Search

In the Ukrainian city of Olešky, the evacuation of residents has begun as part of a temporary ceasefire, during which a rare meeting took place between the Ukrainian and Russian ombudsmen, indicating possible shifts towards peace talks. #Ukrajina #Olešky #mírovájednání (translated)

Burma released rare photographs of imprisoned Nobel laureate Aung San Suu Kyi, while the army tries to end international isolation and strengthen its legitimacy after fraudulent elections, in which a new president was elected, still facing international sanctions for the genocide of the Rohingya. #Barma #SuŤij #LidskáPráva (translated)

Three Czech photographers, Josef Kujal, Vojan Höfer, and Petr Horálek, were awarded by NASA for their photograph of Mars and the bright aurora, taken on October 10 in Sweden, when they managed to capture the rare occurrence of two astronomical events. #Mars #PolárníZáře #Astronomie (translated)

The article stated that Israeli President Isaac Herzog met with Bahraini Foreign Minister Abdullatif al-Zayani in Baku, Azerbaijan. He described the talks as rare after a significant cooling of relations during the Gaza war. According to Herzog, the two officials discussed regional security. #Diplomacie #Bezpečnost #BlízkýVýchod #IL #AZ #BH (translated)

"Francis Halzen led an international team of scientists and engineers who provided us with a fantastic tool. His persistence and scientific vision paved the way for a new kind of astronomy," said Pearce, "which can bring rare information about events in the distant universe, including the area of black holes, where neutrinos can be traced." #NobelovaCena #Astrofyzika #Neutrina (translated)

In his contribution, Marek Štefan described the case of a worker from the Irkutsk Anti-Plague Research Institute for Siberia and the Far East, who, according to local media, was hospitalized with severe pneumonia after a test tube containing the plague pathogen broke and died on Thursday. The head of Buryatia, Alexei Tsydenov, according to Štefan, stated that the woman died of an unspecified form of the plague; nearly 200 people were under medical supervision, according to local media. Štefan explained that the Yersinia pestis bacteria, in his view, is transmitted in nature between rodents and fleas, and it primarily reaches humans through flea bites or contact with an infected animal. According to him, the plague still exists in Africa, especially in Madagascar and the Democratic Republic of the Congo, in Asia, and in the western United States, where several hundred cases are reported each year. He distinguished bubonic, septicemic, and pneumonic forms; he identified the latter as the most severe and stated that without treatment, it is almost always fatal. According to Štefan, pneumonic plague spreads through droplets during close contact, typically with a patient in the late stage of the disease. He added that the bacteria quickly dies outside the host and that the disease can be treated with common antibiotics, with resistance being extraordinarily rare in his opinion. People after risky contact, according to his contribution, receive a seven-day course of preventive antibiotics. He classified laboratory infections as rare today when the necessary precautions are observed. He also stated that there is no evidence of the possible use of the bacteria for bioterrorism in the current context. He called the risk to the Czech Republic zero and recommended following official sources, not Russian information channels. #mor #zdraví #epidemie (translated)

Tomas Kapler stated in his contribution that the discovery of two fragments of pyrite in a former clay pit near English Barnham, according to him, pushed evidence of fire being used by humans back by 350,000 years. A team from the British Museum, led by Nick Ashton and Rob Davis, found them in reddish clay, even though pyrite was not naturally present in the area, according to Kapler. Archaeologists also discovered charred and heat-cracked hand axes and soil burned at over 700 °C there. It reportedly took scientists four years to eliminate the possibility of a fire caused by lightning. Kapler wrote that research published in December 2025 in the journal Nature described the oldest unequivocal evidence that humans could make fire themselves. According to him, the previous such evidence came from Neanderthal sites in northern France and was 50,000 years old. The find from Barnham, according to Kapler, shows that humans had this ability already 400,000 years ago. Chris Stringer from the Natural History Museum in London speculated that they were early Neanderthals, among other reasons based on finds from Swanscombe and Atapuerca. The contribution also addressed the fact that archaeological finds mainly preserve stone, while wood, leather, and plant fibers deteriorate. Kapler recalled a 35,000-year-old tool made from mammoth ivory from the German cave Hohle Fels, whose holes, according to him, allowed for the production of rope, and a six-millimeter fragment of a cord 50,000 years old found in the French Abri du Maras. Archaeologist Bruce Hardy's estimate that we know less than 10 percent of the ordinary life of prehistoric humans was linked by Kapler to the items that did not survive, such as nets, bags, bowstrings, or footwear. According to his conclusion, the image of the Stone Age captures primarily what has not perished. #Archeologie #DobaKamenná #Historie (translated)

