Search

Rodačka z Vodičkovy ulice, která přiměla Nobela platit za mír Kdo donutil „krále dynamitu“ Alfreda Nobela, aby ze svého pohádkového jmění financoval světový mír? A proč jméno rodačky z pražské Vodičkovy ulice, jež byla ve své době nejslavnější ženou planety, takřka vymazaly české učebnice dějepisu? Příběh Berty Kinské – ve světě proslulé pod jménem Bertha von Suttnerová – nezapadá do jednoduchých šablon. Není klasickou obětí takzvaného Matildina efektu, kdy by si její zásluhy přivlastnil manžel. Stala se první ženou, která získala Nobelovu cenu za mír, první ženou v historii řečnící na římském Kapitolu a autorkou nejoslnivějšího protiválečného bestselleru 19. století. Přesto v Česku, kde prožila dětství a získala základní vzdělání, zůstává téměř neznámou postavou. Už předloni jsem se o ní krátce zmínil, její životní osudy jsou však podstatně bohatší a myšlenkový odkaz je pro dnešní dobu mimořádně naléhavý (a většina z vás mě tehdy ještě nesledovala). Právě proto si zaslouží přední místo v mém seriálu o zapomenutých osobnostech. Pohrobek z Vodičkovy ulice a pád na společenské dno Dne 9. června 1843 se na rohu pražské Vodičkovy ulice a ulice V Jámě (v domě č. p. 697) narodila Berta Sophia Felicita hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova. Narodila se jako pohrobek – její otec, pětasedmdesátiletý polní podmaršál František Josef Kinský, zemřel ještě před jejím příchodem na svět. Matka Žofie Vilemína pocházela z rodu Körnerů (byla dcerou hejtmana jízdy), tedy z podstatně nižší šlechty, a navíc propadla těžké závislosti na hazardních hrách. Pro konzervativní aristokratickou rodinu Kinských byl tento sňatek těžko přijatelný. Po obrovských finančních ztrátách v kasinech a zpřetrhání vazeb se šlechtickým příbuzenstvem se matka s dcerou ocitly na okraji společnosti. Berta sice část dětství prožila v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, po vyčerpání peněz však obě musely odejít do Brna k dívčinu poručníkovi, otcovu příteli Ernstu Egonu Fürstenbergovi. V tamní bohaté knihovně se naplno projevil Bertin výjimečný intelekt: se zájmem studovala filozofii i historii a díky jazykovému nadání záhy brilantně ovládala pět řečí – češtinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu a italštinu. Zakázaná láska a osudový inzerát Alfreda Nobela Když rodinné jmění v roce 1873 kvůli matčině hráčské vášni definitivně vzalo za své, musela se třicetiletá hraběnka postavit na vlastní nohy. Přijala místo guvernantky ve Vídni v rodině velkoprůmyslníka Karla von Suttnera, kde jeho čtyři dcery vyučovala hudbě a jazykům. Zde se však přihodilo to, s čím nikdo nepočítal: Berta se vášnivě zamilovala do nejmladšího syna rodiny, barona Artura Gundaccara von Suttnera, který byl o sedm let mladší. Matka rodu byla vztahem nemajetné guvernantky se svým synem zděšena. Aby milence rozdělila, dala Bertě výpověď, současně jí však nabídla východisko z nouze. Ukázala jí novinový inzerát: zámožný, postarší švédský gentleman žijící v Paříži hledal zralou a jazykově vybavenou sekretářku a hospodyni. Tím mužem nebyl nikdo jiný než vynálezce dynamitu Alfred Nobel. Berta nabídku přijala a roku 1876 odcestovala do Francie. Mezi osamělým, melancholickým vynálezcem a bystrou, vzdělanou Češkou okamžitě přeskočila jiskra hlubokého porozumění. Nobel byl okouzlen. Jenže jejich pracovní poměr trval pouhé dva týdny. Švédský král si Nobela nečekaně povolal do vlasti a Bertu v Paříži mezitím zasypával zamilovaný Artur dopisy, v nichž ji na kolenou prosil o návrat. Berta