Search

Když v laboratoři omylem ukápla na plátěnou tenisku kapka chemické směsi, nešla smýt vodou, olejem ani rozpouštědlem. Z nešťastné nehody se nakonec zrodila nejslavnější impregnace světa. Radost z toho ale nemáme. Tento díl seriálu #ZenyVeVede jsem vybral s ohledem na včerejší narozeniny protagonistky. Je zajímavý a aktuální ale i důsledky jejího objevu. Patsy Shermanová (za svobodna O’Connellová) se narodila 15. září 1930 v Minneapolis. Na střední škole jí dívčí test studijních předpokladů přisoudil jedinou ideální dráhu: hospodyni. Požádala proto o chlapeckou verzi testu. Ta jí předpověděla kariéru zubařky nebo vědkyně. Vydala se studovat chemii a matematiku na Gustavus Adolphus College (@gustavus) ve městě St. Peter. V roce 1952 tam úspěšně promovala jako první žena, která získala bakalářský titul v obou oborech současně. Firma 3M (@3M) ji téhož roku přijala do laboratoře fluorové chemie. Smlouva byla jen dočasná. Ženy v laboratořích se tehdy vnímaly jako přechodná pracovní síla: vdají se, založí rodinu a odejdou. Chemičky byly jasnou výjimkou – v amerických laboratořích jich pracovalo zhruba šest procent a odnášely si v průměru jen 60 % mužského platu. Patsy se v srpnu 1953 vdala za Huberta Shermana a narodily se jim dvě dcery. Z firmy 3M však neodešla – zůstala v ní čtyřicet let. Úkol zněl téměř vojensky. Nová paliva proudových letadel rozkládala pryžové hadice. Shermanová připravila fluorochemickou latexovou emulzi, která měla agresivnímu palivu odolat. Asistentka Joan Mullinová však při práci upustila skleněnou láhev a kapky emulze dopadly na její bílé plátěné tenisky. Mýdlo, voda, alkohol ani organická rozpouštědla nepomohly. Plátno se však nezbarvilo ani nezhrublo – a v místech, kde směs zaschla, špína vůbec nechytala. Její šéf George Rathmann reagoval věcně: zasažené tenisky na základnu Wright-Patterson sice nepoletí, ale co kdyby se ta samá látka nanesla na tkaninu? Shermanová s ním vzorek namočila, usušila a podržela pod tekoucím kohoutkem. Voda od povrchu odskakovala téměř v pravém úhlu a stejně se zachovala i rozpouštědla. Fluorochemikálie totiž výrazně snižují povrchovou energii vlákna. Kapalina ho díky tomu nesmáčí, sbalí se do kuličky a sklouzne – olej i voda se chovají přesně tak, jako by tkaninu pokrývalo kachní peří. Látka, která měla původně chránit palivovou hadici, tak mohla chránit kabáty, koberce i čalounění. Jejím spolupracovníkem a mentorem se stal Samuel Smith. Tři roky společně ladili recepturu i výrobní náklady. První produkt se dostal na pulty v roce 1956 jako ochrana vlny. Shermanová později vzpomínala, že první zkoušky v textilkách dopadly „naprosto katastrofálně“, protože směs držela výhradně na vlně. Trvalo další léta, než zvládli úpravu bavlny, syntetiky, koberců, autočalounění či tkanin s trvalou úpravou, z nichž se mastná skvrna uvolnila až po praní. Produktová řada Scotchgard nakonec čítala kolem čtyřiceti položek a firmě v nejlepších letech vynášela přes 300 milionů dolarů ročně – v dnešním kurzu zhruba 6,3 miliardy korun. Když se v padesátých letech zkoušela odolnost tkanin přímo v provozu textilky, Shermanová musela čekat venku. Do výrobních hal ženy nesměly, a tak jí výsledky musel vynášet kolega. Patent US 3 574 791 na blokové a roubované kopolymery s polárními a fluoroalifatickými skupinami získala se Smithem 13. dubna 1971. Společně drželi třináct patentů, celkově je její jméno podepsáno pod šestnácti. Jeden z nich se týkal i optických zjasňovačů, díky nimž mohly prací prášky slibovat prádlo „bělostnější než bílé“. V roce 1974 přijala firma 3M Shermanovou jako první ženu do své Carlton Society, interní síně slávy vědců společnosti. V roce 1989 byla jako první žena uvedena do Minnesotské síně vynálezců a v roce 2001 do Národní síně vynálezců. V osmdesátých letech vedla firemní technické vzdělávání a nakonec řídila celý útvar technického rozvoje. Do důchodu odešla v roce 1992. Dcery se vydaly v jejích šlépějích: starší vystudovala chemii a pracovala v 3M, mladší se stala bioložkou. Skupina chemických sloučenin, ze které Scotchgard vyrostl, však měla i druhý život, který už Shermanová neovlivnila. Původní receptury stavěly na perfluoroktansulfonátu (PFOS). Tato látka se v přírodě téměř nerozkládá, hromadí se ve vodě i v krvi a patří mezi takzvané „věčné chemikálie“. Americká agentura EPA začala rizikovost PFOS prověřovat na konci devadesátých let. Společnost 3M ohlásila v roce 2000 útlum výroby a od roku 2003 Scotchgard přešel na látky s kratším (a tedy bezpečnějším) uhlíkovým řetězcem. Minnesotský spor o znečištěnou pitnou vodu skončil v roce 2018 vyrovnáním ve výši 850 milionů dolarů (přibližně 18 miliard korun). Patsy se toho nedožila, zemřela o 10 let dříve na následky cévní mozkové příhody. Výrobu celé nadřazené skupiny látek PFAS (Per- a polyfluorované alkylové látky) 3M definitivně ukončila na konci roku 2025. Značka Scotchgard ale žije dál – jako impregnace na obuv, čalounění či antimlžná úprava brýlí. Problémem všech PFAS jsou jejich závažná rizika zdravotních komplikací (onkologická onemocnění, hormonální a imunitní poruchy, metabolické a reprodukční poruchy). Což rozhodně nechcete u látek které v prostředí i tělech živočichů přetrvávají stovky let a neumíme je ani spolehlivě a levně filtrovat. V Česku se jejich koncentrace plošně měří v povrchových vodách; v kohoutkové vodě je studie zatím nacházejí jen v minimálním množství. Tento stín však nesnižuje hodnotu jejího objevu. Ukazuje spíše odvrácenou tvář chemie, která v roce 1953 nedovolila skvrně zmizet z tenisky. Shermanová ji nevyhodila – viděla v ní unikátní vlastnost a příležitost. Společnost z této vlastnosti vybudovala celé obchodní impérium. Svět si zapamatoval praktický sprej. Chemička, která jej vymyslela, zůstala v laboratorním plášti na firemní fotografii. Často říkala, že vynálezcem může být kdokoli, kdo neignoruje nehodu a zdánlivý neúspěch. Mladým dívkám vzkazovala, ať jdou odhodlaně za svým cílem, protože dokážou totéž co všichni ostatní. Sama to musela dokázat testu, který jí přisoudil jen péči o domácnost, pracovní smlouvě, jež počítala s jejím brzkým odchodem, i vrátnici v textilce, přes kterou ji nepustili k vlastnímu experimentu. P.S.: Každý den sem dávám příběh o opomíjené vědkyni. Pomozte sérii #ZenyVeVede šířit – like, komentář, sdílení a follow @tkapler, ať vám neuteče další díl. Slyšeli jste už o PFAS a jejich rizicích? #Chemie #Vynálezkyně #ŽenyVeVede

