Anastasiia Sihnaievska

Jsem Ukrajinka, která po začátku plnohodnotné války našla útočiště v Česku. A začínám se tady bát žít. Chtěla bych, abychom si z toho, co se právě děje v Polsku, vzali ponaučení a připravili se na to, co sem s velkou pravděpodobností přijde také. Za podmínek, které dnes v Česku panují, je to téměř nevyhnutelný scénář. Je to zcela předvídatelný důsledek úspěšného působení aktivní ruské agentury v zemích bývalého východního bloku. Skupiny lidí, které jsou velmi citlivé na propagandu a mají sklon věřit dezinformacím, se postupně radikalizují. Pomalu, ale velmi jistě a účinně. Krajně pravicoví politici získávají stále silnější postavení ve veřejném životě a jejich voliči začínají mít pocit, že právě oni představují většinu, která má pravdu. Podle informací polského deníku Rzeczpospolita, které potvrdila i mezinárodní média, přijala polská policie v prvním pololetí roku 2026 celkem 180 oznámení o trestných činech z nenávisti vůči Ukrajincům. To je přibližně o 30 % více než ve stejném období roku 2025 a svědčí to o sílících projevech xenofobie v části společnosti. Polsko přitom na státní úrovni tento problém řeší: - od února 2026 pověřilo polské ministerstvo spravedlnosti vyšetřováním trestných činů z nenávisti 50 útvarů státního zastupitelství, což umožňuje pokrýt případy po celé zemi. Vyplývá to z odpovědi na oficiální žádost. - polská policie navíc schválila Plán posílení schopnosti policie vést přípravná řízení ve věcech trestných činů spáchaných z předsudečných pohnutek na období 2026–2029. Podle něj má být v každém městském, okresním i obvodním policejním útvaru určen pracovník odpovědný za problematiku trestných činů z předsudečných pohnutek. V Česku ale od současné vlády nemůžeme doufat žádné, natož ani v podobné kroky. O čem se vůbec bavit, když třetí nejvyšší ústavní činitel této země obíhá televizní studia s naprosto odpornými plakáty o chirurzích z dovozu nebo plní ruskou objednávku proti mé osobě tím, že mi veřejně přes své sociální vzkazuje "vypadni zpátky na Ukrajinu“ a ptá se, proč jsem "nešla bojovat na Ukrajinu". Já sama jsem si už bohužel zvykla na desítky zpráv denně od internetových expertů, kteří mi přejí smrt nebo vyhrožují. Jenže na ulici se oběťmi agresivních neonacistů nestávají lidé kvůli svým politickým názorům, ale prostě proto, že existují. Na ulici mě kvůli mé činnosti poznává jen velmi málo lidí a vždy jsou to lidé, kteří Ukrajinu podporují. Sama ale z vlastní zkušenosti vím, jaké to je sedět ve vlaku naproti člověku, který obdivuje Okamuru, a vyslechnout si: "Táhni domů, Okamura vás všechny po volbách vyžene." Jen proto, že mám na tričku nápis v azbuce. Obyčejné bílé tričko se zeleným nápisem, který nijak nesouvisí s politikou, válkou ani Ukrajinou. Podobnou zkušenost jsem měla i s jedním velmi milým dědou v tramvaji, když viděl, že čtu knihu v ukrajinštině. Tam už byla na obálce ukrajinská vlajka, to mu přiznejme. Desítky dalších připadů ani nechci popisovat. A nestává se to jenom mně. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že když běhám a vidím proti sobě cizího člověka, automaticky si zakrývám přívěsek ve tvaru Ukrajiny, když jdu někam, tak obracím tašku s ukrajinským merchem dovnitř a snažím se na sobě nemít žádné ukrajinské symboly. ALE KAM, SAKRA, MÁM SCHOVAT SVŮJ OBLIČEJ A PŘÍZVUK? Nechci žít ve strachu kvůli své národnosti a rozhlížet se kolem sebe pokaždé, když mluvím s rodinou ukrajinsky po telefonu. Schválně jsem vybrala komentáře pod přispěvlem @SeznamZpravy od profilů, které vypadají jako profily skutečných lidí. A vyděsil mě rozsah té nenávisti. Protože až jednou vybuchne, nebude si vybírat a zasáhne všechny. #Ukrajina #xenofobie #nenávist

