Search

Pětadvacetiletý Karel Kryl si 9. září 1969 sbalil jízdenku od Čedoku, dvě gramodesky a zásnubní prsten. Mířil na písničkářský festival na zřícenině hradu Waldeck v západoněmeckém Hunsrücku. Měl se vrátit za čtrnáct dní. Nevrátil se dvacet let. Rozhodnutí padlo až tam. Podle dochovaných papírů z Národního archivu se k azylu odhodlal teprve v cizině. Doma nechal skoro všechno: rodinu, věci i přítelkyni Helenu Landovskou, sestru herce Pavla Landovského. Rodičům napsal větu, která zní skoro jako ukolébavka a zároveň jako výmluvu před sebou samým: „Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma.“ Nebylo. Německy neuměl. Práci neměl. Posluchače taky ne. Měřil sto padesát osm centimetrů. Kytara mu sahala skoro k ramenům. Přesto z něj už před odjezdem byl „národní tragéd“, jak si později sám říkal. Rodina knihtiskařů z Nového Jičína přišla v roce 1950 o tiskárnu. Stroje komunisté rozbili před očima šestiletého chlapce a odvezli do šrotu. Z keramické školy v Bechyni a vojny v Dobřanech se vynořil básník, který psal tak ostře, že režimu nezbylo než ho umlčet. Píseň *Bratříčku, zavírej vrátka* spadla podle jeho vlastních slov „z nebe“ v noci po 21. srpnu 1968. Viděl v Jičíně dva kluky s hlavami v dlaních. Deska stejného jména vyšla začátkem roku 1969 u Pantonu, protože Supraphon ji odmítl. Na obálce byly fotografie Josefa Koudelky. Režim zbývající náklad nechal rozřezat cirkulárkou. V hitparádě *Čtrnáct na houpačce* Českého rozhlasu (@CRozhlas) *Bratříček* nejdřív skončil druhý, pak vyhrál. Pak zakázali píseň i pořad. Po prvním výročí okupace v srpnu 1969 zasáhly na Václavském náměstí Lidové milice. Krylovy koncerty se rušily jeden za druhým. Festival na Waldecku, poslední ze série *Chanson Folklore International*, byl tehdy jednou z mála cest ven. Po dvou týdnech požádal ve Spolkové republice Německo o politický azyl. Usadil se v Mnichově, kterému říkal Mníšek pod Alpou. Žil skromně, studoval dějiny umění a žurnalistiku, koncertoval pro krajany. Pro Rádio Svobodná Evropa (@RFERLPress) nejdřív pracoval jako externista, od roku 1983 jako řádný redaktor. Vedl i sportovní relace a vlastní okénko *Krylologie*. Německé občanství si nikdy nevzal, protože by se musel vzdát československého. Alba *Rakovina*, *Maškary* a *Karavana mraků* se do republiky pašovala v obalech od operet. Lidé je kopírovali na magnetofonech. Za šíření jeho písní padly u nás i dva nepodmíněné tresty vězení. Režim na něj přes hranici nedosáhl. Písně ano. Domů se podíval až 30. listopadu 1989, na pohřeb matky. Týden v rozjetém převratu označil za nejhezčí týden života. Pak přišlo zklamání z porevoluční politiky, z rozdělení Československa, z toho, že se nikdy nesešel s Václavem Havlem. Napsal *Demokracii*. Zůstal nepohodlný i ve svobodě. V roce 1991 stál v pražské Lucerně. Koncert k desce *Maškary*, hostem Ivan Hoffman. Pro mě jediný koncert, na kterém jsem kdy byl. Stál jsem hned u pódia s minikazeťákem a nahrával. Znal jsem nazpaměť všechny jeho písně. On na jevišti pořád vypadal jako člověk, kterému kytara přerostla přes hlavu, a přitom zaplnil sál tak, že z něj nebylo úniku. 3. března 1994 ho v Mnichově zabil infarkt. Bylo mu devětačtyřicet. Dva dny předtím ještě stihl Prahu. Zádušní mši sloužil přítel, břevnovský arciopat Anastáz Opasek. Před klášterem se tísnily čtyři tisíce lidí. Leží na Břevnovském hřbitově. Od toho zářijového rána s jízdenkou od Čedoku uplynulo přesně sedmapadesát let. Pásy se rozřezaly, hranice zmizely, magnetofony zestárly. Kazetu z koncertu u pódia v Lucerně mi ukradli vykradači bytů, které předtím pustili po Havlově amnestii. Písně nezestárly. Stále platí to, co Kryl věděl už v pětadvaceti: slovo, které se nedá zakázat cirkulárkou, přežije i toho, kdo ho napsal. P.S.: Byl Kryl i vaším idolem, nebo jste k němu přišli až později? Napište, která jeho píseň vám zůstala v hlavě. Každý den sem dávám aspoň jeden příběh, který stojí za to si znát. Like, komentář, sdílení, bookmark a follow, ať vám ten další neuteče. #KarelKryl #Hudba #ČeskáHistorie