Tati, jdu ven. S kým? S Jelisejem. Kam a kdy se vrátíš? Do parku na hřiště. Ok. Telefon v 18:58: Tati, prosím prosím prosííííím. Ještě 30 min. Ok, 19:30 poslední slovo Telefon 19:30: Prosííííííííím 19:45 19:40 a dále nevyjednávám ... Telefon 19:41: Tati problém, naposledy jsem kopnul do míče a zůstal na stromě. Sundaváme ho tím druhým míčem 🙄 ok ale dělej. Večeře na stole. Telefon 19:58: Tati další problém, zůstal tam i ten druhý. 😏 ... grr ... počkejte tam, jdu Tak jdu, beru instinktivně koště. Přijdu na místo v parku (všude milion lidí) a tam na tom stoletém dubu, ve výšce nějakých 4-5m, na větvi 2 fotbalové míče. 👀 Tak střílím koštětem, celkem velké publikum, a po chvilce sletí první. Ok. Posilněn úspěchy střílím dál ... 20x ... 50x ... 100x a nic. Samé těsně mimo ... celej spocenej už. Vedle se chechtající arabky s dětma, jedno mi podá klíče ... můj kluk v napětí ... jeho kámoš vysvětluje ukrajinsky mámě aktuální situaci (mimochodem dost to přidá na dramatičnosti scény). Rozhlížím se a pravím: posledních 10 pokusů a jdeme. Míč nemíč. ... ... a nic. Končím. Finíto. Zítra budeme pokračovat. Říkám mu: dnes není ta správná konstelace ... synu, hvězdy nejsou nakloněny. Je čas převzít kontrolu nad emocemi )) ... no přijde ke mě jedna arabka a říká. Vystřel z téhle strany. Říkám jí, jj ... zkusím ... je to ale jedno. Obě strany jsou stejné. Tady střílej 🙄 Dobře ... Střelím a trefím ten míč přesně doprostřed. Jasně ... Tvl to nevymyslíš. Arabky záchvaty smíchu ... tak jsem jí pogratuloval a šel )) #příhody #děti #park