Chci, abyste si v tom všem informačním víru, který se teď šíří, kdy neustále přicházejí nové aktualizace a objevují se další informace, uvědomili jednu jednoduchou věc o tom, co se děje v ukrajinské společnosti v pátém roce plnohodnotné invaze. Ve společnosti existuje obrovská poptávka po spravedlnosti. A právě Fedorov se shodou okolností stal jejím symbolem. Nejde o to, že by byl nějakým oblíbencem ukrajinské společnosti. Je vnímán především jako mimořádně schopný manažer, kterého veřejnost po jeho jmenování ministrem obrany také nepřijala bez výhrad, protože měla jiné představy o tom, jaký člověk by měl tento post zastávat. Shodou okolností je Fedorov představitelem mladé generace Ukrajinců, která má vlastní představy o tom, jak by měl ukrajinský stát fungovat. Naší armádě však velí generálové a důstojníci, kteří byli z velké většiny absolventy sovětských vojenských škol a institutů a v tomto systému také nějakou dobu sloužili. Ve výsledku je tedy příčina toho, co se dnes děje, poměrně jednoduchá: Zelenskyj se z důvodů, které jsou pro veřejnost neznámé a těžko pochopitelné, ve střetu nového přístupu se starým přístupem zcela zjevně postavil na stranu Syrského. V tuto chvíli je naprosto a zcela nejasné, jak se celá tato situace bude dál vyvíjet a jak nakonec skončí. Mně se ale velmi líbí, že Fedorov v této situaci vsadil vše na jednu kartu a nyní maximálně využívá svou silnou pozici v ukrajinské společnosti k tomu, aby dosáhl svých cílů. A tyto cíle definuje zcela otevřeně a bez jakýchkoliv obalu: vítězství ve válce. Ukrajina nakonec vyhraje, ale to nebude jednoduché. #Ukrajina #Spravedlnost #Fedorov

Už čtyři roky vedle své práce věnuji všechen svůj čas Ukrajině. Protože buď jste v armádě, nebo pracujete pro ni. Stovky protestů, setkání, zorganizovaných akcí, rozhovorů a cest na Ukrajinu za vojáky. To všechno má skutečné výsledky – ovlivňuje průběh války a pomáhá zachraňovat lidské životy. A pokud bude potřeba ještě jednou vyhořet, abych dokázala alespoň polovinu toho, co se už podařilo udělat, udělám to znovu a bez váhání. Děkuji svým dvěma srdcovkám Hlas Ukrajiny & @Team4Ukraine1 a všem úžasným lidem kolem nich. Bez vás by nic z toho nevzniklo. Jsem hrdá, že můžu být součástí něčeho, co má smysl. #Ukrajina #HumanitárníPodpora #Válka

Už několik dní jsem v Ukrajině. Každou noc mě budí 3–4 letecké poplachy a alespoň dva další přijdou během dne. A to i přesto, že jsem za tu dobu projela zemi od západu na východ. Rozdíl mezi takzvaně «bezpečnými» oblastmi, centrální Ukrajinou a východem téměř necítíte. Tentokrát nejste cílem vy. Ale jak dlouho to bude platit, nikdo neví. Ráno otevřete zprávy a vidíte ty, kteří měli méně štěstí. Rusové zabíjejí celé rodiny obyčejných lidí, kteří se od vás ničím neliší. Ten zvuk má vyvolávat úzkost. A funguje to. Tělo na něj reaguje automaticky, ještě dřív, než si to člověk stihne uvědomit. Zkuste si stáhnout aplikaci s leteckými poplachy na Ukrajině, vybrat si jednu oblast a alespoň tři dny a tři noci žít podle jejího rytmu. Jít spát s vědomím, že vás může několikrát za noc probudit siréna. Přerušit práci, oběd nebo schůzku, protože se znovu rozezní varování. A ráno vstát a fungovat dál, jako by to byla běžná součást života. O to větší obdiv mám k lidem, kteří takto žijí už více než čtyři roky a po každé těžké noci znovu vstávají, chodí do práce a pokračují ve svých životech. Nejsem si jistá, jestli by mnoho jiných národů dokázalo nést takovou každodenní zátěž tak dlouho. #Ukrajina #humanita #konflikt

