Search

Tomáš Vlček. Chtěl bych tímhle postem dát Tomášovi poklonu a respekt. Za poslední dobu toho prožil až dost. Koleno, šílená nemoc, červená v derby, pár chyb, kolísavá forma. Do toho o něm všichni mluvili jako o představiteli nové Slavie, budoucím kapitánovi. Navíc mu každý půlrok přijde nová obrovská konkurence. Na jednoho kluka až dost velká nálož. Ale on to nikdy nevzdal. Vždycky makal a poslední zápasy ukazuje, jak mimořádný to je člověk a fotbalista. Včera byl monstrózní a famózní. Jako skála. Je na něj vždycky spoleh. Dáš ho na kraj, doprostřed a on to vždycky zvládne. Jen tak dál, Tomáši. Děláš mi radost #fotbal #Slavia #sport

Spoštovana gospa G., če bi minister prvošolcem delil program SDS, NSi, Levice ali Gibanja Svoboda, bi lahko upravičeno govorili o politični indoktrinaciji. Toda otroci so dobili Ustavo Republike Slovenije – dokument, ki ne pripada nobeni stranki in ki omejuje prav vsako oblast, tudi tisto, ki ga je razdelila. Trditev, da je že »oblikovanje vrednot« v šoli nekaj sumljivega, je precej nenavadna. Ali šola res ne sme spodbujati spoštovanja, odgovornosti, sodelovanja, enakosti pred zakonom in človekovih pravic? Tudi to so vrednote. Ideološko nevtralna šola ne pomeni šole brez vrednot, ampak šolo, ki otrokom ne vsiljuje strankarskih in svetovnonazorskih prepričanj. Ustava ni strankarski manifest, temveč skupni pravni okvir demokratične države. Da prvošolci ustave še ne znajo prebrati in razumeti, je seveda res. Toda nihče ni trdil, da morajo šestletniki prvi večer analizirati ustavno ureditev in napisati pravno mnenje. Darilo je simbolno. Tudi knjigo lahko podarimo otroku, preden jo je sposoben samostojno prebrati. Z njim raste in ga lahko pozneje vzame v roke. Poleg tega ustava pride v njegov dom, kjer lahko postane povod za pogovor s starši. Prav tako je zgrešena dilema, ali naj država otrokom podari ustavo ali jih nauči brati. Država mora storiti oboje. Zaradi nekaj knjižic ne bo zaposlen niti en učitelj manj, kakor zaradi slovenske zastavice ne bo nihče slabše obvladal matematike. Tudi sodelovanje Ministrstva za obrambo še ne spremeni slovenske zastave v vojaški simbol. Zastava pripada vsem državljanom, ne vojski, vladi ali politični desnici. Če smo prišli tako daleč, da sta ustava in državna zastava že sumljivi znamenji nacionalizma, potem se ni v koleno ustrelil minister. Ustrelila se je kritika, ki v vsakem izrazu pripadnosti Sloveniji išče nevarno ideologijo. https://t.co/YCyXVkAYL5 In še nekaj: če sedanja oblast res ne spoštuje ustave, kakor ji očitate, je toliko bolj koristno, da jo imajo mladi v rokah. Tako bodo nekoč lahko sami presojali, katera oblast jo spoštuje in katera ne. Oblast, ki bi hotela vzgajati slepe podložnike, bi ustavo pred državljani prej skrivala, kakor jim jo podarjala. Toliko v vednost.🥰 #Ustava #Izobraževanje #Demokracija

Arson attack in Munich. A technology and defense company was on fire. Coincidence? Definitely NOT! There will be more of this, and sometimes Russia will be directly behind it, sometimes indirectly. How much longer will we help in a way that doesn't accidentally upset the criminals in the Kremlin? The sooner those terrorists are on their knees, the better. (translated)