Psal mi dnes známý, který cestoval do Ománu (viz screenshot níže). Přesně takto začínají ty příhody, kdy někoho odmítnou vpustit třeba do USA nebo ho přinejmenším pošlou na secondary inspection na „výslech“. Připomnělo mi to Čecháčky, které jsem bohužel potkal na imigračce na letišti v Marakéši, dylina neuměla anglicky a s křikem se tam rozčilovala, že jí pohraničník nerozumí :D Došel jsem k závěru, že my jako Češi máme jednu nehezkou vlastnost – většina z nás se neumí chovat a to nás dost odlišuje od Anglosasů (mám samozřejmě na mysli ty bílé, kolegové z Afriky a Asie jsou s výjimkou Jižní Koreje, Japonska a Singapuru ještě úplně jiná liga, co se týče nevychovanosti). My Češi jako slovanský národ jsme zvyklí řešit vše napřímo, od srdíčka, někdy s verbální agresivitou, což ale vlastně nikde nefunguje, dokonce ani na našem území. Člověk tím nic nezíská kromě falešného pocitu vítězství v „konfliktu“. Protože celý život hodně cestuju, tak jsem se naučil ten anglosaský model jednání, při cestování je to samozřejmost, už proto, že jsem v zahraničí host, funguje to bezvadně, ale ne vždy tomu tak bylo. Mám krásný příklad. V roce 2022 jsme byli s facility managerem na výletě v USA. Zarezervovali jsme si oba pokoj (každý svůj) v hotelu v Queens, NYC přes Booking, který vždy uvádí konečnou cenu, resp. explicitně zmíní položky, které v ceně nejsou (např. městské taxy). Já v poznámce u rezervace uvedl, že bych rád poprosil o tichý pokoj, ideálně s výhledem. V noci jsme přijeli z letiště na hotel a začal indický Apu takovým tím jejich pasivně-agresivním stylem zkoušet naúčtovat $5 denně za tzv. resort fee (taková americká mrdkovina, hodně používají na Floridě a ve Vegas, a je to jakože za možnost využívat posilovnu, bazén...). V našem hotelu ale nebyla ani posilovna, ani bazén, kromě pokojů a malinkého lobby prostě nic. Tak jsem se ho (ještě v klidu) ptal, za co ten resort fee je. A on přidrzle, že za mikrovlnku na pokoji. Tak mu říkám, ať si mikrovlnku odnese, že ji nepotřebuju a nebudu to platit, protože pokoj jsem zarezervoval dříve, než ten resort fee zavedli (prý to byla novinka a rezervaci jsem měl několik měsíců). Čávo zase něco mlel, to už mi bouchly saze a začal jsem na něj řvát, že je scammer 🤣 To ho dost nasralo, nakonec jsem musel ten resort fee zaplatit (šlo asi o $60), jinak by mě neubytoval a k tomu mi dal špinavej pokoj v prvním patře do ulice přímo nad vstup do hotelu. Facility manager dostal pokoj v 9. patře s krásným výhledem :D Další den jsem to řešil na recepci s kolegyní od Apu, ta uznala, že jsem v právu a lováky mi vrátila, šajze cimra mi ale zůstala. No a letos jsem byl opět v Queens v NYC, totožný scénář – měl jsem pokoj zarezervovaný snad půl roku dopředu za super peníze. Přijel jsem na hotel, na recepci Apu, udělal jsem check-in, ptám se během check-inu, jestli je pokoj tichý, Apu že jasně. Pokoj opět nad vchodem do hotelu, do rušné ulice, naproti vjezd na parkoviště. Tentokrát, poučen po minulém nezdaru, jsem zašel v klidu zpět na recepci a velmi klidně, slušně, tzv. „na Anglosasa“ jsem mu vysvětloval, že pokoj úplně tichý není, že rezervaci mám půl roku, tak by na ní mohl být brán zřetel a jestli by s tím nešlo něco udělat, že budu v hotelu 7 dní a že by mi to dost pomohlo. Čárymáryfuk, najednou se objevil pokoj ve 4. patře, orientovaný na druhou, klidnou stranu a jako bonus hezký výhled na Manhattan. Takže buďte v zahraničí slušní a klidní, vyplatí se to. Slušní (nerovná se vulgární, za to už je pokutička) nemusíte být na české policajty a měšťáky a na slovenské celníky. Proč? Protože se to nevyplatí, slušnost se v těchto případech často obrátí proti vám... #Cestování #Imigrace #Slušnost

