Search

The author wrote that Pope Leo was one of the leading figures who managed to reach a large number of people with a positive message. According to him, 2.5 million people attended mass in Buenos Aires, and he asked the question of who could have imagined such an event 2,000 years ago, at the time of the emergence of Christianity. https://t.co/FOxtcvjKZ1 #papež #křesťanství #vůdci #AR (translated)

Vojtěch Gibiš wrote that Donald Trump's envoy described Putin, whom Gibiš referred to as the leader of war criminals, as humanitarian. He added that according to him, Putin's envoys killed a one-year-old girl and a hundred-year-old woman in a single day, and ironically suggested that they probably did not salute him. #Trump #Putin #humanitární (translated)

Hayato Okamura congratulated Honza Grolich, the national chairman of the New People’s Party (KDU-ČSL), on winning the senatorial mandate in the first round of elections. He wished him strength and inspiration for his upcoming role as one of the leading figures in Czech national politics with international implications. #politika #volby #KDUČSL (translated)

Petr Holec wrote that Vít Rakušan, as usual, most prominently displayed his subservience to his leaders from Prague Castle. He labeled him a servant, a spy, and an informant, and speculated what it would be like if Petr Pavel were president and Rakušan were prime minister, whom he mockingly referred to as "crimeVít." https://t.co/VDlmSI2Llo #politika #Česko #vůdcové (translated)

Marek Stoniš wrote that the wife of President Petr Pavel changed the framework of the discussion about the local elections with her arguments, in his opinion. According to Stoniš, the president decided to go on vacation to Africa instead of participating in the elections. Stoniš stated that the elections will therefore not be perceived as a referendum on the government of Andrej Babiš, but as a vote for the leader of the opposition against the government, President Pavel. He described this as bad news for the parties loyal to the Castle. #politika #volby #opozice (translated)

Marta Kotello wrote that there were continued small improvements in the Zasulauka neighborhoods. At the intersection of Margrietas, Āgenskalns, and Kuldīgas streets, both the curbs and the road surface were leveled, she noted. Kotello described it as a step towards a more humane Riga and added that what seems like a trifle to one brings joy to another. https://t.co/vUDCIMGwcW #Riga #uzlabojumi #dzīvotāji (translated)

Členka krajně pravicového Národního sdružení (RN) Marine Le Penová přisoudila de facto vůdci LFI Jeanu-Lucu Mélenchonovi odpovědnost za protesty, zatímco podle Érica Ciottiho z krajně-pravicové Unie pravice pro republiku (UDR) jsou nezletilí manipulováni a podněcováni k násilí „vzbouřeneckými hnutími“, která chtějí „otřást demokracií“. #Francie #protest #studenti

Členka krajně pravicového Národního sdružení (RN) Marine Le Penová přisoudila de facto vůdci LFI Jeanu-Lucu Mélenchonovi odpovědnost za protesty, zatímco podle Érica Ciottiho z krajně-pravicové Unie pravice pro republiku (UDR) jsou nezletilí manipulováni a podněcováni k násilí „vzbouřeneckými hnutími“, která chtějí „otřást demokracií“. #Francie #protest #studenti

„Nedělají to proto, že by byli nějakými karikaturami padouchů. Dělají to kvůli tomu, že se hluboko uvnitř cítí nejistí. Že Spojené státy mohou Putinovi udělat to, co udělaly íránskému vůdci,“Kreml považuje „Grot“ za „stabilizační prvek“, který ruskému vedení poskytuje „více jistoty a času“, domnívá se americký odborník na jaderné nešíření a profesor Stanfordovy univerzity Jeffrey Lewis. #Rusko #jadernézbraně #Ural

Americký prezident Donald Trump podepsal dohodu s vůdci firem v oblasti umělé inteligence, podle níž budou provádět regulaci tohoto sektoru, kterou označil za morálně závaznou, přičemž vyjádřil přesvědčení, že Spojené státy mají v této technologii značný náskok. #UměláInteligence #RegulaceAI #Trump