Celé to divadlo Nawrotského skončilo fiaskem. Především proto, že Zelenskyj umí psát scénáře lépe a improvizovat ještě lépe. Cílem Nawrotského zřejmě bylo potvrdit ruskou tezi o nacistech na Ukrajině a zdiskreditovat ukrajinského prezidenta. Teoreticky to mělo přispět k oslabení jeho pozice a k destabilizaci politické situace v zemi. Jenže Rusové a všichni, kdo přebírají jejich způsob uvažování, dlouhodobě nechápou jednu základní vlastnost ukrajinské společnosti. Když čelíme vnějšímu nepříteli, semkneme se ještě víc. Zelenskyj je náš prezident. A podle našich představ, jen my máme právo ho kritizovat. Když se o to pokouší někdo zvenčí, narazí na obranný štít celé společnosti. Jako občanka Ukrajiny mám vůči Zelenskému řadu výhrad týkajících se vnitřní politiky. Zároveň ale platí, že situace jako spor v Oválné pracovně s Trumpem nebo nynější konflikt s polským imperialistou Nawrockým vedou k tomu, že se společnost kolem prezidenta sjednocuje. Budeme ho bránit jako představitele ukrajinského státu. Protože nic není důležitější než samotná Ukrajina. Bývalí prezidenti Leonid Kučma, Viktor Juščenko a Petro Porošenko se navíc také vzdali Řádu bílého orla poté, co jej vrátil úřadující prezident Ukrajiny, kterého se polské vedení rozhodlo této pocty zbavit. Ministr zahraničí Andrij Sybiha oznámil, že vrátí Polsku Komandérský kříž s hvězdou Řádu za zásluhy o Polskou republiku, který mu byl udělen v roce 2022. Stejný krok následně oznámil i bývalý šéf ukrajinské vojenské rozvědky (teď vedoucí Kanceláře prezidenta Ukrajiny) Kyrylo Budanov. Takovou jednotu těchto politických figur jsme mimochodem neviděli nikdy. A řekněme si otevřeně jednu věc. Může se to někomu líbit nebo ne, ale dnes je právě Zelenskyj jednou z nejvýznamnějších politických postav demokratického světa. Osud Evropy a bezpečnost celého kontinentu jsou bezprostředně spojeny s rozhodnutím Kyjeva bránit se ruské agresi za každou cenu. Proto působí poněkud směšně, když Ukrajině uděluje lekce země, která by v případě ukrajinské kapitulace získala Rusko přímo za svého souseda. Polsko by si jen těžko dokázalo představit polovinu toho, čemu dnes čelí ukrajinská společnost. A dokud se Poláci mohou cítit bezpečně i díky tomu, že Ukrajinci drží frontu, neuškodilo by trochu respektu vůči národu, který umírá i za jejich bezpečnost. P. S. A skutečnost, že vyznamenání bylo vráceno prostřednictvím ukrajinské Nové pošty, představuje mimořádně symbolickou tečku za celou kauzou. Tato ukrajinská doručovací služba pravděpodobně dopraví tu polskou politickou bižuterii (protože právě politická manipulace se státními vyznamenáními z ní bižuterii dělá) zpět Navrockému dříve, než polské úřady stihnou dokončit administrativní proces odebrání ocenění. Takhle fungují naše služby. Ukrajina stojí. A bude stát navzdory svým nepřátelům a díky svým skutečným partnerům. God bless Zelenskyy. #Ukrajina #Zelenskyj #politika

