Search

Lady D. wrote that she managed to get the grandmother of one medical student moving again, who, according to her, had stopped leaving the apartment and had difficulties walking between rooms. She stated that after a long effort, the grandmother had managed to go shopping and tackle a small hill the day before. This brought the medical student to tears, according to Lady D. https://t.co/0cL1DyrbqM #rozhodnutí #rodina #medicína (translated)

Největší gamechanger chození po horách byly tyhle vivobarefoot pohorky. Chůze v nich je úplně jinej level zážitku, užívala jsem si každej krok. Jenže už po loňský Albánii mi je švec nechtěl opravit a nakonec řekl, tak jo, ale naposled, příště už to nezalepím. Vydržely přesně do dneška, ale ten šílenej závěrečnej nekonečnej sestup po klouzajících padajících šutrech už ne: obě podrážky se odlepily a jen tak tak jsem došla. Tak asi RIP a nezbyde nic jinýho, než začít šetřit na novy😢 #hory #pohorky #turistika

Čekal jsem dnes na električku do Rigy, předchozí spoj mi ujel před nosem. Seděl jsem na lavičce na perónu, telefonoval s chábrem, kousek vedle seděl na lavičce ďáďa a lemtal pivasík. Po chvilce se zvedl, začala klasická opilecká chůze, najednou spadl ke žluté čáře a vypadalo to, že se překulí až do kolejiště. Vystartoval jsem své obézní tělo, běžel k němu, pomohl jsem mu na nohy a odvedl ho mimo perón. Ptal se odkud sem, jestli umím polsky a pak jako král - jestli bych mu nedal jednoho juráše. Říkám že nedal, protože to chce na chlast, na což po pravdě odvětil, že je to pravda 😹 #Riga #cestování #život

Jestli jsem si včera myslela, že trasa vede moc kolmo vzhůru, tak ten dnešní výstup na Maja e Trojan byl uphills to hell. Přitom to začalo nenápadně hezkou cestou kolem potoka, pohoda skončila vstupem do bukovýho lesa. NEMÁM ráda bukový lesy forever. Cesta stoupala tak prudce vzhůru a to pitomý listí tak klouzalo, že jsem chvílema lezla po čtyřech. Pokud jsem teda zrovna věděla, kudy. Značky byly naprosto random na stromech, vůbec to nedávalo smysl, a GPS skákala v perimetru 70 metrů na všechny strany. Nakonec jsem metodou pokus omyl nějak tím lesem prošla a doufala, že zbytek bude idyla ozářená sluncem. Jako jo, akorát to skončilo dřív, než jsem si to stačila užít. Na šipky kolmo vzhůru jsem si už zvykla: terén byl navíc relativně přehlednej, ale traverz po kamenech a skále s půl kilometrovou propastí pod nohama na mý bingo kartičce teda nebyl. To nejhorší ale přišlo v sedle: poslední kilometr (no dobře, možná 750m) vedl po hřebeni úzkým jak kladina a ta propast tak byla z obou stran. Mít jen o něco větší závrať, už tohle nepíšu. Really jsem uvažovala o tom, že ten konec vzdám; o jeden vrchol víc nebo míň už v mým věku nehraje roli a ta zpáteční letenka by zbytečně propadla, ale nakonec jsem usoudila, ze když budu velmi opatrně klást jednu nohu za druhou, sem tam se přidržím rukou a hlavně! nebudu koukat dolů, tak tam dojdu, otázku, jak se vrátím, protože dolu je to vždycky horší, budu řešit, až to nastane. Na pokraji psychickejch sil, protože fyzickejch mám nepochopitelně furt moc, jsem stanula na summitu a na vrcholovou fotku se tentokrát vysrala. Ten člověk, o jehož komentář k tý včerejší vrcholovce jsem stála nejvíc, nic nenapsal, navíc mi čím dál víc dochází, že nikdo není na devětapadesátiletý tělo v podprsence dávno zvědavej, jen je kurva těžký se s tím smířit a zatím mi to moc nejde. Cesta zpět byla překvapivě snadnější a to, že jsem se opět párkrát netrefila na správnou značku, nevadilo: sice to bylo o dost delší, ale to údolí za to stálo. Ve tři, po sedmi hodinách chůze, jsem byla zpátky a čekalo mě dilema, jestli jít další 4,5 hodiny přes kopec, nebo zkusit stopovat, začalo se totiž dost dramaticky mračit a hřmělo. Řekla jsem si, že když mi do 20 minut nic nezastaví, půjdu. Do 20 minut nic nezastavilo: ono teda hlavně za tu dobu nic nejelo. Fakt se mi nechtělo riskovat slejvák v horách, no, zkrátím to. Nakonec zastavilo asi osmý auto, manželé z Monte Negra, kousek je totiž hranice, vysadili mě tři kiláky od ubytka a fakt brutálně chcát začalo až posledních 500 metrů, což už mi bylo jedno. Cestou mi došlo, proč je mi tu tak dobře: nikdo mě nehodnotí, s nikým se nesrovnávám, nikdo mi nedává najevo, že nejsem dost dobrá, nemám strach, že někoho něčím seru, že něco nezvládnu a že jsem stará a k ničemu. Můžu si dělat, co chci a nesedím na zadku u compu, ale koukám na hory & nebe & louky & ovce, nejsem vůbec unavená a konečně jsem se zas dnes mohla celou dobu zhluboka nadechnout. #turistika #hory #příroda