Nedělní Timesy dnes těžce nakládají Angele Merkelové, kterou prý dějiny odsoudí coby největší soudobou extremistku. A společně s ní Camerona, Johnsona, Trudeaua, Hollanda, Macrona a von der Leyenovou. Tito politici podle Timesů představují nejničivější generaci v celém období po druhé světové válce, neboť podkopali koncept národního státu (skrze politiku nezřízené imigrace) a zároveň zradili alianci, NATO, jež jej měla chránit. Odvolávali se sice na myšlenku otevřené společnosti, ale zapomněli, jak to s ní její vůdčí propagátor, filozof Karl Popper, mínil v její celistvosti: "Uplatníme-li bezbřehou toleranci vůči těm, kdož tolerantní nejsou, pak tolerantní budou zničeni, stejně jako tolerance sama." Merkelová si ale z Poppera vzala jen prázdný, leč líbivý slogan o otevřené společnosti. Nezabývala už se jejími limity a podmíněnostmi. Sice se jí zaklínala, ale konala jinak - a svými činy ji vlastně nebránila, spíše popírala. Nejde jen o umožnění masové imigrace, jejíž enormní nákladnost - ekonomickou, společenskou, nakonec i politickou - musela tušit. Jde i o to, že s Ruskem pracovala na zbudování plynovodu Nord Stream 2 ještě řadu let po anexi Krymu. Současně měla zásadní slovo při likvidaci takřka dvou desítek německých jaderných bloků. A i když se v roce 2006 osobně zavázala dávat na obranu 2 % HDP, svůj závazek vůči NATO nikdy, ani v jednom jediném roce, nenaplnila. Naopak, Bundeswehr se za ministrování kancléřčiny chráněnkyně von der Leyenové v letech 2013 až 2019 ocitl v katastrofálním, prakticky nebojeschopném stavu. Merkelová tudíž vlastně potenciálně vskutku otevřenou společnost rozkládala jak zevnitř, tak zvenčí. Zrádně a extremisticky, uzavírají dnešní Timesy... #AngelaMerkel #politika #imigrace