Dnešní útoky na Lávru by měly navždy odstřihnout Rusko a vše ruské od civilizovaného světa, už jen proto, že jeho součástí nejsou. Kyjevsko-pečerská lávra je národní svatyní, památkou zapsanou na Seznam světového dědictví UNESCO a zároveň objektem Mezinárodního seznamu kulturních statků pod zvýšenou ochranou. Jde o jednu z nejvýznamnějších památek lidstva, univerzální kulturní hodnotu pro celé lidstvo – památku „of the greatest importance for humanity“ s nejvyšší úrovní imunity, tedy nejvyšším mezinárodním statusem ochrany, jaký může kulturní dědictví během ozbrojeného konfliktu získat. Tento status znamená, že ochrana a zachování takových památek je společnou odpovědností lidstva a odpovědností vůči budoucím generacím. Současné lidstvo bohužel není schopné zastavit barbary z moskevských bažin. Za celé lidstvo dnes jeho hodnoty hájí už jen Ukrajina. 🎥: Радіо Свобода #Ukraine #CulturalHeritage #InternationalLaw

Jsem pevně přesvědčená, že problémy nezmizí jen proto, že se o nich nebude mluvit. Je to nepříjemné, vyžaduje to schopnost střízlivě vnímat realitu a nebýt posedlý potřebou zalíbit se všem. A čím dál víc mám pocit, že jsem snad jediná z celé ukrajinské komunity v Česku, kdo je schopný otevřeně komunikovat i o nepříjemných tématech. Je mi trapně za část mých spoluobčanů, kteří nejsou schopní dodržovat zákony ani elementární pravidla normálního fungování ve společnosti. A ne, problém není v tom, že by české zákony nebo pravidla veřejného pořádku byly nějak zásadně jiné než na Ukrajině. Nejsou. Upřímně dokážu přijmout, že existují idioti, kteří vůbec nechápou, že svým chováním škodí ostatním Ukrajincům kolem sebe v době, kdy se každý malý průser rozebírá proruskými politiky jako důvod proč nepomáhat Ukrajině. To nezvládnou pochopit. Když je někdo debil, těžko od něj čekat něco, co mentálně přesahuje jeho vlastní strop. Ale úplně jiná úroveň lidské ubohosti je nevidět, jak obrovské privilegium máš v tom, že ty žiješ v bezpečí ve chvíli, kdy lidé na Ukrajině doslova přežívají ze dne na den. Když se mi v jednom feedu prolínají záběry rozbombardovaných domů, ze kterých po ruském útoku vytahují mrtvé, a hned vedle toho dospělá ukrajinská gorila v branném věku dělající bordel na silnici, moje míra vzteku vůči těm druhým je prakticky nekonečná. Protože je mi jedno, pokud by se ten idiot zabil sám i se svými spolujezdci. Možná je jejich životní ambicí Darwinova cena. Jenže pravidla silničního provozu nevznikla kvůli lidem, kteří si chtějí vyzkoušet sebevraždu v přímém přenosu. Existují proto, aby kvůli nezodpovědnosti jedněch netrpěli úplně všichni ostatní. Ani si nechci představovat rozměr tragédie, kdy by kvůli nějakému Vasylovi, který si zrovna natáčí content, měl někdo přijít o zdraví nebo o život. Mnoho mých přátel a známých zemřelo při obraně Ukrajiny. A neexistuje měřítko pro to, jak obrovský respekt cítím k ukrajinským klukům, kteří nás už roky statečně a obětavě brání. A možná právě proto mě o to víc vytáčí každý idiot, který má šanci žít v Evropě, řešit úplně jiné věci, ale dělá ostudu všem ostatním normálním Ukrajincům. Сhlap na videu už 6 let v Česku podniká, ma několik firem, navíc socky s 500+ tisíc sledujících. O to absurdnější celé je, že člověk s takovým dosahem a zázemím evidentně pořád nechápe ani základní hranice odpovědnosti. A nezbývá nic než čekat, kdy nějaký jeho fanoušek zkusí zopakovat stejný trik. Jediné, co mě v tom uklidňuje, je fakt, že Česko je právní stát. A jsem přesvědčená, že za své jednání ponese odpovědnost podle zákona. Takové lidi je potřeba trestat nejpřísnějším možným způsobem, jsou reálně nebezpeční a svým chováním ohrožují ostatní. Samozřejmě nemám právo mluvit za každého Ukrajince. Ale cítím potřebu osobně omluvit se všem Čechům za ty Ukrajince, kteří porušují zákony, veřejný pořádek nebo elementární pravidla slušného soužití. A mrzí mě každý jednotlivý případ, kdy někdo svým chováním kazí vztahy mezi našimi národy a poškozuje obraz lidí, kteří se tady snaží žít normálně, pracovat a být společnosti přínosem. #Ukrajina #Zodpovědnost #Respekt