poslechla hlas srdce, opustila Paříž a vrátila se do Vídně. Krátký pařížský pobyt nicméně položil základ celoživotního přátelství a korespondence, jež nakonec změnila světové dějiny. Exil na Kavkaze a krvavý křest ohněm Dne 12. června 1876 se Berta a Artur tajně vzali. Reakce rodiny Suttnerových byla nekompromisní: Artura vydědili a novomanželé zůstali zcela bez prostředků. Uprchli proto do Gruzie na pozvání Bertiny přítelkyně, kněžny Kateřiny Dadiani z Mingrelie. Na Kavkaze strávili v drsných podmínkách devět let. Živili se výukou jazyků, psaním článků pro vídeňské a berlínské listy pod pseudonymy (B. Oulot, Jemand) a překládáním gruzínské literatury – společně přeložili například národní epos Muž v tygří kůži. Zlomový okamžik jejího života přišel s rusko-tureckou válkou v roce 1877. Berta i Artur dobrovolně pomáhali ve vojenských lazaretech. Dívka z pražského paláce poprvé spatřila tvář války bez romantizujícího nánosu: amputace bez anestezie, hnijící rány, infekce a tisíce zmařených mladých životů položených za politické ambice mocnářů. Tento otřes z ní vychoval nesmiřitelnou pacifistku. Bestseller Odzbrojte! a morální apel na tvůrce dynamitu Po návratu do Rakouska a usmíření s rodinou roku 1885 se manželé usadili na dolnorakouském zámku Harmannsdorf. Berta své válečné trauma přetavila do literatury. V roce 1889 vydala stěžejní román Die Waffen nieder! (Odzbrojte! / Složte zbraně!). Kniha, v níž naturalisticky vylíčila utrpení vojáků i civilistů po bitvě u Hradce Králové z roku 1866, zapůsobila jako společenská rozbuška. Dílo bylo záhy přeloženo do 16 jazyků (do češtiny jej na podnět Vojty Náprstka převedla Vlasta Pittnerová již roku 1896). Dobová kritika význam románu srovnávala se společenským dopadem Chaloupky strýčka Toma. Sám Alfred Nobel jí v nadšeném listu z Paříže napsal: „Milá baronko, přítelkyně! Dočetl jsem právě Vaše mistrovské dílo… Překlad Vaší vynikající knihy by neměl chybět v žádné z existujících řečí, aby mohla být všude čtena a diskutována.“ Berta vytrvale využívala svůj morální kredit a v dopisech Nobela neúnavně konfrontovala s odpovědností za ničivé důsledky jeho vynálezů. Tento intelektuální apel vyvrcholil v dopise ze 7. ledna 1893, kdy Nobel poprvé naznačil záměr odkázat své jmění fondu, jenž bude odměňovat vědecké průlomy a současně vyzdvihne osobnost, která se nejvíce zaslouží o světový mír a bratrství mezi národy. „Právo místo moci“: Proč nebyla naivní pacifistkou Veřejnost si pacifismus nezřídka plete s naivitou či pasivní odevzdaností. Bertha von Suttnerová však nebyla hlasatelkou náboženského, absolutního nenásilí po vzoru Lva Nikolajeviče Tolstého. Byla čelnou představitelkou institucionálního neboli právního pacifismu. Její filozofie nestála na myšlence nechat se bezbranně masakrovat, nýbrž na principu Recht statt Macht (Právo místo moci) – tedy na nahrazení barbarského práva silnějšího funkční mezinárodní spravedlností. Když jí Tolstoj po přečtení románu psal a prosazoval ryze křesťanské odmítnutí zbraní na úrovni jednotlivce (neodporovat zlu násilím za žádných okolností), Suttnerová to odmítla jako neuskutečnitelnou utopii. Byla přesvědčena, že mír nelze vybudovat tím, že se slušní lidé dobrovolně vzdají obrany. Ve svých textech dokonce otevřeně formulovala myšlenku „mezinárodní policie“ – kolektivní ozbrojené síly, jež by zasáhla proti státu, který hrubě poruší mezinárodní právo a vojensky napadne sousední zemi. Ve svých pracích (například Strojový věk nebo Z dílny pacifismu) současně varovala před pastí takzvané „obranné války“. Připomínala, že prakticky každý agresor v dějinách označoval vlastní agresi za pouhou preventivní sebeobranu. Trvala proto na tom, že o viníkovi a oběti nesmějí rozhodovat štáby válčících stran, nýbrž nezávislý mezinárodní arbitrážní tribunál. Pokud bychom její optikou nahlíželi na současnou agresi proti Ukrajině, Bertha von Suttnerová by rozhodně nevolala po kapitulaci napadeného. Mír bez spravedlnosti pro ni nebyl mírem, ale pouhým diktátem síly. Ruskou federaci by bez váhání označila za barbarského agresora, ostře by kritizovala mezinárodní instituce za váhavost při vymáhání práva a apelovala by na globální společenství, aby vyvinulo takový právní, ekonomický a bezpečnostní tlak, který okupanty donutí ustoupit a nahradit veškeré válečné škody. Globální ikona s českými vazbami Suttnerová nezůstala jen u teoretických úvah. Založila Rakouskou mírovou společnost, vystupovala proti vlně dobového antisemitismu a v roce 1891 jako vůbec první žena promluvila na mezinárodním mírovém kongresu na římském Kapitolu. Její neúnavná diplomatická práce přispěla k založení Stálého rozhodčího soudu v Haagu (1899). V roce 1904 absolvovala triumfální přednáškové turné po Spojených státech, kde vystupovala až třikrát denně a v Bílém domě ji k soukromému rozhovoru přijal prezident Theodore Roosevelt. Čilé kontakty udržovala i s českým prostředím. Za svého spojence považovala Tomáše Garrigua Masaryka, setkávala se s básníky Jaroslavem Vrchlickým či Svatoplukem Čechem a v roce 1895 přednášela v pražském Tiskovém klubu Concordia, kde se snažila mírovou myšlenkou otupit vyhrocený česko-německý nacionální spor. Vyvrcholení jejího úsilí přišlo v roce 1905, kdy se stala historicky první ženskou laureátkou Nobelovy ceny za mír. Ocenění, která by bez ní vůbec nevzniklo. Mrazivá tečka a české zapomnění Bertha von Suttnerová podlehla rakovině žaludku 21. června 1914 ve Vídni ve věku jednasedmdesáti let. Její odchod provázelo mrazivé symbolické načasování: zemřela přesně pět týdnů před vypuknutím první světové války – globálního krveprolití, před nímž po celý dospělý život marně varovala. Proč o této výjimečné osobnosti v Česku téměř nikdo neví? Stala se obětí nacionálního a ideologického filtru. Pro meziválečné Československo byla příliš německá a málo lidová. Pro následný komunistický režim byl zase její šlechtický původ a striktně právní pojetí pacifismu zcela nepoužitelné – nepasovala do schémat o třídním boji a budovatelském hrdinství. Zatímco v Rakousku zdobí její portrét dvoueurovou minci (a v minulosti tisícišilinkovou bankovku) a ve Skandinávii o ní vycházejí zástupy knih, v České republice ji připomíná pouze nenápadná pamětní deska v průjezdu paláce Kinských na Staroměstském náměstí a jedna zapadlá ulička v pražských Vokovicích. Její životní příběh názorně ukazuje, jak snadno dokáže nacionální a politická selekce vytěsnit z paměti osobnost, která svými vizemi předběhla dobu o celé století. Neučíme se v dějepise až příliš o vůdcích a vojevůdcích, kteří války rozpoutávali a vedli, a nezapomínáme na ty, kdo se jim ze všech sil snažili zabránit? Napište mi, co si myslíte a co říkáte na její postoje. A neměli bychom si ji v Čechách mnohem více připomínat? Toto je 3. díl mého seriálu o zapomenutých vědkyních, píšu jej proto, aby mé dcery a další dívky měly pozitivní vzory. Jestli vás tyto příběhy zajímají a myslíte, že by je měli znát i ostatní, nezapomeňte dát sledovat @tkapler a pomozte je sdílet a šířit. Díky moc. #BerthaVonSuttner #NobelovaCenaZaMír #Historie

