Search

MACINKA IS A SECURITY PROBLEM This is no longer a story about how YouTubers tricked a politician. This is a story about the security of the state. Petr Macinka is not a private person. He is the Minister of Foreign Affairs, Deputy Prime Minister, and a member of the State Security Council. Yet he arranged a private meeting with https://t.co/QuCAM4tkN4 (translated)

Jindřich Štreit, a legend of Czech documentary photography, will celebrate his 80th birthday, and his work, focused on human stories in rural life, is characterized by an intimate relationship with people and social criticism, leaving a significant mark on Czech culture. (translated)

Rodačka z Vodičkovy ulice, která přiměla Nobela platit za mír Kdo donutil „krále dynamitu“ Alfreda Nobela, aby ze svého pohádkového jmění financoval světový mír? A proč jméno rodačky z pražské Vodičkovy ulice, jež byla ve své době nejslavnější ženou planety, takřka vymazaly české učebnice dějepisu? Příběh Berty Kinské – ve světě proslulé pod jménem Bertha von Suttnerová – nezapadá do jednoduchých šablon. Není klasickou obětí takzvaného Matildina efektu, kdy by si její zásluhy přivlastnil manžel. Stala se první ženou, která získala Nobelovu cenu za mír, první ženou v historii řečnící na římském Kapitolu a autorkou nejoslnivějšího protiválečného bestselleru 19. století. Přesto v Česku, kde prožila dětství a získala základní vzdělání, zůstává téměř neznámou postavou. Už předloni jsem se o ní krátce zmínil, její životní osudy jsou však podstatně bohatší a myšlenkový odkaz je pro dnešní dobu mimořádně naléhavý (a většina z vás mě tehdy ještě nesledovala). Právě proto si zaslouží přední místo v mém seriálu o zapomenutých osobnostech. Pohrobek z Vodičkovy ulice a pád na společenské dno Dne 9. června 1843 se na rohu pražské Vodičkovy ulice a ulice V Jámě (v domě č. p. 697) narodila Berta Sophia Felicita hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova. Narodila se jako pohrobek – její otec, pětasedmdesátiletý polní podmaršál František Josef Kinský, zemřel ještě před jejím příchodem na svět. Matka Žofie Vilemína pocházela z rodu Körnerů (byla dcerou hejtmana jízdy), tedy z podstatně nižší šlechty, a navíc propadla těžké závislosti na hazardních hrách. Pro konzervativní aristokratickou rodinu Kinských byl tento sňatek těžko přijatelný. Po obrovských finančních ztrátách v kasinech a zpřetrhání vazeb se šlechtickým příbuzenstvem se matka s dcerou ocitly na okraji společnosti. Berta sice část dětství prožila v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, po vyčerpání peněz však obě musely odejít do Brna k dívčinu poručníkovi, otcovu příteli Ernstu Egonu Fürstenbergovi. V tamní bohaté knihovně se naplno projevil Bertin výjimečný intelekt: se zájmem studovala filozofii i historii a díky jazykovému nadání záhy brilantně ovládala pět řečí – češtinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu a italštinu. Zakázaná láska a osudový inzerát Alfreda Nobela Když rodinné jmění v roce 1873 kvůli matčině hráčské vášni definitivně vzalo za své, musela se třicetiletá hraběnka postavit na vlastní nohy. Přijala místo guvernantky ve Vídni v rodině velkoprůmyslníka Karla von Suttnera, kde jeho čtyři dcery vyučovala hudbě a jazykům. Zde se však přihodilo to, s čím nikdo nepočítal: Berta se vášnivě zamilovala do nejmladšího syna rodiny, barona Artura Gundaccara von Suttnera, který byl o sedm let mladší. Matka rodu byla vztahem nemajetné guvernantky se svým synem zděšena. Aby milence rozdělila, dala Bertě výpověď, současně jí však nabídla východisko z nouze. Ukázala jí novinový inzerát: zámožný, postarší švédský gentleman žijící v Paříži hledal zralou a jazykově vybavenou sekretářku a hospodyni. Tím mužem nebyl nikdo jiný než