Search

Vít Ulrych identified as another good piece of news that the communists, according to him, were losing mandates and their traditional strongholds after the defeat of ANO in the Senate elections. He stated that in Pardubice, the communists did not even run for election, and wrote that communism, in his opinion, did not belong in the leadership of the state, regions, cities, or municipalities, but in history textbooks. #politika #volby #Česko (translated)

Vláďa Foltán ironically wrote that Donald Trump claimed he deserved the Nobel Prize more than anyone else in history, ended eight wars, and stopped the complete destruction of the world. At the same time, he attributed the attack on Venezuela, the bombing of Iran, and threats to Mexico, Canada, Denmark, and Greenland to Trump. He labeled him as a humanitarian suitable for history textbooks. https://t.co/b6pRmvZbP1 #NobelovaCena #Historie #Politika (translated)

"Putinovým plánem, ba dokonce cílem jeho životní mise je obnovení Sovětského svazu... ...nechce jen obnovit Sovětský svaz, ale jít ještě dál, tedy připojit zcela nová území, aby se o něm v učebnicích dějepisu psalo také jako o velkém dobyvateli. A Ukrajina je jednou z hlavních překážek na cestě k dosažení jeho cíle. Nejen proto, že kdysi byla součástí Sovětského svazu... ...Putinovi stačí, aby v čele evropského státu stál člověk loajální k němu, jako je Fico, Babiš a jakým byl mnoho let Zeman," píše @kanakovaeki. Souhlasím. https://t.co/Vg0c5Qtpvo #Putin #Rusko #Ukrajina

Stáhnul jsem si z fotobanky jeden obrázek. Zelenej panáček nakreslenej fixou. O 25 minut později z něj byl skoro tříminutovej dějepis pro děti. 😉 Jo, čtete správně. A většinu času sežrala poslední fáze. Obrázek jsem dal Claudovi jako vzor stylu. Chtěl jsem přesně tenhle rukopis. Fixa, pár tahů a trochu křivý čáry. K tomu jedno zadání. Jak začala první světová válka, anglicky a pro děti. Claude napsal scénář a pak celý video v kódu. Žádnej obrázkovej model, každá čára i každej panáček je kód. Nástroj HyperFrames z toho vyrenderoval MP4. 😎 A poslední fáze je zvuk. Hlas vypravěčky, hudbu a efekty jsem vygeneroval v @magnific přes MCP. Claude pak video přečasoval podle hlasu. Obraz nestál jedinej kredit. Platil jsem jen za zvuk. PS: mám i českou verzi, která je taky skvělá, ale mířím za hranice. 😅 Kdo by chtěl českou verzi, tak napište a pošlu do maila. Revoluce v učení začíná! #vzdělávání #kreativita #technologie

Takmer každá kultúra má modernizované vydania starších autorov a spolu s nimi aj diskusie o pravopise, slovnej zásobe, redakčných poznámkach či prispôsobení súčasnému čitateľovi. Jeden starožitník mi kedysi povedal, že „patina času pridáva hodnotu“ a môže byť tým, čo odlišuje originál od lacnej kópie. Otváram „Nedeľné eseje“ Constantina Noicu, dostávam sa k predslovu vydavateľa vo vydaní Humanitas z roku 1992 a zisťujem, že „pravopis bol aktualizovaný“. Čítať Noicu mohlo znamenať prechádzku 30. a 40. rokmi 20. storočia. Namiesto toho sa touto dobou prechádzame s modernými okuliarmi, pohodlne usadení v Uberi a bez obáv, že sa stratíme — teda že neporozumieme slovám vtedajšej doby, ktoré mohli byť jednoducho „preložené“ v poznámkach pod čiarou. Čo keby sme vzali aj dobové noviny a „aktualizovali“ ich? A možno by sme mohli urobiť rebranding aj vtedajším reklamám, aby sme svoje neuróny nemuseli príliš namáhať, akoby sme boli v escape roome. Prečo sa zastaviť tu? Mohli by sme aktualizovať aj učebnice dejepisu a napísať, že Archimedes zo Syrakúz bol zabitý rímskym vojakom, zatiaľ čo počítal matematiku na svojom tablete. Základná myšlienka zostáva rovnaká, však? Len doba zmizne. A ešte niečo: prečo matematici „neaktualizujú“ Pytagora? Môžu zmeniť zápis. Môžu dôkaz vysvetliť inak. Môžu dokonca vytvoriť obrázok online pomocou animácie, ktorá vzniká priamo pred očami žiakov. Ale Pytagorova veta zostáva Pytagorovou vetou. Keď teda čítame staršieho autora, prečo nezachovať aj jazyk jeho doby — a moderné vysvetlenia neumiesťniť do poznámok? A posledná otázka pre Humanitas a pre tých, ktorí pôsobia na univerzitných literárnych a filologických fakultách: ak vás dnešní školáci o niekoľko desaťročí „aktualizujú“ pomocou # a emoji, bude vám to vyhovovať? #Humanitas #ConstantinNoica #Noica #NedeľnéEseje #Archimedes #Pytagoras #Hashtag #Emoji #MrStorywise #AktualizovanýPravopis #DejinyJazyka #20260920_1926 #Slovenčina #Literatúra #História #ExCehoslovacia