Jak jsem vyrůstal na cigánském sídlišti v Děčíně Boleticích? 🙂 Rok 1995 a jdu do první třídy touhle spálenou krajinou. Na Severu to bylo vždycky trochu ostré, zvlášť tady na cigánském sídláku. Ulice Čsl. Partyzánů, moje hřiště, městská betonová džungle, ve které o zážitky nebyla nouze. Můj oblíbený je třeba ten, jak nám někdo zazvonil na dveře, a když jsme otevřeli, měli jsme na rohožce obří lidské hovno posypané kokosem. Dodnes to říkám jako skvělou historku u piva, protože je to vlastně skvěle kreativní. 😀 Vždycky se tu prostě něco dělo. Třeba jsem dostal do čuni, když jsem šel s košem, ten mi pak Romale ukradli a bobovali na něm za barákem. Jindy mi zas počůrali psa nebo ukradli noty a flétnu cestou do hudebky. Dole u sklepů pravidelně čuchaly malé děti toluen a vchodové prosklené dveře ve vchodu byly tak často rozbité, že jsme nemuseli otevírat klíčem a procházeli rovnou rámem. No a když se to náhodou zasklilo, tak tím sklem někdo vždycky omylem prošel, protože jak bylo čisté, tak na to člověk nebyl zvyklý a nevšiml si ho. Občas to tady bylo i drsnější, třeba když na ulici podřízli chlápka, jen aby mu z nohou ukradli nové adidasky. Nebo když vám někdo střílel prakem do okna a když jste schytali do hlavy odpadky, co někdo sypal z balkónu. Prostě staré dobré devadesátky v Sudetech. Ale byly tu i zábavné příhody, třeba když dal táta ze srandy kamarádovi na starého Forda cedulku "VĚNOVÁNO DĚTEM" a druhý den už bylo celé auto rozebráno do takové míry, že z něj byla jen karosérie na špalkách. Akorát teda soused se moc nesmál. Každopádně tohle vůbec není žádný stesk, jen jsem chtěl říct, že já ta města mám opravdu bytostně zažitá a prožíval jsem dětství dost intenzivně v tom světě nejspodnějších pater (i když fyzicky ve 12. patře paneláku). Naučilo mě to také vnímat věci víc plastičtěji a zemitěji. Černí kluci mi říkali gádžo a já jim more nebo cigáne, kdybych jim říkal Rome, tak mi možná tak dají do držky. Měl jsem mezi nimi i spoustu kamarádů, třeba kluka, jehož rodiče byli doktoři a byl to premiant třídy. U velké části z nich jsem ale viděl, že prostě jsou problémovější než majorita, ale i tak jsme většinou žili v míru a hráli si spolu. Vzpomínám na to, jak jsme prolézali různé betonové skruže, dávali na koleje hřebíky, abychom z nich měli nožíky, chodili lízt nahoru do kopce po stromech do třešňového sadu, jak jsem jezdil na skejtu za tátou na zahrádku pivnice a cestou mu kupoval Startky za papírovou dvacku ve večerce v kočárkárně, jak jsme lezli po žebřících do starých továren nebo hledali poklady v Labi. Bylo to dobrodružství a jsem rád, že jsem to všechno zažil (přežil). Vnímám ten svět pak pestřeji. Vím, jak žijou lidi v bídě a zmaru, ale také jak se z té bídy dá snahou vypracovat a bojovat s tím. 🙂 #dětství #vzpomínky #život

