Search

Z editoriálu aktuálního Reflexu: Premiér republiky Andrej Babiš touží být králem. A to ne jen tak ledajakým monarchou, ale přímo Karlem IV. Hovoří pro to celá řada faktorů, které bych si s vámi dovolil nasdílet. Protože tohle prostě nemůže být náhoda. Oba formovalo od mládí frankofonní prostředí. Karla vychovala Francie, Babiše pak Maroko a Švýcarsko. Oba si změnili jméno. Z Václava se v roce 1323 stal Karel. Z Babiše se v roce 1982 stal Bureš. Zatímco Karel měl čtyři manželky, Babiš stihl zatím jen dvě. Pracovně se ale obklopuje čtyřmi důležitými ženami – šéfkou Úřadu vlády ČR Tünde Bartha, správkyní sociálních sítí Anetou Zicklerovou, poradkyní pro svobodu slova s královským platem Natálií Vachatovou a ministryní financí Alenou Schillerovou. A teď trochu premiérovy oblíbené numerologie. Když Česko slavilo v roce 2016 sedm set let od narození českého panovníka, získal Andrej Babiš cenu pro ministra financí roku. Českým králem byl Karel korunován 2. září, tedy ve stejný den, kdy má Babiš narozeniny. Karel IV. zemřel ve věku 62 let a Andrej Babiš se v 63 letech stal premiérem. Nemůže být pochyb o tom, že premiér je prostě pokračovatelem lucemburského odkazu. Ta podobnost pak není jen v číslech a životní cestě, ale hlavně v činech. Tady můžeme najít vysvětlení pro častou Babišovu chaotičnost. Jenže co připadá neinformovanému pozorovateli jako série nesouvisejících kroků, to je pro člověka obeznámeného s podobností s Karlem IV. řada naprosto logických událostí. Čapí hnízdo je novodobým Karlštejnem. Pravidelná nedělní hlášení a dřívější pořad Čau lidi! má ve 14. století ekvivalent jménem Vita Caroli, tedy Karlovy vlastnoručně psané biografie. Co jiného je plánování vládní čtvrti v Letňanech než jasná analogie k budování Nového Města pražského? Rubíny svatováclavské koruny závistivě blednou před sytě červenou kšiltovkou s nápisem Silné Česko. Celý text níže ⬇️ #Babiš #KarelIV #politika

My psychological analysis of the electoral campaign of the #AfD that risks governing for the first time in Saxony-Anhalt. 🧵 Let's start with the real problems: depopulation, youth flight, villages without doctors, low salaries, biographical devaluation: “we don't matter at all” 👇🏿 (translated)

Viděno punkem. Ivan Král, skromný a přitom ve světě nejznámější čs. rocker. Pracoval u Yoko a Johna, rok hrál s Blondie, pět let s Patti Smith a dva roky s Iggy Popem (do roku 1982). Pak se jeho hudební stopa vytrácí (občas hraje, živí se jako řidič i tesař), aby se zjevil v kolébce grunge v Seattle a otevřel si v dubnu 1991 kiosek s lívanci a palačinkami. Nikdy mi to nedalo klidu: mohl se Ivan Král znát s hochy od Pearl Jam, Nirvany, Alice in Chains nebo Soundgarden? Vždyť Patti Smith byla ctěna těmito rozervanci jako jejich culture zdroj a ikona. V Králově životopisu jsem nic moc nenašel. Dokud jsem nenarazil na dva kratší texty v Seattle Times z roku 1992. První je z rubriky Food Folks: precizně určuje místo kiosku (pouze 10m2..) s poetickým názvem Crepes de Marie v tržnici Pike Place Market. Ivan Král se u pánve střídá s dalším krajanem, basákem Zbyňkem Pavlíčkem (oba hrají později v triu Native). Recept na těsto získali v Paříži, v repertoáru mají deset druhů crepes včetně špenátové s mozzarellou. Oba kuchtíci rozpálili plotnu v dubnu 1991. A co je zajímavé: z kiosku je to do tří zásadních klubů s grunge nářezem od 100 do 1600 metrů. Showbox: zde perlili Pearle Jam, Soungarden a Mudhoney. Crocodile: Nirvana a ti další. Central Sallon: inkubátor grunge včetně Alice in Chains a všech výše jmenovaných. Na tržnici pracuje spousta muzikantů a také sem chodí na návštěvu, upřesňuje Král. A taky se Ivana ptají.. hele, a jaké to bylo? Ve druhém textu ze Seattle Times odpovídá Král na zásadní otázku: co sakra rocker s takovou biografií dělá u pánve na trhu?! Ivanova odpověď: každá kapela by měla mít day job a stát lidem tváří tvář, nejen za mikrofonem. Bylo by magické, kdyby si Eddie Vedder u Ivana objednal crepes s krevetkami a mohli prohodit pár slov. Dokázat to ale nemohu. I když Pearl Jam hrávali Ivanovu Dancing Barefoot ze setlistu Patti Smith. V roce 1994 Ivan Král zasáhl zásadně do hudebního života už v Praze. Ale to už je jiný příběh. Miluju palačinky. The End. #punk #rock #grunge