Téměř každá kultura má modernizovaná vydání starších autorů a spolu s nimi i diskuse o pravopisu, slovní zásobě, redakčních poznámkách nebo přizpůsobení současnému čtenáři. Jeden starožitník mi kdysi řekl, že „patina času dodává hodnotu“ a může být tím, co odlišuje originál od levné kopie. Otevírám „Nedělní eseje“ Constantina Noiky, dostávám se k předmluvě nakladatele ve vydání Humanitas z roku 1992 a zjišťuji, že „pravopis byl aktualizován“. Číst Noiku mohlo znamenat procházku třicátými a čtyřicátými lety 20. století. Místo toho se touto dobou procházíme s moderními brýlemi, pohodlně usazeni v Uberu a bez obav, že se ztratíme — tedy že neporozumíme slovům tehdejší doby, která mohla být jednoduše „přeložena“ v poznámkách pod čarou. Co kdybychom vzali také dobové noviny a „aktualizovali“ je? A možná bychom mohli udělat rebranding i tehdejším reklamám, abychom své neurony nemuseli příliš namáhat, jako bychom byli v escape roomu. Proč se zastavovat tady? Mohli bychom aktualizovat také učebnice dějepisu a napsat, že Archimédes ze Syrakus byl zabit římským vojákem, zatímco počítal matematiku na svém tabletu. Základní myšlenka zůstává stejná, ne? Jen doba zmizí. A ještě něco: proč matematici „neaktualizují“ Pythagora? Mohou změnit zápis. Mohou důkaz vysvětlit jinak. Mohou dokonce vytvořit obrázek online pomocí animace, která vzniká přímo před očima žáků. Ale Pythagorova věta zůstává Pythagorovou větou. Když tedy čteme staršího autora, proč nezachovat také jazyk jeho doby — a moderní vysvětlení neumístit do poznámek? A poslední otázka pro Humanitas a pro ty, kdo působí na univerzitních literárních a filologických fakultách: pokud vás dnešní školáci za několik desetiletí „aktualizují“ pomocí # a emoji, bude vám to vyhovovat? #Humanitas #ConstantinNoica #Noica #NedělníEseje #Archimédes #Pythagoras #Hashtag #Emoji #MrStorywise #AktualizovanýPravopis #DějinyJazyka #20260920_1926 #Čeština #Literatura #Historie

Mívali jsme kdysi kvalitního dějepisáře. Mimo jiné nám vysvětlil jednu z příčin husitského úspěchu: Vytvořit obrněného jezdce bylo všestranně nákladné a trvalo to dlouho. Naproti tomu husitské polní vojsko dokázalo bojovat levně a tím “ co dům dal”. Byli rychlí, hbití. Snadno schopní manévru. Část se zase bude ptát co mají husité společného s tuhle Paní pávů.. Společné je to že @JanGrolich takhle- stejně jako venkovan s řemdihem na vozové hradbě- efektivně nachází skulinu v nákladném brnění populistů. A oni jsou pak směšní… #historie #husité #vojenskástrategie