vynálezce dynamitu Alfred Nobel. Berta nabídku přijala a roku 1876 odcestovala do Francie. Mezi osamělým, melancholickým vynálezcem a bystrou, vzdělanou Češkou okamžitě přeskočila jiskra hlubokého porozumění. Nobel byl okouzlen. Jenže jejich pracovní poměr trval pouhé dva týdny. Švédský král si Nobela nečekaně povolal do vlasti a Bertu v Paříži mezitím zasypával zamilovaný Artur dopisy, v nichž ji na kolenou prosil o návrat. Berta poslechla hlas srdce, opustila Paříž a vrátila se do Vídně. Krátký pařížský pobyt nicméně položil základ celoživotního přátelství a korespondence, jež nakonec změnila světové dějiny. Exil na Kavkaze a krvavý křest ohněm Dne 12. června 1876 se Berta a Artur tajně vzali. Reakce rodiny Suttnerových byla nekompromisní: Artura vydědili a novomanželé zůstali zcela bez prostředků. Uprchli proto do Gruzie na pozvání Bertiny přítelkyně, kněžny Kateřiny Dadiani z Mingrelie. Na Kavkaze strávili v drsných podmínkách devět let. Živili se výukou jazyků, psaním článků pro vídeňské a berlínské listy pod pseudonymy (B. Oulot, Jemand) a překládáním gruzínské literatury – společně přeložili například národní epos Muž v tygří kůži. Zlomový okamžik jejího života přišel s rusko-tureckou válkou v roce 1877. Berta i Artur dobrovolně pomáhali ve vojenských lazaretech. Dívka z pražského paláce poprvé spatřila tvář války bez romantizujícího nánosu: amputace bez anestezie, hnijící rány, infekce a tisíce zmařených mladých životů položených za politické ambice mocnářů. Tento otřes z ní vychoval nesmiřitelnou pacifistku. Bestseller Odzbrojte! a morální apel na tvůrce dynamitu Po návratu do Rakouska a usmíření s rodinou roku 1885 se manželé usadili na dolnorakouském zámku Harmannsdorf. Berta své válečné trauma přetavila do literatury. V roce 1889 vydala stěžejní román Die Waffen nieder! (Odzbrojte! / Složte zbraně!). Kniha, v níž naturalisticky vylíčila utrpení vojáků i civilistů po bitvě u Hradce Králové z roku 1866, zapůsobila jako společenská rozbuška. Dílo bylo záhy přeloženo do 16 jazyků (do češtiny jej na podnět Vojty Náprstka převedla Vlasta Pittnerová již roku 1896). Dobová kritika význam románu srovnávala se společenským dopadem Chaloupky strýčka Toma. Sám Alfred Nobel jí v nadšeném listu z Paříže napsal: „Milá baronko, přítelkyně! Dočetl jsem právě Vaše mistrovské dílo… Překlad Vaší vynikající knihy by neměl chybět v žádné z existujících řečí, aby mohla být všude čtena a diskutována.“ Berta vytrvale využívala svůj morální kredit a v dopisech Nobela neúnavně konfrontovala s odpovědností za ničivé důsledky jeho vynálezů. Tento intelektuální apel vyvrcholil v dopise ze 7. ledna 1893, kdy Nobel poprvé naznačil záměr odkázat své jmění fondu, jenž bude odměňovat vědecké průlomy a současně vyzdvihne osobnost, která se nejvíce zaslouží o světový mír a bratrství mezi národy. „Právo místo moci“: Proč nebyla naivní pacifistkou Veřejnost si pacifismus nezřídka plete s naivitou či pasivní odevzdaností. Bertha von Suttnerová však nebyla hlasatelkou náboženského, absolutního nenásilí po vzoru Lva Nikolajeviče Tolstého. Byla čelnou představitelkou institucionálního neboli právního pacifismu. Její filozofie nestála na myšlence nechat se bezbranně masakrovat, nýbrž na principu Recht statt Macht (Právo místo moci) – tedy na nahrazení barbarského práva silnějšího funkční mezinárodní spravedlností. Když jí Tolstoj po přečtení románu psal a prosazoval ryze křesťanské odmítnutí zbraní na úrovni jednotlivce (neodporovat zlu násilím za žádných okolností), Suttnerová to odmítla jako neuskutečnitelnou utopii. Byla přesvědčena, že mír nelze vybudovat tím, že se slušní lidé dobrovolně vzdají obrany. Ve svých textech dokonce otevřeně formulovala myšlenku „mezinárodní policie“ – kolektivní