Rodačka z Vodičkovy ulice, která přiměla Nobela platit za mír Kdo donutil „krále dynamitu“ Alfreda Nobela, aby ze svého pohádkového jmění financoval světový mír? A proč jméno rodačky z pražské Vodičkovy ulice, jež byla ve své době nejslavnější ženou planety, takřka vymazaly české učebnice dějepisu? Příběh Berty Kinské – ve světě proslulé pod jménem Bertha von Suttnerová – nezapadá do jednoduchých šablon. Není klasickou obětí takzvaného Matildina efektu, kdy by si její zásluhy přivlastnil manžel. Stala se první ženou, která získala Nobelovu cenu za mír, první ženou v historii řečnící na římském Kapitolu a autorkou nejoslnivějšího protiválečného bestselleru 19. století. Přesto v Česku, kde prožila dětství a získala základní vzdělání, zůstává téměř neznámou postavou. Už předloni jsem se o ní krátce zmínil, její životní osudy jsou však podstatně bohatší a myšlenkový odkaz je pro dnešní dobu mimořádně naléhavý (a většina z vás mě tehdy ještě nesledovala). Právě proto si zaslouží přední místo v mém seriálu o zapomenutých osobnostech. Pohrobek z Vodičkovy ulice a pád na společenské dno Dne 9. června 1843 se na rohu pražské Vodičkovy ulice a ulice V Jámě (v domě č. p. 697) narodila Berta Sophia Felicita hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova. Narodila se jako pohrobek – její otec, pětasedmdesátiletý polní podmaršál František Josef Kinský, zemřel ještě před jejím příchodem na svět. Matka Žofie Vilemína pocházela z rodu Körnerů (byla dcerou hejtmana jízdy), tedy z podstatně nižší šlechty, a navíc propadla těžké závislosti na hazardních hrách. Pro konzervativní aristokratickou rodinu Kinských byl tento sňatek těžko přijatelný. Po obrovských finančních ztrátách v kasinech a zpřetrhání vazeb se šlechtickým příbuzenstvem se matka s dcerou ocitly na okraji společnosti. Berta sice část dětství prožila v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, po vyčerpání peněz však obě musely odejít do Brna k dívčinu poručníkovi, otcovu příteli Ernstu Egonu Fürstenbergovi. V tamní bohaté knihovně se naplno projevil Bertin výjimečný intelekt: se zájmem studovala filozofii i historii a díky jazykovému nadání záhy brilantně ovládala pět řečí – češtinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu a italštinu. Zakázaná láska a osudový inzerát Alfreda Nobela Když rodinné jmění v roce 1873 kvůli matčině hráčské vášni definitivně vzalo za své, musela se třicetiletá hraběnka postavit na vlastní nohy. Přijala místo guvernantky ve Vídni v rodině velkoprůmyslníka Karla von Suttnera, kde jeho čtyři dcery vyučovala hudbě a jazykům. Zde se však přihodilo to, s čím nikdo nepočítal: Berta se vášnivě zamilovala do nejmladšího syna rodiny, barona Artura Gundaccara von Suttnera, který byl o sedm let mladší. Matka rodu byla vztahem nemajetné guvernantky se svým synem zděšena. Aby milence rozdělila, dala Bertě výpověď, současně jí však nabídla východisko z nouze. Ukázala jí novinový inzerát: zámožný, postarší švédský gentleman žijící v Paříži hledal zralou a jazykově vybavenou sekretářku a hospodyni. Tím mužem nebyl nikdo jiný než vynálezce dynamitu Alfred Nobel. Berta nabídku přijala a roku 1876 odcestovala do Francie. Mezi osamělým, melancholickým vynálezcem a bystrou, vzdělanou Češkou okamžitě přeskočila jiskra hlubokého porozumění. Nobel byl okouzlen. Jenže jejich pracovní poměr trval pouhé dva týdny. Švédský král si Nobela nečekaně povolal do vlasti a Bertu v Paříži mezitím zasypával zamilovaný Artur dopisy, v nichž ji na kolenou prosil o návrat. Berta poslechla hlas srdce, opustila Paříž a vrátila se do Vídně. Krátký pařížský pobyt nicméně položil základ celoživotního přátelství a korespondence, jež nakonec změnila světové dějiny. Exil na Kavkaze a krvavý křest ohněm Dne 12. června 1876 se Berta a Artur tajně vzali. Reakce rodiny Suttnerových byla nekompromisní: Artura vydědili a novomanželé zůstali zcela bez prostředků. Uprchli proto do Gruzie na pozvání Bertiny přítelkyně, kněžny Kateřiny Dadiani z Mingrelie. Na Kavkaze strávili v drsných podmínkách devět let. Živili se výukou jazyků, psaním článků pro vídeňské a berlínské listy pod pseudonymy (B. Oulot, Jemand) a překládáním gruzínské literatury – společně přeložili