„Moc mi chybíte“, — napsal k tomuto videu Jaroslav Bazylevyč. 🕯️💔 Jeho manželku a tři dcery zabili Rusové při útoku hypersonickou raketou Kinžal na Lvov 4.9.2024. 📹: Jaroslav Bazylevyč. https://t.co/YZOf9LcKKo #Válka #LidskáPráva #Solidarita

Československo zamlčelo Černobyl. “Atomová lady” zajistila, že už se to nikdy nebude opakovat. Když se v roce 1986 radioaktivní spad rozšířil nad Československo, byl označován za propagandu. Dnes Česko patří mezi evropské lídry v monitorování radiace. Zatímco Švédsko a Finsko rychle upozornily svět na výbuch v jaderné elektrárně v Černobylu, nejhorší jaderné havárii v dějinách, obyvatelé Československa zůstali neinformovaní, protože stát incident bagatelizoval a první zprávy označoval za západní propagandu. O čtyři desetiletí později se tendence uklidňovat veřejnost proměnila v něco jiného: transparentnost. Jednou z jejích nejvýraznějších tváří je Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, široce známá jako atomová lady. Přináším shrnutí skvělého článku o @DrabovaDana od https://t.co/G3lanRmlrU #Černobyl #jadernábezpečnost #transparentnost

Tohle jsem já s tátou. A je mi dnes už 28 let – věk, kterého kvůli russákům nedosáhly tisíce kluků a holek, kteří byli odvážnější, rozhodnější, talentovanější a ušlechtilejší než já. Jejich oběť přijímám s hlubokou pokorou a úctou a beru na sebe odpovědnost být důstojnou součástí nejsilnějšího národa na světě. A jsem moc pyšná na tátu, že se připojil k obraně Ukrajiny a slouží od prvního dne plné invaze. Děkuji za všechna přání, budu ráda za příspěvky pro armádu a sdílení sbírky: https://t.co/NUI10lIwap #Ukrajina #Hrdost #Podpora

Za příběhem o tom, jak Ukrajina obstála v nejtěžších časech, stojí konkrétní lidé a příběhy jejich nezlomnosti. Měla jsem velkou čest seznámit se a vyprávět o podpoře Čechů a o hlasu Ukrajiny hrdinovi z oceláren Azovstal. Ukrajinský mariňák Mychajlo Djanov, známý dnes už z ikonické fotografie se nyní věnuje podpoře veteránů, kteří se vrátili z fronty s těžkými zraněními. Je to jeden z důležitých směrů, které s @Team4Ukraine1 podporujeme. Projekt můžete podpořit prostřednictvím odkazu: https://t.co/NUI10lIwap #Ukrajina #PodporaVeteránů #Hrdinství

Po té nejtemnější noci vždy vyjde slunce a po nejtěžší zimě se příroda znovu nadechne a rozkvete. Moji skvělí online přátelé, všichni jste mohli vidět, že tato zima pro mě byla velmi náročná(spíš psychicky) natolik, že se to promítlo i do těla. Jsem si jistá, že si toho mnozí z vás v každodenním proudu událostí ani nevšimli, ale v březnu jsem si dala pauzu a byla méně aktivní ve svých činnostech. Byl to můj čas zastavit se, rozhlédnout se kolem sebe a upřímně si odpovědět, kam chci svůj život dál směřovat. Po dlouhém zvažování vám teď mohu říct, že ukončuji všechny své směry občanské aktivity. Chci konečně začít žít pro sebe. Dospěla jsem k uvědomění po čem opravdu toužím. Já chci mír, ne válku. Proto už na mých sociálních sítích nikdy neuvidíte investigativní články, politiku ani nic spojeného s armádou. Dál už jen recepty na boršč. #osobnírozvoj #duševnízdraví #seberozvoj