Rodačka z Vodičkovy ulice, která přiměla Nobela platit za mír Kdo donutil „krále dynamitu“ Alfreda Nobela, aby ze svého pohádkového jmění financoval světový mír? A proč jméno rodačky z pražské Vodičkovy ulice, jež byla ve své době nejslavnější ženou planety, takřka vymazaly české učebnice dějepisu? Příběh Berty Kinské – ve světě proslulé pod jménem Bertha von Suttnerová – nezapadá do jednoduchých šablon. Není klasickou obětí takzvaného Matildina efektu, kdy by si její zásluhy přivlastnil manžel. Stala se první ženou, která získala Nobelovu cenu za mír, první ženou v historii řečnící na římském Kapitolu a autorkou nejoslnivějšího protiválečného bestselleru 19. století. Přesto v Česku, kde prožila dětství a získala základní vzdělání, zůstává téměř neznámou postavou. Už předloni jsem se o ní krátce zmínil, její životní osudy jsou však podstatně bohatší a myšlenkový odkaz je pro dnešní dobu mimořádně naléhavý (a většina z vás mě tehdy ještě nesledovala). Právě proto si zaslouží přední místo v mém seriálu o zapomenutých osobnostech. Pohrobek z Vodičkovy ulice a pád na společenské dno Dne 9. června 1843 se na rohu pražské Vodičkovy ulice a ulice V Jámě (v domě č. p. 697) narodila Berta Sophia Felicita hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova. Narodila se jako pohrobek – její otec, pětasedmdesátiletý polní podmaršál František Josef Kinský, zemřel ještě před jejím příchodem na svět. Matka Žofie Vilemína pocházela z rodu Körnerů (byla dcerou hejtmana jízdy), tedy z podstatně nižší šlechty, a navíc propadla těžké závislosti na hazardních hrách. Pro konzervativní aristokratickou rodinu Kinských byl tento sňatek těžko přijatelný. Po obrovských finančních ztrátách v kasinech a zpřetrhání vazeb se šlechtickým příbuzenstvem se matka s dcerou ocitly na okraji společnosti. Berta sice část dětství prožila v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, po vyčerpání peněz však obě musely odejít do Brna k dívčinu poručníkovi, otcovu příteli Ernstu Egonu Fürstenbergovi. V tamní bohaté knihovně se naplno projevil Bertin výjimečný intelekt: se zájmem studovala filozofii i historii a díky jazykovému nadání záhy brilantně ovládala pět řečí – češtinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu a italštinu. Zakázaná láska a osudový inzerát Alfreda Nobela Když rodinné jmění v roce 1873 kvůli matčině hráčské vášni definitivně vzalo za své, musela se třicetiletá hraběnka postavit na vlastní nohy. Přijala místo guvernantky ve Vídni v rodině velkoprůmyslníka Karla von Suttnera, kde jeho čtyři dcery vyučovala hudbě a jazykům. Zde se však přihodilo to, s čím nikdo nepočítal: Berta se vášnivě zamilovala do nejmladšího syna rodiny, barona Artura Gundaccara von Suttnera, který byl o sedm let mladší. Matka rodu byla vztahem nemajetné guvernantky se svým synem zděšena. Aby milence rozdělila, dala Bertě výpověď, současně jí však nabídla východisko z nouze. Ukázala jí novinový inzerát: zámožný, postarší švédský gentleman žijící v Paříži hledal zralou a jazykově vybavenou sekretářku a hospodyni. Tím mužem nebyl nikdo jiný než vynálezce dynamitu Alfred Nobel. Berta nabídku přijala a roku 1876 odcestovala do Francie. Mezi osamělým, melancholickým vynálezcem a bystrou, vzdělanou Češkou okamžitě přeskočila jiskra hlubokého porozumění. Nobel byl okouzlen. Jenže jejich pracovní poměr trval pouhé dva týdny. Švédský král si Nobela nečekaně povolal do vlasti a Bertu v Paříži mezitím zasypával zamilovaný Artur dopisy, v nichž ji na kolenou prosil o návrat. Berta poslechla hlas srdce, opustila Paříž a vrátila se do Vídně. Krátký pařížský pobyt nicméně položil základ celoživotního přátelství a korespondence, jež nakonec změnila světové dějiny. Exil na Kavkaze a krvavý křest ohněm Dne 12. června 1876 se Berta a Artur tajně vzali. Reakce rodiny Suttnerových byla nekompromisní: Artura vydědili a novomanželé zůstali zcela bez prostředků. Uprchli proto do Gruzie na pozvání Bertiny přítelkyně, kněžny Kateřiny Dadiani z Mingrelie. Na Kavkaze strávili v drsných podmínkách devět let. Živili se výukou jazyků, psaním článků pro vídeňské a berlínské listy pod pseudonymy (B. Oulot, Jemand) a překládáním gruzínské literatury – společně přeložili například národní epos Muž v tygří kůži. Zlomový okamžik jejího života přišel s rusko-tureckou válkou v roce 1877. Berta i Artur dobrovolně pomáhali ve vojenských lazaretech. Dívka z pražského paláce poprvé spatřila tvář války bez romantizujícího nánosu: amputace bez anestezie, hnijící rány, infekce a tisíce zmařených mladých životů položených za politické ambice mocnářů. Tento otřes z ní vychoval nesmiřitelnou pacifistku. Bestseller Odzbrojte! a morální apel na tvůrce dynamitu Po návratu do Rakouska a usmíření s rodinou roku 1885 se manželé usadili na dolnorakouském zámku Harmannsdorf. Berta své válečné trauma přetavila do literatury. V roce 1889 vydala stěžejní román Die Waffen nieder! (Odzbrojte! / Složte zbraně!). Kniha, v níž naturalisticky vylíčila utrpení vojáků i civilistů po bitvě u Hradce Králové z roku 1866, zapůsobila jako společenská rozbuška. Dílo bylo záhy přeloženo do 16 jazyků (do češtiny jej na podnět Vojty Náprstka převedla Vlasta Pittnerová již roku 1896). Dobová kritika význam románu srovnávala se společenským dopadem Chaloupky strýčka Toma. Sám Alfred Nobel jí v nadšeném listu z Paříže napsal: „Milá baronko, přítelkyně! Dočetl jsem právě Vaše mistrovské dílo… Překlad Vaší vynikající knihy by neměl chybět v žádné z existujících řečí, aby mohla být všude čtena a diskutována.