Drahomíra Bačkorová

Influencerka v nouzi! Need help! Ano, je to oficiální a můžete si za to sami. Jsem definitivně influencer a včera jsem natočila svůj historicky první unboxing. Problém je, že je delší než čekání na Godota a nikdo to koukat a poslouchat nebude s to už jsem to zkrátila o dvě minuty!🙈 A nemám ještě ty správný skilly ve střihu videa, takže jsem se s tím srala hodinu a stejně je to dlouhý. Takže mi poraďte, kde to ještě zkrátit, nebo jestli to nám už nechat, za odměnu můžete se mnou a mejma novejma Vivobarefoot botičkama ❤️❤️❤️ na túru, but not necessary. #influencer #unboxing #videoediting

Mám takovou superschopnost: jsem schopná zabloudit i na tý nejjednodušší trase. Občas jdu opačným směrem, umím jít i podle mapy v mobilu, kterej mám vzhůru nohama, a když se dostanu do tempa, začnou se mi v hlavě objevovat příběhy a zapomínám koukat, kudy jdu. Dnes mě čekal poslední přechod hor a to natěžko; teda mám tu batoh max 9 kilo, ale na ty mý záda to je až až a nechceš jít víc než těch 17 km, akorát že jdeš. Poprvý jsem sešla z cesty hned na začátku: prostě jsem minula odbočku a rázovala si to po široký cestě. Zjistila jsem to asi po kilometru, ale podle mapy se měly obě cesty spojit, tak jsem to neřešila. Jako spojily by se: kdyby se tam najednou neobjevil železnej plot, kterej nešlo přelízt. Ale vedle tekl z kopce potok a u něj náznak cestičky: to půjde. Jakoby šlo, jen mě trochu rozhodily náhle se objevivší krávy, který šly potokem přímo proti mně. Takhle: já se krav nebojím, ale jednak koukaly dost výhružně a jednak, jak blbě vidím, jsem si nebyla jistá, že maj všechny vemeno. Taky že neměly, zblízka bylo zřejmý, že to jedno není dojnice, nicméně podle velikosti jsem usoudila, že je to vůl a v klidu ho obešla. Chvíli jsem se prodírala popadanejma stromama a klaplo to! Byla jsem zpět na trase, což mi ovšem vydrželo pouhej kilometr; směr jsem držela, ale zas o dvě vrstevnice vejš. To už umím, dolu to šlo BUKOVÝM! lesem snadno a tam jsem se rozhodla, že už budu fakt dávat pozor. Jenže jsem začala myslet na práci a na to, jak sehnat peníze, abych si mohla dělat už je to, co chci, a ne to, co musím, cesta vedla z kopce, tak jsem do toho šlápla… long story short: šla jsem úplně opačným směrem někam k silnici v údolí. Tohle už trochu bolelo, musela jsem ten kopec vyšlapat zpátky a nebylo to kousek. Nezbylo nic jinýho, než jit s mobilem v ruce a každou chvíli kontrolovat, jestli jsem na trase, bylo to otravný, ale až na jeden zádrhel, za kterej mohla GPS, která se v sedle zasekla a já tam pobíhala jak Forest Gump po lese, než jsem zjistila, kde jsem a kam jdu, to už pokračovalo bez problémů. Pokud teda nepočítám závěrečnej sestup do vesnice o vejškovej kilák níž: odhadem tak pět kilometrů vedla cesta takovým tím volně napadaným kamením a štěrkem: klouzalo to jak kdybych šla po slupkách od banánů, asi tak desetkrát jsem uklouzla tak, že jsem skončila na zadku, naštěstí jsem s tím počítala, umím padat a dost to odpružil batoh. Za každou zatáčkou jsem doufala, že už tam bude konečně normální terén a za každou zatáčkou znovu a znovu zažívala zoufalost, protože ty šutry byly never ending story. Nakonec jsem to po dvou nekonečnejch hodinách doklouzala dolů živá a zdravá, bohužel totéž nemůžu říct o těch milovanejch barefootech. Btw batoh bylo vlastně to poslední, co mi dnes vadilo. Zajímavý na tom všem je, že ty nohy, co mě už měsíc brněly a cestou s batohem na nádraží před odletem se to zhoršilo tak, že jsem zvažovala to odpískat, přestaly brnět hned v Tiraně na letišti. S tím dejchanim to trvalo dýl, první tři dny jsem furt nemohla pořádně dodechnout, dnes jsem si na to ani nevzpomněla. Jen je teda na hovno, že zejtra letím domů. Takže jestli jste to dočetli až sem, tak na mě valte důvody, proč se vracet. Kočku a dceru ani nezkoušejte: kočka je happy u spolubydly a dcera u svýho chlapce. #cestování #příroda #dobrodružství