💅 Rosļikova partija uz debatēm nosūtīja 2004. gadā dzimušu meiteni, kura strādā skaistumkopšanas salonā. Kas notika pēc tam, ir visiem zināms, taču paskatīsimies uz šo situāciju no cita skatpunkta. 🤷🏻‍♂️ Mēs jau vairākkārt esam apsprieduši debašu epizodi, kad Violeta Drozdoviča no Rosļikova partijas nespēja atbildēt uz vienkāršu jautājumu: vai taisnība, ka Krima ir krievijas okupēta Ukrainas teritorija? Tas, ka viņa ir vateniece, tāpat kā visi viņas partijas biedri, ir skaidrs bez liekām diskusijām, tāpēc netērēsim tam laiku. ❗️ Taču saistībā ar šo mani ieinteresēja vairāki citi aspekti. Violeta dzimusi 2004. gadā, kad Latvija iestājās NATO un ES. Faktiski viņa ir tikpat veca kā mūsu valsts dalība šajās abās institūcijās. 💶 Visus šos gadus valsts tērēja milzīgus līdzekļus okupantu un viņu pēcnācēju integrācijai, un, lūk, rezultāts — meitene, kura dzimusi jau 21. gadsimtā un kura nespēj piekrist tam, ka krievija ir okupējusi daļu Ukrainas. 🤯 Saprotiet, pati Violeta un viņas uzvedība debatēs mani īpaši neinteresē. Mani ļoti satrauc milzīgā problēma ar nelojāli noskaņotiem Latvijas jauniešiem, kuri nāk iepriekšējās paaudzes vietā — paaudzes, kas piedzīvoja padomju savienību. 😵‍💫 Šie vatņiki ne tikai nav piedzīvojuši psrs — viņi pat neatceras Vairu Vīķi-Freibergu un Valdi Zatleru kā prezidentus. ⚠️ Vairs nav iespējams uz šo krīzi pievērt acis — tas ir mūsu sabiedrības diagnozes jautājums. Ir pienācis laiks atzīt, ka integrācija ir izgāzusies, ka visi šie integrācijas fondi ir mazefektīvi un nedod vēlamo rezultātu. Un jo ātrāk tiks izdarīti secinājumi, jo labāk — kamēr šo vatņiku vietā vēl nav nākusi paaudze, kas savas dzīves laikā nav pieredzējusi latus un santīmus. 🔥 Atsevišķi, protams, jāatzīmē, ka pēc 12 gadiem jautājums “Kam pieder Krima?” joprojām nav zaudējis savu aktualitāti. Tas nav pārsteidzoši. Krima ir punkts, no kura sākās lielais karš, un punkts, kurā līdz pat šai dienai sabrūk putinistu argumentācija. 🤔 Atzīt okupāciju nozīmē atzīt, ka krievija ir pārkāpusi starptautiskās tiesības un Budapeštas memorandu. Neatzīt to nozīmē pieņemt loģiku “kurš stiprāks, tam taisnība”. Trešās godīgas atbildes nav. Tāpēc cilvēks vai nu pasaka to tieši, vai sāk izvairīties no atbildes. 🤦🏻‍♂️ Un noslēgumā piebildīšu, ka pati partija “Stabilitātei!” acīmredzami atrodas bēdīgā stāvoklī, ja viņiem jau ir tik maz cilvēku, ko sūtīt uz debatēm, ka tur jāiet meitenei, kura nesen beigusi skolu un strādā skaistumkopšanas salonā. Tas, protams, par kaut ko ļoti daudz liecina, ņemot vērā, ka šis politiskais balagāns parlamentā būs pārstāvēts vēl vismaz pusotru mēnesi. ❓ Kā jūs domājat — vai tas ir vienas partijas un konkrētas vatenieces izgāšanās debatēs, vai arī visas integrācijas sistēmas diagnoze? #vatņiki #stabilitātei #vēlēšanas #debates #Krima #debates #vēlēšanas #Krima

Epidemii cholery v londýnském Soho nezastavil lék. Osmého září 1854 z veřejné pumpy na Broad Street odmontovali rukojeť. Nešlo o žádný nový přípravek ani vakcínu. Byla to pouze lidská ruka, která obyvatelům odepřela přístup k vodě, již do té doby považovali za čistou. Lékaři tehdy věřili v teorii miasmat – zkaženého vzduchu, který podle nich stoupal z hnijících odpadků a hřbitovů. John Snow však věřil něčemu docela jinému: adresám mrtvých. Koncem srpna 1854 udeřila cholera v úzkém okruhu kolem Golden Square. První vlna přišla 31. srpna a hned 1. září dosáhl počet obětí 143. Ve čtvrti umíraly desítky lidí denně, celé rodiny prchaly. Snow, který v Soho bydlel a již v roce 1849 tvrdil, že se cholera šíří pitnou vodou, nikoli vzduchem, začal obcházet jednotlivé domy. Z matrik si vypsal adresy zemřelých a zanesl je do mapy. Každá čárka