Search

Rīgas Tehniskās universitātes studenti izstrādā rīku, kas spēj automātiski atpazīt un brīdināt par krāpnieciskiem ziņojumiem, izmantojot mākslīgā intelekta moduli un analizējot saņemtos ziņojumus gan valodas kontekstā, gan arī pēc tipiskām krāpniecības shēmām. #krāpniecība #RTU #tehnoloģijas

Podle korporátních “vědců” tedy: Hliník v deodorantech je špatný, ale hliník ve farmaceutických produktech je dobrý. Rtuť v rybách je špatná, ale rtuť ve farmaceutických produktech je dobrá. Formaldehyd v podlahových krytinách je špatný, ale formaldehyd ve farmaceutických #zdraví #farmacie #ekologie

Rtuť v rybách – ŠPATNÉ Rtuť ve vakcínách – DOBRÉ Formaldehyd v podlahách – Špatné Formaldehyd ve vakcínách – DOBRÉ Glyfosát v potravinách – Špatné Glyfosát ve vakcínách – DOBRÉ Hliník v deodorantech – Špatné Hliník ve vakcínách – DOBRÉ Glutamát sodný v potravinách – Špatné #Zdraví #Bezpečnost #Potraviny

Motoristé „trollí“ českou politiku🙈, SPD a její přívěšky „zamořují“ veřejný prostor proruskými bludy👎, většina médií a politiků (bohužel😔) reaktivně řeší marginálie a Andrej Babiš za touhle „pěnou dnů“, v tichosti a bez relevantní veřejné debaty (z jeho strany je to – bez https://t.co/rtuoTd2iXo

1/ Je pátek, venku duje studený vítr, od rána jezdíme na standardní věci, které tak nějak člověk ve službě na záchrance na začátku ledna očekává – starší lidí s horečkami způsobené chřipkou, což jim způsobí srdeční oběhovou dekompenzaci, dušnost, bolesti celého těla, kolapsy atakdále. Když kolem jedné po poledni zazvoní telefon s dalším výjezdem, působí to jako další podobná rutinní záležitost v pořadí: "muž 60 let, bolesti zad, stenokardie?, naléhavost 2". Jedeme do běžného kladenského činžáku, cestou s řidičem kecáme o počasí, peskujeme kvalitu kladenských silnic a já si v duchu sumíruju, co tak nějak nejspíš budeme dělat pacientovi za vyšetření, tj. jaké vybavení si vezmeme s sebou. U vchodu do domu na nás čeká dcera pacienta, po cestě nahoru do bytu se jí začínám vyptávat, co se vlastně stalo. Tátu začalo bolet v zádech, když se šel sprchovat, motá se mu hlava. Přicházíme do domácnosti, pacient je pan Roman, 61letý štíhlý vitální muž, leží na posteli v ložnici a kromě mírné pobledlosti vypadá vlastně úplně normálně. Vypráví, že se šel sprchovat a najednou ho rozbolelo silně v zádech (úvodní intenzita dle verbální škály bolesti tak 7/10, pak zeslabila na cca 4/10), taky se mu malinko motala hlava. Dýchá se mu normálně, nezvracel, vědomí neztratil. Bere léky na tlak a cholesterol, ale v poslední době tlak zlobil a zkoušeli s praktičkou jinou medikaci. Od třiceti nekouří. Ptám se na charakter bolesti – stálá nebo přichází ve vlnách? Bodavá nebo tupá? Vyzařuje někam? Měl už podobnou bolest někdy? Co bere za léky? Mezitím točíme 12svodové EKG, měříme pulzní oxymetrii, teplotu, tlak. Všechny hodnoty jsou prakticky normální, na EKG nic zajímavého. V hlavě mi bliká někde vzadu kontrolka, že tohle nebudou jen tak obyč bolesti zad, jaké každý doktor vidí tisíckrát do roka. Prostě nějaká léty nabytá intuice, kdy kouknete na člověka a víte, že to je „divný“ – myslím, že každý zdravotník tenhle pocit moc dobře zná. Pána si pečlivě vyšetřuju, poslouchám, koukám, ťukám, prohmatávám. Celkově si všímám takové zvláštní popelavější barvy v obličeji a teď i diskrétního opocení (opocení je pro mě takový univerzální signál, že mám zpozornět); taky mám pocit, že pulsace radiální arterie je na jedné ruce o malinko slabší než na druhé (v mozku se mi rozsvěcí další kontrolka). Prosím tedy kolegyni záchranářku, aby změřila tlak i na druhé paži. Rozdíl tam je, ale jen asi 5 milimetrů rtuťového sloupce (nicméně svítí další kontrolka v mém mozku). Když si pána opatrně posadím, začne popisovat „poruchu vidění a stroboskopický efekt v očích“. To už začínám mít opravdu reálnou suspekci na diagnozu, z níž máme všichni velký respekt – aortální disekce. Neboli hlavní trubka v těle se v jednom místě natrhne a začne se odtrhávat její vnitřní vrstva a s každým úderem se krev dostává dál a dál a odtrhává další a další části vnitřní vrstvy. Obávaná, ale opravdu ne častá věc - v životě jsem řešil do té doby jen tři pacienty s touto diagnozou a z toho dva mi doslova umřeli pod rukama :/. V hlavě mi začíná běžet několi věcí: 1) jestli je to fakt disekce, musíme spěchat, protože každá minuta zvyšuje riziko úmrtí 2) s pánem musíme manipulovat s maximální opatrností, protože každý prudší pohyb zhorší stav 3) mít pod plnou kontrolou tlak a bolest – podáváme tedy intravenozní medikaci a jedeme. Pokyn našimřidičům: rychle, ale jemně, prosím. Na kladenském urgentu pacienta předáváme kolegyni Janě s tím, že mám suspekci na disekci, byla tam taková a maková anamnéza, předáno, odjíždíme na základnu, případ pouštím z hlavy. 🧵 #Zdravotnictví #ZáchrannáSlužba #PrvníPomoc