Ten geopolitický shift, který zažíváme poslední dva roky, je naprosto neskutečný. Co Trump dokázal posrat za poslední rok a devět měsíců, to bude jednou v učebnicích dějepisu. Na druhou stranu, my v EU si musíme uvědomit, že nestačí pouze vykládat o tom, že se pravidla musí změnit, zjednodušit a že jich musí být méně. Jestli si chceme zachovat na způsob života, musíme se bránit vnějším i vnitřním hrozbám, musíme být tím ostrovem demokracie, který bude přitahovat ty nejchytřejší a nejtalentovanější svobodomyslné lidi. At už jsou z Kanady, Austrálie či dalších částí světa. Musíme vymáhat naše hodnoty a stát si za tím, co náš kontint udělalo tím nejlepším místem k životu. A musíme být ochotni za to přinášet oběti a snášet nepohodlí. Naše generace si možná odvykla na to, že svět nejsou jen duha a jednorožci, ale Rusové se nám to snaží každý den připomínat. Věřím, že tuhle turbulenci nakonec zvládneme a vyjdeme z toho silnější. Jen to nebude zadarmo. #politika #Evropa #demokracie

Už 13 let se tahle země musí trápit pořád dokola s Babišovým střetem zájmů. Kvůli jednomu člověku jsme prohospodařili neuvěřitelné množství času a peněz a energie a pozornosti. A to jen proto, že Babišovým voličům nevadí, když jeden z hráčů v zápase je zároveň rozhodčím, co ovlivňuje pravidla a rozhodnutí. A jen proto, že Babiš je připravený podstoupit a ustát cokoliv, bez ohledu na zájmy země a voličů. Tuhle kapitolu dějepisu příštím generacím nepůjde vysvětlit. https://t.co/LKy0eDWMIS #Babiš #politika #ČeskáRepublika

Miloš Flajšhans pracoval roky pro propagandu Kremlu - Sputnik. V centrále v Moskvě. Po odhalení, že za Vrbětice mohou ruští tajní agenti vystupoval v propagand. televizi, aniž by se vědělo, že je jí sám placený. Nyní jsme ho v @enkocz vypátrali v Plzni, kde vyučuje dějepis. https://t.co/ofVrplxP6o #MilošFlajšhans #Kreml #Propaganda #CZ #RU

Roky pracoval pro ruskou propagandu. Teď učí dějepis v Plzni Co na to říká škola, která se to dozvěděla nyní? A co o své práci pro propagandu Kremlu říká tento muž? https://t.co/mo1hsrGx9M #Rusko #propaganda #Plzeň #CZ #RU