představovala jednoho mrtvého. Ohnisko se neúprosně sbíhalo k jedinému bodu: pumpě na rohu ulic Broad Street a Cambridge Street. Mapa, kterou později litografoval Charles Cheffins a kterou dnes uchovává Wellcome Collection (zřizovatel @ExploreWellcome), nebyla pouhou ilustrací. Byla pádným argumentem. K téměř všem úmrtím došlo v docházkové vzdálenosti od Broad Street. Deset obětí sice žilo blíže jiné pumpě, v pěti z těchto domácností však Snowovi potvrdili, že vodu stejně nosili z Broad Street, protože měla lepší chuť. Ještě výmluvnější byly výjimky. V chudobinci na Poland Street žilo 535 chovanců obklopených domy plnými umírajících. Zemřelo jich "jen" pět – měli totiž vlastní studnu. V pivovaru rodiny Hugginsových pracovalo přes sedmdesát mužů a těžkou choleru nedostal nikdo. Pili výhradně přidělené pivo a vodu z obecní pumpy nebrali. Sedmého září večer předstoupil Snow před farní radu svatého Jakuba. Radní jeho teorii příliš nevěřili, byli však natolik zoufalí, že se rozhodli návrh vyzkoušet. Osmého září rukojeť pumpy odmontovali. Zde končí oblíbená zkratka a začíná poctivější historický příběh. Sám Snow později zaznamenal, že počet nových nákaz klesal už před tímto zásahem. Lidé ze čtvrti utíkali a koncentrace patogenu ve studni již možná nebyla tak vysoká. Odstranění kliky tedy první vlnu „nezastavilo“ tak přímočaře, jak se později tradovalo. Zásadně však zabránilo vlně druhé. První nakaženou – pacientem nula – byla pětiměsíční Frances Lewisová, která žila v domě číslo 40 hned vedle pumpy. Dne 28. srpna dostala těžký průjem. Její matka Sarah máčela plenky v kbelíku a znečištěnou vodu vylévala do jímky před domem. Cihlovou vyzdívku studny přitom od této prosakující jímky dělil necelý metr. Osmého září, přesně v den, kdy rukojeť pumpy zmizela, onemocněl i otec, strážník Thomas Lewis. Pokud by pumpa zůstala v provozu, jeho nákaza by studnu znovu masivně kontaminovala. Zemřel 19. září, studna však byla tou dobou již vyřazena z provozu. Tyto souvislosti odhalil místní farář Henry Whitehead. Zpočátku Snowovým závěrům nevěřil, pak však prošel farnost důkladněji než kdokoli před ním a lékařovu teorii potvrdil. Právě on vypátral osud nemocného dítěte v sousedství pumpy. Snow původce nemoci na vlastní oči nespatřil. Téhož roku 1854 sice bakterii pod mikroskopem ve Florencii popsal anatom Filippo Pacini a pojmenoval ji Vibrio cholerae, vědecký svět jej však ignoroval. Robert Koch sklidil slávu až o tři desetiletí později. Snow pracoval bez znalosti mikrobiálního patogenu – pouze s mapou, výpověďmi svědků a statistickým srovnáním. Položil tím základy moderní epidemiologie: zdroj nákazy hledej podle toho, kdo onemocněl a kdo neonemocněl. Místní úřady po odeznění epidemie kliku na pumpu vrátily. Představa, že se lidé nakazili výkaly rozptýlenými v pitné vodě, pro ně byla příliš nepřijatelná. Snow zemřel v roce 1858 v pětačtyřiceti letech. Teprve další epidemie a budování moderní vodohospodářské infrastruktury mu daly plně za pravdu. Dnes nese Broad Street název Broadwick Street. Na chodníku stojí černá replika pumpy bez páky a naproti ní hostinec John Snow. Odkaz slavného lékaře udržuje The John Snow Society (@JohnSnowSociety). Záznamy na mapě z roku 1854 dodnes předávají stejné poselství: předsudek dokáže zdánlivě vysvětlit cokoli, teprve data však neomylně ukážou skutečný zdroj problému. Cholera přitom ze světa nezmizela. Pouze ustoupila do oblastí, kde schází přístup k nezávadné vodě. Světová zdravotnická organizace (@WHO) v roce 2026 nadále eviduje desítky tisíc případů měsíčně, především v Africe a na Blízkém východě. Princip jejího řešení přitom zůstává stejný jako tehdy v Soho: najít zdroj dříve, než převáží pohodlné domněnky. Osmého září 1854 se v Soho neodehrál medicínský zázrak. Stalo se něco mnohem střízlivějšího a trvalejšího: někdo odmontoval kliku pumpy, protože strohá data odporovala zažité teorii o jedovatých výparech. P.S.: Každý den publikuji alespoň jeden příběh o tom, jak zvídavost zvítězila nad zažitými představami. Pomozte tyto texty šířit – podpořte je lajkem, komentářem, sdílením, uložením či odběrem, ať vám neuniknou další pokračování. Kterou symbolickou „kliku“ byste dnes navrhovali odmontovat vy? #cholera #historie #epidemiologie