A very nice issue of Reflex has just come out today. I would be glad if you would give it a chance. Here is my editorial on it: HOW SHOULD WE REMEMBER VÁCLAV HAVEL? I often say that I am "as old as the revolution," by which I obviously mean the Velvet one. And this alone brings a whole set of advantages. Your age always reflects the anniversary of the fall of the communist regime in Czechoslovakia, so you remember it well. I am not burdened by the sins of the past, having to decide whether to collaborate with the regime or not. Likewise, I do not have to blame myself for missing the harsh onset of capitalism and coupon privatization. I had to learn to speak first. And to walk. Those of us born in the early '90s sometimes tend to refer to ourselves as "Havel's children." But how can I identify with a person I didn't properly experience in adulthood, yet who so fundamentally shaped the state I grew up in? And how should I, as well as our entire nation, actually remember Havel? I cannot remember Havel like many other older journalists do. I leave it to my more experienced colleagues. I have only one small personal memory of him. I was about eight years old, and we were on a school excursion in Prague. My classmate and I were lagging at the end of our class line. There was a long queue at Wenceslas Square, and we walked along it. We got a bit distracted and created a gap. And into that gap stepped a crowd of people, in the middle of which walked Václav Havel. We both started staring at him and quickly exclaimed, "Good day, Mr. President," and he replied to us with his typical stammering 'r': "Hello, boys," and then disappeared into a bookstore to sign his books. The queue was standing there for him. It was the year he was dealing with health complications, delivered the famous Rudolfín speech, and signed the absolutely fundamental Czech-German declaration. But I only remember the "hello, boys." And that’s all. When he died in 2011, I was starting in the media, so I was only responsible for some minor media outputs around the funeral. Otherwise, I perceived him as the person whose picture hung next to the blackboard throughout my school life. On television, he appears either as a "gumshoe" in a satirical sketch or giving some speech that is too complicated for my child self to listen to. My opinions of him have therefore formed mostly indirectly, like for most people in our country. Through plays and compulsory reading in school, recordings of speeches, and the exceptional film Citizen Havel, where he allowed us to peer candidly into his private life. I never succumbed to the need to idolize him; I was most fascinated by the fact that despite such a rich life, he was essentially a "normal guy" who enjoyed life and who, even in the presidential office, could fulfill his dreams. A smoke with the Rolling Stones, meditation with the Dalai Lama, a beer with Clinton. None of that made him a better politician. Personally, it made him a human to me. The point of Havel's legacy and its breadth is, in my opinion, that everyone can remember him in their own way. Some remember him as the best person in history, others as a brilliant politician who is missed by the Czech Republic. Others see him as a naive believer in truth who preferred grand gestures over political pragmatism. Some as a womanizer, others as a great world author of absurd drama. Historians and philosophers still debate his legacy to this day. So vehemently that due to one "ezonomist" and pseudophilosopher on an electric unicycle, his name was removed from the library's title. But I would like to highlight one thing about him that seems increasingly rare in today's world. He managed to grow old without becoming bitter. He did not turn into a grump shouting at the clouds. He did not allow himself to be dominated by eternal contrarianism and being against all mainstream opinions at any cost. At the same time, he wasn't afraid to confront the mainstream until the end. I would wish for all of us to grow old like Havel. It’s a pity he was given only 75 years. I would have liked to listen to him even at ninety, which he would have celebrated this year. #VáclavHavel #Reflex #historie (translated)

„Drobný netopýr žlázokřídlec Seabrův, kterého jsme pro projekt dovezli z Namibie, náleží do endemické jihoafrické čeledi žlázokřídlecovití, která zahrnuje jen dva vzácně se vyskytující druhy,“„Drobný netopýr žlázokřídlec Seabrův, kterého jsme pro projekt dovezli z Namibie, náleží do endemické jihoafrické čeledi žlázokřídlecovití, která zahrnuje jen dva vzácně se vyskytující druhy,“ uvedl k tomu Petr Benda. #netopýři #evoluce #genomika