Největší gamechanger chození po horách byly tyhle vivobarefoot pohorky. Chůze v nich je úplně jinej level zážitku, užívala jsem si každej krok. Jenže už po loňský Albánii mi je švec nechtěl opravit a nakonec řekl, tak jo, ale naposled, příště už to nezalepím. Vydržely přesně do dneška, ale ten šílenej závěrečnej nekonečnej sestup po klouzajících padajících šutrech už ne: obě podrážky se odlepily a jen tak tak jsem došla. Tak asi RIP a nezbyde nic jinýho, než začít šetřit na novy😢 #hory #pohorky #turistika

Takovej odpočinkovej den: Přešla jsem dřevěnek vratkej houpající se most, bloudila lesem, přeskakovala potoky, zapadala do bahna, prodírala se keři, klouzala po šutrech, ztrácela se na trase i sama v sobě a najednou se ocitla mimo offline mapu u jezera v Monte Negru. Hic sunt Leones, ale byly to jen krávy se zvoncema. Místo 16 km to bylo skoro 20 a cestou zpět jsem byla překvapená, že jdu z kopce, protože cestou tam jsem měla pocit, že to je nudná rovina. Jak píšu: takovej odpočinkovej den to byl. #příroda #dobrodružství #výlety

Jestli jsem si včera myslela, že trasa vede moc kolmo vzhůru, tak ten dnešní výstup na Maja e Trojan byl uphills to hell. Přitom to začalo nenápadně hezkou cestou kolem potoka, pohoda skončila vstupem do bukovýho lesa. NEMÁM ráda bukový lesy forever. Cesta stoupala tak prudce vzhůru a to pitomý listí tak klouzalo, že jsem chvílema lezla po čtyřech. Pokud jsem teda zrovna věděla, kudy. Značky byly naprosto random na stromech, vůbec to nedávalo smysl, a GPS skákala v perimetru 70 metrů na všechny strany. Nakonec jsem metodou pokus omyl nějak tím lesem prošla a doufala, že zbytek bude idyla ozářená sluncem. Jako jo, akorát to skončilo dřív, než jsem si to stačila užít. Na šipky kolmo vzhůru jsem si už zvykla: terén byl navíc relativně přehlednej, ale traverz po kamenech a skále s půl kilometrovou propastí pod nohama na mý bingo kartičce teda nebyl. To nejhorší ale přišlo v sedle: poslední kilometr (no dobře, možná 750m) vedl po hřebeni úzkým jak kladina a ta propast tak byla z obou stran. Mít jen o něco větší závrať, už tohle nepíšu. Really jsem uvažovala o tom, že ten konec vzdám; o jeden vrchol víc nebo míň už v mým věku nehraje roli a ta zpáteční letenka by zbytečně propadla, ale nakonec jsem usoudila, ze když budu velmi opatrně klást jednu nohu za druhou, sem tam se přidržím rukou a hlavně! nebudu koukat dolů, tak tam dojdu, otázku, jak se vrátím, protože dolu je to vždycky horší, budu řešit, až to nastane. Na pokraji psychickejch sil, protože fyzickejch mám nepochopitelně furt moc, jsem stanula na summitu a na vrcholovou fotku se tentokrát vysrala. Ten člověk, o jehož komentář k tý včerejší vrcholovce jsem stála nejvíc, nic nenapsal, navíc mi čím dál víc dochází, že nikdo není na devětapadesátiletý tělo v podprsence dávno zvědavej, jen je kurva těžký se s tím smířit a zatím mi to moc nejde. Cesta zpět byla překvapivě snadnější a to, že jsem se opět párkrát netrefila na správnou značku, nevadilo: sice to bylo o dost delší, ale to údolí za to stálo. Ve tři, po sedmi hodinách chůze, jsem byla zpátky a čekalo mě dilema, jestli jít další 4,5 hodiny přes kopec, nebo zkusit stopovat, začalo se totiž dost dramaticky mračit a hřmělo. Řekla jsem si, že když mi do 20 minut nic nezastaví, půjdu. Do 20 minut nic nezastavilo: ono teda hlavně za tu dobu nic nejelo. Fakt se mi nechtělo riskovat slejvák v horách, no, zkrátím to. Nakonec zastavilo asi osmý auto, manželé z Monte Negra, kousek je totiž hranice, vysadili mě tři kiláky od ubytka a fakt brutálně chcát začalo až posledních 500 metrů, což už mi bylo jedno. Cestou mi došlo, proč je mi tu tak dobře: nikdo mě nehodnotí, s nikým se nesrovnávám, nikdo mi nedává najevo, že nejsem dost dobrá, nemám strach, že někoho něčím seru, že něco nezvládnu a že jsem stará a k ničemu. Můžu si dělat, co chci a nesedím na zadku u compu, ale koukám na hory & nebe & louky & ovce, nejsem vůbec unavená a konečně jsem se zas dnes mohla celou dobu zhluboka nadechnout. #turistika #hory #příroda

