7. a 8. díl páté řady Faudy věty jako „Vůbec jsem netušil, co Hamás 7. října skutečně udělal“ nebo „Doteď jsem tomu nevěřil“. Záběry pořízené samotným Hamásem jsou přitom veřejně dostupné už téměř tři roky. Svědectví o hrůzách 7. října v Izraeli se opakovaně objevovala na sociálních sítích i v řadě médií. A lidi nakonec probere až televizní seriál… Sice podle skutečných událostí a velmi autentický, ale pořád jen hraná zábava. Psychologicky to ale dává smysl. Vědět o masakru a představit si, co prožívali konkrétní lidé, jsou dvě různé věci. Autentické záběry často zachycují až samotnou hrůzu. Seriál nám dá čas poznat člověka ještě předtím, než se z něj stane oběť. Vidíme jeho rodinu, vztahy, plány a obyčejné starosti. Když pak přijde útok, bojíme se o někoho, ke komu už jsme si vytvořili vztah. Za slovem „oběť“ najednou vidíme celý přerušený život. Roli může hrát i způsob, jakým k obsahu přistupujeme. U příspěvku často nejdřív posuzujeme jeho zdroj: kdo to říká, ke které straně patří a o čem nás chce přesvědčit. Sdělení tak můžeme odmítnout ještě dřív, než se nad ním zamyslíme. Seriál si pouštíme kvůli příběhu. Zaujetí dějem a vztah k postavám mohou tuto obranu oslabit a otevřít prostor pro empatii, kterou jsme si u zpráv nepřipustili. A pak je tu prostá skutečnost, že veřejně dostupné neznamená skutečně zhlédnuté. Někdo se autentickým záběrům vyhýbá, protože jejich brutalitu nesnese. K jinému se zprávy nedostaly nebo je jen přejel očima. Hraný příběh může být snesitelnější cestou k pochopení téhož utrpení: divák u něj vydrží a věnuje mu pozornost, kterou zprávám nikdy nedal. U někoho může hrát roli i potřeba zachovat si tvář. „Nevěděl jsem“ bývá psychologicky snazší než „nechtěl jsem tomu věřit“. Seriál pak poskytne přijatelný důvod ke změně postoje: „Teď jsem to konečně pochopil.“ Člověk může přehodnotit své stanovisko, aniž by si musel naplno přiznat, jak dlouho odmítal dostupná svědectví. Tvůrcům Faudy tak patří obrovský dík nejen za skvělý seriál, ale i za to, že dokázali přiblížit hrůzu 7. října lidem, k nimž dosavadní svědectví z nějakého důvodu nepronikla. #Fauda #Izrael #empatie

New York Times popírá, že by jeho zpravodajské pokrytí války v Gaze poznamenal antiizraelská zaujatost. Analýza 1 559 článků dospěla k závěru, že noviny systematicky akncentovaly palestinské utrpení a snižovaly vinu Hamásu a izraelské ztráty. https://t.co/wMjiN5MTcX #NewYorkTimes #GazaWar #MediaBias #IL #PS

Kniha Služky pro všechno od Joanny Kuciel-Frydryszak odhaluje dlouhá léta utrpení tisíců polských služek, které pracovaly za nehumánních podmínek, často od dětství, a přináší tak hlas bezejmenným ženám, jež žily na okraji společnosti, včetně zkušeností jako je hlad, násilí a absence důstojnosti. #Polsko #historie #literatura

Írán je jedním z výrazných témat letošního roku. Války, útoky, otevírání a zavírání Hormuzského průlivu, příměří a porušování příměří. Mír v nedohlednu. Utrpení obyvatelstva je nezměrné. Málokdo ale ví, že v Praze se nachází sídlo perskojazyčného média, které o situaci v Íránu https://t.co/omPtLljGM0 #Írán #HormuzskýPrůliv #Mír #IR

Rodačka z Vodičkovy ulice, která přiměla Nobela platit za mír Kdo donutil „krále dynamitu“ Alfreda Nobela, aby ze svého pohádkového jmění financoval světový mír? A proč jméno rodačky z pražské Vodičkovy ulice, jež byla ve své době nejslavnější ženou planety, takřka vymazaly české učebnice dějepisu? Příběh Berty Kinské – ve světě proslulé pod jménem Bertha von Suttnerová – nezapadá do jednoduchých šablon. Není klasickou obětí takzvaného Matildina efektu, kdy by si její zásluhy přivlastnil manžel. Stala se první ženou, která získala Nobelovu cenu za mír, první ženou v historii řečnící na římském Kapitolu a autorkou