Šī ir smiešanās par veselības aprūpi. @Aslimnica padomē tiek iecelts cilvēks bez pieredzes veselības aprūpē, kurš nesen atkāpies no “Rīgas siltuma” valdes. Acīmredzot no siltumapgādes līdz slimnīcas pārvaldībai ir tikai viens solis. Tikmēr kompetenti nozares profesionāļi konkursā tiek atsijāti. Tieši kā interesēs šāds konkurss tika rīkots? #veselībasaprūpe #smiešanās #sociālāslietaskonkurss

„Řadový poslanec nemůže veřejně vykřikovat, že v národním parku unikají bojové plyny, a teprve potom zjišťovat fakta. Proč tohle řadový poslanec Turek dělá? Proč to nekomunikuje ministerstvo a odborníci? Tohle není informování veřejnosti. Tohle je šíření paniky a naprostý amatérismus, za který nese odpovědnost primárně Andrej Babiš coby předseda vlády,“

No, něco nesedí. Pojďte v POV bodech 👇 https://t.co/xWC12mwsVo 1) Jste Lenka Vedralová, pražská zastupitelka a starostka Prahy 12 v dresu hnutí ANO. 2) Manžel je odsouzen v půlmiliardové kauze. Daňové úniky, praní špinavých peněz. A ještě v tom je Babišův sok Savov. Společný majetek zajistila policie, nyní se zdá, že může i propadnout. Veřejnost se proto ptá, zda v tom náhodou nejedete taky. 4) To se vám nelíbí a podáte na aktivistu žalobu, protože se ptá až moc a na magistrátu se taková debata prostě nehodí, navíc před komunálními volbami. 5) Schyluje se k soudu, nakonec ale večer ve středu 2. září, tedy den před první slyšením, máte údajně autonehodu. Poškozené plechy, něco s páteří, říká váš kolega z radnice a potvrdí, že jste na neschopence a možná budete v kampani leda s fix límcem. 6) Ve stejný den ještě v 10 večer postujete veselé fotky. A další den další. A pak i video. A pak oddáváte na svatbě. A pak lákáte na pondělní a další předvolební setkání na Praze 12. 7) Zároveň se vám nedá dovolat na žádné číslo, vč. mobilního, který máte na webu („je buď vypnuté, nebo nedostupné)“, neodpovídáte na novinářské otázky. Takže co? Takže se mrknu na harmonogram akcí na Praze 12 a asi se někdy stavím na pokec. #politika #Praha #volby

"The climate crisis is just another item on the list of challenges. Today's generation carries a much greater burden than we did. According to that, they behave differently, it impacts them, and they are labeled as snowflakes," says psychologist Vlaďka Bartáková in Studio N. (translated)

Něco k tomu vítězství AfD v Sasku-Anhaltsku. Přijde mi, že část našich liberálních spoluobčanů vůbec nechápe podstatu problému. Vítězství AfD je důsledkem frustrace a zoufalosti německých voličů ze stavu, do jakého se Německo dostalo (a nejenom Německo, ale většina západní a jižní Evropy), nejde o to, že by to byla dobrá politická strana, není to dobrá politická strana, ale bohužel jediná, která ty problémy pojmenovává a slibuje zčásti nerealistická řešení. Pro Čecha, který nikdy nežil mimo ČR, je to nepochopitelná/nepřenosná zkušenost (takže se to týká naprosté většiny našich spoluobčanů včetně těch liberálních). V ČR žijeme v podstatě ve velmi homogenní společnosti, naši imigranti jsou z většiny Slované ze sousedních zemí (UKR, SK, PL), mají stejnou barvu kůže (má to výhodu, že nikoho na první pohled netriggerují), kulturu, jazyk, náboženství, hodnoty, návyky, rozdíly oproti nám minimální. K tomu ještě Vietnamci, kteří vypadají jinak a jsou z úplně jiného kulturního prostředí, ale jejich migrace je čistě ekonomická, mimořádně pracovití, zátěž pro sociální systém minimální, neagresivní, nechtějí problémy, v rámci férovosti trochu