Dnes jsem se rozhodla vylézt na horu Maja e Marulës 2140 mnm. V itineráři byla tahle trasa jako rezerva s tím, že autor ji nemá projitou, ale prej by měla bejt easy. Jako easy byla, pokud teda považujete za easy výstup prakticky kolmo vzhůru a máte morál na to prakticky kolmo dolů i sestoupit. Podle Albánců je totiž zřejmě chůze po horách šikmo vzhůru sem tam vrstevnice pro děcka: správnej horal jde přímo na vrchol. O albánským značení jsem už psala, takže nikoho nepřekvapí, že hned na začátku jsem netrefila vstup do bukovýho lesa, zvolila jsem poměrně širokou schůdnou cestu, nasadila tempo a až po deseti minutách mě napadlo, že jsem dlouho neviděla značku. Aby taky jo: byla o tři vrstevnice vejš, směr naštěstí odpovídal. No prob, řekla jsem si, prostě to při nejbližší vhodný příležitosti vezmu kolmo nahoru, vracet se fakt nebudu. Nejbližší možná příležitost byla hned za zatáčkou, vyschlej potok připomínající malej vodopád plnej kamení a popadanejch stromů, vyhodnotila jsem to jako nejrozumnější cestu a skutečně: po 15minutovým horolezeckým výstupu jsem narazila na trasu se značkou. Byl to tak satisfied adrenalinovej zážitek, že jsem dokonce zapomněla na to, že se nemůžu pořádně dodechnout. A napadlo mě, jestli vůbec znám někoho, kdo by byl ochotnej takhle lízt v pekelným vedru po horách a kdo by netrval na návratu k poslední značce. Ale jo, vím o někom, dal by to s prstem v nose a asi bych mu ani se svým tempem nestačila, navíc je to jedinej člověk, se kterým bych sem jet chtěla, mrzutý akorát je, že on ne. Smutnej to příběh. Long story short: po pětihodinovým výstupu, kde mě v závěru zachránila voda tekoucí z rezavý trubky a pohled na pasoucí se koně, jsem stanula na vrcholu a samotným štěstím jsem si sundala triko a vyfotila se jen v podprsence. Nebrečte, můžete si za to sami. Sedět ve dvou kilometrech nad mořem a bejt jedinej člověk široko daleko je naprosto koncentrovaný štěstí a neznám nic lepšího, snad jedině zmrzlina Häagen-Dazs slanej karamel, ale tu si nekupuju, tak to nemůžu úplně objektivně posoudit. #hory #adrenalin #turistika

Dnes jsem měla v itineráři přechod přes Maja e Grebenit do Lëpusche, stoupání 864 vejškovejch metrů, klesání 540, 11 km, cca 4 hodiny. Extrémně snadná trasa, na který absolutně nejde zabloudit a NECHCI o to mluvit, ostatně ten kilák a půl navíc byla marginálie. Zpátky jsem měla dostopovat, ale byla jsem v cíli v poledne, unavená jsem nebyla, tak jsem to vzala i zpátky stejnou cestou: jednak si většinou nepamatuju celou trasu, kudy jdu, protože mám občas v hlavě příběhy, a hlavně v opačným směru to vždycky vypadá jinak. A navíc jedno z mejch guilty pleasure je chůze do kopce. Za celejch 7 hodin chůze jsem nepotkala jedinýho člověka: jen jednu krávu a prase rochnící se v bahně. Miluju bejt sama uprostřed hor: v sedle jsem si sedla (co taky jinýho v sedle žejo), využila toho, že tady nemám skoro tinnitus, a meditovala. A v jednu chvíli jsem v tý rozlehlosti a klidu hor ucejtila tak velkou lásku k týhle planetě, že mi začaly týct slzy. Jsem v horách ráda sama a navíc málokdo zvládá můj styl chůze start-cíl bez pauz na jídlo, ale občas mi bejvá trochu líto, že tu nádheru nemám s kým sdílet, a jasně: píšu o tom a dávám fotky; i tak je ten zážitek nepřenositelnej. Ne, není to úplně zalitý sluncem i přes jasnou oblohu a vedro, pořád mě trápí ty divný zdravotní věci a bojím se: ale jestli mám umřít, tak jsou hory to nejlepší místo ever. #hory #příroda #turistika