Dokážete si představit ten guláš v hlavách voličů současné "vlády"? Jen se do toho pokusme na chvíli vžít: 4 roky bojuješ proti bídě, brečíš nad každým zdražením másla (kvůli kterého jsi schopen se přetransformovat na genocidofilní kreatůru), celou tu dobu žiješ ve strachu z benálu za 150kč a pak, až konečně vyhraje volby tvoje strana a ty cítíš naději, tak se nejenom, že nic nezmění, ale rovnou ti pod nos spadne nejdražší benál za poslední roky, což v návaznosti domrví ceny úplně všeho, cena potravin zůstává stejně vysoká, tvoje výplata stále na mrtvém bodě a k tomu jdou sazby hypoték nahoru. A tobě nezbývá než jen sedět, kousat se do rtu a říkat si "musím to milovat, vůbec mi to nevadí, tak to má být, přežiju to" a poslouchat u toho TVOJI VLÁDU, jak ti vlastně ústy svých zástupců říká "však si vezmi dva svetry". Normálně tam vrazíš ten šlauch na benzínce, vidíš jak se přetáčí počítadlo na stojanu, jak tam lítají ty kilíčka, umíráš uvnitř, ale kurwa hlavně že jsi to nandal těm zlým libs a Fyjalovi. Bravo. -

Odborníci varují, že konzumace některých druhů ryb, jako je mečoun či čelistnatec atlantský, může být nebezpečná kvůli vysokému obsahu rtuti, zatímco jiné ryby, jako losos nebo sardinky, jsou bohaté na zdravé omega-3 mastné kyseliny a prospívají našemu zdraví. Správný výběr mořských plodů je klíčový pro vyhnutí se riziku otravy a zajištění výhod pro kardiovaskulární systém. #MořskéPlody #ZdraváVýživa #Omega3