ozbrojené síly, jež by zasáhla proti státu, který hrubě poruší mezinárodní právo a vojensky napadne sousední zemi. Ve svých pracích (například Strojový věk nebo Z dílny pacifismu) současně varovala před pastí takzvané „obranné války“. Připomínala, že prakticky každý agresor v dějinách označoval vlastní agresi za pouhou preventivní sebeobranu. Trvala proto na tom, že o viníkovi a oběti nesmějí rozhodovat štáby válčících stran, nýbrž nezávislý mezinárodní arbitrážní tribunál. Pokud bychom její optikou nahlíželi na současnou agresi proti Ukrajině, Bertha von Suttnerová by rozhodně nevolala po kapitulaci napadeného. Mír bez spravedlnosti pro ni nebyl mírem, ale pouhým diktátem síly. Ruskou federaci by bez váhání označila za barbarského agresora, ostře by kritizovala mezinárodní instituce za váhavost při vymáhání práva a apelovala by na globální společenství, aby vyvinulo takový právní, ekonomický a bezpečnostní tlak, který okupanty donutí ustoupit a nahradit veškeré válečné škody. Globální ikona s českými vazbami Suttnerová nezůstala jen u teoretických úvah. Založila Rakouskou mírovou společnost, vystupovala proti vlně dobového antisemitismu a v roce 1891 jako vůbec první žena promluvila na mezinárodním mírovém kongresu na římském Kapitolu. Její neúnavná diplomatická práce přispěla k založení Stálého rozhodčího soudu v Haagu (1899). V roce 1904 absolvovala triumfální přednáškové turné po Spojených státech, kde vystupovala až třikrát denně a v Bílém domě ji k soukromému rozhovoru přijal prezident Theodore Roosevelt. Čilé kontakty udržovala i s českým prostředím. Za svého spojence považovala Tomáše Garrigua Masaryka, setkávala se s básníky Jaroslavem Vrchlickým či Svatoplukem Čechem a v roce 1895 přednášela v pražském Tiskovém klubu Concordia, kde se snažila mírovou myšlenkou otupit vyhrocený česko-německý nacionální spor. Vyvrcholení jejího úsilí přišlo v roce 1905, kdy se stala historicky první ženskou laureátkou Nobelovy ceny za mír. Ocenění, která by bez ní vůbec nevzniklo. Mrazivá tečka a české zapomnění Bertha von Suttnerová podlehla rakovině žaludku 21. června 1914 ve Vídni ve věku jednasedmdesáti let. Její odchod provázelo mrazivé symbolické načasování: zemřela přesně pět týdnů před vypuknutím první světové války – globálního krveprolití, před nímž po celý dospělý život marně varovala. Proč o této výjimečné osobnosti v Česku téměř nikdo neví? Stala se obětí nacionálního a ideologického filtru. Pro meziválečné Československo byla příliš německá a málo lidová. Pro následný komunistický režim byl zase její šlechtický původ a striktně právní pojetí pacifismu zcela nepoužitelné – nepasovala do schémat o třídním boji a budovatelském hrdinství. Zatímco v Rakousku zdobí její portrét dvoueurovou minci (a v minulosti tisícišilinkovou bankovku) a ve Skandinávii o ní vycházejí zástupy knih, v České republice ji připomíná pouze nenápadná pamětní deska v průjezdu paláce Kinských na Staroměstském náměstí a jedna zapadlá ulička v pražských Vokovicích. Její životní příběh názorně ukazuje, jak snadno dokáže nacionální a politická selekce vytěsnit z paměti osobnost, která svými vizemi předběhla dobu o celé století. Neučíme se v dějepise až příliš o vůdcích a vojevůdcích, kteří války rozpoutávali a vedli, a nezapomínáme na ty, kdo se jim ze všech sil snažili zabránit? Napište mi, co si myslíte a co říkáte na její postoje. A neměli bychom si ji v Čechách mnohem více připomínat? Toto je 3. díl mého seriálu o zapomenutých vědkyních, píšu jej proto, aby mé dcery a další dívky měly pozitivní vzory. Jestli vás tyto příběhy zajímají a myslíte, že by je měli znát i ostatní, nezapomeňte dát sledovat @tkapler a pomozte je sdílet a šířit. Díky moc. #BerthaVonSuttner #NobelovaCenaZaMír #Historie