Jeg har kørt med selvkørende FSD i nogle måneder nu. Eller min bil har retteligt kørt mig, i nogle måneder nu. Fra min første tur ved Folkemødet, til at det kort efter blev sluppet løs til private biler, så har jeg kørt flere tusind kilometer. Jeg tror ikke helt folk forstår det som sker. Transport er ved at forandre sig meget. Det er ekstremt tæt på fuldautomatisk. Med undtagelse af at køre ind i min indkørsel (hvor den vil parkere på villavejen), så kommer den uden jeg rører den fra A til B idag. Det er ikke en fartpilot. Eller en lane-assist. Den kører bilen. Selv. Der er lige om lidt ingen grund til at jeg overhovedet befinder mig i bilen. Hvis jeg måtte, så kunne jeg taste en adresse ind og sende bilen afsted selv. 9 ud af 10 ture allerede idag bruger bilen mig slet ikke. Et menneskes intervention i kørslen er formentlig allerede nu mindre sikkert, end FSDs reaktion, på en given hændelse. Har én selvkørende bil lært at komme ind i min indkørsel, så er den viden hos alle selvkørende biler. Måske køre uden chauffør, hjem fra at sætte mig af i lufthavnen for at spare parkering, eller for at køre børnene i skole, eller hente noget. Skal oldemor til øjenlægen i arbejdstiden? Send bilen efter hende. Den er god nok til at køre helt selv. Det er ikke science fiction. Det er ikke teknik og software som stopper os i at kunne, det er pt. kun regler og regulativer. Det er klart at vi skal være sikre på at den er mere sikker henover alle situationer end et menneske, før det slippes fri, men det er tæt på. Den kører langt mere smooth, opmærksomt og forudseende end et menneske kan. Det er mere at klare myndighedernes bevisbyrde end et software leap, som skal til nu. Når bilerne endda kan kommunikere sammen inden længe, og andelen af menneskelige chaufføre på vejene falder, så øges sikkerheden yderligere. Hvis de taler sammen, så kan de i teorien køre med højere tæthed i højere fart. Reaktionstiden for at bremse er ikke biologiske nervebaner uden advarsel, men lysets hastighed og lidt compute, som får en advarsel fra den forankørende først. Game changer for spørgsmålet om trængsel. 3x så mange biler dobbelt så hurtigt fremme? Mindre luftmodstand og derved mindre elforbrug? Det betyder farvel til diskussioner om p-pladser. Bilen sætter dig af og kører hvorhen den behøver. Måske delebiler overtager det hele. Så flåden af biler konstant kører. Måske samkørsel al'a mindre busser som dynamisk ruteoptimerer. Flere grønne arealer og det hele er støjsvage elbiler. Vejene skal også opdateres med tiden, så skilte, bump, og sving osv. er optimeret efter en anden slags chaufførs opmærksomhed. Det vil yderligere forbedre transport. Det betyder også at togtrafik er en deadend. En tons tung ting, som kun kan køre lige ud, og som ikke starter hvor du er, og ikke stopper hvor du skal hen. Glem det. Bør man lave analyser af at omdanne banenettet til turboveje til selvkørende biler? Det ændrer også totalt hvad en bil skal gøre for dig. Den bliver en slags "tredje sted", mere lounget, måske med sengeplads, mere komfortabel, designet efter socialt samvær, arbejde og opbevaring. Jeg tror også det gør noget ved roadrage og trafikstress. Hvis nogen dytter, så er det af en computer. Du kan heller ikke rigtig være sur på en forankørende, hvis du ved det er en computer og ikke en "idiot" bag rettet. Jeg er sikker på at fejl og ulykker vil ske. Men jeg er også sikker på at de vil være færre og mindre, end vi ser idag med mennesker bag rattet. Endda med en potentielt stejl læringskurve. Jeg tror vi kommer til at kigge tilbage på mennesker bag rattet som noget farligt. De mange som stadig kører selv og ikke har prøvet det endnu, tænker sikkert jeg er virkelighedsfjern efter at have læst det her. Men nej. Vi står midt i det. "The future is already here, it's just not evenly distributed" Tingene bliver anderledes og de bliver bedre, meget hurtigt. Det skal man politisk selvfølgelig indstille beslutninger efter nu. #SelvkørendeBiler #FremtidensTransport #Teknologi

