Dočetla jsem se, že si tweety vymýšlím. A že do roka určitě napíšu knížku a odrbu lidi. Knížku spíš nenapíšu (teda ne že bych nepsala, ale píšu si do "šuplíku") a jediná knížka která kdy spatřila světlo světa (jen vytištěné papíry narvané ve foliich a dané do takové té kroužkové věci) byla jako poděkování úžasné osobě, která se mnou měla svatou trpělivost a naučila mě řídit autobus. A taky mě jako hromádku neštěstí odvezla zpět do depa, když jsem vyletěla z jízd. Byl to popis mého tréninku. Zpět k tweetům. Žádný z nich vymyšlený není. Snažím se nepsat o životních vysíračkách, protože toho má každý v životě dost. Mám ohromné štěstí (a vím to), že i když se kolem všechno sype, dokážu si (někdy dřív a někdy později) najít něco, na co se těšit. Z čeho se těšit. Od včera, kdy jsem si to přečetla, přemýšlím o tom, proč mé posty přijdou někomu smyšlené. Možná je to nastavením mysli? Nevím. Reakce na to asi ani být nemusí, jen si tak přemýšlím. A vlastně mi to přijde tak nějak zvláštně smutné. #přemýšlení #sebereflexe #inspirace