Rodačka z Vodičkovy ulice, která přiměla Nobela platit za mír Kdo donutil „krále dynamitu“ Alfreda Nobela, aby ze svého pohádkového jmění financoval světový mír? A proč jméno rodačky z pražské Vodičkovy ulice, jež byla ve své době nejslavnější ženou planety, takřka vymazaly české učebnice dějepisu? Příběh Berty Kinské – ve světě proslulé pod jménem Bertha von Suttnerová – nezapadá do jednoduchých šablon. Není klasickou obětí takzvaného Matildina efektu, kdy by si její zásluhy přivlastnil manžel. Stala se první ženou, která získala Nobelovu cenu za mír, první ženou v historii řečnící na římském Kapitolu a autorkou nejoslnivějšího protiválečného bestselleru 19. století. Přesto v Česku, kde prožila dětství a získala základní vzdělání, zůstává téměř neznámou postavou. Už předloni jsem se o ní krátce zmínil, její životní osudy jsou však podstatně bohatší a myšlenkový odkaz je pro dnešní dobu mimořádně naléhavý (a většina z vás mě tehdy ještě nesledovala). Právě proto si zaslouží přední místo v mém seriálu o zapomenutých osobnostech. Pohrobek z Vodičkovy ulice a pád na společenské dno Dne 9. června 1843 se na rohu pražské Vodičkovy ulice a ulice V Jámě (v domě č. p. 697) narodila Berta Sophia Felicita hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova. Narodila se jako pohrobek – její otec, pětasedmdesátiletý polní podmaršál František Josef Kinský, zemřel ještě před jejím příchodem na svět. Matka Žofie Vilemína pocházela z rodu Körnerů (byla dcerou hejtmana jízdy), tedy z podstatně nižší šlechty, a navíc propadla těžké závislosti na hazardních hrách. Pro konzervativní aristokratickou rodinu Kinských byl tento sňatek těžko přijatelný. Po obrovských finančních ztrátách v kasinech a zpřetrhání vazeb se šlechtickým příbuzenstvem se matka s dcerou ocitly na okraji společnosti. Berta sice část dětství prožila v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, po vyčerpání peněz však obě musely odejít do Brna k dívčinu poručníkovi, otcovu příteli Ernstu Egonu Fürstenbergovi. V tamní bohaté knihovně se naplno projevil Bertin výjimečný intelekt: se zájmem studovala filozofii i historii a díky jazykovému nadání záhy brilantně ovládala pět řečí – češtinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu a italštinu. Zakázaná láska a osudový inzerát Alfreda Nobela Když rodinné jmění v roce 1873 kvůli matčině hráčské vášni definitivně vzalo za své, musela se třicetiletá hraběnka postavit na vlastní nohy. Přijala místo guvernantky ve Vídni v rodině velkoprůmyslníka Karla von Suttnera, kde jeho čtyři dcery vyučovala hudbě a jazykům. Zde se však přihodilo to, s čím nikdo nepočítal: Berta se vášnivě zamilovala do nejmladšího syna rodiny, barona Artura Gundaccara von Suttnera, který byl o sedm let mladší. Matka rodu byla vztahem nemajetné guvernantky se svým synem zděšena. Aby milence rozdělila, dala Bertě výpověď, současně jí však nabídla východisko z nouze. Ukázala jí novinový inzerát: zámožný, postarší švédský gentleman žijící v Paříži hledal zralou a jazykově vybavenou sekretářku a hospodyni. Tím mužem nebyl nikdo jiný než vynálezce dynamitu Alfred Nobel. Berta nabídku přijala a roku 1876 odcestovala do Francie. Mezi osamělým, melancholickým vynálezcem a bystrou, vzdělanou Češkou okamžitě přeskočila jiskra hlubokého porozumění. Nobel byl okouzlen. Jenže jejich pracovní poměr trval pouhé dva týdny. Švédský král si Nobela nečekaně povolal do vlasti a Bertu v Paříži mezitím zasypával zamilovaný Artur dopisy, v nichž ji na kolenou prosil o návrat. Berta poslechla hlas srdce, opustila Paříž a vrátila se do Vídně. Krátký pařížský pobyt nicméně položil základ celoživotního přátelství a korespondence, jež nakonec změnila světové dějiny. Exil na Kavkaze a krvavý křest ohněm Dne 12. června 1876 se Berta a