Search

(TR) The Anthropoid operation was the only successful assassination of a top Nazi Third Reich official during World War II. The elimination of Reinhard Heydrich showed the world that the Czechs and Slovaks can stand up to occupation and terror even with weapons in hand. Honor to the heroes. We will never forget!

Dnes je to přesně 84 let, kdy naši mladí hrdinové 🇨🇿 zlikvidovali „kata Českého národa“, říšského protektora Reinharda Heydricha. Mladí kluci 🪖, kteří navzdory strachu a obrovským překážkám dokázali splnit svůj úkol. Právě díky nim jsme byli po válce považováni za spojence proti nacismu, a ne za kolaborující zemi ✌️ Věčná památka všem hrdinům. Nejen Gabčíkovi a Kubišovi, ale každému, kdo neohnul hřbet a bojoval v odboji 🫡🇨🇿 #historie #hrdinové #odboj

Dvouletý chlapeček seděl na parapetu otevřeného okna v druhém patře, když ho hrdinní kolemjdoucí muži zachránili tím, že roztáhli deku pod ním, zatímco jeho unavená matka spala, a primátor města později vyhlásil pátrání po těchto hrdinech, aby je ocenil za jejich odvahu a pohotovost. #hrdinové #bezpečnostdětí #Plzeň

František Gál, statečný železničář z Dražejova, riskoval svůj život, když 20. dubna 1945 otevřel vagony transportu smrti v Katovicích a pomohl desítkám vězňů uniknout jisté smrti, čímž zachránil podle historických pramenů 146 až 200 lidí. #HrdinovéDneška #Historie #FrantišekGál #dobrezpravy

„Nasazují život ve svém volném čase, i když nemusí. Jsou to hrdinové všedního dne.“ 🎙️V novém dílu podcastu Čau Praho jsme s dobrovolným hasičem Vítězslavem Svobodou mluvili o tom, co to obnáší být členem sboru, jak fungují zásahy i proč jsou sbory důležité pro komunitní život. https://t.co/ImFQQNZXpE #Hrdinové #Dobrovolníci #Komunita

Zítra si připomeneme 40 let od černobylské tragédie. Hrdiny likvidace následků ☢️ havárie jsou muži, kteří byli vysláni na střechu 4. bloku. Jejich úkolem bylo odstranit kusy vysoce radioaktivního grafitu a dalších trosek. Roboti 🤖, kteří měli jejich práci zastat, totiž selhávali kvůli extrémní radiaci, a na jejich místo tak museli nastoupit „bioroboti“. Ti vyběhli na střechu, lopatou shodili kusy materiálu do obnaženého reaktoru a rychle se vrátili. To vše během 40–90 vteřin, jinak by extrémní radiace způsobila nevratné poškození organismu. S minimální ochranou v podobě olověných plátů a jednoduchých obleků tak tisíce mladých mužů nasazovalo životy za minimalizaci důsledků této strašlivé události. #Černobyl #Hrdinové #Památka

Čtyři mladí Mostečané, studentky zdravotnické školy a deváťák, prokázali odvážné a pohotové jednání při poskytování první pomoci zraněné seniorce po dopravní nehodě a také zkolabované ženě, čímž ukázali, že hrdinství nezná věk ani uniformu, pouze odvahu a ochotu pomáhat. #Hrdinové #PrvníPomoc #Odvaha #dobrezpravy

Po děsivé srážce letadla Air Canada Express s hasičským vozem na newyorském letišti LaGuardia se pětatřicetiletá zdravotní sestra Rebecca Liquoriová chladnokrevně postarala o zraněné pasažéry a pomohla evakuovat letadlo, čímž prokázala hrdinství v krizové situaci. #NouzovéSituace #Hrdinové #ZdravotníSestřička