Fra kulturpas til momsfidus: Regeringen spilder skattekroner på dyre, bureaukratiske og dårlige løsninger Her på Christiansborg kan man med jævne mellemrum overvære en helt særlig form for absurd teater. Først finder man en ekstremt ineffektiv løsning på et problem. Derefter bygger man et dyrt og bøvlet bureaukrati omkring den, og til sidst lader man skatteborgerne betale for hele forestillingen. Kulturpasset er et nærmest perfekt eksempel. For hvert aktiveret pas svarer udgifterne til administration, udvikling og it til 3195 kr. De unge har til sammenligning i gennemsnit brugt cirka 730 kr. på hvert pas. I alt er der afsat 140 millioner skattekroner til ordningen. Og hvad er pengene så brugt til? Jo, altså, to tredjedele af forbruget er gået til biografbilletter. Regeringens reaktion på, at man har lavet en ekstremt dyr og omstændelig måde at finansiere unges biografture på, er ikke desto mindre at overveje at udvide ordningen, før den overhovedet er endeligt evalueret. Og hvem stod så bag kulturpasset? Jo, det gjorde bl.a. de fire partier, der i dag udgør regeringen. Og sørme om de ikke også har fundet en bureaukratisk og kompleks måde at løse et andet problem på! Differentieret moms på fødevarer koster efter regeringens eget skøn 17,4 milliarder kroner om året. Alle økonomer advarer kraftigt mod det, Dansk Industri vurderer, at virksomhederne får byrder i milliardklassen, og sørme om det ikke også kræver ansættelse af 400 nye bureaukrater. Men helt ærligt. Drop nu det cirkus: Der findes en enklere model, som vi har advokeret både før, under og efter valget: Gør de første 5000 kroner, danskerne tjener hver måned, skattefri. Det koster det samme, lader danskerne selv bestemme, hvad de vil bruge deres penge på, og indebærer hverken flere bureaukrater eller mere overflødigt bøvl for danske virksomheder. #Skat #Bureaukrati #Danmark

The column by Frits Abrahams addresses the complex and shocking relationship between the Canadian writer Alice Munro and her daughter Andrea, who was sexually abused as a child by Munro's husband, and how these revelations can disturb the reader's experience of Munro's work. (translated)

The publication of Life of M. by Rachel Cusk has sparked a scandal in the UK and beyond, due to its portrayal of Natalie Portman's life, leading many to label it as an unauthorized biography and causing tensions between the author and the actress, who had previously expressed admiration for her work. (translated)

The University of Granada has launched the project 'The Lights of Those Who Are No Longer Here', which aims to recover the biographies of those persecuted by Francoism through an online newspaper archive accessible to all citizens, promoting historical memory and the connection between generations. (translated)

Så kom der ENDELIG klare svar fra Kulturministeriet! Det har kostet 3.195 kr. i administration, udvikling og it for hvert aktiveret kulturpas. 🤯 De unge har til sammenligning foreløbig brugt cirka 730 kr. hver – hovedsageligt i biografen. Oven i dette kommer så 12 mio. kr. til at få dem til at bruge passet. Det er et absurd dyrt apparat til at administrere biografbilletter. 😵 Stop nu denne galskab i stedet for at udvide ordningen! #dkpol #Kulturpas #Biograf #Administration