například národní epos Muž v tygří kůži. Zlomový okamžik jejího života přišel s rusko-tureckou válkou v roce 1877. Berta i Artur dobrovolně pomáhali ve vojenských lazaretech. Dívka z pražského paláce poprvé spatřila tvář války bez romantizujícího nánosu: amputace bez anestezie, hnijící rány, infekce a tisíce zmařených mladých životů položených za politické ambice mocnářů. Tento otřes z ní vychoval nesmiřitelnou pacifistku. Bestseller Odzbrojte! a morální apel na tvůrce dynamitu Po návratu do Rakouska a usmíření s rodinou roku 1885 se manželé usadili na dolnorakouském zámku Harmannsdorf. Berta své válečné trauma přetavila do literatury. V roce 1889 vydala stěžejní román Die Waffen nieder! (Odzbrojte! / Složte zbraně!). Kniha, v níž naturalisticky vylíčila utrpení vojáků i civilistů po bitvě u Hradce Králové z roku 1866, zapůsobila jako společenská rozbuška. Dílo bylo záhy přeloženo do 16 jazyků (do češtiny jej na podnět Vojty Náprstka převedla Vlasta Pittnerová již roku 1896). Dobová kritika význam románu srovnávala se společenským dopadem Chaloupky strýčka Toma. Sám Alfred Nobel jí v nadšeném listu z Paříže napsal: „Milá baronko, přítelkyně! Dočetl jsem právě Vaše mistrovské dílo… Překlad Vaší vynikající knihy by neměl chybět v žádné z existujících řečí, aby mohla být všude čtena a diskutována.“ Berta vytrvale využívala svůj morální kredit a v dopisech Nobela neúnavně konfrontovala s odpovědností za ničivé důsledky jeho vynálezů. Tento intelektuální apel vyvrcholil v dopise ze 7. ledna 1893, kdy Nobel poprvé naznačil záměr odkázat své jmění fondu, jenž bude odměňovat vědecké průlomy a současně vyzdvihne osobnost, která se nejvíce zaslouží o světový mír a bratrství mezi národy. „Právo místo moci“: Proč nebyla naivní pacifistkou Veřejnost si pacifismus nezřídka plete s naivitou či pasivní odevzdaností. Bertha von Suttnerová však nebyla hlasatelkou náboženského, absolutního nenásilí po vzoru Lva Nikolajeviče Tolstého. Byla čelnou představitelkou institucionálního neboli právního pacifismu. Její filozofie nestála na myšlence nechat se bezbranně masakrovat, nýbrž na principu Recht statt Macht (Právo místo moci) – tedy na nahrazení barbarského práva silnějšího funkční mezinárodní spravedlností. Když jí Tolstoj po přečtení románu psal a prosazoval ryze křesťanské odmítnutí zbraní na úrovni jednotlivce (neodporovat zlu násilím za žádných okolností), Suttnerová to odmítla jako neuskutečnitelnou utopii. Byla přesvědčena, že mír nelze vybudovat tím, že se slušní lidé dobrovolně vzdají obrany. Ve svých textech dokonce otevřeně formulovala myšlenku „mezinárodní policie“ – kolektivní ozbrojené síly, jež by zasáhla proti státu, který hrubě poruší mezinárodní právo a vojensky napadne sousední zemi. Ve svých pracích (například Strojový věk nebo Z dílny pacifismu) současně varovala před pastí takzvané „obranné války“. Připomínala, že prakticky každý agresor v dějinách označoval vlastní agresi za pouhou preventivní sebeobranu. Trvala proto na tom, že o viníkovi a oběti nesmějí rozhodovat štáby válčících stran, nýbrž nezávislý mezinárodní arbitrážní tribunál. Pokud bychom její optikou nahlíželi na současnou agresi proti Ukrajině, Bertha von Suttnerová by rozhodně nevolala po kapitulaci napadeného. Mír bez spravedlnosti pro ni nebyl mírem, ale pouhým diktátem síly. Ruskou federaci by bez váhání označila za barbarského agresora, ostře by kritizovala mezinárodní instituce za váhavost při vymáhání práva a apelovala by na globální společenství, aby vyvinulo takový právní, ekonomický a bezpečnostní tlak, který okupanty donutí ustoupit a nahradit veškeré válečné škody. Globální ikona s českými vazbami Suttnerová nezůstala jen u teoretických úvah. Založila