Search

🥹Skrivnost našega srečnega družinskega dopusta je čudovito preprosta. Izogibaj se ljudem. Dve poletji zapored bežimo na sever in letos nam je sever končno zmanjkal. Lofoti. Nasilno lepi in veličastno prazni. Medtem ko se pol Evrope duši v prepotenem, s soncem ožganem peklu sredozemskega množičnega turizma in se z vplivneži prereka za vsak kvadratni centimeter razgleda, smo mi tu zgoraj. Živi. In sami. Norvežani so tiho zgradili tisto, kar drugi le tiskajo v brošurah. Brezhibno uporabniško izkušnjo divjine. Vse enostavno deluje. Šotor postaviš na robu sveta, tišina te pogoltne, nihče pa te ne prosi, da mu daš všeček. Tako tiho je, da slišiš lastne misli. Kar je, iskreno, edina slaba stran. Ta posnetek je le tisto, kar smo doživeli do zdaj. Pred nami je še kakih deset dni počasnega vračanja proti jugu, nazaj v civilizacijo. Brez naglice. Sever se ne zapušča kar tako. #Norway #FamilyTravel #NatureEscape

Ich habe heute eine Burg besichtigt. Sehr interessante Führung. Dort hingen in einem restaurierten Raum Portraits von Kindern aus Adelsgeschlechtern – man konnte in den Gesichtern sehen, dass die Stammbäume kreisförmig verliefen, man heiratete innerhalb der Familie. Die Herrschaft des Adels war das Gegenteil von Meritokratie, nämlich Kakistokratie. Die Parteien sind die Adelsgeschlechter von heute, sie führen die konsequente Negativauslese und folglich Degeneration auf nichtbiologischer Ebene fort und produzieren in großer Anzahl leistungsaverse Phänomene wie die politischen Personenmarken Esken, Bas, Klingbeil, Hagel, Merz, Günther, Banaszak, Brantner, Baerbock, Dürr, Buschmann, Strack-Zimmermann, Schwerdtner, Pantisano oder Reichinnek. Wir werden zwangsläufig von den schlechtesten beherrscht, wie im Feudalismus so auch in der Parteienherrschaft. #Adel #Politik #Gesellschaft

A family in the village of Yerrampalem, Kakinada district, fell seriously ill after consuming a dish made from potentially toxic dhotara (Datura stramonium) leaves, believing a social media video that promoted it as healthy, highlighting the dangers of relying on unverified information from such sources. #HealthSafety #SocialMediaAwareness #ToxicPlants #IN

