Zpráva od kamarádky, která nám pomohla dostat auta na Ukrajinu……… Pocity po 28. – 29.8. 2026 Jsem doma, konečně jsem se vyspala a vracím se do své denní rutiny, ale…. Nemůžu přestat myslet na to, že jsem tam byla, na to, že jsem poznala několik lidí, jejich tváře, jejich hlas, slyšela jsem jejich velkou vděčnost na vlastní uši, objala jsem je, zasmála jsem se s nimi….a oni se také vrací do své denní rutiny, která je na frontě, v opravdové válce. Opravdová válka, která se již pátým rokem odehrává kousek od nás – ten kousek od nás jsem si vyzkoušela na vlastní kůži, za volantem. Jasně, podle map člověk ví, že je to blízko, ale je to tak blízko, že jsem si ráno sedla za volant dodávky (Renault Master, červená barva) a večer jsem byla na hranicích Ukrajiny. Za volantem dodávky jsem byla poprvé v životě a sama, bez střídání, až díky tomu jsem si skutečně uvědomila, že je to opravdu děsivě blízko. Těch několik lidí, vojáků, které jsem poznala už pro mě navždy budou mít tváře a hlasy, nezapomenu na jejich vděk ani na jejich objetí. Poznala jsem je jen letmo, v noci, někde kousek za hranicemi, ale i tak se ve mně míchá pocit obrovského smutku a frustrace s nepopsatelným pocitem pýchy, že jsem malým zrnkem pomoci, že jsem to dokázala, pro ně. Mě to sebralo doslova jen pár hodin života, nevyspání a trochu nervů, ale jim to snad pomůže v boji na život a na smrt. Nemůžu na ty hrdiny přestat myslet, nechci, aby mi jednou Mac napsal, že se někomu z nich něco stalo. Můj smutek je o to větší, že ta pravděpodobnost je veliká, je to kurva válka, opravdová válka, kterou nikdo z nich nechtěl a stejně tam musí, musí bojovat, musí riskovat své životy, musí denně snášet bezcitné, krvavé útoky! Teď sedím doma a říkám si, že jsem blázen….byla jsem v Ukrajině jen chvíli, byla jsem v Ukrajině jen kousíček od hranic, neviděla jsem válku, neslyšela jsem výbuchy, ale stejně to ve mně zanechalo velice silné pocity a dnes již mohu říci, že chápu Maca, že nemůže přestat pomáhat, nemůže tam své kamarády nechat na pospas. Zastavil svůj život, aby pomohl těm, co to nyní opravdu potřebují. Umím si představit, že většina lidí mu nerozumí, většina lidí nechápe jeho tempo a zajisté mu hodně lidí (včetně mě) radí, aby si odpočinul, dal si volno….dnes už chápu, že cítí, že to nejde, že nesmí polevit. Jen se nechci jednou dozvědět, že ho dohnalo vyčerpání…. Z této krátké cesty, na které se vlastně vůbec nic nestalo, si odnáším malou jizvu na srdci a nenápadný šrám na duši a jsem za to opravdu vděčná, protože vím, že mě to posune k tomu, abych byla zase o něco lepším člověkem. Děkuji, Macu! #Ukrajina #Válka #Pomoc