Rakouskou mírovou společnost, vystupovala proti vlně dobového antisemitismu a v roce 1891 jako vůbec první žena promluvila na mezinárodním mírovém kongresu na římském Kapitolu. Její neúnavná diplomatická práce přispěla k založení Stálého rozhodčího soudu v Haagu (1899). V roce 1904 absolvovala triumfální přednáškové turné po Spojených státech, kde vystupovala až třikrát denně a v Bílém domě ji k soukromému rozhovoru přijal prezident Theodore Roosevelt. Čilé kontakty udržovala i s českým prostředím. Za svého spojence považovala Tomáše Garrigua Masaryka, setkávala se s básníky Jaroslavem Vrchlickým či Svatoplukem Čechem a v roce 1895 přednášela v pražském Tiskovém klubu Concordia, kde se snažila mírovou myšlenkou otupit vyhrocený česko-německý nacionální spor. Vyvrcholení jejího úsilí přišlo v roce 1905, kdy se stala historicky první ženskou laureátkou Nobelovy ceny za mír. Ocenění, která by bez ní vůbec nevzniklo. Mrazivá tečka a české zapomnění Bertha von Suttnerová podlehla rakovině žaludku 21. června 1914 ve Vídni ve věku jednasedmdesáti let. Její odchod provázelo mrazivé symbolické načasování: zemřela přesně pět týdnů před vypuknutím první světové války – globálního krveprolití, před nímž po celý dospělý život marně varovala. Proč o této výjimečné osobnosti v Česku téměř nikdo neví? Stala se obětí nacionálního a ideologického filtru. Pro meziválečné Československo byla příliš německá a málo lidová. Pro následný komunistický režim byl zase její šlechtický původ a striktně právní pojetí pacifismu zcela nepoužitelné – nepasovala do schémat o třídním boji a budovatelském hrdinství. Zatímco v Rakousku zdobí její portrét dvoueurovou minci (a v minulosti tisícišilinkovou bankovku) a ve Skandinávii o ní vycházejí zástupy knih, v České republice ji připomíná pouze nenápadná pamětní deska v průjezdu paláce Kinských na Staroměstském náměstí a jedna zapadlá ulička v pražských Vokovicích. Její životní příběh názorně ukazuje, jak snadno dokáže nacionální a politická selekce vytěsnit z paměti osobnost, která svými vizemi předběhla dobu o celé století. Neučíme se v dějepise až příliš o vůdcích a vojevůdcích, kteří války rozpoutávali a vedli, a nezapomínáme na ty, kdo se jim ze všech sil snažili zabránit? Napište mi, co si myslíte a co říkáte na její postoje. A neměli bychom si ji v Čechách mnohem více připomínat? Toto je 3. díl mého seriálu o zapomenutých vědkyních, píšu jej proto, aby mé dcery a další dívky měly pozitivní vzory. Jestli vás tyto příběhy zajímají a myslíte, že by je měli znát i ostatní, nezapomeňte dát sledovat @tkapler a pomozte je sdílet a šířit. Díky moc. #BerthaVonSuttner #NobelovaCenaZaMír #Historie

Zhruba 2000 horníků z Kuzbasu nedostávalo téměř rok výplatu a poté, co rok pracovali zdarma, se rozhodli natočit videovzkaz – z nějakého důvodu ne na kolenou, asi je to pod jejich úroveň. Místo toho, aby vyšli do ulic s Molotovovými koktejly, stojí s papírkem před kamerou a žádají vůdce o pomoc. To je vše, co potřebujete vědět o tom, proč se protesty proti Putinovi nekonají. #Kuzbass #protesty #Putin

Dnes si povíme o jednom z nejzajímavějších míst pro digitální nomády – o neobjeveném klenotu, který v podstatě není zmíněn v žádných žebříčcích nebo fórech pro digitální nomády, ale podle mého skromného názoru jde o absolutní banger, zvlášť pro Středoevropany a speciálně pro muže (ale i ženám se tam bude líbit). Jde samozřejmě o můj milovaný Užhorod, kde jsem v minulé dekádě prožil pět let života. Dodnes tam jednou dvakrát ročně jezdím a zažil jsem osobně neuvěřitelnou proměnu z polorozbitého města s hororovými silnicemi a smečkami pouličních psů na velmi důstojnou středoevropskou metropoli. Takže si bez falešné skromnosti troufám