Artur tajně vzali. Reakce rodiny Suttnerových byla nekompromisní: Artura vydědili a novomanželé zůstali zcela bez prostředků. Uprchli proto do Gruzie na pozvání Bertiny přítelkyně, kněžny Kateřiny Dadiani z Mingrelie. Na Kavkaze strávili v drsných podmínkách devět let. Živili se výukou jazyků, psaním článků pro vídeňské a berlínské listy pod pseudonymy (B. Oulot, Jemand) a překládáním gruzínské literatury – společně přeložili například národní epos Muž v tygří kůži. Zlomový okamžik jejího života přišel s rusko-tureckou válkou v roce 1877. Berta i Artur dobrovolně pomáhali ve vojenských lazaretech. Dívka z pražského paláce poprvé spatřila tvář války bez romantizujícího nánosu: amputace bez anestezie, hnijící rány, infekce a tisíce zmařených mladých životů položených za politické ambice mocnářů. Tento otřes z ní vychoval nesmiřitelnou pacifistku. Bestseller Odzbrojte! a morální apel na tvůrce dynamitu Po návratu do Rakouska a usmíření s rodinou roku 1885 se manželé usadili na dolnorakouském zámku Harmannsdorf. Berta své válečné trauma přetavila do literatury. V roce 1889 vydala stěžejní román Die Waffen nieder! (Odzbrojte! / Složte zbraně!). Kniha, v níž naturalisticky vylíčila utrpení vojáků i civilistů po bitvě u Hradce Králové z roku 1866, zapůsobila jako společenská rozbuška. Dílo bylo záhy přeloženo do 16 jazyků (do češtiny jej na podnět Vojty Náprstka převedla Vlasta Pittnerová již roku 1896). Dobová kritika význam románu srovnávala se společenským dopadem Chaloupky strýčka Toma. Sám Alfred Nobel jí v nadšeném listu z Paříže napsal: „Milá baronko, přítelkyně! Dočetl jsem právě Vaše mistrovské dílo… Překlad Vaší vynikající knihy by neměl chybět v žádné z existujících řečí, aby mohla být všude čtena a diskutována.“ Berta vytrvale využívala svůj morální kredit a v dopisech Nobela neúnavně konfrontovala s odpovědností za ničivé důsledky jeho vynálezů. Tento intelektuální apel vyvrcholil v dopise ze 7. ledna 1893, kdy Nobel poprvé naznačil záměr odkázat své jmění fondu, jenž bude odměňovat vědecké průlomy a současně vyzdvihne osobnost, která se nejvíce zaslouží o světový mír a bratrství mezi národy. „Právo místo moci“: Proč nebyla naivní pacifistkou Veřejnost si pacifismus nezřídka plete s naivitou či pasivní odevzdaností. Bertha von Suttnerová však nebyla hlasatelkou náboženského, absolutního nenásilí po vzoru Lva Nikolajeviče Tolstého. Byla čelnou představitelkou institucionálního neboli právního pacifismu. Její filozofie nestála na myšlence nechat se bezbranně masakrovat, nýbrž na principu Recht statt Macht (Právo místo moci) – tedy na nahrazení barbarského práva silnějšího funkční mezinárodní spravedlností. Když jí Tolstoj po přečtení románu psal a prosazoval ryze křesťanské odmítnutí zbraní na úrovni jednotlivce (neodporovat zlu násilím za žádných okolností), Suttnerová to odmítla jako neuskutečnitelnou utopii. Byla přesvědčena, že mír nelze vybudovat tím, že se slušní lidé dobrovolně vzdají obrany. Ve svých textech dokonce otevřeně formulovala myšlenku „mezinárodní policie“ – kolektivní ozbrojené síly, jež by zasáhla proti státu, který hrubě poruší mezinárodní právo a vojensky napadne sousední zemi. Ve svých pracích (například Strojový věk nebo Z dílny pacifismu) současně varovala před pastí takzvané „obranné války“. Připomínala, že prakticky každý agresor v dějinách označoval vlastní agresi za pouhou preventivní sebeobranu. Trvala proto na tom, že o viníkovi a oběti nesmějí rozhodovat štáby válčících stran, nýbrž nezávislý mezinárodní arbitrážní tribunál. Pokud bychom její optikou nahlíželi na současnou agresi proti Ukrajině, Bertha von Suttnerová by rozhodně nevolala po kapitulaci napadeného. Mír bez spravedlnosti pro ni nebyl mírem, ale pouhým diktátem síly. Ruskou federaci by bez váhání