nejoslnivějšího protiválečného bestselleru 19. století. Přesto v Česku, kde prožila dětství a získala základní vzdělání, zůstává téměř neznámou postavou. Už předloni jsem se o ní krátce zmínil, její životní osudy jsou však podstatně bohatší a myšlenkový odkaz je pro dnešní dobu mimořádně naléhavý (a většina z vás mě tehdy ještě nesledovala). Právě proto si zaslouží přední místo v mém seriálu o zapomenutých osobnostech. Pohrobek z Vodičkovy ulice a pád na společenské dno Dne 9. června 1843 se na rohu pražské Vodičkovy ulice a ulice V Jámě (v domě č. p. 697) narodila Berta Sophia Felicita hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova. Narodila se jako pohrobek – její otec, pětasedmdesátiletý polní podmaršál František Josef Kinský, zemřel ještě před jejím příchodem na svět. Matka Žofie Vilemína pocházela z rodu Körnerů (byla dcerou hejtmana jízdy), tedy z podstatně nižší šlechty, a navíc propadla těžké závislosti na hazardních hrách. Pro konzervativní aristokratickou rodinu Kinských byl tento sňatek těžko přijatelný. Po obrovských finančních ztrátách v kasinech a zpřetrhání vazeb se šlechtickým příbuzenstvem se matka s dcerou ocitly na okraji společnosti. Berta sice část dětství prožila v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, po vyčerpání peněz však obě musely odejít do Brna k dívčinu poručníkovi, otcovu příteli Ernstu Egonu Fürstenbergovi. V tamní bohaté knihovně se naplno projevil Bertin výjimečný intelekt: se zájmem studovala filozofii i historii a díky jazykovému nadání záhy brilantně ovládala pět řečí – češtinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu a italštinu. Zakázaná láska a osudový inzerát Alfreda Nobela Když rodinné jmění v roce 1873 kvůli matčině hráčské vášni definitivně vzalo za své, musela se třicetiletá hraběnka postavit na vlastní nohy. Přijala místo guvernantky ve Vídni v rodině velkoprůmyslníka Karla von Suttnera, kde jeho čtyři dcery vyučovala hudbě a jazykům. Zde se však přihodilo to, s čím nikdo nepočítal: Berta se vášnivě zamilovala do nejmladšího syna rodiny, barona Artura Gundaccara von Suttnera, který byl o sedm let mladší. Matka rodu byla vztahem nemajetné guvernantky se svým synem zděšena. Aby milence rozdělila, dala Bertě výpověď, současně jí však nabídla východisko z nouze. Ukázala jí novinový inzerát: zámožný, postarší švédský gentleman žijící v Paříži hledal zralou a jazykově vybavenou sekretářku a hospodyni. Tím mužem nebyl nikdo jiný než vynálezce dynamitu Alfred Nobel. Berta nabídku přijala a roku 1876 odcestovala do Francie. Mezi osamělým, melancholickým vynálezcem a bystrou, vzdělanou Češkou okamžitě přeskočila jiskra hlubokého porozumění. Nobel byl okouzlen. Jenže jejich pracovní poměr trval pouhé dva týdny. Švédský král si Nobela nečekaně povolal do vlasti a Bertu v Paříži mezitím zasypával zamilovaný Artur dopisy, v nichž ji na kolenou prosil o návrat. Berta poslechla hlas srdce, opustila Paříž a vrátila se do Vídně. Krátký pařížský pobyt nicméně položil základ celoživotního přátelství a korespondence, jež nakonec změnila světové dějiny. Exil na Kavkaze a krvavý křest ohněm Dne 12. června 1876 se Berta a Artur tajně vzali. Reakce rodiny Suttnerových byla nekompromisní: Artura vydědili a novomanželé zůstali zcela bez prostředků. Uprchli proto do Gruzie na pozvání Bertiny přítelkyně, kněžny Kateřiny Dadiani z Mingrelie. Na Kavkaze strávili v drsných podmínkách devět let. Živili se výukou jazyků, psaním článků pro vídeňské a berlínské listy pod pseudonymy (B. Oulot, Jemand) a překládáním gruzínské literatury – společně přeložili například národní epos Muž v tygří kůži. Zlomový okamžik jejího života přišel s rusko-tureckou válkou v roce 1877. Berta i Artur dobrovolně pomáhali