“ Berta vytrvale využívala svůj morální kredit a v dopisech Nobela neúnavně konfrontovala s odpovědností za ničivé důsledky jeho vynálezů. Tento intelektuální apel vyvrcholil v dopise ze 7. ledna 1893, kdy Nobel poprvé naznačil záměr odkázat své jmění fondu, jenž bude odměňovat vědecké průlomy a současně vyzdvihne osobnost, která se nejvíce zaslouží o světový mír a bratrství mezi národy. „Právo místo moci“: Proč nebyla naivní pacifistkou Veřejnost si pacifismus nezřídka plete s naivitou či pasivní odevzdaností. Bertha von Suttnerová však nebyla hlasatelkou náboženského, absolutního nenásilí po vzoru Lva Nikolajeviče Tolstého. Byla čelnou představitelkou institucionálního neboli právního pacifismu. Její filozofie nestála na myšlence nechat se bezbranně masakrovat, nýbrž na principu Recht statt Macht (Právo místo moci) – tedy na nahrazení barbarského práva silnějšího funkční mezinárodní spravedlností. Když jí Tolstoj po přečtení románu psal a prosazoval ryze křesťanské odmítnutí zbraní na úrovni jednotlivce (neodporovat zlu násilím za žádných okolností), Suttnerová to odmítla jako neuskutečnitelnou utopii. Byla přesvědčena, že mír nelze vybudovat tím, že se slušní lidé dobrovolně vzdají obrany. Ve svých textech dokonce otevřeně formulovala myšlenku „mezinárodní policie“ – kolektivní ozbrojené síly, jež by zasáhla proti státu, který hrubě poruší mezinárodní právo a vojensky napadne sousední zemi. Ve svých pracích (například Strojový věk nebo Z dílny pacifismu) současně varovala před pastí takzvané „obranné války“. Připomínala, že prakticky každý agresor v dějinách označoval vlastní agresi za pouhou preventivní sebeobranu. Trvala proto na tom, že o viníkovi a oběti nesmějí rozhodovat štáby válčících stran, nýbrž nezávislý mezinárodní arbitrážní tribunál. Pokud bychom její optikou nahlíželi na současnou agresi proti Ukrajině, Bertha von Suttnerová by rozhodně nevolala po kapitulaci napadeného. Mír bez spravedlnosti pro ni nebyl mírem, ale pouhým diktátem síly. Ruskou federaci by bez váhání označila za barbarského agresora, ostře by kritizovala mezinárodní instituce za váhavost při vymáhání práva a apelovala by na globální společenství, aby vyvinulo takový právní, ekonomický a bezpečnostní tlak, který okupanty donutí ustoupit a nahradit veškeré válečné škody. Globální ikona s českými vazbami Suttnerová nezůstala jen u teoretických úvah. Založila Rakouskou mírovou společnost, vystupovala proti vlně dobového antisemitismu a v roce 1891 jako vůbec první žena promluvila na mezinárodním mírovém kongresu na římském Kapitolu. Její neúnavná diplomatická práce přispěla k založení Stálého rozhodčího soudu v Haagu (1899). V roce 1904 absolvovala triumfální přednáškové turné po Spojených státech, kde vystupovala až třikrát denně a v Bílém domě ji k soukromému rozhovoru přijal prezident Theodore Roosevelt. Čilé kontakty udržovala i s českým prostředím. Za svého spojence považovala Tomáše Garrigua Masaryka, setkávala se s básníky Jaroslavem Vrchlickým či Svatoplukem Čechem a v roce 1895 přednášela v pražském Tiskovém klubu Concordia, kde se snažila mírovou myšlenkou otupit vyhrocený česko-německý nacionální spor. Vyvrcholení jejího úsilí přišlo v roce 1905, kdy se stala historicky první ženskou laureátkou Nobelovy ceny za mír. Ocenění, která by bez ní vůbec nevzniklo. Mrazivá tečka a české zapomnění Bertha von Suttnerová podlehla rakovině žaludku 21. června 1914 ve Vídni ve věku jednasedmdesáti let. Její odchod provázelo mrazivé symbolické načasování: zemřela přesně pět týdnů před vypuknutím první světové války – globálního krveprolití, před nímž po celý dospělý život marně varovala. Proč o této výjimečné osobnosti v Česku téměř nikdo neví? Stala se obětí nacionálního a ideologického filtru. Pro meziválečné Československo byla příliš německá a málo lidová. Pro následný komunistický režim byl zase její šlechtický původ a striktně právní pojetí pacifismu zcela nepoužitelné – nepasovala do schémat o třídním boji a budovatelském hrdinství. Zatímco v Rakousku zdobí její portrét dvoueurovou minci (a v minulosti tisícišilinkovou bankovku) a ve Skandinávii o ní vycházejí zástupy knih, v České republice ji připomíná pouze nenápadná pamětní deska v průjezdu paláce Kinských na Staroměstském náměstí a jedna zapadlá ulička v pražských Vokovicích. Její životní příběh názorně ukazuje, jak snadno dokáže nacionální a politická selekce vytěsnit z paměti osobnost, která svými vizemi předběhla dobu o celé století. Neučíme se v dějepise až příliš o vůdcích a vojevůdcích, kteří války rozpoutávali a vedli, a nezapomínáme na ty, kdo se jim ze všech sil snažili zabránit? Napište mi, co si myslíte a co říkáte na její postoje. A neměli bychom si ji v Čechách mnohem více připomínat? Toto je 3. díl mého seriálu o zapomenutých vědkyních, píšu jej proto, aby mé dcery a další dívky měly pozitivní vzory. Jestli vás tyto příběhy zajímají a myslíte, že by je měli znát i ostatní, nezapomeňte dát sledovat @tkapler a pomozte je sdílet a šířit. Díky moc. #BerthaVonSuttner #NobelovaCenaZaMír #Historie

Esej Dannyho Hillise zkoumá, jak špatní vůdci, označovaní jako „přízemní tyrani“, mohou podkopat demokracii, avšak jejich vlády obvykle končí neúspěchem a zanechávají jen minimální trvalé změny v rámci státní struktury, přičemž klíčovým faktorem pro rozlišení mezi škodlivými a prospěšnými lídry je jejich vztah k pravdě. #demokracie #vůdcovství #historie

Článek se zabývá tím, jak nedávné sucho v Rakousku opět oživilo debatu o klimatu a přimělo vládu k přijetí zákona o ochraně klimatu, přičemž průmysloví vůdci, jako Georg Knill, varují před negativními dopady ambiciózních cílů na ekonomiku, přičemž argumentují, že Rakousko nemůže výrazně přispět k řešení globálních emisí CO2, které dominují státy jako Čína a USA. #Klimaschutz #Energiewende #Österreich