In the new biography of Annamaria Andreoli, it is revealed that Luigi Pirandello was not only a convinced supporter of fascism but also a severe and uncompromising critic of Mussolini, considering him a moderate and insisting on his adherence to the revolutionary principles of the regime, all while facing the complexities of his personal and artistic life. (translated)

Wer sich nur bei der Tagesschau über den Fall Jason Arday informiert, glaubt, der Mann wurde allein Opfer einer unberechtigten rassistischen Kampagne. Eine Kollegin bezeichnete die Berichte aus dem Studio ARD-London als "desinformierend". Die Perspektive der Demonstranten wird einseitig widergegeben, entscheidende Informationen zu diesem Fall dem Leser und Hörer vorenthalten. Was der ÖRR-Konsument nicht erfährt: Bereits bei der Ernennung von Jason Arday zum Professor in Cambridge gab es erste Zweifel an seiner Doktorarbeit. Diese Zweifel wurden seitens der Uni Cambridge über Jahre hinweg als rassistische Böswilligkeiten abgetan. Der Journalist des "Telegraph", der Jason Arday kontaktierte, erhielt einen Anruf der Polizei, die ihm sagte, er solle es unterlassen, Jason Arday Fragen zu stellen. Jason Arday hat wahrscheinlich nicht nur plagiiert, sondern eine sechs Jahre vor seiner Dissertation erschienene Arbeit einer Doktorandin einer anderen Universität wortwörtlich kopiert. Seine Lügen zur eigenen Biografie wurden immer grotesker. So behauptete er, als Kind in einer Fernsehserie mitgespielt zu haben - die Jahre vor seiner Geburt eingestellt worden war! Er nannte Bücher, die er veröffentlicht hatte, die gar nicht existieren. Er behauptete, Spendenaktionen initiiert zu haben, die ebenfalls nicht nachzuweisen waren. Der Gebührenzahler hätte das Recht auf das ganze, nicht auf ein einseitiges Bild. #Rassismus #Desinformation #Medienkompetenz

Kulturpasset blev en kæmpe økonomisk fiasko. F.eks. blev 16 mio. kr. brugt på IT og administration - og med godt 7.000 aktiverede kulturpas svarer det til omkring 2.300 kr. pr. bruger. Det er vel og mærke for administrationen af kulturpas med 1.000 kr. på. Hvorfor skal danskerne betale for dyre systemer så unge kan komme i biografen? Hvorfor ikke bare sænke skatterne over en bred kam, såsom ved at hæve bundfradraget? Så kan de unge få råd til biografbilletter, og helt uden at vi andre skal betale for det. Den socialistiske velfærdsstat er så økonomisk illitterær og ulogisk, og det koster os ufatteligt mange penge som samfund. #Økonomi #Kultur #Velfærd

Charles Spencer is publishing a biography about his sister Diana's life 29 years after her death to capture his own memories and thoughts and to correct misinformation about her, while at the same time a documentary series with unreleased recordings of Diana is being planned. (translated)

Maurizio Giammusso, a historical journalist, writer, and theater critic, died at 74 while swimming in Capalbio, leaving a significant cultural legacy thanks to his publications and his long commitment to the world of theater, including the extensive biography Vita di Eduardo, which is now at the center of a show by Sergio Rubini. (translated)

Treppenwitz: Der Vorsitzende der GdP, Jochen Kopelke, der sich soeben hinter seinen Vize, den ehemaligen Politoffizier der DDR-Grenztruppen Sven Hüber gestellt hat und inzwischen zugeben musste, dass seine Polizeigewerkschaft versucht hatte, den Wikipedia-Artikel über Hüber von unerwünschten biografischen Details zu reinigen, gehört dem Beirat von "Transparency International Deutschland" an. Dafür ist er ja ganz schön intransparent. #Polizei #Transparenz #Politik

On this day in 1936, the Granada poet Federico García Lorca was arrested by the fascists for being a communist and homosexual. Two days later, he was murdered. His biographer Ian Gibson: "The Spanish right is the worst in Europe. They are hypocrites. They come from a criminal dictatorship." (translated)