Operace na zneškodnění veřejnoprávních médií má vypadat patrně takto: Vláda zruší poplatky. Následně konstatuje, že dosud dostávala ČT a ČRo peněz až příliš, a z rozpočtu jim přidělí nižší částku, dejme tomu polovinu. Obě média pak budou muset přistoupit k drastickému omezení programové nabídky, což povede k poklesu sledovanosti a relevance. Načež vystoupí Klempíř, nebo jiný vládní řemeslník, a dramaticky se otáže: „K čemu to vlastně je, když se na to nikdo nedívá?“ Hrozba totální likvidace následně přiměje ten zbytek managementu, který bude ochotný u likvidační operace asistovat, aby začal vládě odezírat ze rtů. Nezávislost bude fuč, z veřejnoprávních médií se stanou de facto média vládní. Populisté budou mít nejen „klid na práci“, ale dokonce budou mít k dispozici vedle četných soukromých médií další propagandistický kanál. https://t.co/ivdQHVVkWL -

Jediný keramický rezistor, menší než zrnko rýže, zničil celý obvod. Byl to špatný kus. Podle všech pravidel elektrotechniky byl přístroj na pracovním stole selháním. Měl to být záznamník. Inženýr jménem Wilson Greatbatch se pokoušel sestrojit zařízení, které by dokázalo naslouchat zvuku lidského srdce. Sáhl do krabičky se součástkami – možná už s unavenýma očima v šeru – a vytáhl rezistor označený špatnými barevnými proužky. Připájel ho. Utěsnil spoj. Přepnul vypínač. Přístroj nenahrával. Neskřípal šumem. Místo toho začal „mluvit“. Bip. Ticho. Bip. Ticho. Impuls trval 1,8 milisekundy. Ticho přesně jednu sekundu. Greatbatch zíral na osciloskop a sledoval, jak zelená křivka vyletí a spadne. Nebyl lékař; byl elektroinženýr, který kutíl ve stodole za domem. Ale rytmu rozuměl. Došlo mu, že přístroj nenaslouchá. Udílí povely. Ten omyl tloukl přesně jako lidské srdce. Psala se zima 1956 v severní části státu New York. Greatbatch pracoval na farmě pro výzkum chování zvířat, opravoval přístroje a stavěl nejrůznější udělátka. Byl obyčejný muž se zahradou a rodinou, kterou musel uživit. Neměl lékařský titul ani grant. Jenže věděl, jaká je alternativa. Tehdy byl „heart block“ – stav, kdy selže elektrické vedení v srdci – rozsudkem smrti. Pacienta udržovaly při životě jen vnější stroje velké jako televizory, napájené ze zásuvky. Proud musel proniknout kůží přes hrudník a zanechával popáleniny. Bylo to utrpení. A co hůř, nemocní byli přikovaní ke zdi. Nemohli opustit místnost. A když letní bouře vyřadila elektrickou síť, stroj se zastavil. Srdce se zastavilo. Pacient zemřel. Greatbatch se podíval na svůj náhodný obvod. Vešel se do dlaně. Uvědomil si, že když zmenší baterii a celé zařízení dobře utěsní, nemusí stát na pojízdném stolku. Mohlo by být uvnitř těla. Pocítil, jak v něm usedá chladné odhodlání. Našel řešení – a věděl, že mu nikdo neuvěří. V padesátých letech platilo v medicíně nepsané, přísně hájené pravidlo: elektronika do lidského těla nepatří. Argumenty zněly logicky. Lidské tělo je slané, vlhké a nepřátelské prostředí. Kov dokáže zkorodovat během týdnů. Cizí předměty tělo odmítá. A tehdejší baterie byly navíc toxické. Vložit chemický zdroj energie do hrudníku bylo považováno přinejmenším za těžkou nedbalost. „Standardem péče“ byly vnější stroje – kruté, ale známé. Myšlenka, že někoho rozříznete a necháte v něm stroj, zněla jako bezohledná sci-fi. To pravidlo pacienty chránilo před šarlatány. Fungovalo – dokud nenarazilo na Wilsona Greatbatche. Greatbatch přišel domů a