In the Municipal House in Prague, a rare purple One-Cent Magenta postage stamp from British Guiana is on display, whose value exceeds 250 million crowns, and which is once again presented to the public after nearly fifty years at the exhibition Treasures of World Philately III. (translated)

Viděno punkem. Ivan Král, skromný a přitom ve světě nejznámější čs. rocker. Pracoval u Yoko a Johna, rok hrál s Blondie, pět let s Patti Smith a dva roky s Iggy Popem (do roku 1982). Pak se jeho hudební stopa vytrácí (občas hraje, živí se jako řidič i tesař), aby se zjevil v kolébce grunge v Seattle a otevřel si v dubnu 1991 kiosek s lívanci a palačinkami. Nikdy mi to nedalo klidu: mohl se Ivan Král znát s hochy od Pearl Jam, Nirvany, Alice in Chains nebo Soundgarden? Vždyť Patti Smith byla ctěna těmito rozervanci jako jejich culture zdroj a ikona. V Králově životopisu jsem nic moc nenašel. Dokud jsem nenarazil na dva kratší texty v Seattle Times z roku 1992. První je z rubriky Food Folks: precizně určuje místo kiosku (pouze 10m2..) s poetickým názvem Crepes de Marie v tržnici Pike Place Market. Ivan Král se u pánve střídá s dalším krajanem, basákem Zbyňkem Pavlíčkem (oba hrají později v triu Native). Recept na těsto získali v Paříži, v repertoáru mají deset druhů crepes včetně špenátové s mozzarellou. Oba kuchtíci rozpálili plotnu v dubnu 1991. A co je zajímavé: z kiosku je to do tří zásadních klubů s grunge nářezem od 100 do 1600 metrů. Showbox: zde perlili Pearle Jam, Soungarden a Mudhoney. Crocodile: Nirvana a ti další. Central Sallon: inkubátor grunge včetně Alice in Chains a všech výše jmenovaných. Na tržnici pracuje spousta muzikantů a také sem chodí na návštěvu, upřesňuje Král. A taky se Ivana ptají.. hele, a jaké to bylo? Ve druhém textu ze Seattle Times odpovídá Král na zásadní otázku: co sakra rocker s takovou biografií dělá u pánve na trhu?! Ivanova odpověď: každá kapela by měla mít day job a stát lidem tváří tvář, nejen za mikrofonem. Bylo by magické, kdyby si Eddie Vedder u Ivana objednal crepes s krevetkami a mohli prohodit pár slov. Dokázat to ale nemohu. I když Pearl Jam hrávali Ivanovu Dancing Barefoot ze setlistu Patti Smith. V roce 1994 Ivan Král zasáhl zásadně do hudebního života už v Praze. Ale to už je jiný příběh. Miluju palačinky. The End. #punk #rock #grunge

Aktuálně zasahujeme u dopravní nehody autobusu, ve kterém vlivem prudkého brzdění popadalo několik cestujících. Někteří z nich jsou zraněni. Nehoda se stala ve Vídeňské ulici u křižovatky s ulicí U krčského nádraží v Praze 4. Vídeňská ulice je ve směru do centra uzavřená. https://t.co/h08OmIE9dm #dopravanepohod #nehoda #Praha

Hilary Hahn, the internationally acclaimed violinist and three-time Grammy winner, is returning to the stage after surgery, where on September 12 she will perform at the Dvořák Prague Festival with the Vienna Philharmonic, focusing on diversity and inclusion in the repertoire while also sharing her artistic experiences as a lecturer at Juilliard School. (translated)

In her speech at Vienna's Judenplatz, Anne Applebaum emphasizes that Europeans have the opportunity to choose the immense success of the European Union and collective peaceful cooperation, instead of returning to brutality and military dependence on powers like Russia and the USA. (translated)

Zatímco jste spali, my jsme Prahou protáhli ruský invazní tank T-55. Bude k vidění zítra na Výstavišti na festivalu NeverMore. Doražte za námi. Speciální vysílání se @SvetlanaWit a @JindrichSidlo2 začíná v 10:00. Bude k vidění mnoho hostů a třeba taky česká střela Narhwal⬇️ https://t.co/Pj1ktMD59b #Praha #festival #vojenskatechnika

High blood sugar levels can manifest with various symptoms, such as persistent thirst, hunger, blurred vision, fatigue, recurrent urinary tract infections, dark skin patches, and other issues that people often overlook, which can lead to type 2 diabetes. Therefore, it is important to consult these symptoms with a doctor in a timely manner and maintain a healthy lifestyle. (translated)

Melanie Gradiková filed a lawsuit against the Vienna city hall for discrimination, because women have to pay for access to public restrooms while men have free access to urinals, which could have far-reaching implications for public restroom regulations throughout Austria. (translated)

Ze 30 největších skladů Wildberries už lehlo popelem 14. To je skoro polovina. Rusové tam nakupovali spoustu věcí. Mimo jiné také třeba helmy, neprůstřelné vesty nebo noční vidění a to ti z nich kteří šli do války, ať už dobrovolně nebo na "povolávací rozkaz". https://t.co/jji8DATw3W #Wildberries #Rusko #Válka

As part of the fight against juvenile crime in some areas of Vienna, additional reinforcements in the form of 48 police officers from various federal states have been sent to the city at the request of local authorities, who will be deployed to support checks and interventions, especially during nighttime hours, due to the increasing number of crimes among youth. (translated)