kriminalita v drogové oblasti, ale stejně to jde většinou na export, takže pro ČR win :)) U nás na Teplákovsku máme několik tisíc (!) migrantů z Mongolska a s těmi už jsou trochu trable, nenazval bych to žádanou migrací. Nechtějí se moc asimilovat, neumí a neučí se česky, jsou takoví agresivnější (válečníci), hluční, naštěstí se mydlej jen mezi sebou, jejich děti-kluci mají problém respektovat obecně ženy, i učitelky ve škole, atd. Nic moc, ale není to vyloženě společenská tragédie. Teď k pointě. Německo už nelze nazvat homogenním prostředím a Němci toho mají plné zuby. Trávil jsem v roce 2019 celé léto v Kalifornii (Hermosa Beach), hodný kamarád mi půjčil bejvák v první lajně u moře v nóbl čtvrti pro jedničkáře, takové Beverly Hills u moře, životní zážitek, doteď jsem mu za tu možnost a laskavost vděčný. V té čtvrti žilo 99,1 % bělochů a 0,9 % černochů (většinou lidé jako třeba hráči LA Lakers a podobně, je to velmi drahá oblast). Na Hermose je neuvěřitelně pozitivní vibe, velmi slušní a ohleduplní lidé, auta pouštějí chodce, všude čisto, klid, nikdo neflexí, nedělá bordel, minimum bezďáků (pokud se nějaký objeví, tak ho prý policajti odvezou do jiného města, haha), fantastické počasí, fakt jedno z nejlepších míst pro život na světě, ale také velmi, velmi drahé, násobně dražší než třeba Marbella. Oproti Marbelle ale velmi vysoká bezpečnost a minimum kriminality. V té době, když jsem tam byl, tak byla Hermosa v podstatě nad mé tehdejší poměry, dodělával jsem nákladnou rekonstrukci bytového domu, neměl jsem moc volných peněz, tak jsem šetřil. Mimo jiné jsem chodil skoro denně na jídlo do fastfoodu El Pollo Loco, což je hrozně dobrý řetězec na latinos grilovaná kuřata + fazole + zelenina, zdravé, chutné, levné. Bylo to asi hodinu pěšky od domu, kde jsem žil, doslova na rozhraní luxusní části městečka Manhattan Beach a ghetto části (rozdělovala to legendární Pacific Coast Highway). Do El Pollo Loco chodili především ghetto lidi. Jak jsem tam chodil často, tak jsem si všimnul, že zhruba při každé mojí 2. až 3. návštěvě proběhl v restauraci nějaký konflikt, někdy pouze verbální, někdy i fyzický. Hosté se buď velmi hlasitě hádali, nebo se dokonce prali mezi sebou nebo i s personálem restaurace. Vždy konflikt vyvolali černoši. Bejt holka nebo útlocitnej, přestanu tam chodit. Pro mě to byl šok, s takovým jednáním se v ČR vůbec nesetkávám, a ještě větší šok byl, jak často se to tam dělo. Plus kontrast s tím, jak to fungovalo a jak se chovali lidé ve čtvrti, ve které jsem žil, doslova pár kilometrů od restaurace. Ale zpět do Evropy. Léto teď trávím v Lotyšsku. Spíš chudší země EU, velmi homogenní obyvatelstvo, vysoká bezpečnost/nízká násilná i obecná kriminalita. Lidé vychovaní, k tomu introvertní, velmi čistotní (nikde není bordel), ohleduplní, radost v takovém prostředí žít. K tomu nemusím vůbec přemýšlet o osobní bezpečnosti nebo o tom, jestli mi někdo vykrade auto. Nepochybuju, že v takovém prostředí chce každý z nás žít. A právě o tohle Německo, Francie, Belgie, Nizozemí, Španělsko a Itálie přicházejí. Ty země se stávají nebezpečnými, násilná kriminalita roste, k tomu drancování sociálního státu. Stojí za tím prokazatelně (viz statistiky) migranti z Afriky a Blízkého východu. Jiná kultura, jiné návyky, jiné hodnoty, jiné náboženství, pro Evropu nežádoucí, čistě negativní hodnota, ekonomická zátěž. Klidně tomu říkejte rasismus nebo xenofobie, Němcům prostě dochází trpělivost a já se jim nedivím. #AfD #migrace #společnost

What is interesting is that Monika here says that she never received a gift from Mr. Z. However, it was proven in civil proceedings that they signed a donation contract (which is against the law) for money and she received his old car as a gift. Something doesn't add up here... (translated)