tvrdit, že mám o městě expertní znalosti, o které se rád podělím :) Na úvod se sluší zmínit, že na Ukrajině probíhá válka, ale samotné boje jsou od Užhorodu dál než Praha (!). Rakety do samotného Užhorodu za celou dobu války přiletěly pouze jednou – jedna trefila transformátor za městem, druhá sklad munice v průmyslové zóně. Navíc se to stalo pár dní po nástupu Pétera Magyara k moci, takže ten útok byl tak trochu i ruský vzkaz Maďarům - "ať moc nezlobí nebo bude zle". Zakarpatí, potažmo Užhorod (maď. Ungvár), vnímají Maďaři historicky jako svou sféru vlivu. Odhaduje se, že 20 % obyvatel Zakarpatí má druhý, maďarský pas, a některé obce jsou plně maďarské (především zemědělské vesnice na jihu u maďarských hranic). Rusové tento maďarský pocit respektují, a protože Maďaři byli a nejspíš stále jsou ze zemí EU k Rusku nejvstřícnější, na Zakarpatí až na pár výjimek neútočí. Nebezpečí pro cizince je proto absolutně minimální, případná rizika si ale samozřejmě musí každý soudruh/soudružka uvědomit sám. V Užhorodu maká elektřina, jsou pohonné hmoty, a kromě občasných sirénových výstrah nelze fakt, že v zemi probíhá válka, vůbec postřehnout. Z etického hlediska rozhodně není nic špatného na tom, že tam nomád nebo turista pojede – hlavně přiveze peníze místnímu byznysu. Nesetkal jsem se ze strany místních s jakoukoli antipatií, a to jsem tam byl od začátku války zhruba desetkrát, v souhrnu přes tři měsíce. Čím je Užhorod pro digitální nomády atraktivní? 1. Nízké ceny bydlení, gastra a kávy Nájemné za zařízený byt 1+1 v novostavbě začíná zhruba na 500 $ měsíčně + služby (od cca 100 $), byt v původním stavu někde v paneláku nebo staré chrušcovce lze sehnat za $250-400 + služby. Ceny uvádím v dolarech, protože je tamním zvykem fixovat nájemné v zahraniční valutě kvůli volatilitě hřivny. Ve městě jsou bez přehánění vyšší desítky kaváren, z toho 10–15 s výběrovou kávou a řemeslnou přípravou včetně různých V60, batchů, cold brew,… V kavárnách se dá samozřejmě pracovat na počítadle. Espresso z kvalitních zrn v dobré kavárně začíná na cca 25 korunách, ve večerkách Zina stojí espresso z velké italské mašiny 12 kaček – otevřeno 24/7/365, po městě desítky poboček, ale směs arabika+robusta, sám beru jen v nouzi (např. brzy ráno při výjedu na výlet) Stejně tak je ve městě velké množství opravdu kvalitních restaurací (ukrajinské, italské, asijské, gruzínské, burgery, maďarské, uzbecké…) se zhruba polovičními cenami v porovnání s ČR. V Užhorodu je také celá řada levných jídelen, resp. poledních menu, kde se člověk slušně naobědvá řekněme od 60 Kč; v restauraci Driva stojí slušné polední menu (polévka, hlavní jídlo, nealko nápoj) 85 Kč. Na ukrajinské gastronomii je zajímavé, že tam prakticky neexistují polomonopolní gastrododavatelé surovin pro restaurace a jídelny jako u nás (Bidfood, Makro a pár dalších), kteří hodně cpou své polotovary a kuchaři to kvitují, protože to šetří čas. Na Ukrajině se téměř vše dělá z primárních surovin – když si objednáte bramboráky, tak fakt někdo v kuchyni nakrouhá brambory a udělá je od nuly. Stejně tak si každý podnik "lepí pelměně". Zkrátka domácí vaření. Je to dost znát na chuti. 2. Velmi kvalitní potraviny (na trzích) Poměrně zajímavé je, že ceny drogerie a potravin jsou stejné, v některých případech i lehce vyšší než v ČR, ale zároveň je v Užhorodu několik old-school trhů, kde se dají kupovat domácí potraviny (často sezónní přebytky individuálních pěstitelů a chovatelů), tzn. v super bio kvalitě za velmi rozumné ceny (v porovnání s EU). Lze koupit domácí zeleninu, ovoce, mléčné produkty (smetana, že v ní lžíce stojí), mléko, sýry, brynzu, vejce, drůbeží maso i domácí víno (ve smyslu nápoje, za mě chuťově nic moc). Velmi levně