Článek se zabývá pokroky v genetické medicíně, které dokážou účinně léčit vzácné genetické poruchy, avšak vysoké ceny těchto terapií a omezená ochota zdravotních systémů je hrozí zastavit, což vede k rozhodnutí farmaceutických firem zaměřit se na běžnější nemoci. #genetickamedicína #vzácnéchoroby #terapie

Vánice, která rozbila atom: Skutečný příběh Lise Meitner Vánoce roku 1938. Zatímco Evropa se propadá do stínu nacismu, v malém švédském městečku Kungälv kráčí hlubokým sněhem šedesátiletá žena v těžkém kabátě. Vedle ní na běžkách jede její čtyřiatřicetiletý synovec. Nepřijeli na dovolenou. Žena v červenci jen o vlásek unikla zatčení nacistickým režimem – po březnovém anšlusu Rakouska přišla o občanství i platný pas a kolega z institutu ji navíc udal na ministerstvu. Ze dne na den ztratila domov i vlastní laboratoř. Přesto má v kapse kabátu dopis z Berlína, který během několika následujících hodin změní dějiny moderní vědy. Jmenuje se Lise Meitner. A v tento mrazivý den, s kouskem tužky na útržku papíru opřeném o zasněžený kmen, právě přišla na to, jak funguje jaderné štěpení. O šest let později za tento objev převezme Nobelovu cenu za chemii její dlouholetý kolega Otto Hahn. Sám. Její klíčový teoretický přínos zůstane v oficiálním zdůvodnění ceny opomenut. Vítejte v dalším díle mého seriálu zaměřeném na opomíjené #ZenyVeVede. Jestli se vám líbí, prosím sdílejte jej svým sledujícím. Dívka, která nesměla ani na univerzitní toaletu Lise Meitner se narodila ve Vídni v listopadu 1878 do vzdělané rodiny židovského původu. Už od dětství ji fascinovala matematika a záření. V té době však dívky v Rakousku-Uhersku nesměly oficiálně studovat veřejná gymnázia. Všechno dohnala soukromým studiem a stala se teprve druhou ženou v historii, která na Vídeňské univerzitě získala doktorát z fyziky. Jejím mentorem a inspirací byl geniální Ludwig Boltzmann. V roce 1907 odešla do Berlína, aby se učila od Maxe Plancka. V Prusku byl přístup žen k vysokoškolskému vzdělání stále tabu. Když začala spolupracovat s mladým chemikem Ottou Hahnem v Ústavu Emila Fischera, slavný chemik jí povolil vstup pouze pod přísnou podmínkou: bude pracovat výhradně v bývalé truhlářské dílně v suterénu s vlastním vchodem z ulice a nesmí vstoupit do poslucháren ani horních pater. Do budovy neměla povolený vstup ani na toaletu – musela chodit do nedaleké restaurace. Zatímco Hahn dostával plat vědce, Lise pracovala celých pět let bez nároku na honorář a žila ze skromné podpory své rodiny. Teprve v roce 1912 se stala Planckovou asistentkou a získala své první placené místo. Byla to mimořádně silná dvojice: Otto Hahn byl precizní analytický chemik, mistr v izolování i stopových množství radioaktivních prvků. Lise Meitner byla teoretická i experimentální fyzička s pronikavou matematickou intuicí, která dokázala naměřeným datům vtisknout fyzikální smysl a řád. Společně objevili prvek protaktinium a zkoumali radioaktivní záření. Lise si postupně vydobyla takové renomé, že se v roce 1926 stala první ženou s řádnou profesurou fyziky v celém Německu. Albert Einstein jí s obdivem přezdíval „naše Marie Curie“. Pak ale přišel rok 1933. Útěk s diamantovým prstenem v kapse Po nástupu Adolfa Hitlera k moci byli židovští vědci hromadně zbavováni funkcí. Lise zpočátku chránilo rakouské občanství i práce v polozávislém Ústavu císaře Viléma. Věřila, že věda v Německu dokáže odolat politickému šílenství. V březnu 1938 však proběhl anšlus Rakouska. Přes noc se stala občankou Třetí říše a spadala pod norimberské rasové zákony. Hranice se pro osoby židovského původu uzavíraly, její pas byl neplatný a fanatický nacistický chemik Kurt Hess z téhož institutu ji nahlásil úřadům jako nežádoucí osobu. V červenci 1938 zorganizovali přátelé v čele s holandským