Dnes jsem se rozhodla vylézt na horu Maja e Marulës 2140 mnm. V itineráři byla tahle trasa jako rezerva s tím, že autor ji nemá projitou, ale prej by měla bejt easy. Jako easy byla, pokud teda považujete za easy výstup prakticky kolmo vzhůru a máte morál na to prakticky kolmo dolů i sestoupit. Podle Albánců je totiž zřejmě chůze po horách šikmo vzhůru sem tam vrstevnice pro děcka: správnej horal jde přímo na vrchol. O albánským značení jsem už psala, takže nikoho nepřekvapí, že hned na začátku jsem netrefila vstup do bukovýho lesa, zvolila jsem poměrně širokou schůdnou cestu, nasadila tempo a až po deseti minutách mě napadlo, že jsem dlouho neviděla značku. Aby taky jo: byla o tři vrstevnice vejš, směr naštěstí odpovídal. No prob, řekla jsem si, prostě to při nejbližší vhodný příležitosti vezmu kolmo nahoru, vracet se fakt nebudu. Nejbližší možná příležitost byla hned za zatáčkou, vyschlej potok připomínající malej vodopád plnej kamení a popadanejch stromů, vyhodnotila jsem to jako nejrozumnější cestu a skutečně: po 15minutovým horolezeckým výstupu jsem narazila na trasu se značkou. Byl to tak satisfied adrenalinovej zážitek, že jsem dokonce zapomněla na to, že se nemůžu pořádně dodechnout. A napadlo mě, jestli vůbec znám někoho, kdo by byl ochotnej takhle lízt v pekelným vedru po horách a kdo by netrval na návratu k poslední značce. Ale jo, vím o někom, dal by to s prstem v nose a asi bych mu ani se svým tempem nestačila, navíc je to jedinej člověk, se kterým bych sem jet chtěla, mrzutý akorát je, že on ne. Smutnej to příběh. Long story short: po pětihodinovým výstupu, kde mě v závěru zachránila voda tekoucí z rezavý trubky a pohled na pasoucí se koně, jsem stanula na vrcholu a samotným štěstím jsem si sundala triko a vyfotila se jen v podprsence. Nebrečte, můžete si za to sami. Sedět ve dvou kilometrech nad mořem a bejt jedinej člověk široko daleko je naprosto koncentrovaný štěstí a neznám nic lepšího, snad jedině zmrzlina Häagen-Dazs slanej karamel, ale tu si nekupuju, tak to nemůžu úplně objektivně posoudit. #hory #adrenalin #turistika