Bývalý izraelský zpravodajský důstojník: Íránské poznámky: Krátký příběh o centrifugách a strachu Dnešní hlubší ponor bude trochu jiný. Bude to krátký příběh. Před mnoha lety se v jednom podzemním íránském jaderném zařízení začaly bez zjevné příčiny rozpadat centrifugy. Počítače přestávaly fungovat. Řídicí systémy se vymykaly kontrole. Měřicí přístroje přitom vytrvale ukazovaly, že je všechno v naprostém pořádku. A Íránci si s tím nevěděli rady. Byli jsme přesvědčeni, že příčinu odhalí téměř okamžitě. Nešlo přece o žádné amatéry. Byli to seriózní inženýři, absolventi nejlepších univerzit v zemi, elita perského technického vzdělání. Člověk by čekal, že spustí důkladné vyšetřování, povedou přesné záznamy a s pomocí vědecké metody problém izolují a odstraní. Tím spíš, že už o několik let dříve dokázali rozpoznat podobné poruchy, které do jejich obohacovacího zařízení zanesla cizí, neviditelná ruka. Schopnosti na to měli. O to větší bylo naše překvapení, když celé měsíce nedokázali určit, co sérii havárií způsobuje. Sami tomu říkali „velká selhání“. Centrifugy se čas od času roztočily, zpomalily — a pak se jednoduše rozpadly. Někdy běžely v režimech, které by si žádný inženýr v podobném systému nikdy netroufl nastavit. Jediné, co Íránci dělali, bylo, že zničené centrifugy co nejrychleji nahrazovali novými v naději, že si nikdo nevšimne, co se vlastně děje. Co se to tam odehrává? ptali jsme se sami sebe. Proč se nezastaví, neprošetří to jako normální lidé, nenajdou závadu a nepokračují v rozšiřování zařízení podle původních plánů? Bylo to za prezidentství Ahmadínežáda. Brzy se ukázalo, že vědecké i technologické vedení se jednoduše bálo oznámit prezidentovi i nejvyššímu vůdci, že věci nejdou podle plánu. Ahmadínežád v roce 2007 vyhlásil 9. duben státním svátkem — „Dnem jaderné energie“ — a oblíbil si návštěvy zařízení, kde pózoval fotografům v bílém laboratorním plášti. Strach postupně prosakoval celým systémem. Došlo to tak daleko, že i směnová hlášení v zařízení přestala popisovat skutečný stav. Kdokoli nahlásil poruchu, byl za ni okamžitě označen za odpovědného. Jednou jsme to slyšeli přímo od inženýra, který tam pracoval — neptej se jak, protože to neřeknu. Lidé byli podle něj tak vyděšení, že se raději vůbec nepřibližovali k počítačům. Když centrifuga havarovala a kamery ukázaly, že ses pohyboval poblíž, okamžitě ses stával hlavním podezřelým. Systém, který kdysi dokázal vést skutečné vědecké vyšetřování, se proměnil v mechanismus, jenž hlásil výhradně to, co chtělo vedení slyšet. Každý, kdo byl podezřelý z odporu vůči režimu — a takových nebylo málo — nebo dokonce, nedej bože, jen sympatizoval s reformisty, byl okamžitě považován za potenciálního zrádce. Zato loajalistům režimu se ledacos odpouštělo. Jak nám jednou řekl jiný inženýr o jednom z pracovníků zařízení: „Ten chlap je hodně zbožný, má vousy. Toho nikdo podezírat nebude. Nikdo se ho nedotkne.“ Vyšetřování a nezávislé kontrolní komise: pryč. Korupce a protekce: dovnitř. Írán se během let proměnil ze země, která si cenila technologické excelence a vědecké pravdy, v kakistokracii — systém, v němž se odborné výsledky posuzují podle toho, jak blízko stojíš režimu. A nezůstalo jen u jaderného programu nebo raketových projektů. Během posledních dvou desetiletí se Revoluční gardy, kdysi poměrně profesionální síla z dob íránsko-irácké války, proměnily v nabobtnalou a zkorumpovanou instituci, která hospodaří s obřími rozpočty a slouží především insiderům a jejich rodinám. Střední třída byla vydlabána zevnitř. Po celé zemi se rozšířily drogy a prostituce. Veřejné služby i školství viditelně upadaly. A kolabující ekonomika spolu s vědomím, že kariérní postup je možný jen skrze korupci, zároveň výrazně usnadnila nábor agentů ochotných režim zradit. Nejde přitom o to, že by stát nedokázal rozvíjet své vojenské technologie. Díky odhodlání a masivnímu odčerpávání zdrojů dosáhl Írán skutečného pokroku. Nahromadil dost štěpného materiálu pro 11 jaderných zbraní a vybudoval rozsáhlý vojensko-průmyslový komplex zaměřený na rakety a drony. To všechno ale mělo svou cenu. Na konci nultých let začala mohutná vlna emigrace střední třídy. Velké íránské komunity vyrostly v Torontu a Los Angeles, kterému Íránci s oblibou říkají „Tehrangeles“. Sen nejedné perské matky byl prostý: aby její syn odjel studovat techniku do zahraničí — a už se nevrátil. Pokles životní úrovně nepřišel ze dne na den. Byly to roky a desetiletí pomalého rozkladu. V uplynulém roce byl v Teheránu sotva jediný den s nepřerušenou dodávkou elektřiny. Země čelí těžké vodní krizi. Doslova: na některých místech z kohoutků neteče voda. Chybí plyn na vytápění domácností během mrazivé zimy a v létě, kdy teploty stoupají k 50 stupňům, přestává fungovat klimatizace. Íránský rijál se zcela propadl a každý, kdo není napojený na režim, se posouvá blíž a blíž k chudobě. Včera jsem viděl otázku, jak se mohlo stát, že země s takovým potenciálem skončila jako zaostalý a izolovaný stát. Odpověď? Právě takhle. Byly to roky postupného úpadku, během nichž lidé krok za krokem přestávali říkat pravdu a začali říkat jen to, co chtěl režim slyšet. Jakákoli podobnost s jinými zeměmi je odpovědností čtenáře. -