fyzikem Dirkem Costerem tajnou záchrannou misi. Coster neohlášeně přijel do Berlína a doprovodil Lise do vlaku směr Nizozemsko. Na rozloučenou jí Otto Hahn vtiskl do ruky diamantový prsten po své matce – pro případ, že by bylo nutné podplatit pohraničníky. Nacistická hlídka na hranicích její neplatné doklady zkoumala, ale po napjatých minutách ji nechala projet. Lise vyvázla s deseti markami v peněžence a dvěma kufry. Přes Nizozemsko a Dánsko zamířila do švédského exilu. Ve Stockholmu získala místo v novém ústavu nobelisty Manneho Siegbahna. Ten však vůči ní zůstal rezervovaný – neposkytl jí téměř žádné vybavení, spolupracovníky ani odpovídající plat. Jediné spojení se špičkovou vědou tak představovala intenzivní korespondence s berlínskou laboratoří. Chemická záhada, která popírala fyzikální zákony V Berlíně Otto Hahn a mladý chemik Fritz Strassmann pokračovali v experimentech, které předtím naplánovali společně s Meitnerovou: ostřelovali těžké jádro uranu pomalými neutrony. Krátce před Vánocemi roku 1938 však narazili na výsledek, který nedával žádný smysl. V očekávaných rozpadových produktech nenašli těžší transurany, ale stopy barya. Baryum je však zhruba o polovinu lehčí než uran (uran má v jádře 92 protonů, baryum pouhých 56). Tehdejší fyzika považovala rozpad jádra na dva velké kusy za zhola nemožný. Předpokládalo se, že dopadající neutron může z jádra vyrazit nanejvýš malou částici (např. proton nebo jádro helia). Zmatený Hahn usedl v noci 19. prosince 1938 k psacímu stolu a poslal Lise dopis s přesným chemickým nálezem: „Naše izotopy radia se chovají jako baryum... Jako chemici bychom vlastně měli říci, že u těch nových látek nejde o radium, ale o baryum... Ale jako ‚jaderní fyzici‘ se k tomuto skoku, odporujícímu všem dosavadním poznatkům, zkrátka ještě nemůžeme odhodlat. Snad dokážeš navrhnout nějaké fantastické vysvětlení.“ Hahn věděl, že bez jejího teoretického posvěcení se chemický výsledek neodváží publikovat jako fakt. Průlom v zasněženém lese O několik dní později navštívil Lise v Kungälvu její synovec Otto Robert Frisch, talentovaný experimentální fyzik pracující v Kodani u Nielse Bohra. Během dopolední procházky mrazivou krajinou Frisch původně plánoval diskutovat o svém vlastním výzkumu, ale Lise odmítala mluvit o čemkoliv jiném než o Hahnově dopise. Znala Hahnovu analytickou pečlivost – pokud tvrdil, že chemicky prokázal baryum, nemohl to být omyl. Usedli na padlý kmen v lese a začali počítat. Lise si vybavila Bohrův kapkový model atomového jádra. Podle této představy se jádro nechová jako tuhá kulička, ale jako kapka kapaliny, jejíž tvar drží pohromadě povrchové napětí (způsobené silnou jadernou silou). Jádro uranu je však obrovské a natěsnané 92 kladně nabitými protony, které se navzájem mohutně elektrostaticky odpuzují. Povrchové napětí je u takto obřího jádra na samé hranici stability. Co když dopadající neutron kapku jen mírně rozkmitá? Jádro se protáhne do tvaru piškotu či činky. Uprostřed vznikne zaškrcení. V tu chvíli elektrické odpuzování na obou koncích převáží nad povrchovým napětím a jádro se roztrhne na dva menší fragmenty – například baryum a krypton: 56 + 36 = 92 Matematika seděla. Zůstávala však otázka: kde se vezme kinetická energie nově odmrštěných fragmentů? Lise spočítala, že elektrostatické odpuzování obou vzniklých jader musí uvolnit přibližně 200 MeV (megaelektronvoltů) na jedno jediné rozštěpené jádro. To bylo číslo v říši atomů nevídané – milionykrát převyšující jakoukoliv chemickou reakci. Odkud se tato energie vzala? Lise si z paměti vybavila hodnoty pro výpočet jaderných hmotností. Sečetla hmotnosti nově vzniklých jader a porovnala je s hmotností původního uranu. Výsledek ukázal nepatrný úbytek hmoty – nová jádra byla dohromady o zhruba