Komunisti jí říkali „pyskatá kráska“. K smrti ji nenáviděli. Představovala totiž všechno, co oni nebyli a co se snažili zničit: noblesu, vzdělání a naprostou, nezlomnou vnitřní svobodu. Dagmar Šimková strávila v pekle komunistických kriminálů 14 let. Nezlomili ji. Tohle je její příběh. 👇 Narodila se v květnu 1929 do rodiny píseckého bankéře. Její dětství jako z pohádky tvrdě utnul únor 1948. Většina lidí tehdy sklopila hlavu a snažila se přežít. Dagmar ale ne. S partou kamarádů tiskla a po nocích roznášela letáky, které si dělaly drsnou legraci z Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Když pak navíc u sebe doma schovala dva kluky, kteří zběhli z vojny a snažili se dostat přes hranice na Západ, spadla klec. V roce 1952 si pro ni přišla Státní bezpečnost. Odplata režimu za tuhle mladickou revoltu byla absolutní a zničující. Třiadvacetiletá Dagmar dostala 15 let natvrdo. Její matka Marta vyfasovala 11 let – v podstatě jen za to, že o dceřiných aktivitách věděla a neudala ji. Rodinnou vilu v Písku a veškerý majetek stát obratem ukradl. Rodina třídního nepřítele měla být vymazána. Následovalo peklo, které si dnes málokdo umí představit. Dagmar prošla těmi nejhoršími ženskými lágry. V jihoslovenských Želiezovcích, kterým se tehdy přezdívalo „slovenská Sibiř“, dřela na polích při melioracích, po kolena v ledové vodě a bahně. Bachařky – často primitivní a agresivní ženy – si na inteligentní a krásné dívce s gustem léčily mindráky. Ponižovaly ji, zakazovaly jí číst i psát, posílaly ji do korekce. Ona ale zvolila nečekanou zbraň: estetiku a hrdost. I v těch nejnuznějších podmínkách se snažila udržet si lidskou důstojnost a ženskost. Upravovala si vězeňský mundúr, chodila vzpřímeně. Odmítala se před totalitní šedí hrbit. Jeden z nejkrutějších momentů přišel v roce 1955 v pardubické věznici. Tam na chodbě náhodou potkala svou matku, se kterou se neviděla tři roky. Byla strádáním tak zubožená, že ji Dagmar zprvu vůbec nepoznala. Matku nakonec propustili na amnestii v roce 1960 a ta pak zvenčí zoufale bojovala za svou dceru. Dagmar si ale musela odsedět celých 14 let. Vyšla až v roce 1966, ve svých 37 letech. Své nejlepší roky nechala za mřížemi. Ani to ji ale neumlčelo. Během pražského jara 1968 pomáhala v Písku zakládat sdružení politických vězňů K 231. Její dům se stal centrem svobodného myšlení. Když pak v srpnu přijely ruské tanky, měla jasno. Věděla, že jako „nepolepšitelná“ by šla sedět znovu. Se starou matkou se jim podařilo v zářijovém chaosu doslova na poslední chvíli utéct přes Vídeň až do australského Perthu. Začít znovu na druhém konci světa, bez majetku a s obrovským traumatem? Dagmar to zvládla neskutečně. Oporou jim byla její sestra Marta, která již v Austrálii mnoho let žila. V Austrálii vystudovala dvě vysoké školy (dějiny umění a sociální práci). Dělala terapeutku ve věznici, protože komu jinému by vězni věřili víc než jí. A protože byla neuvěřitelně činorodá, občas si přivydělávala jako modelka, a dokonce dělala filmovou kaskadérku. A hlavně: napsala knihu Byly jsme tam taky. Není to jen vzpomínkový deníček. Je to syrová, tvrdá a literárně naprosto brilantní zpráva o tom, jak totalita ničí lidské duše. To, jak přesně dokázala Dagmar Šimková podstatu komunistického lágru rozebrat, ukazuje následující citát. Neztěžuje si v něm jen na hlad nebo zimu, ale přináší mrazivou analýzu samotného zla: „Byly jsme postaveny tváří v tvář něčemu novému, dosud neznámému. Bylo to promyšlené, vědecké spiknutí proti tomu, co člověka odlišuje od ostatních tvorů. Nešlo totiž ani tolik o náš fyzický zmar jako o rozšlapání mozku člověka, jeho mysli, přes kterou se tunovým cvalem slonů řítila lež, teror a propaganda. Šlo o to, vyrvat z hrudi člověka srdce, přinutit jeho duši k otrocké prostraci a zdupat ji a pošlapat jako rohož u dveří. Zničit vědomí lidského JÁ, aby přestalo existovat. Když člověk ztratí vědomí sebe, jeho tělo není nebezpečné.“ Dagmar Šimková zemřela v Austrálii v klidu a míru 24. února 1995. Domů se už nikdy natrvalo nevrátila, i když se pádu režimu dožila. Totalita ji připravila o domov, o majetek i o mládí. Svou vnitřní svobodu a vědomí vlastního „JÁ“ si ale vzít nikdy nenechala. #DagmarSimkova #Historie #Komunismus #PametNaroda #ProtikomunistickyOdboj #Hrdinove #BylyJsmeTamTaky #Československo -