DĚTI. Přesně takový nápis byl před čtyřmi lety napsán před divadlem v Mariupolu, kde se během obléhání ukrývaly stovky civilistů. Navzdory tomu budovu 16. března 2022 zničil ruský letecký útok. Pod troskami zahynuly stovky lidí. Dnes se stejný nápis rozsvítil ze svíček na střeše Národního divadla v Praze – na památku obětí a jako připomínka ruské odpovědnosti za tuto tragédii. Organizátoři akce – aktivisté z iniciativy Hlas Ukrajiny a Asociace profesionálních divadel ČR. -

Myslím, že stojí za to doplnit trochu kontextu k tomuto neuvěřitelně silnému gestu ukrajinského sportovce @heraskevych Profesionální kariéra sportovce je velmi krátká a právě teď se pravděpodobně nachází ve své nejlepší formě za celou kariéru. Vrcholový sport je řemeslo, ve kterém můžete být na špičce jen velmi omezenou dobu. Promarnit šanci, která přichází jednou za čtyři roky, není emocionální zkrat – je to projev charakteru a zásadovosti. Ve skutečnosti rodina Heraskevyčových (Vladyslav a jeho otec, který je zároveň jeho trenérem) tento sport v Ukrajině v podstatě vybudovali od nuly. Vladyslav se stal prvním sportovcem v historii Ukrajiny, který svou zemi reprezentoval ve skeletonu na olympijské úrovni. 11.února 2022 v Pekingu ukázal plakát s nápisem „No war in Ukraine“. O několik dní později Rusko zahájilo plnohodnotnou invazi. Není to poprvé, kdy Rusko zneužilo období olympijského míru pro své vojenské kroky: Gruzie 2008, Krym v roce 2014, rok 2022, pak zase pokračuje v rozsáhlých zločinech proti civilistům. Je Kyjevan a asi si dokážete představit, co poslední téměř čtyři roky prožívá a v jakých podmínkách žije. Hned po začátku invaze založil nadační fond a výrazně pomáhá ukrajinským vojákům, jezdil osobně předávat pomoc jednotkám. Je důležité dodat i to, že rusko-ukrajinská sportovní komunita dříve byla velmi úzce propojená, všichni se navzájem znají a jazyková bariéra neexistuje. Čtyři roky trpělivě vysvětloval, co ve skutečnosti znamená “neutralita” ruských sportovců. Že účast ruských a běloruských reprezentantů na olympijských hrách není apolitická, ale je součástí propagandy a snahy normalizovat válku a ruskou genocidní politiku vůči Ukrajině. Věnuje se také práci s veterány, které připravuje na soutěž Invictus Games. To není symbolické gesto, ale každodenní, náročná práce s lidmi, kteří prošli válkou, nesou její následky na vlastním těle i psychice a snaží se znovu najít sílu a směr. Zároveň dělá skutečně mnoho pro uchování památky ukrajinských sportovců, kterých zabili Rusové. Zabili mu dokonce i kamaráda. Jeho rétorika vždy jasně ukazovala, že jde o člověka pevných zásad. A jsem si jistá, že jeho hlavním cílem na této olympiádě bylo hájit spravedlnost a důstojnost Ukrajinců. Samozřejmě věděl, jaké následky ho mohou čekat. Ale nic na světě nemůže být víc než paměť a hodnoty, za jejichž zachování jeho přátelé položili své životy. -