Super je, že většina cest v horách tu je značená, o něco míň super teda je, že všechny cesty jsou značený stejnou červenou značkou, takže se mi stává, že jdu furt po červený, a najednou koukám, že jdu úplně jinam, než mám v itineráři. Což vlastně nevadí, je mi jedno, na kterej kopec vylezu, vrchol jako vrchol. Dnes se mi to stalo i cestou dolů, jdu po červený, pro jistotu čeknu trasu v mobilu a co myslíte? Jo, byla jsem na jiný trase: to by opět nevadilo, všechny končily tam, kam jsem šla, trochu mrzutý ale bylo, že tohle byla bezkonkurenčně nejhorší downhillka a celou cestu jsem děkovala, že jestli mám něco v pořádku, tak to jsou kolena. Dnes jsem kromě stáda ovcí, kterýmu jsem pro jistotu dala na stezce přednost, potkala i lidi: vzájemně jsme se vyfotili na vrcholu a popřáli si šťastnou cestu. Na vrcholový fotce mám na triku buď hnusnej propocenej flek, nebo krásný srdce. Já se kloním k tomu srdci. #cestování #hory #turistika

Dnes jsem měla v itineráři přechod přes Maja e Grebenit do Lëpusche, stoupání 864 vejškovejch metrů, klesání 540, 11 km, cca 4 hodiny. Extrémně snadná trasa, na který absolutně nejde zabloudit a NECHCI o to mluvit, ostatně ten kilák a půl navíc byla marginálie. Zpátky jsem měla dostopovat, ale byla jsem v cíli v poledne, unavená jsem nebyla, tak jsem to vzala i zpátky stejnou cestou: jednak si většinou nepamatuju celou trasu, kudy jdu, protože mám občas v hlavě příběhy, a hlavně v opačným směru to vždycky vypadá jinak. A navíc jedno z mejch guilty pleasure je chůze do kopce. Za celejch 7 hodin chůze jsem nepotkala jedinýho člověka: jen jednu krávu a prase rochnící se v bahně. Miluju bejt sama uprostřed hor: v sedle jsem si sedla (co taky jinýho v sedle žejo), využila toho, že tady nemám skoro tinnitus, a meditovala. A v jednu chvíli jsem v tý rozlehlosti a klidu hor ucejtila tak velkou lásku k týhle planetě, že mi začaly týct slzy. Jsem v horách ráda sama a navíc málokdo zvládá můj styl chůze start-cíl bez pauz na jídlo, ale občas mi bejvá trochu líto, že tu nádheru nemám s kým sdílet, a jasně: píšu o tom a dávám fotky; i tak je ten zážitek nepřenositelnej. Ne, není to úplně zalitý sluncem i přes jasnou oblohu a vedro, pořád mě trápí ty divný zdravotní věci a bojím se: ale jestli mám umřít, tak jsou hory to nejlepší místo ever. #hory #příroda #turistika