Jason Arday ist tot. Und bevor überhaupt abschließend geklärt wurde, woran dieser Mann gestorben ist, bevor eine offizielle Todesursache feststeht, beginnt bereits die nächste Geschichte. Die Schuldigen sind vielerorts schon gefunden: die Journalisten. Die Kritiker. Diejenigen, die nachgefragt und die Wahrheit aufgedeckt haben. Und natürlich, wie könnte es anders sein: der Rassismus. Ich selbst habe erst vor wenigen Tagen bei @TichysEinblick kritisch über Arday geschrieben. Und ich kann nicht behaupten, die Nachricht habe mich kaltgelassen. Für einen Moment war da ein Gefühl der Beklemmung. Nicht Schuld, nicht Mitverantwortung, eher das jähe Bewusstsein, dass hinter der grotesken Geschichte, die ich fünf Tage zuvor öffentlich auseinandergenommen hatte, immer noch ein Mensch stand. Und dieser Mensch ist nun tot. Die Geschichte hat mit einem Schlag jede Komik verloren, eine Frau ihren Mann, zwei kleine Kinder ihren Vater. Was immer geschehen ist: Es ist eine Tragödie. Selbstverständlich kann Kritik entgleisen. Menschen können hämisch, grausam und niederträchtig werden. Aus Recherche kann eine persönliche Kampagne werden und in Spott und Häme umschlagen. Auch das ist hier teilweise geschehen und es sind durchaus entmenschlichende Worte gefallen und das sollte man auch benennen. Aber wenn wir schon unbedingt darüber reden wollen, wer diesen Mann in eine Lage gebracht haben könnte, aus der er am Ende keinen Ausweg mehr sah (falls sich überhaupt herausstellen sollte, dass er selbst seinem Leben ein Ende gesetzt hat), dann möchte ich vorher über ganz andere Menschen reden. Über diejenigen, die ihn auf dieses Podest gestellt haben. Je länger ich über Jason Arday nachdenke, desto weniger sehe ich den abgefeimten Hochstapler vom Schlage eines Gerd Postel, sondern desto mehr erinnert mich die Geschichte an die tragischen Biografien mancher Kinderstars. Ein Kind besitzt etwas, das Erwachsene verwerten können. Talent, Niedlichkeit, eine außergewöhnliche Geschichte. Also wird es aufgebaut, man sagt ihm, wie besonders es sei. Es bekommt Aufmerksamkeit, Applaus und Anerkennung. Wird vielleicht zu immer neuen Absurditäten ermutigt. Irgendwann hängt seine gesamte Existenz an einer öffentlichen Figur, die andere gemeinsam mit ihm geschaffen haben. Natürlich war Jason Arday kein Kind. Und ich weiß nicht, wie reflektiert oder berechnend er seine eigene Legende geschaffen hat, ob er Urheber oder zuletzt ihr Gefangener war. Ich kenne diesen Mann nicht und werde ihm nach seinem Tod auch keine Diagnose verpassen. Aber ich sehe einen Menschen, dessen Biografie geradezu maßgeschneidert erschien für eine Universität, die DIE bis zum gehtnichtmehr demonstrieren wollte. Und was macht so etwas wohl mit einem (womöglich labilen, beeinflussbaren) Menschen? Was passiert, wenn man irgendwann nicht mehr einfach Jason Arday sein darf, sondern Jason Arday™ sein muss. Symbol des Bildungsaufstiegs, des überwundenen Autismus, des Kampfes gegen strukturellen Rassismus, lebender Beweis für die eigene Diversity-Erzählung einer Institution? Die Fläche, auf die immer mehr Menschen ihre Erwartungen, ihre politischen Überzeugungen und vielleicht auch ihre eigenen moralischen Bedürfnisse projizieren und dann wie die Monstranz ihrer eigenen moralischen Überlegenheit vor sich hertragen? Und was passiert wohl, wenn dieser Mensch irgendwann selbst nicht mehr aus dieser Rolle herausfindet und dann auch noch das ganze Lügengebäude zusammenkracht? Oh Mann, was für ein beschissenes Märchen. R.I.P, Jason Arday 🕯 #Trauer #Rassismus #Medienkritik