podíval se na své úspory. Měl 2 000 dolarů – suma, která tehdy leckde stačila i na menší dům a rodině by vystačila na rok či dva. Byla to jeho pojistka. Nevolal na komisi. Nepsal žádost o grant. Zašel do stodoly, uvolnil si místo na pracovním stole a ty peníze vzal. Rodině řekl, že si budou muset pěstovat vlastní zeleninu. Dal výpověď. Pojistná síť zmizela. Dva roky byl jeho svět jen ta stodola. Boj byl tichý a monotónní. Problém nebyl jen v obvodu, ale v zapouzdření. Jak schovat stroj před imunitním systémem? Zkoušel obalit součástky izolační páskou. Tělní tekutiny se skrz ni prodraly. Zkoušel je zalévat pryskyřicí. Pryskyřice praskala. Každé selhání stálo peníze a těch 2 000 dolarů mizelo jako voda. Lékaři se mu smáli. Když prototyp ukázal inženýrům, připomněli mu, že baterie se jednou vybije. „Pak toho člověka zase rozřízneš, Wilsone,“ říkali. „Je to příliš riskantní.“ On ale dál pájel. Stodolu plnil pach tavicí pryskyřice a cínu. Přezimoval u kamen na dřevo. Upravil obvod tak, aby žral méně energie. Našel nový typ rtuťové baterie. A našel i chirurga – Williama Chardacka –, který byl dost zoufalý na to, aby ho vyslechl. Zařízení vyzkoušeli na psovi. Fungovalo čtyři hodiny. Pak ho tělní tekutiny zkratovaly. Greatbatch nepřestal. Našel způsob, jak přístroj zalít speciálním epoxidem používaným na lodní trupy. Zkusili to znovu. Tentokrát vydržel dny. Pak týdny. Tlak odborné obce nepolevil. Tvrdili, že když přístroj selže, bude z chirurga vrah. Greatbatch odpovídal, že bez přístroje je pacient mrtvý už teď. V roce 1960 se teorie střetla s realitou. Sedmasedmdesátiletý muž umíral na úplný srdeční blok. Srdce tlouklo tak pomalu, že mozek strádal nedostatkem kyslíku. Vnější přístroje selhávaly. Nebyla jiná možnost. Greatbatch podal své zařízení. Vypadalo jako hokejový puk zabalený v plastu. Chirurgové otevřeli hrudník. Přišili elektrody k srdečnímu svalu. Uložili přístroj do dutiny břišní a zašili. V sále se rozhostilo ticho. Čekali na rytmus. Dup–dup. Vypnuli vnější stroj. Vytáhli kabel ze zásuvky. Mužovo srdce tlouklo dál. Poprvé v dějinách udržoval člověka při životě stroj umístěný celý uvnitř jeho těla. Pacient ten den nezemřel. Žil ještě 18 měsíců a nakonec zemřel na příčinu, která se s jeho srdcem netýkala. Greatbatchův omylem zvolený rezistor se proměnil v implantabilní kardiostimulátor. Během několika let se „bezohledný“ nápad stal zlatým standardem. Zařízení, o němž odborníci tvrdili, že pacienty zabije, začalo zachraňovat stovky tisíc životů. A Greatbatch neskončil: další desetiletí věnoval vývoji lithiové baterie, která prodloužila životnost přístrojů z měsíců na roky. Nesnil o lékařském impériu. Patent vlastnil, ale často ho licencoval tak, aby se technologie šířila co nejrychleji. Byl to inženýr, který řešil problémy. Dnes chodí po světě miliony lidí s malým přístrojem v hrudi. Drží jim čas – proto, že jeden inženýr ve stodole sáhl po špatném dílu, zaslechl zvláštní zvuk a odmítl ho přejít. Zdroje: The New York Times (archiv, 2011), Smithsonian Magazine (History of the Pacemaker), National Inventors Hall of Fame. Některé detaily zestručněny. -

Omluvenky, to byl za mých mladých let výhodný obchodní artikl 😬😂 Kdo nenamáčel rtuťový teploměr v teplém čaji jako by nebyl…jen to chtělo teploměr 🌡️ včas sklepat na nějakou rozumnou hodnotu, otec mi teplotu 48C (ve stínu) neuvěřil 😂 Dobré ráno ☕️😎 https://t.co/OafiJS12fj -