Nakonec to bylo easy. Z letiště do Skadaru minibusem, celou cestu teda v koloně, ale byla tam klimatizace. Pak jsem asi v 50 stupních Celsia, kdy se mi z luxusní švýcarský čokolády od Terezky na cestu udělala rozblemcaná poleva, přešla město k hotelu, odkud měl teoreticky jet minibus aspoň do půlky cesty do hor, do městečka Tamara. Číšník mi řekl, že pojede za dvě hodiny, tak jsem si objednala cappuccino, ačkoli mi bylo jasný, že bude hnusný, protože na Balkáně uměj jen takový ty kafe, co je piješ z náprstku a máš pak infarkt: a taky hnusný bylo. Napadlo mě si to osladit, nemám ráda bílej cukr, ale v cestovní ledvince mám vždycky pár sáčku s hnědým cukrem nebo sladidlem. A taky teda se solí, což jsem zjistila hned při prvním loku: ale stejně bylo hnusný žejo. Zatímco jsem přemejšlela, jestli ho tajně vylejt, nebo nechat, přišel číšník, že tamhlety dva týpci jedou do do Tamary, akorát že neměli minibus, ale takovej ten smrdící rozhrkanej špinavěj minináklaďáček, tak jsem se vzadu aspoň připoutala, i když jako jediná. Řidič cestou různě zastavoval, přebíral vod různejch lidí balíčky a zas je jinejm lidem dával a sem tam někdo nasedl a v další vesnici zas vystoupil. V Tamaře jsem došla kousek za centrum a první auto, který projelo, mě vzalo. Posledních 5 km jsem už došla. V tomhle baráku bydlím sama: majitelé maj dům o zahradu dál. Okno je rozbitý, nejsou tu žádný klíče a tu zásuvku nekomentuju. Je tu hezky a všude kolem zvoněj kravám zvonečky. #cestování #Balkán #Skadar

Kruhy jsou geniální nářadí a lepší než hrazda: líp se drží, jsou flexibilnější pro ramena a dá se na nich líp blbnout. Stačí klidně jen viset: Síla stisku ruky je spolehlivej ukazatel celkovýho zdraví a dlouhověkosti. Vědecký studie ukazujou, že slabej úchop může znamenat vyšší riziko nemocí, ztráty soběstačnosti i dřívějšího úmrtí, protože odráží celkovou svalovou sílu a stav nervový soustavy. Poloha hlavou dolů a nový skilly stimulujou mozek, nedovolej vám mentálně zestárnout a zapojíte svaly, o kterejch ani nevíte. O významu silnýho středu těla ani už nemluvím, to je jasný. A pro ženy 50+++ je svalová síla zásadní faktor pro udržení fyzickýho i psychickýho komfortu. A samozřejmě k tomu hodně hořký čokolády (mám!), dost peněz (nemám), mít s kým spát (mám) a mít ty správný neurotransmitery v mozku (nemám). Ale dělám, co můžu, a třeba vás tím k něčemu budu inspirovat (v tom případě budu ráda za RT) #Zdraví #Síla #Fitness

Těsně před vystupováním z vlaku cestou ze stojkovýho workshopu, už jsem stála u dveří spolu s dalšíma asi 8 lidma, ke mně přišla taková moc hezká mladičká copatá průvodčí. Teď mi bude kontrolovat jízdenku? Vždyť už brzdíme, napadlo mě, jenže ona říká; nezlobte se, ale nemáte takovej úplně hustej Twitter? Normálně jsem zčervenala a trochu nejistě říkám: no, mám, no. A ona; jen jsem vám chtěla říct, že jste fakt mega hustá a vlak zastavil, já jí dojatě poděkovala a bylo mi tak nějak hezky a asi, jak tvrdí jeden kluk tady, jsem fakt trochu influencerka. A ozvi se, jestli to čteš, protože jsi mi zlepšila návrat domů❤️ #Workshop #Influencerka #Cestování