Vánice, která rozbila atom: Skutečný příběh Lise Meitner Vánoce roku 1938. Zatímco Evropa se propadá do stínu nacismu, v malém švédském městečku Kungälv kráčí hlubokým sněhem šedesátiletá žena v těžkém kabátě. Vedle ní na běžkách jede její čtyřiatřicetiletý synovec. Nepřijeli na dovolenou. Žena v červenci jen o vlásek unikla zatčení nacistickým režimem – po březnovém anšlusu Rakouska přišla o občanství i platný pas a kolega z institutu ji navíc udal na ministerstvu. Ze dne na den ztratila domov i vlastní laboratoř. Přesto má v kapse kabátu dopis z Berlína, který během několika následujících hodin změní dějiny moderní vědy. Jmenuje se Lise Meitner. A v tento mrazivý den, s kouskem tužky na útržku papíru opřeném o zasněžený kmen, právě přišla na to, jak funguje jaderné štěpení. O šest let později za tento objev převezme Nobelovu cenu za chemii její dlouholetý kolega Otto Hahn. Sám. Její klíčový teoretický přínos zůstane v oficiálním zdůvodnění ceny opomenut. Vítejte v dalším díle mého seriálu zaměřeném na opomíjené #ZenyVeVede. Jestli se vám líbí, prosím sdílejte jej svým sledujícím. Dívka, která nesměla ani na univerzitní toaletu Lise Meitner se narodila ve Vídni v listopadu 1878 do vzdělané rodiny židovského původu. Už od dětství ji fascinovala matematika a záření. V té době však dívky v Rakousku-Uhersku nesměly oficiálně studovat veřejná gymnázia. Všechno dohnala soukromým studiem a stala se teprve druhou ženou v historii, která na Vídeňské univerzitě získala doktorát z fyziky. Jejím mentorem a inspirací byl geniální Ludwig Boltzmann. V roce 1907 odešla do Berlína, aby se učila od Maxe Plancka. V Prusku byl přístup žen k vysokoškolskému vzdělání stále tabu. Když začala spolupracovat s mladým chemikem Ottou Hahnem v Ústavu Emila Fischera, slavný chemik jí povolil vstup pouze pod přísnou podmínkou: bude pracovat výhradně v bývalé truhlářské dílně v suterénu s vlastním vchodem z ulice a nesmí vstoupit do poslucháren ani horních pater. Do budovy neměla povolený vstup ani na toaletu – musela chodit do nedaleké restaurace. Zatímco Hahn dostával plat vědce, Lise pracovala celých pět let bez nároku na honorář a žila ze skromné podpory své rodiny. Teprve v roce 1912 se stala Planckovou asistentkou a získala své první placené místo. Byla to mimořádně silná dvojice: Otto Hahn byl precizní analytický chemik, mistr v izolování i stopových množství radioaktivních prvků. Lise Meitner byla teoretická i experimentální fyzička s pronikavou matematickou intuicí, která dokázala naměřeným datům vtisknout fyzikální smysl a řád. Společně objevili prvek protaktinium a zkoumali radioaktivní záření. Lise si postupně vydobyla takové renomé, že se v roce 1926 stala první ženou s řádnou profesurou fyziky v celém Německu. Albert Einstein jí s obdivem přezdíval „naše Marie Curie“. Pak ale přišel rok 1933. Útěk s diamantovým prstenem v kapse Po nástupu Adolfa Hitlera k moci byli židovští vědci hromadně zbavováni funkcí. Lise zpočátku chránilo rakouské občanství i práce v polozávislém Ústavu císaře Viléma. Věřila, že věda v Německu dokáže odolat politickému šílenství. V březnu 1938 však proběhl anšlus Rakouska. Přes noc se stala občankou Třetí říše a spadala pod norimberské rasové zákony. Hranice se pro osoby židovského původu uzavíraly, její pas byl neplatný a fanatický nacistický chemik Kurt Hess z téhož institutu ji nahlásil úřadům jako nežádoucí osobu. V červenci 1938 zorganizovali přátelé v čele s holandským fyzikem Dirkem Costerem tajnou záchrannou misi. Coster neohlášeně přijel do Berlína a doprovodil Lise do vlaku směr Nizozemsko. Na rozloučenou jí Otto Hahn vtiskl do ruky diamantový prsten po své matce – pro případ, že by bylo nutné podplatit pohraničníky. Nacistická hlídka na hranicích její neplatné doklady zkoumala, ale po napjatých minutách ji nechala projet. Lise vyvázla s deseti markami v peněžence a dvěma kufry. Přes Nizozemsko a Dánsko