Rakouská televize ORF odvysílá 7. října 2026 dokument „Ozův seznam“, který vypráví mimořádný příběh Oze Davidiana. Během masakru na festivalu Nova se Davidian patnáctkrát vydal do zóny útoku a zachránil 120 mladých lidí před palestinskými teroristy. Tři roky po masakru ze 7. října tak Davidian svůj příběh osobně představí i na půdě OSN ve Vídni, přímo v srdci Evropy. via @streetwize https://t.co/5dBY92FYmB #dokumentárnífilm #historie #OSN

Tohle video mi připomnělo, že na YT kanálu WeAreCarFans kluci řešili, že sehnali nějakou starou dieselovou Audi za odvoz s 1.9 TDI, dali ji nějak do pucu a jejich kamarád si to půjčil, aby projížděl Evropu. Jenže v Rakousku ho stopli ve městě za křižovatkou policajti a auto poslali na kontrolu, kde neprošlo. Výsledkem bylo, že auto tam musel odstavit, do ČR jel vlakem a sebrali mu řidičák i značky. No a kluci se hrozně rozčilovali, jací jsou na nás Rakušáci vysazený (a něco na tom je) a jak je tam nebezpečné jet starým autem. Ono je víc lidí s podpobnou zkušenosti - na kontrole si tam pak vždycky něco najdou, aby auto neprošlo. Na druhou stranu podobné příběhy znám zatím jen a pouze od majitelů starých vylítaných TDI. Nepamatuju si, že by tam někoho stopli klidně se starším benzínovým autem a takhle ho popotahovali (sami tam jezdíme starou audi s benzínovou V8). Takže mám docela silný pocit, že rakušáky prostě sere, když jim tam taháme ty naše vylítaný naftový plečky do měst a smrdíme jim tam s tím za černých kouřových efektů. Já vím, že u nás takovou plečku člověk v pohodě protáhne, aby mohla zůstat v provozu. Ale holt nemůžeme čekat, že za hranicemi jsou na to všichni nějak zvědaví. Ani bych se nedivil, kdyby ti policajti, co čekali naproti němu na křižovatce a pak ho jeli rovnou zastavit, byli triggerováni třeba právě nějakým kouřovým efektem...🤷 #Audi #TDI #policie

Syn: „Tati, zamiloval jsem se do téhle úžasné holky a chci s ní chodit.“ ​Otec: „To je skvělé, synu! A kdo to je?“ ​Syn: „Sandra, sousedova dcera.“ ​Otec se tváří zaskočeně: „Aha... Kéž bys to neříkal. Musím ti něco prozradit, synu, ale musíš slíbit, že to neřekneš mámě. Sandra je vlastně tvoje sestra.“ ​Chlapec je z toho samozřejmě zničený. O pár měsíců později ale přiběhne znovu: ​Syn: „Tati, zase jsem se zamiloval a ona je ještě větší kočka!“ ​Otec: „To rád slyším, synu! Kdo je to tentokrát?“ ​Syn: „Alenka, dcera od vedle.“ ​Otec si povzdychne: „Jejda, kéž bys to neříkal. Alenka je bohužel taky tvoje sestra.“ ​Takto se to opakuje ještě několikrát, až to syn nevydrží a celý bez sebe běžela s pláčem za mámou. ​Syn: „Mami, já jsem na tátu tak naštvaný! Zamiloval jsem se postupně do několika holek a ani s jednou nemůžu chodit, protože táta je jejich otec!“ ​Máma ho láskyplně obejme, pohladí ho po vlasech a říká: „Klid, synu. Můžeš chodit, s kým chceš... On není tvůj otec.“ #humor #rodina #láska

V Německu se o nás obecně moc nepíše. Ale když už, tak pořádně. Příběh, kterak Tomio Okamura odhalil nedostatek toaletního papíru ve vlacích a to znamenalo konec pro šéfa Českých drah, zaujal od Spiegelu, přes n-tv až po Frankfurter Allgemeine Zeitung. https://t.co/GjeUrw1YZi #Německo #ČeskéDrahy #TomioOkamura