Každej zasranej únor je to furt to samý. Víte, po tom, co jsem přečetla hromadu literatury o psychologii traumatu, byla jsem přesvědčená, že si každý rok jen prožívám výroční syndrom. Ale hovno. Došlo mi, že svůj vlastní čas už neměřím Silvestrem ani narozeninami, ale výročím toho dne, kdy se všechno rozpadlo. Nějak si dělám bilanci, dívám se na sebe z perspektivy toho, že se mi letopočet obnovuje právě 24. února. A samozřejmě si uvědomuju, jak strašně je to vlastně všechno v mém životě posraný a že jsem si nezasloužila zkušenost, kterou procházím. Dodnes mě bolí klouby na rukou, hlavně zápěstí na změnu počasí, z těžké fyzické práce, kterou jsem byla nucená dělat, abych vůbec nějak přežila: protože brát pomoc je ponižující a posílat donaty na sbírky pro známé, kteří vstoupili do armády, je nutnost. Protože i když jsem se naučila jazyk, pořád je pro mě cizí a nikdy ho nebudu ovládat tak, abych v něm dokázala plně vyjádřit své myšlenky a pocity, dělat práci, která mě naplňuje. Protože se Rusové každý den snaží zabít mého tátu. Protože máma za ty čtyři roky strašně zestárla a výrazně se jí zhoršilo zdraví. Protože sleduju, jak se mí rodiče rozpadají, zatímco já s tím nemůžu udělat vůbec nic. Jsem bezmocná. Protože kombinovat práce, která sama o sobě vyčerpává, a k tomu se ještě věnovat aktivismu / sociálním sítím / trávit všechny dovolené na dobrovolnických cestách, je vyčerpávající. Protože ve svých aktivitách vidím smysl, a peníze se nespadají z nebe. Práce (kterou zřejmě beru Čechům) mi sice zajišťuje existenci a základní životní úroveň, ale k čemu je takový život, když ve svých skoro třiceti musíš bydlet ve spolubydlení a ani si nemůžeš dovolit pořídit kočku. Protože vždycky tu je hrozba, že se z bytu, kde teď jsi, budeš muset odstěhovat a nový už budeš hledat s kočkou a s tím, že jsi posraná Ukrajinka a cizincům nepronajímáme. Proklínám všechno to, co Rusové s mým životem udělali. Protože vrátit se je děsivé. Protože žít na Ukrajině je teď těžké. A ještě horší než strach ze samotné smrti je žít ve stavu, kdy si uvědomuješ, že ve skutečnosti už jsi dávno mrtvá. V únoru 2022. A nejděsivější je, že moje hlavní přání není jen vrátit se domů, já se chci vrátit do toho momentu, kdy jsem byla živá. Měla jsem plány a ambice, dělala zajímavou práci a viděla svou budoucnost. Chci se vrátit do konkrétní středy 23. února. Ale to není možné. Možná bych si měla prostě odpočinout. Ale ani to není možné. -

Jen proto, abyste měli přehled o tom, co se teď děje. Můj táta šel sloužit 25. února 2022. Od té doby byl na různých směrech fronty. Celou tu dobu už skoro 4 roky s ním sloužil Roman – muž ze sousední vesnice. Společně prošli situacemi, kdy je od smrti dělily vteřiny. Minulý týden Rusové nejdřív dělostřelectvem zasáhli jejich pozice. KABy, drony. Taková ta klasika. Kryt zničený. Všechno shořelo: technika, vybavení, zásoby. Z toho, co měli, nezůstalo nic. Pak přišla pěchota. A ve chvíli, kdy se jednotka stahovala, se Roman nedostal ven. Prostě zmizel. Volali na něj, čekali, hledali. Ale kdyby zůstali déle, zemřeli by všichni. Několik dní byl evidovaný jako nezvěstný. Bez jakéhokoliv potvrzení, jestli je živý. Zároveň se na to místo nikdo nemohl vrátit, obsadili to tam russáci. Teprve teď, na druhý pokus, se podařilo dostat jeho tělo ven. To, že všechno shořelo, je ve skutečnosti ten nejmenší problém. To, že Roman zemřel, je nesnesitelně bolestivé. A ještě bolestivější je vědomí, že o tom, kdo zemře rukou Rusů, rozhoduje často jen náhoda. Bylo to sakra blízko k tátovi. Nechci slyšet žádné hloupé fráze typu válka je svině. Ne. Svině jsou především ti, kdo tu válku rozpoutali, poslali armádu na cizí území, šli zabíjet místo toho aby chcipli alkoholismem někde v Omsku. Můj táta slouží u protivzdušné obrany. Má čistě obrannou funkci. Jak dlouho ještě musí být můj táta a tisíce dalších jen krok od smrti? a kurvaproooč kromě Ukrajinců nemá nikdo na světě skutečný zájem Rusko zastavit? No nic, no. K téhle situaci jsem už vyplakala všechny slzy, další už tomu věnovat nemůžu. Truchlit budeme po válce, teď na to není čas ani prostor. Teď je potřeba chránit životy těch, kterým je Rusko chce vzit každou další minutu. -