označila za barbarského agresora, ostře by kritizovala mezinárodní instituce za váhavost při vymáhání práva a apelovala by na globální společenství, aby vyvinulo takový právní, ekonomický a bezpečnostní tlak, který okupanty donutí ustoupit a nahradit veškeré válečné škody. Globální ikona s českými vazbami Suttnerová nezůstala jen u teoretických úvah. Založila Rakouskou mírovou společnost, vystupovala proti vlně dobového antisemitismu a v roce 1891 jako vůbec první žena promluvila na mezinárodním mírovém kongresu na římském Kapitolu. Její neúnavná diplomatická práce přispěla k založení Stálého rozhodčího soudu v Haagu (1899). V roce 1904 absolvovala triumfální přednáškové turné po Spojených státech, kde vystupovala až třikrát denně a v Bílém domě ji k soukromému rozhovoru přijal prezident Theodore Roosevelt. Čilé kontakty udržovala i s českým prostředím. Za svého spojence považovala Tomáše Garrigua Masaryka, setkávala se s básníky Jaroslavem Vrchlickým či Svatoplukem Čechem a v roce 1895 přednášela v pražském Tiskovém klubu Concordia, kde se snažila mírovou myšlenkou otupit vyhrocený česko-německý nacionální spor. Vyvrcholení jejího úsilí přišlo v roce 1905, kdy se stala historicky první ženskou laureátkou Nobelovy ceny za mír. Ocenění, která by bez ní vůbec nevzniklo. Mrazivá tečka a české zapomnění Bertha von Suttnerová podlehla rakovině žaludku 21. června 1914 ve Vídni ve věku jednasedmdesáti let. Její odchod provázelo mrazivé symbolické načasování: zemřela přesně pět týdnů před vypuknutím první světové války – globálního krveprolití, před nímž po celý dospělý život marně varovala. Proč o této výjimečné osobnosti v Česku téměř nikdo neví? Stala se obětí nacionálního a ideologického filtru. Pro meziválečné Československo byla příliš německá a málo lidová. Pro následný komunistický režim byl zase její šlechtický původ a striktně právní pojetí pacifismu zcela nepoužitelné – nepasovala do schémat o třídním boji a budovatelském hrdinství. Zatímco v Rakousku zdobí její portrét dvoueurovou minci (a v minulosti tisícišilinkovou bankovku) a ve Skandinávii o ní vycházejí zástupy knih, v České republice ji připomíná pouze nenápadná pamětní deska v průjezdu paláce Kinských na Staroměstském náměstí a jedna zapadlá ulička v pražských Vokovicích. Její životní příběh názorně ukazuje, jak snadno dokáže nacionální a politická selekce vytěsnit z paměti osobnost, která svými vizemi předběhla dobu o celé století. Neučíme se v dějepise až příliš o vůdcích a vojevůdcích, kteří války rozpoutávali a vedli, a nezapomínáme na ty, kdo se jim ze všech sil snažili zabránit? Napište mi, co si myslíte a co říkáte na její postoje. A neměli bychom si ji v Čechách mnohem více připomínat? Toto je 3. díl mého seriálu o zapomenutých vědkyních, píšu jej proto, aby mé dcery a další dívky měly pozitivní vzory. Jestli vás tyto příběhy zajímají a myslíte, že by je měli znát i ostatní, nezapomeňte dát sledovat @tkapler a pomozte je sdílet a šířit. Díky moc. #BerthaVonSuttner #NobelovaCenaZaMír #Historie

Článek se zaměřuje na ruskou propagandu, která se snaží manipulovat historií a názory dětí na okupovaných ukrajinských územích prostřednictvím nových učebnic dějepisu, přičemž kritizuje neschopnost Ruska přiznat své chyby a zločiny, což má dalekosáhlé důsledky pro vzdělávání mladé generace. #Rusko #Ukrajina #propaganda

Nový školní rok 2026/2027 přináší zásadní změny, včetně rozdělení předmětu Geostoria na samostatné dějepis a geografii, nového zaměření na umělou inteligenci v matematice, posílení technických dovedností u studentů odborných škol a důrazu na paměťové učení a psaní v osnovách základních škol, přičemž se zachovává význam hodnotícího systému chování pro postup do dalšího ročníku. #Scuola2026 #RiformaEducativa #Istruzione