The article examines the differing approaches of Chinese and Nepalese media to reports on Himalayan floods, emphasizing how Chinese state media suppress personal stories of victims and the causes of the disaster through the selection of witnesses and focus on government responses. (translated)

Včera jsem se vás ptal, jestli byste měli zájem o seriál - příběhy význačných žen - zejména vědkyň, které ale téměř nikdo nezná (nebo alespoň u nás). Doufal jsem ve větší zájem, ale přesto se pár desítek z vás našlo, a tak začnu právě ženou, která jako první popsala, jak se vědkyním krade sláva a sama přitom z dějin téměř zmizela. Uvidíme, jestli se to chytne, další osud seriálu je ve vašich rukou. Je v tom trpká ironie: Matilda Joslyn Gageová se stala obětí jevu, který sama odhalila. Teprve v roce 1993 tento mechanismus pojmenovala jiná historička právě po ní: Matildin efekt. V roce 1870 vydala Gageová třicetistránkový spisek Woman as Inventor (Žena jako vynálezkyně) a o třináct let později ho rozšířila ve formě článku pro prestižní časopis North American Review. Píše v něm, že ženy odpradávna vynalézaly – od postupů zpracování hedvábí a krajek až po hlubinný dalekohled –, ale veškeré zásluhy si nakonec vždy připsal nejbližší muž. Často to byl přímo manžel – vdaná žena totiž v tehdejších Spojených státech neměla právo na výdělek z vlastního patentu. Gageová to nepsala jen jako teoretické zamyšlení; její práce byla uceleným katalogem konkrétních případů. Nejznámější z nich je spor o odzrňovač bavlny. Gageová tvrdila, že tento přelomový nápad ve skutečnosti patří Catherine Littlefieldové Greeneové, vdově po generálovi, která na své plantáži hostila mladého Eliho Whitneyho. Právě Whitney stroj podle jejího návrhu sestrojil a následně na něj získal patent. Historici se dodnes přou o to, jak velký podíl Greeneová vlastně měla. Pro Gageovou však nešlo jen o jeden konkrétní vynález. Šlo o systematický vzorec: žena něco vymyslí, muž to zpeněží a učebnice si zapamatují pouze jeho jméno. Matilda Joslyn Gageová se narodila 24. března 1826 v newyorském městě Cicero do rodiny bojující za zrušení otroctví. Dům jejích rodičů, a později i její vlastní dům ve Fayetteville, sloužil jako stanice tzv. podzemní železnice, jež pomáhala uprchlým otrokům. V roce 1852 poprvé promluvila na národním sjezdu za práva žen, přestože jí tehdy bylo pouhých čtyřiadvacet let. Společně s Elizabeth Cady Stantonovou a Susan B. Anthonyovou založila Národní asociaci pro volební právo žen a podílela se na sepsání prvních tří svazků díla History of Woman Suffrage. Byla však mnohem radikálnější než její dvě kolegyně. Odsuzovala církev jako hlavní oporu podřízenosti žen, tvrdě hájila práva původních obyvatel a dokonce se nechala čestně adoptovat do vlčího klanu Mohawků. Když se v roce 1890 hnutí za práva žen sloučilo s konzervativnějším proudem, Gageová na protest vystoupila a založila si vlastní organizaci. Za trest ji hlavní proud sufražistek ze svých dějin vymazal. Feministka Gloria Steinemová ji později výstižně označila za „ženu, která předběhla i ty, jež samy předběhly svou dobu“. Zemřela v roce 1898 v Chicagu u své dcery Maud, manželky L. Franka Bauma, autora slavného Čaroděje ze země Oz. Baum pojmenoval hlavní hrdinku Dorotku po vnučce Gageové, která zemřela v kojeneckém věku. I v tomto slavném příběhu se tak tiše ozývá stejný motiv: silná žena v pozadí fenoménu, jejž celý svět zná pod cizím jménem. Sto třiadvacet let po vydání spisku Gageové dala tomuto jevu konečně jméno historička Margaret W. Rossiterová. V roce 1993 publikovala v časopise Social Studies of Science (@Soc_Stud_Sci) článek s názvem The Matthew/Matilda Effect in Science. Takzvaný Matoušův efekt (dříve popsaný sociologem Robertem Mertonem) definuje pravidlo, podle kterého slavný vědec získá nepoměrně více uznání i za práci, na níž se podílel jeho méně známý kolega. Rossiterová k tomuto principu přidala genderovou variantu a pojmenovala ji po Gageové – protože ta tento fenomén nejen jako první popsala, ale sama se stala jeho obětí. Rossiterová o ní napsala, že „zahlédla, co se děje, pochopila vzorec, odsoudila ho, a přitom si jím sama prošla“. Sama Rossiterová, jež zemřela v srpnu 2025 ve věku 81 let, strávila desítky let v archivech a napsala tři monumentální svazky díla Women Scientists in America. Když jako doktorandka poprvé oznámila, že chce zkoumat historii vědkyň, kolegové se jí smáli, že to bude velmi tenká knížka. Nakonec jich objevila stovky. Příklady, které Rossiterová uvádí, dobře rezonují i dnes. Snímky DNA Rosalind Franklinové. Teoretický výklad jaderného štěpení Lisy Meitnerové, za který dostal Nobelovu cenu výhradně Otto Hahn. Středověká lékařka Trota ze Salerna, jejíž spisy se po její smrti začaly účelově připisovat mužům. Nettie Stevensová, jež objevila chromozomy X a Y. Nebo Jocelyn Bellová Burnellová, která ještě jako doktorandka objevila pulsary, avšak ocenění za objev převzal její školitel. Tento jev bohužel neskončil s 19. stoletím. Studie stále dokazují, že naprosto identický odborný článek získá vyšší hodnocení a respekt, pokud je pod ním podepsán muž. V Česku na tuto problematiku dlouhodobě upozorňuje Národní kontaktní centrum – gender a věda (@NKC_CZ) při Sociologickém ústavu (@Sociologicky) AV ČR (@Akademie_ved_CR). Česká republika navíc vykazuje jedny z nejhorších statistik v Evropě, pokud jde o podíl žen ve vedení výzkumných institucí. Zarážející je i fakt, že celá polovina Češek s čerstvým doktorátem do výzkumné sféry nakonec vůbec nenastoupí. Matilda Joslyn Gageová v roce 1883 napsala, že pokrok vzniká z řady drobných kroků a že nelze předvídat, co se stane, když z historie vynecháme i tu nejnepatrnější osobu. Právě proto má smysl vracet těmto ženám jejich jména. Nejde o pouhé morální gesto, ale o nezbytné narovnání historických faktů. Bez nich je totiž historie vědy neúplná a zkreslená. Osobně vidím ale ještě snad důležitější důvod pro jejich zviditelnění - chceme-li, aby se naše dcery samy věnovaly vědě, potřebují takové silné pozitivní vzory. Musí vidět, že ženy jsou neméně schopné a jen potřebují příležitost a musíme jim vštípit, ať bojují za přiznání svých úspěchů nejen pro ně samé, ale i pro generace dalších žen. Tento text je úvodem k novému seriálu o vědkyních, které Matildin efekt téměř vymazal z naší paměti. V následujících týdnech bych vám rád mnohé jejich práce a osudy postupně představil, záleží jak se vám bude téma líbit a budete-li mé články sdílet. Taky mi pište své náměty - která zapomenutá vědkyně (světová i česká) by podle vás měla dostat také prostor? Napište mi do komentářů. A nezapomeňte sledovat @tkapler, ať vám další díly neuniknou. Hash: #zeny_ve_vede #Matilda_effect #zeny_ve_vede #Matilda_effect #feminismus