ve vojenských lazaretech. Dívka z pražského paláce poprvé spatřila tvář války bez romantizujícího nánosu: amputace bez anestezie, hnijící rány, infekce a tisíce zmařených mladých životů položených za politické ambice mocnářů. Tento otřes z ní vychoval nesmiřitelnou pacifistku. Bestseller Odzbrojte! a morální apel na tvůrce dynamitu Po návratu do Rakouska a usmíření s rodinou roku 1885 se manželé usadili na dolnorakouském zámku Harmannsdorf. Berta své válečné trauma přetavila do literatury. V roce 1889 vydala stěžejní román Die Waffen nieder! (Odzbrojte! / Složte zbraně!). Kniha, v níž naturalisticky vylíčila utrpení vojáků i civilistů po bitvě u Hradce Králové z roku 1866, zapůsobila jako společenská rozbuška. Dílo bylo záhy přeloženo do 16 jazyků (do češtiny jej na podnět Vojty Náprstka převedla Vlasta Pittnerová již roku 1896). Dobová kritika význam románu srovnávala se společenským dopadem Chaloupky strýčka Toma. Sám Alfred Nobel jí v nadšeném listu z Paříže napsal: „Milá baronko, přítelkyně! Dočetl jsem právě Vaše mistrovské dílo… Překlad Vaší vynikající knihy by neměl chybět v žádné z existujících řečí, aby mohla být všude čtena a diskutována.“ Berta vytrvale využívala svůj morální kredit a v dopisech Nobela neúnavně konfrontovala s odpovědností za ničivé důsledky jeho vynálezů. Tento intelektuální apel vyvrcholil v dopise ze 7. ledna 1893, kdy Nobel poprvé naznačil záměr odkázat své jmění fondu, jenž bude odměňovat vědecké průlomy a současně vyzdvihne osobnost, která se nejvíce zaslouží o světový mír a bratrství mezi národy. „Právo místo moci“: Proč nebyla naivní pacifistkou Veřejnost si pacifismus nezřídka plete s naivitou či pasivní odevzdaností. Bertha von Suttnerová však nebyla hlasatelkou náboženského, absolutního nenásilí po vzoru Lva Nikolajeviče Tolstého. Byla čelnou představitelkou institucionálního neboli právního pacifismu. Její filozofie nestála na myšlence nechat se bezbranně masakrovat, nýbrž na principu Recht statt Macht (Právo místo moci) – tedy na nahrazení barbarského práva silnějšího funkční mezinárodní spravedlností. Když jí Tolstoj po přečtení románu psal a prosazoval ryze křesťanské odmítnutí zbraní na úrovni jednotlivce (neodporovat zlu násilím za žádných okolností), Suttnerová to odmítla jako neuskutečnitelnou utopii. Byla přesvědčena, že mír nelze vybudovat tím, že se slušní lidé dobrovolně vzdají obrany. Ve svých textech dokonce otevřeně formulovala myšlenku „mezinárodní policie“ – kolektivní ozbrojené síly, jež by zasáhla proti státu, který hrubě poruší mezinárodní právo a vojensky napadne sousední zemi. Ve svých pracích (například Strojový věk nebo Z dílny pacifismu) současně varovala před pastí takzvané „obranné války“. Připomínala, že prakticky každý agresor v dějinách označoval vlastní agresi za pouhou preventivní sebeobranu. Trvala proto na tom, že o viníkovi a oběti nesmějí rozhodovat štáby válčících stran, nýbrž nezávislý mezinárodní arbitrážní tribunál. Pokud bychom její optikou nahlíželi na současnou agresi proti Ukrajině, Bertha von Suttnerová by rozhodně nevolala po kapitulaci napadeného. Mír bez spravedlnosti pro ni nebyl mírem, ale pouhým diktátem síly. Ruskou federaci by bez váhání označila za barbarského agresora, ostře by kritizovala mezinárodní instituce za váhavost při vymáhání práva a apelovala by na globální společenství, aby vyvinulo takový právní, ekonomický a bezpečnostní tlak, který okupanty donutí ustoupit a nahradit veškeré válečné škody. Globální ikona s českými vazbami Suttnerová nezůstala jen u teoretických úvah. Založila Rakouskou mírovou společnost, vystupovala proti vlně dobového antisemitismu a v roce 1891 jako vůbec první žena promluvila na mezinárodním mírovém kongresu na římském