jsem v porovnání s EU kupoval kozí mléko a čerstvé kozí sýry v super kvalitě, navíc bez toho klasického kozího duncu. V Užhorodu je také mnoho pekáren, od normálních po nóbl, velké množství různých chlebů s akcentem na tmavé a žitné, ceny opět o dost nižší než v ČR. Řemeslnej chleba vysoké kvality do padesáti českých vočí. 3. Široké možnosti volnočasového vyžití Užhorod je krajské město, takže je tam plno sportovních zařízení – dá se chodit do bazénu (soukromý, trochu dražší než městské bazény v ČR), jsou tam dobře vybavené posilovny (t. č. plné jedničkových koc, čávové nejsou, o tom dále), několik tenisových areálů, krytý padel, squash, sauny/báni, stolní tenis, fotbal… Mimo to dobrá péče o tělo pro muže i ženy (ceny neznám, kadeřník mě stojí už jako v ČR), velmi kvalitní masáže za polovinu toho co v ČR, velké množství kvalitních stomatologů (takže je možné nechat si dát do pořádku chrup za zlomek cen v ČR/EU) a vůbec dobrá soukromá zdravotní péče – nedávno tam byl na nějakém zákroku Jean-Claude Van Damme, hovoří se o hemeroidech :-) Samozřejmě je tam i plno kulturních akci, ale to je většinou omezené na znalost ukrajinštiny. 4. Dobré jméno a zvuk Čechů/ČR Češi mají v Užhorodu stále velmi dobré renomé, jednak historicky, jednak díky pomoci během války (letos mi a českému národu pan fízl během silniční kontroly poděkoval za podporu Ukrajiny proti agresorovi!). V podstatě se dá říct, že s českým pasem se ve společenském žebříčku posunete o příčku nahoru. Je ale dobré vědět, že čeští muži mají z pohledu datingu docela blbou pověst jako kolenovrti (i když by to mohlo některé zle smýšlející lidi napadnout, tak já jsem se na tomto stereotypu svých chováním nepodílel :), Ukrajinci jsou minimálně v prvotní fázi randění daleko velkorysejší než čeští muži, často ale i v manželství - je poměrně běžné, že pokud to jen trochu jde, zůstavá žena s křiklounem doma do nástupu na základku ... 5. Informační odstavec pro čáva Užhorod je samozřejmě město plné krásných dívek a žen. Je to dáno genetikou, domácím vařením, pohybem (holky choděj pěšky) a v neposlední řadě tím, že fyzická krása je často jediný kapitál, resp. šance na dobrý život, kterou reálně mají. Bez peněz, kontaktů nebo silného rodinného zázemí je pro mladé lidi (muže i ženy) velmi těžké prosadit se přímo v Užhorodu stylem selfmade a nejde to moc zlomit ani dobrým vzděláním, pokud nejde o IT a remote jobík pro EU/US firmu za juráše/dolcky. Takže holky se o sebe dost starají, cíleně limitují kalorický příjem, investují do péče o tělo atd. Mně osobně vadilo, že jak jsou hezké, tak nejsou úplně nejchytřejší, a navíc ty nehezké maloměstské manýry. K tomu ty jejich zakarpatské tradice, vysoká religiozita, po prvním sexu se začaly ptát na svatbu (to bohužel není nadsázka) a další istá kulturná špecifika. V tomto ohledu se situace výrazně zlepšila, protože po začátku války se do Užhorodu přestěhovaly dívky a ženy z větších ukrajinských měst včetně Kyjeva, a to je už jiná písnička – vzdělané, zajímavé, zcestovalé a jazykově vybavené, ničím se nelišící třeba od svých českých kolegyň. Navíc je nyní v Užhorodu na dating marketu pro ukrajinské kolegyně velmi zapeklitá situace, bo nejsou čávové 25+, protože od pětadvaceti začíná odvodový věk – kořeni se buď schovávají doma, nebo už bojují, nebo jsou za hranicí. Není koho datovat. Takže můžete pomoci rozšiřovat středoevropský genofond :-)) Sluší se dodat, že pro většinu užhorodských žen zahraniční čávo rozhodně není snový partner, většina preferuje hezkého, lovatého Ukrajince – jenže těch s krupicou, na nějaké úrovni a hlavně nezadaných … je málo. 6. Ukrajinština vs. angličtina Trochu trabl pro lidi pod 45, tzn. skoro všechny nomády, je v Užhorodu