Když jsem včera šla do mobil pohotovosti s tím co tři minuty se vypínajícím a zapínajícím se mobilem po pádu ze tří schodů na dlažbu, byla tam taková mladá nádherná holka. Vypadala jako kombinace Lisbeth Salander z Muži, kteří nenávidí ženy, a Jody, žena Lance, z Pulp Fiction. Kromě toho měla dlouhý cool nazdobený nehty, takže jsem poprvý viděla, jak s tím ty holky ovládaj mobil. A že ho ovládala. Smutný je, že o víkendu na mobil pohotovosti není žádnej technik, na druhou stranu já ten iPhone 13 mini chtěla už delší dobu, takže vlastně win-win. Nejhorší na tom ale bylo, že jak se ten potlučenej mobil furt vypínal, nešlo z něj přenýst data do novýho, a na cloudu mám jen fotky, zprávy a naštěstí teda hesla. Anyway ta krásná holka se mnou strávila snad 40 minut, ani jednou mi neřekla, že jsem úplně blbá, velmi ochotně mi pomáhala a radila a asi jsem se zamilovala. Long story short: Po osamoceném zhroucení v prázdným kaclu a sebetrýznivejch myšlenkách, že jsem neschopná a zůstanu do smrti bez mobilu, jsem prostě podle historie appstoru všechny appky zase stáhla, přihlásila se do nich, seřadila je přesně podle starýho mobilu, což byla dost piplačka při tom vypínání, kdy jsem znovu musela zadávat kód, a asi to mám všechno. No, takovej nudnej příběh, ale chtěla jsem vám napsat o tý holce #mobil #technologie #inspirace

včera mě totálně vyignoroval chlapec, se kterým jsem měla domluvený kafe (potřebovala jsem jen s někým mluvit a s ním se dřív mluvilo dobře), slíbil, že mě nevyghostuje (kdysi to jednou udělal, ale pak už ne), znovu jsme si to odpoledne potvrdili a... nepřišel, na zprávy nereagoval absolutně tohle nechápu, stačilo říct, že nechce/nemá čas, whatever není jedinej, kdo mi tohle kdy udělal, vždycky mě to hrozně překvapí, chápu, když někdo nereaguje na zprávy nebo mě zablokuje, taky občas nechci s nikým mluvit, ale nepřijít na domluvený kafe? bez omluvy? what`s wrong with you, guys? no nic, tak jsem šla domů a koupila si letenku do Albánie #Vztahy #Ghosting #OsobníŽivot

Jako malá jsem vůbec nesportovala. Nejradši jsem jedla a četla. Na těláku jsem byla lúzr: v běhu, skoku do dálky i vejšky i v hodu granátem jsem bejvala poslední. Naši s náma nikdy nejeli na hory, na kolo, na vodu nebo pod stan. Na základce jsem pár let chodila na moderní gymnastiku, ale trenérka mi tak často dávala najevo, že jsem tlustá, až jsem se na to vysrala. A ty skilly a odvaha z dětství mi chyběj: mám to všechno hrozně vydřený. Takhle pomalu jsem to z tý stojky dala dolu poprvý v životě, ale je fakt, že to skoro netrénuju. Jen jsem si dnes potřebovala dokázat, že aspoň v něčem jsem dobrá; byť to k ničemu není. #OsobníRozvoj #Motivace #ŽivotníPříběh

Většinou se zas do kouzelný schránky nedívám, ale dnes jsem neměla dobrej den, to ostatně teď nemám skoro nikdy, protože když vám nejde dejchání a nejste zrovna lovkyně perel, tak se s tím dost blbě žije a smát se nechcete už vůbec, a tak jsem si řekla, když jsem se vracela od kontejneru na plast, že se do tý schránky podívám, že třeba bude zas kouzelná a čokoláda nebo voňavka by mi dnes dost bodla. Mám takovou starou velkou schránku, jaký ve starejch domech bejvaj, otvírá se spodem, ale nemám tam žádnej zámek, dlouho tam nebylo nic a drželo to jen tak tak, teď tam je vrut, jasně, že znám rozdíl mezi šroubem a vrutem, kterej tam před pár lety strčil někdo, kdo tam tenkrát poprvý dal čokolády a nechtěl, aby vypadly. A jak jsem ten vrut vystrčila ven, z kouzelný schránky vypadl pohled s finskou známkou…. A začínal: Ahoj maminko Nevím, kdy jsem naposled někomu poslala pohled, hádám tak před 20 lety, ale možná to zas udělám. Je fajn najít ve schránce pohled ze země plný sobů, losů, lososů, ledních medvědů a polární záře, kterej začíná oslovením, který já svý matce v dospělosti nikdy neřekla. #pohled #vzpomínky #kouzelnáschránka