Kapitolu. Její neúnavná diplomatická práce přispěla k založení Stálého rozhodčího soudu v Haagu (1899). V roce 1904 absolvovala triumfální přednáškové turné po Spojených státech, kde vystupovala až třikrát denně a v Bílém domě ji k soukromému rozhovoru přijal prezident Theodore Roosevelt. Čilé kontakty udržovala i s českým prostředím. Za svého spojence považovala Tomáše Garrigua Masaryka, setkávala se s básníky Jaroslavem Vrchlickým či Svatoplukem Čechem a v roce 1895 přednášela v pražském Tiskovém klubu Concordia, kde se snažila mírovou myšlenkou otupit vyhrocený česko-německý nacionální spor. Vyvrcholení jejího úsilí přišlo v roce 1905, kdy se stala historicky první ženskou laureátkou Nobelovy ceny za mír. Ocenění, která by bez ní vůbec nevzniklo. Mrazivá tečka a české zapomnění Bertha von Suttnerová podlehla rakovině žaludku 21. června 1914 ve Vídni ve věku jednasedmdesáti let. Její odchod provázelo mrazivé symbolické načasování: zemřela přesně pět týdnů před vypuknutím první světové války – globálního krveprolití, před nímž po celý dospělý život marně varovala. Proč o této výjimečné osobnosti v Česku téměř nikdo neví? Stala se obětí nacionálního a ideologického filtru. Pro meziválečné Československo byla příliš německá a málo lidová. Pro následný komunistický režim byl zase její šlechtický původ a striktně právní pojetí pacifismu zcela nepoužitelné – nepasovala do schémat o třídním boji a budovatelském hrdinství. Zatímco v Rakousku zdobí její portrét dvoueurovou minci (a v minulosti tisícišilinkovou bankovku) a ve Skandinávii o ní vycházejí zástupy knih, v České republice ji připomíná pouze nenápadná pamětní deska v průjezdu paláce Kinských na Staroměstském náměstí a jedna zapadlá ulička v pražských Vokovicích. Její životní příběh názorně ukazuje, jak snadno dokáže nacionální a politická selekce vytěsnit z paměti osobnost, která svými vizemi předběhla dobu o celé století. Neučíme se v dějepise až příliš o vůdcích a vojevůdcích, kteří války rozpoutávali a vedli, a nezapomínáme na ty, kdo se jim ze všech sil snažili zabránit? Napište mi, co si myslíte a co říkáte na její postoje. A neměli bychom si ji v Čechách mnohem více připomínat? Toto je 3. díl mého seriálu o zapomenutých vědkyních, píšu jej proto, aby mé dcery a další dívky měly pozitivní vzory. Jestli vás tyto příběhy zajímají a myslíte, že by je měli znát i ostatní, nezapomeňte dát sledovat @tkapler a pomozte je sdílet a šířit. Díky moc. #BerthaVonSuttner #NobelovaCenaZaMír #Historie

Tohle píšou Ukrajinci 🥺🙏💔 Stydím se hrozně moc 🙄 Situace v Chersonu se stává katastrofální. V posledních týdnech Rusové výrazně zesílili ostřelování města a jeho okolí a očividně mají za cíl jednoduše zničit všechno, na co tam dosáhnou. Letecké útoky jsou vedeny bez jakéhokoli zjevného vojenského cíle proti obytným budovám a drony loví civilisty přímo v ulicích. Každý měsíc terorismus žoldáků kremelského režimu překračuje další a další hranice. Zatímco naši takzvaní „partneři“ jako by byli k utrpení Ukrajinců lhostejní. Část západní společnosti raději sleduje další seriály a dramata a k válce přistupuje jako k „trendu“, který postupně vychází z módy. Proč bychom tedy měli brát ohled na názory těch, kterým je náš osud lhostejný? Odpovědnost za tuto válku ale nelze zjednodušovat na celý národ bez rozdílu. Hlavní odpovědnost nese ruský režim, jeho vedení, armáda a lidé, kteří tuto agresi aktivně podporují a umožňují. Ti musí nést konkrétní odpovědnost za své činy. Ukrajina má plné právo na obranu a na údery proti legitimním vojenským cílům agresora. Civilisté však nesmějí být cílem „zrcadné pomsty“ – právě v tom musí být rozdíl mezi obranou Ukrajiny a terorem, který proti ní vede Rusko. #Ukrajina #Cherson #Válka