jazyk. Mluví se ukrajinsky (a rusky) a používají cyrilici (ukrajinskou azbuku). Při kratším i delším pobytu je důležité se ukrajinskou azbuku naučit, protože to každému instantně otevře nový svět – díky tomu, že jde o slovanský jazyk, se dá čtením mnohému hned porozumět, třeba menu v hospodách/kavárnách. Základy se člověk naučí za pár dní, u rychlejšího čtení celých vět chvíli trvá, než se to dostane do hlavy. Já sám bych se v případě nomádského pobytu v Užhorodu hned začal učit ukrajinsky se soukromou učitelkou (cca 2 hodiny denně). Tímto tempem + nějaká domácí příprava + poslech rádia/TV/podcastů + ideálně slovník s dlouhými vlasy se dá dostat na úroveň B2 v mluvení a poslechu za 3–6 měsíců, podle intenzity a řekněme talentu. Vzhledem k geopolitické situaci je ten jazyk pro Čechy poměrně atraktivní, třeba i kvůli potenciálnímu budoucímu byznysu při obnově Ukrajiny atd. A hlavně Čech/Češka s plynulou znalosti ukrajinštiny (aspoň té mluvené) si bude místní vodit jak Kirschner Hurvínka! Když jsem do Užhorodu přijel v roce 2013 poprvé a od roku 2015 tam začal žít, byla znalost angličtiny mezi místními katastrofální, anglicky umělo v podstatě pár vzdělanějších lidí. Dnes je to už lepší, ale plnohodnotný život tam pouze s angličtinou možný není. Na druhou stranu plno místních rozumí a někdy dokonce mluví česky/slovensky, takže pro Čecha/Čobolka není velký problém se tam na základní úrovni domluvit – spíš bude někdy problém porozumět místním. To je asi vše, co mě takhle z hlavy napadá. Pokud máte dotazy, ptejte se. Každopádně pokud nomádíte, doporučuju vyzkoušet, budete na 100 % spoko. #DigitálníNomádi #Užhorod #StředníEvropa

Hrnečku dost, na kolenou prosím. 🤦🏼‍♀️ Spasitelskej komplex, ale ted už dovopravdicky. Ještě před rokem jsme netušili, jak nám bylo skvěle, když jsme jméno Turek slyšeli jen v souvislosti s XTV a brali ho jako dalšího internetovýho namistrovanyho blbečka. Jímž mimochodem i zůstal. https://t.co/Qhv1i7WE4F #SpasitelskejKomplex #Turek #XTV

Članek predstavi pet učinkovitih vaj za koleno, ki pomagajo zmanjšati bolečine in izboljšati funkcionalnost sklepa, kar je ključno za obvladovanje težav, povezanih z obrabo hrustanca, poškodbami meniskusa ter splošno krepitev in stabilizacijo kolena. #koleno #vadba #rehabilitacija

Pamatujete na mojí kamarádku, kterou vloni v září s kočárkem a šestiletou dcerkou srazil nepozornej řidič? Tak nejen že dědek neprojevil žádnou lítost a u soudu se odvolal protože chce co nejdřív zpátky řidičák, ale Bára se doteď potýká s trvalými následky. Krátké vzdálenosti ujde bez berlí, ale koleno má stále roztříštěné, má v něm Sudeckův syndrom a co hůř, naplno se u ní projevuje PTSD. Nemůže spát, bojí se vycházet ven a mezi lidi nemůže skoro vůbec. A co hůř, pojišťovna se kroutí, čeká na verdikt neustále se protahujícího soudního řízení a krom nějaké směšné zálohy neposlala Báře nic. Potřebuje si najít psychologa, ale všude jí odmítají s tím, že nemají volné termíny. Musí dojíždět do Motola do centra bolesti, aby se pokusili spravit fragmenty kostí v koleni, ke kterým má přirostlé vazy a jiné tkáně. Na to všechno potřebuje peníze, který ale nemá. Pokud můžete obětovat pár korun, tak to prosím udělejte a pomožte zlepšit život nejen jí, ale zejména jejím dvěma malejm dcerkám, který ten prašivej dědek ochudil o plnohodnotnou mámu. Toto je její číslo účtu a přikládám i QR. Všem moc děkuju a poprosim o sdílení, ať se to dostane k co nejvíce lidem. 1993845028/3030 #Pomoc #Zranění #SDílení

Članek obravnava artroskopijo kolena kot minimalno invazivno operacijo, ki omogoča hitrejše okrevanje ter manj zapletov, hkrati pa opozarja na pomembnost konzervativnega zdravljenja pri manjših poškodbah in degenerativnih stanjih ter na potrebo po celostni fizioterapiji za ohranjanje funkcije kolena po operaciji. #artroskopija #koleno #rehabilitacija