Dnes jsem se rozhodla vylézt na horu Maja e Marulës 2140 mnm. V itineráři byla tahle trasa jako rezerva s tím, že autor ji nemá projitou, ale prej by měla bejt easy. Jako easy byla, pokud teda považujete za easy výstup prakticky kolmo vzhůru a máte morál na to prakticky kolmo dolů i sestoupit. Podle Albánců je totiž zřejmě chůze po horách šikmo vzhůru sem tam vrstevnice pro děcka: správnej horal jde přímo na vrchol. O albánským značení jsem už psala, takže nikoho nepřekvapí, že hned na začátku jsem netrefila vstup do bukovýho lesa, zvolila jsem poměrně širokou schůdnou cestu, nasadila tempo a až po deseti minutách mě napadlo, že jsem dlouho neviděla značku. Aby taky jo: byla o tři vrstevnice vejš, směr naštěstí odpovídal. No prob, řekla jsem si, prostě to při nejbližší vhodný příležitosti vezmu kolmo nahoru, vracet se fakt nebudu. Nejbližší možná příležitost byla hned za zatáčkou, vyschlej potok připomínající malej vodopád plnej kamení a popadanejch stromů, vyhodnotila jsem to jako nejrozumnější cestu a skutečně: po 15minutovým horolezeckým výstupu jsem narazila na trasu se značkou. Byl to tak satisfied adrenalinovej zážitek, že jsem dokonce zapomněla na to, že se nemůžu pořádně dodechnout. A napadlo mě, jestli vůbec znám někoho, kdo by byl ochotnej takhle lízt v pekelným vedru po horách a kdo by netrval na návratu k poslední značce. Ale jo, vím o někom, dal by to s prstem v nose a asi bych mu ani se svým tempem nestačila, navíc je to jedinej člověk, se kterým bych sem jet chtěla, mrzutý akorát je, že on ne. Smutnej to příběh. Long story short: po pětihodinovým výstupu, kde mě v závěru zachránila voda tekoucí z rezavý trubky a pohled na pasoucí se koně, jsem stanula na vrcholu a samotným štěstím jsem si sundala triko a vyfotila se jen v podprsence. Nebrečte, můžete si za to sami. Sedět ve dvou kilometrech nad mořem a bejt jedinej člověk široko daleko je naprosto koncentrovaný štěstí a neznám nic lepšího, snad jedině zmrzlina Häagen-Dazs slanej karamel, ale tu si nekupuju, tak to nemůžu úplně objektivně posoudit. #hory #adrenalin #turistika