zamířila do švédského exilu. Ve Stockholmu získala místo v novém ústavu nobelisty Manneho Siegbahna. Ten však vůči ní zůstal rezervovaný – neposkytl jí téměř žádné vybavení, spolupracovníky ani odpovídající plat. Jediné spojení se špičkovou vědou tak představovala intenzivní korespondence s berlínskou laboratoří. Chemická záhada, která popírala fyzikální zákony V Berlíně Otto Hahn a mladý chemik Fritz Strassmann pokračovali v experimentech, které předtím naplánovali společně s Meitnerovou: ostřelovali těžké jádro uranu pomalými neutrony. Krátce před Vánocemi roku 1938 však narazili na výsledek, který nedával žádný smysl. V očekávaných rozpadových produktech nenašli těžší transurany, ale stopy barya. Baryum je však zhruba o polovinu lehčí než uran (uran má v jádře 92 protonů, baryum pouhých 56). Tehdejší fyzika považovala rozpad jádra na dva velké kusy za zhola nemožný. Předpokládalo se, že dopadající neutron může z jádra vyrazit nanejvýš malou částici (např. proton nebo jádro helia). Zmatený Hahn usedl v noci 19. prosince 1938 k psacímu stolu a poslal Lise dopis s přesným chemickým nálezem: „Naše izotopy radia se chovají jako baryum... Jako chemici bychom vlastně měli říci, že u těch nových látek nejde o radium, ale o baryum... Ale jako ‚jaderní fyzici‘ se k tomuto skoku, odporujícímu všem dosavadním poznatkům, zkrátka ještě nemůžeme odhodlat. Snad dokážeš navrhnout nějaké fantastické vysvětlení.“ Hahn věděl, že bez jejího teoretického posvěcení se chemický výsledek neodváží publikovat jako fakt. Průlom v zasněženém lese O několik dní později navštívil Lise v Kungälvu její synovec Otto Robert Frisch, talentovaný experimentální fyzik pracující v Kodani u Nielse Bohra. Během dopolední procházky mrazivou krajinou Frisch původně plánoval diskutovat o svém vlastním výzkumu, ale Lise odmítala mluvit o čemkoliv jiném než o Hahnově dopise. Znala Hahnovu analytickou pečlivost – pokud tvrdil, že chemicky prokázal baryum, nemohl to být omyl. Usedli na padlý kmen v lese a začali počítat. Lise si vybavila Bohrův kapkový model atomového jádra. Podle této představy se jádro nechová jako tuhá kulička, ale jako kapka kapaliny, jejíž tvar drží pohromadě povrchové napětí (způsobené silnou jadernou silou). Jádro uranu je však obrovské a natěsnané 92 kladně nabitými protony, které se navzájem mohutně elektrostaticky odpuzují. Povrchové napětí je u takto obřího jádra na samé hranici stability. Co když dopadající neutron kapku jen mírně rozkmitá? Jádro se protáhne do tvaru piškotu či činky. Uprostřed vznikne zaškrcení. V tu chvíli elektrické odpuzování na obou koncích převáží nad povrchovým napětím a jádro se roztrhne na dva menší fragmenty – například baryum a krypton: 56 + 36 = 92 Matematika seděla. Zůstávala však otázka: kde se vezme kinetická energie nově odmrštěných fragmentů? Lise spočítala, že elektrostatické odpuzování obou vzniklých jader musí uvolnit přibližně 200 MeV (megaelektronvoltů) na jedno jediné rozštěpené jádro. To bylo číslo v říši atomů nevídané – milionykrát převyšující jakoukoliv chemickou reakci. Odkud se tato energie vzala? Lise si z paměti vybavila hodnoty pro výpočet jaderných hmotností. Sečetla hmotnosti nově vzniklých jader a porovnala je s hmotností původního uranu. Výsledek ukázal nepatrný úbytek hmoty – nová jádra byla dohromady o zhruba pětinu hmotnosti protonu lehčí. Hmota se ztratila. Lise okamžitě použila nejslavnější rovnici světa, kterou zformuloval její přítel Albert Einstein: E = m c² Když do rovnice dosadila onen úbytek hmotnosti, vyšlo přesně: 200 MeV Vše do sebe beze zbytku zapadlo. Frisch termín pro tento děj převzal z biologie – nazval jej štěpení (nuclear fission), po vzoru dělení živé buňky. Zkreslený příběh a Matildin efekt Otto Hahn v lednu 1939 publikoval chemický nález barya v německém časopise Naturwissenschaften. Z politických důvodů v