Search

básnířka a výtvarná umělkyně Jessie Kleemann v rozhovoru hovoří o svém uměleckém vystoupení s názvem Arktická bolest, které reflektuje bolest spojenou s koloniální historií, ekologickými problémy a osobními ztrátami, a zdůrazňuje důležitost porozumění a truchlení jako součásti lidského bytí a kultur. #JessieKleemann #ArktickáBolest #MěsícAutorskéhoČtení

Článek popisuje, jak nová technologie využívající umělou inteligenci umožňuje vytvoření interaktivních avatarů z digitálních stop zemřelých, což vyvolává otázky o etice a zkušenosti s truchlením, protože smrt již neznamená úplné zmizení, ale spíše převedení do online prostoru. #IA #DueloDigital #ResurrecciónVirtual

Nick Cave, který se po tragických ztrátách svých synů stal víc než jen zpěvákem, vystoupil v Praze na festivalu Metronome, kde svou hudbou a intenzivním kontaktem s publikem dokázal přenést bolest a utrpení do euforických zážitků, a to nejen díky silné atmosféře jeho písní, ale také díky energické a dramatické prezentaci na pódiu. #NickCave #MetronomeFestival #truchlení #dobrezpravy

Luis Enrique, aktuálne uznávaný tréner, sa po tragickej strate dcéry vrátil k trénerstvu a hovorí, že najnegatívnejšie udalosti v živote ho naučili najviac, čím poukazuje na individuálne prístupy k smúteniu a hodnotu spomienok na šťastné chvíle. #LuisEnrique #trúchlenie #LigaMajstrov

Článek se zabývá kolektivním smutkem, který zažíváme při úmrtí slavných osobností, a upozorňuje, jak tento jev ovlivňuje naše vnímání smrti a vlastní konečnosti, protože veřejné truchlení dnes probíhá převážně v online prostoru, čímž se zlidšťuje realita smrti, kterou mnozí lidé v běžném životě často odsouvají. #KolektivníSmutek #Umírání #Ztráta

Po smrti manžela vydala Kouri Richinsová dětskou knihu o truchlení, avšak nyní byla uznána vinnou z jeho otravy fentanylem, přičemž obžaloba tvrdí, že se snažila zbavit manžela kvůli finančním potížím a tajným životním pojistkám, a za vraždu jí hrozí až doživotí. #vražda #fentanyl #justice

Zase ty kočky, ale už dám dlouho pokoj, jen to teď ze mě musí ven. Dnes jsme spolu týden. Ušli jsme kus cesty, ale ještě nejsme v cíli, tedy co se týká sbližování. Ellie mi zatím moc nevěří, byť je už za mou přítomnost, myslím, ráda. První den byl nejnáročnější, protože se schovala tak perfektně, že nebyla k nalezení. Vím, že to kočky umí, ale vážně nikde nebyla. 😁 Myslel jsem, že utekla větračkou. Schovala se nejdřív na tom nejblbějším místě, za záchodem. Když mě spatřila, začala zvláštně mňoukat. Jako by křičela: proč jsem tady a neubližuj mi! Viděl jsem vystrašené zvíře, které působilo, jako by bylo vyjmuto z panenské přírody. V duši jsem cítil, že je to špatně, ale byl v tom dobrý úmysl. Já ji k adopci nenabízel. Když jsme si já i mí přátelé mysleli, že je ztracená, nadával jsem si do čuráků a měl o ni velký strach. Je neslyšící, venku by se jí mohlo něco stát. Cítil jsem se hrozně. Přátelé se mě ptali, co budu dělat. Odpověděl jsem: co budu dělat, ráno vyhlásím pátrání, vytisknu její fotky, obejdu sousedy, obvolám útulky... A ta paní co mi jí dala, mě může plným právem uškrtit. Po ohledání bytu, domu i okolí, včetně střechy, jsem myslel, že ji už nikdy neuvidím. A pořád jsem měl před očima ten její vystrašený výraz. Když se pak v noci ukázala, spadl mi kámen ze srdce. Následující dvě noci mňoukala, podle mě to bylo truchlení po ztraceném domově. Vstával jsem k ní jako k dítěti a hladil ji, to ji uklidnilo. Ale pohlazení muselo být jemné a opatrné. Ještě dnes se nenechá pořádně pohladit. Ale vítáme spolu každé ráno u okna den. To mi dovolí i pusu na její královskou hlavu. 😊 Vnímám její handicap a snažím se trochu dupat při chůzi, aby věděla, že jdu. Mávám, svítím telefonem a abych jí nešlápl, tak po bytě šoupu nohama, jako bych lyžoval. 😁 Moc si vážím toho, že jsem dostal šanci jí udělat domov a být jejím životním parťákem. Zároveň častěji myslím na zvířecí miláčky, které jsem měl před ní. Byl to pes z útulku, velký, mladý, kterého nikdo nechtěl, protože byl mezi psy nejproblémovější. Venku se chtěl s velkými psy prát, bylo to s ním náročné. Vychovávat mi ho pomáhal starý myslivec. Mně se ale takový pes tehdy hodil, protože jsem rok bydlel v cigánském ghettu a moje manželka byla bílá, která se tam bála. Takže to ode mě bylo i na jednu stranu vypočítavé. Bylo mi něco přes dvacet, děti jsme ještě neměli. Byl to super kamarád, vlastně naše první dítě, dalo by se říct. Potom kočka, kterou jsem si vzal na inzerát před 4 lety. Lidé se jí museli zbavit, protože žárlila na dítě, které se jim narodilo. To byla moje nejlepší kamarádka, jakou jsem kdy měl. Znala mě dokonale. Někdy jsem po příchodu domů neměl náladu a potřeboval být aspoň půl hodiny sám, a ona to vždy vycítila. Jen seděla poblíž, aby mě nechala být. Pak, když věděla, že je správný čas, skočila na mě, já se omluvil a začalo velké mazlení. Nezapomenu na její vrnění a na to, jak mě měla ráda i jak mě kousala. 😄 Vždycky jsem se snažil zbavovat jejích chlupů uchycených na oblečení. Když ale odešla, staly se ty chlupy pro mě tou nejvzácnější relikvií. Až mám slzy v očích, když o ní píšu. ❤️ Ale život jde dál a teď mám na starost kočičí královnu. Dokonce kvůli ní víc uklízím, snažím se, aby se jí u mě líbilo. S předchozí kočkou jsme se zkamarádili během několika dnů. S Ellie to jde pomaleji, ale já tu trpělivost mám. Těším se na to, až na mě skočí a budu ji moct pořádně mazlit. V tu chvíli budu absolutně šťastný. Ať žijou zvířata! Psst, královna spinká 🤫 -