The article examines the growing desire for digital disconnection and solitude among professionals, mentioning the story of programmer Roman, who extended his sabbatical to three months to avoid burnout and technology overwhelm, and discusses the consequences of modern lifestyle on mental health. (translated)

Dnes jsem měla v itineráři přechod přes Maja e Grebenit do Lëpusche, stoupání 864 vejškovejch metrů, klesání 540, 11 km, cca 4 hodiny. Extrémně snadná trasa, na který absolutně nejde zabloudit a NECHCI o to mluvit, ostatně ten kilák a půl navíc byla marginálie. Zpátky jsem měla dostopovat, ale byla jsem v cíli v poledne, unavená jsem nebyla, tak jsem to vzala i zpátky stejnou cestou: jednak si většinou nepamatuju celou trasu, kudy jdu, protože mám občas v hlavě příběhy, a hlavně v opačným směru to vždycky vypadá jinak. A navíc jedno z mejch guilty pleasure je chůze do kopce. Za celejch 7 hodin chůze jsem nepotkala jedinýho člověka: jen jednu krávu a prase rochnící se v bahně. Miluju bejt sama uprostřed hor: v sedle jsem si sedla (co taky jinýho v sedle žejo), využila toho, že tady nemám skoro tinnitus, a meditovala. A v jednu chvíli jsem v tý rozlehlosti a klidu hor ucejtila tak velkou lásku k týhle planetě, že mi začaly týct slzy. Jsem v horách ráda sama a navíc málokdo zvládá můj styl chůze start-cíl bez pauz na jídlo, ale občas mi bejvá trochu líto, že tu nádheru nemám s kým sdílet, a jasně: píšu o tom a dávám fotky; i tak je ten zážitek nepřenositelnej. Ne, není to úplně zalitý sluncem i přes jasnou oblohu a vedro, pořád mě trápí ty divný zdravotní věci a bojím se: ale jestli mám umřít, tak jsou hory to nejlepší místo ever. #hory #příroda #turistika

✊️ SNP (29. august 1944) nám pripomína, že sloboda potrebuje ľudí, ktorí sú ochotní sa jej zastať. 🙏 Prispejte 29 € Post Bellum, aby sme príbehy ľudí, ktorí bojovali za slobodu mohli zaznamenávať a rozprávať ďalej 👉 https://donio.sk/okupant1968 🇸🇰 Ďakujeme!

The case of the attack by wild AI agents of OpenAI A month ago, the AI agents of OpenAI attacked the servers of Hugging Face. Now there is a technical report from OpenAI and an independent investigation — and the stories diverge. It is more frightening than originally thought. Patrick analyzed it in detail. (translated)