nacistickém Německu jméno Meitnerové uvést nemohl – článek s židovskou emigrantkou by byl okamžitě cenzurován. V únoru 1939 vyšla v britském časopise Nature teoretická práce Meitnerové a Frische, která celý proces poprvé fyzikálně vysvětlila, spočítala energii a pojmenovala štěpení. Světová fyzika byla v pozoru. Politická nutnost z roku 1939 se však po válce proměnila v pohodlnou legendu. Když v roce 1945 Královská švédská akademie věd udělila Nobelovu cenu za chemii za rok 1944, laureátem byl výhradně Otto Hahn. Ačkoliv Hahn jejich dlouholetou spolupráci před rokem 1938 v obecné rovině uznával, v otázce samotného štěpení po válce setrvale hájil narativ, že šlo o čistě chemický objev, na kterém fyzika neměla podíl a teoretici jej zprvu zpochybňovali. Historici vědy (zejména Ruth Lewin Sime a Elisabeth Crawford na základě odtajněných archivů Nobelovy nadace) prokázali, že švédský výbor pro chemii fyzikální rozměr objevu bagatelizoval a zásadní podíl Meitnerové ignoroval. Podle oficiálních záznamů byla Lise Meitner během svého života nominována na Nobelovu cenu celkem 49krát (30krát za fyziku, 19krát za chemii) – mimo jiné Maxem Planckem, Nielsem Bohrem či Arthurem Comptonem. Cenu nikdy nezískala. Jde o jeden z nejkřiklavějších projevů tzv. Matildina efektu v dějinách moderní vědy. „S bombou nebudu mít nic společného!“ Když spojenci zahájili přísně tajný projekt Manhattan na konstrukci atomové zbraně, Lise Meitner byla oficiálně vyzvána, aby se k vývoji v Los Alamos připojila. Její odpověď byla nekompromisní: „S bombou nebudu mít nic společného!“ Byla jednou z mála předních jaderných vědců, kteří účast na zbrani rezolutně odmítli z etických důvodů. Když po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki americký tisk senzacechtivě psal o „židovské matce atomové bomby“, která recept na zbraň vynesla z Berlína v kabelce, hluboce ji to zraňovalo. Celý zbytek života zasvětila obhajobě mírového využití jádra a etické odpovědnosti badatelů. Odkaz, který žádná cena nesmaže Lise Meitner se dočkala uznání, které je ještě vzácnější než Nobelova medaile. Zatímco nobelistů jsou stovky, stabilních i umělých chemických prvků zná periodická tabulka jen 118. V roce 1997 byl prvek s protonovým číslem 109 pojmenován na její počest: meitnerium (Mt). Je dodnes jedinou historickou ženou v dějinách, jejíž jméno nese chemický prvek zcela samostatně (Marie Curie jej v curiu sdílí s manželem Pierrem). Lise Meitner zemřela v anglické Cambridgi v říjnu 1968, krátce před svými 90. narozeninami. Její synovec Otto Frisch pro její náhrobek v Bramley vybral epitaf, který vystihuje celý její pohnutý osud: „Lise Meitner: fyzička, která nikdy neztratila své lidství.“ P.S.: Díky, že jste dočetli až sem, sdílejte prosím příběh svým sledujícím. Každý den sem píšu vedle vědeckých novinek příběh jedné opomíjené vědkyně, nezapomeňte dát sledovat @tkapler pro další. #ŽenyVeVědě #LiseMeitner #JadernáFyzika

Je mu 98 let, přežil Osvětim a dnes nám říká, abychom se nebáli. Z jeho úst mají ta slova váhu, jakou jim nikdo z nás dát nemůže. „Už se nemusí schovávat. Už nemusí utíkat. Doba útěků skončila.“ Osmadevadesátiletý Nate Leipziger, který přežil Osvětim, má vzkaz (nejen) pro židovské studenty po celém světě, kteří čelí antisemitismu: „Nikdy nedovolte těm, kdo vás nenávidí, aby určovali, kým jste. Za své přežití jsme zaplatili nesmírně vysokou cenu. Ale přežili jsme. A právě proto musíme dál bojovat i za ty, kteří už tu nejsou. Musíme si uchovat svou identitu a být hrdí na to, kým jsme. Dnes už nemusíme utíkat, protože máme Izrael. Je silný a bojuje za nás, za naše přežití i za přežití našich mladých lidí. Musíme získat na svou stranu i další lidi dobré vůle, aby nám pomohli proti tomuto zlu bojovat. Pokud se totiž nesemkneme, společně podlehneme,“ řekl. Od @HenMazzig #Antisemitismus #Přežití #Identita