Studie ze skupiny Virginia Commonwealth University ukazuje, že mladí lidé pod 50 let, kteří trpí spánkovými poruchami, mají až čtyřikrát vyšší riziko vzniku cévní mozkové příhody, přičemž čím více symptomů mají, tím vyšší je jejich riziko. #Schlafstörungen #Schlaganfallrisiko #Gesundheit

Nový výzkum britských vědců z Královské univerzity v Londýně odhalil, že riziko vzniku cévní mozkové příhody je spojeno nejen s rychlým, ale také s velmi pomalým tepem, přičemž klidový tep v rozmezí 60 až 69 úderů za minutu je považován za nejbezpečnější. #srdečnízdraví #tepovátfrequence #cévnímrtvice #dobrezpravy

Nemocnice AGEL Ostrava-Vítkovice pořádá 13. května Den prevence cévní mozkové příhody, na kterém budou moci zájemci podstoupit bezplatná odborná vyšetření, jako měření krevního tlaku a ultrazvukové vyšetření přívodných mozkových tepen, aby zvýšili povědomí o příznacích mrtvice, která se netýká pouze seniorů a ročně má vážné důsledky včetně úmrtí tisíců lidí v ČR. #CévníMozkováPříhoda #Prevence #Zdraví

Nová studie finských vědců zjistila, že nepravidelné usínání a probouzení zvyšuje riziko srdeční příhody na dvojnásobek, přičemž klíčovým pro zdraví srdce je pravidelný spánek, zatímco lidé, kteří spí déle než osm hodin, jsou obecně v bezpečí, avšak nadměrný spánek může vést k metabolickým problémům. #zdravýspánek #spánkováregenerace #srdečnízdraví #dobrezpravy

Výzkum z Univerzity v Cambridge odhalil, že užívání amfetaminů, kokainu a konopí výrazně zvyšuje riziko cévní mozkové příhody, přičemž amfetaminy představují největší hrozbu, zejména pro jedince mladší 55 let, kde se riziko zvyšuje téměř třikrát. Odborníci varují, že lidé si často neuvědomují, jak vysoké toto riziko je, i když existuje mnoho faktorů, které mohou ovlivnit zdraví cév. #Závislost #DrogováPandemie #Zdraví