pětinu hmotnosti protonu lehčí. Hmota se ztratila. Lise okamžitě použila nejslavnější rovnici světa, kterou zformuloval její přítel Albert Einstein: E = m c² Když do rovnice dosadila onen úbytek hmotnosti, vyšlo přesně: 200 MeV Vše do sebe beze zbytku zapadlo. Frisch termín pro tento děj převzal z biologie – nazval jej štěpení (nuclear fission), po vzoru dělení živé buňky. Zkreslený příběh a Matildin efekt Otto Hahn v lednu 1939 publikoval chemický nález barya v německém časopise Naturwissenschaften. Z politických důvodů v nacistickém Německu jméno Meitnerové uvést nemohl – článek s židovskou emigrantkou by byl okamžitě cenzurován. V únoru 1939 vyšla v britském časopise Nature teoretická práce Meitnerové a Frische, která celý proces poprvé fyzikálně vysvětlila, spočítala energii a pojmenovala štěpení. Světová fyzika byla v pozoru. Politická nutnost z roku 1939 se však po válce proměnila v pohodlnou legendu. Když v roce 1945 Královská švédská akademie věd udělila Nobelovu cenu za chemii za rok 1944, laureátem byl výhradně Otto Hahn. Ačkoliv Hahn jejich dlouholetou spolupráci před rokem 1938 v obecné rovině uznával, v otázce samotného štěpení po válce setrvale hájil narativ, že šlo o čistě chemický objev, na kterém fyzika neměla podíl a teoretici jej zprvu zpochybňovali. Historici vědy (zejména Ruth Lewin Sime a Elisabeth Crawford na základě odtajněných archivů Nobelovy nadace) prokázali, že švédský výbor pro chemii fyzikální rozměr objevu bagatelizoval a zásadní podíl Meitnerové ignoroval. Podle oficiálních záznamů byla Lise Meitner během svého života nominována na Nobelovu cenu celkem 49krát (30krát za fyziku, 19krát za chemii) – mimo jiné Maxem Planckem, Nielsem Bohrem či Arthurem Comptonem. Cenu nikdy nezískala. Jde o jeden z nejkřiklavějších projevů tzv. Matildina efektu v dějinách moderní vědy. „S bombou nebudu mít nic společného!“ Když spojenci zahájili přísně tajný projekt Manhattan na konstrukci atomové zbraně, Lise Meitner byla oficiálně vyzvána, aby se k vývoji v Los Alamos připojila. Její odpověď byla nekompromisní: „S bombou nebudu mít nic společného!“ Byla jednou z mála předních jaderných vědců, kteří účast na zbrani rezolutně odmítli z etických důvodů. Když po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki americký tisk senzacechtivě psal o „židovské matce atomové bomby“, která recept na zbraň vynesla z Berlína v kabelce, hluboce ji to zraňovalo. Celý zbytek života zasvětila obhajobě mírového využití jádra a etické odpovědnosti badatelů. Odkaz, který žádná cena nesmaže Lise Meitner se dočkala uznání, které je ještě vzácnější než Nobelova medaile. Zatímco nobelistů jsou stovky, stabilních i umělých chemických prvků zná periodická tabulka jen 118. V roce 1997 byl prvek s protonovým číslem 109 pojmenován na její počest: meitnerium (Mt). Je dodnes jedinou historickou ženou v dějinách, jejíž jméno nese chemický prvek zcela samostatně (Marie Curie jej v curiu sdílí s manželem Pierrem). Lise Meitner zemřela v anglické Cambridgi v říjnu 1968, krátce před svými 90. narozeninami. Její synovec Otto Frisch pro její náhrobek v Bramley vybral epitaf, který vystihuje celý její pohnutý osud: „Lise Meitner: fyzička, která nikdy neztratila své lidství.“ P.S.: Díky, že jste dočetli až sem, sdílejte prosím příběh svým sledujícím. Každý den sem píšu vedle vědeckých novinek příběh jedné opomíjené vědkyně, nezapomeňte dát sledovat @tkapler pro další. #ŽenyVeVědě #LiseMeitner #JadernáFyzika

K tomu, co píšu na konci, o rozdílech mezi kulturami - text o vzácném pokusu o antropologickou sondu do Pákistánců v Británii. O léta předchází skandál se znásilňovacími gangy. Ale kdyby si to Britové přečetli, nebyli by překvapeni. https://t.co/0zcKWLNIUf #Kultura #Antropologie #Britanie #PK #GB