Članek se osredotoča na poškodbe narastišča meniskusa v kolenu, ki se pogosto pojavijo ob banalnih gibih in lahko povzročijo dolgotrajne težave, saj meniskus igra ključno vlogo pri porazdelitvi obremenitev in stabilnosti sklepa, zdravljenje pa se razlikuje glede na resnost poškodb in starost pacienta. #meniskus #poškodba #koleno

Bežná operácia kolena, známa ako parciálna meniscektomia, sa ukázala ako neúčinná pri zmiernení bolesti a môže dokonca zhoršiť stav kolena, čo potvrdila desaťročná štúdia, ktorá ukázala rovnaké výsledky ako pri falošnom zákroku, no napriek tomu pokračuje v rutinnom vykonávaní v mnohých krajinách. #OPERÁCIA #KOLENO #ZDRAVIE

Máme za prezidenta člověka, který dostal nejvyšší francouzské vyznamenání za záchranu vojáků, byl šéfem vojenské části NATO, náčelníkem generálního štábu a chce ho vyštvat z účasti na summitu NATO Petr Macinka. To je úplně šílené. Vláda by měla na kolenou prosit, ať jede. #NATO #politika #Francie

✉️ Milá sparťanská rodino, strávil jsem v klubu, který všichni milujeme čtyři roky, odehrál jsem přes sto zápasů a oslavil jsem i mistrovský titul. Nesmírně si toho vážím a věřte mi, že na ty roky neustále vzpomínám. Na tribuně mi tenkrát fandil můj mladší brácha Honza, který má Spartu už od dětství rád a moc pro něj znamenalo, když mě v jejím dresu viděl hrávat. Sám byl fotbalista. Náš táta, svého času taky mistr ligy, nás k tomu vedl. Honza si ale při přechodu mezi dospělé urval koleno, trápily ho i další zdravotní problémy a neměl tak to potřebné štěstí, aby si zahrál na nejvyšší úrovni. O to víc prožíval kariéru se mnou. Právě dneska je mu 38. Má přítelkyni a šestiletou holčičku. Narozeniny bohužel oslaví na lůžku. Nemůže se hýbat ani mluvit. S okolím už komunikuje jen pohybem očima. To všechno kvůli nemoci, která pořád postupuje. Diagnózu ALS se dozvěděl před necelými dvěma lety. Já asi o rok později. Honza si to nějakou dobu nechtěl připustit, doufal, že se ukáže, že jde o něco jiného. Dnes už ale víme, že to byla planá naděje. Žije v Německu, mám to tam asi osm hodin jízdy. Když jsem tam jel loni v srpnu s tátou po delší době, byl to obrovský šok. Viděl jsem tu bezmoc. Nemohl se hýbat, hrozně zhubnul. Do dneška už ztratil asi čtyřicet kilo. Má za sebou i další zdravotní problémy. Měl třeba zápal plic, potřeboval tracheostomii na dýchání, museli mu zavést trubičku do žaludku pro výživu… Naštěstí díky paní Janě Richter, která žije v Německu a bráchovi pomáhá tyhle věci zařizovat, to všechno zvládl. Moc jí za to děkujeme. Pro bráchu jsem založil sbírku na Doniu. Jeho nemoc je ohromně finančně nákladná, a i když se celá rodina snažíme pomáhat a přispívat, nemáme šanci mu zajistit všechno potřebné. Elektrický vozík, speciálně upravené auto, monitor, aby s námi mohl pohybováním očí mluvit. Těch věcí je strašně moc a jde to do milionů. Proto jsem vás chtěl touhle cestou požádat a proprosit, jestli byste i vy nezvážili svou pomoc. Každopádně už to, že brácha uvidí svůj příběh na stránkách a sítích Sparty, pro něj bude hodně znamenat. Má tenhle klub v srdci. Pokaždé, když jsem za ním v posledních letech do Německa jel a zeptal jsem se, co mu mám přivézt, měl jasno... „Brácha, kdybys mohl vzít něco sparťanského, třeba dres, bylo by to nejlepší.” Přál bych si pro něj udělat ještě jednu věc. Vzít ho na Letnou, aby zase viděl Spartu hrát na vlastní oči. Uvědomuju si, že to bude hodně složité, ale chci to bráchovi splnit. Vím, jak obrovskou radost by mu to udělalo. Děkuju vám za jakoukoliv pomoc a Spartě za sdílení příběhu mého bráchy! Ondra Kušnír #Sparta #ALS #Podpora