Článek popisuje, jak se ženy z Ceuty organizují do skupin pro společné procházky z důvodu rostoucího pocitu nejistoty a strachu z násilí, přičemž iniciativu vede Ana Villegas, která kromě chůze také nabízí kurzy sebeobrany pro zvládání rizikových situací. #SeguridadFemenina #Ceuta #DefensaPersonal

Španělský tým na Evropských atletických závodech v Birminghamu dosáhl historického úspěchu, kdy Maria Pérez a Paul McGrath získali zlaté medaile v závodech na 20 km chůze, zatímco Miguel Ángel López a Raquel González přidali stříbro a bronz v maratónské chůzi, čímž posílili pozici španělské atletiky na mezinárodní scéně. #Atletismo #Europeos2026 #MarchaAtlética

Když @AndrejBabis na včerejší tiskový konferenci s vážnou tváří prohlašoval, jak skvěle zná ceny potravin a že do čestlickýho Albertu (kterýmu samozřejmě stále říká Hypernova) chodí zásadně pěšky a od domu to má přesně 150 metrů, málem mi zaskočilo kafe. Průhonice totiž znám jako svý boty, takže mi hned bylo jasný, která bije. Zapnula jsem https://t.co/MzfWy6pwvt od prohnilýho @seznam_cz a tomuhle babišovskýmu sci-fi se musím vyloženě vysmát. Podle https://t.co/MzfWy6pwvt je to od jeho vily po chodníku 850 metrů (12 minut chůze). Po těch jeho slavných 150 metrech stojíte teprve uprostřed rezidenční čtvrti, kde si tak maximálně můžete prohlídnout cizí plot. 🤷‍♀️ I kdybych to vzala vzdušnou čarou jako Rambo přes ploty sousedů a pole, pořád je to 450 metrů. Pan předseda má buď krok jako dinosaurus nebo mu pod Průhonicemi vede tajný podzemní tunel až k pokladnám. 😂 A co na moje měření řekne šéf holdingu? Ten zkorumpovaný Seznam v noci schválně překreslil mapu a odsunul mi ten Albert dál, aby mě poškodil, je to účelovka a kampaň! 😭 Chlap, co chce řídit stát, si plete 150 metrů s necelým kilometrem. Buď má Agrofert funkční teleport nebo pan premiér prostě zase úplně totálně propadl z matematiky. Vyberte si… 🙈 #Babiš #Politika #Průhonice

Iran kontynuuje falę ataków na cele kurdyjskich milicji po tym, jak wywiad ujawnił plany przeszkolenia, wyposażenia i wsparcia finansowego sił kurdyjskich przez USA Celem było otwarcie frontu w Chuzestanie w nadchodzących dniach, zsynchronizowanego z powstaniami kurdyjskimi w #Iran #Kurdistan #USA #IR #US

Podle studie provedené Albert Einstein College of Medicine rychlé chůze u seniorů nad 80 let souvisí s nižším rizikem kognitivních poruch a pomalejším stárnutím mozku, přičemž „Super Movers“ vykazovali o 50 % nižší pravděpodobnost rozvoje demence než jejich pomalejší vrstevníci. #SuperMovers #Gehirngesundheit #KognitiveFitness

Odborníci na zdravé stárnutí doporučují čtyři jednoduché kroky k zlepšení fyzické kondice, mezi které patří pravidelná chůze, s cílem motivovat i nováčky ve fitness, přičemž důraz je kladen na postupné zvyšování aktivity a hodnotu pohybu pro zdraví a psychickou pohodu. #физическиеупражнения #здоровье #привычки

článek zdůrazňuje, že varices postihují téměř polovinu španělské populace, zejména ženy, a v létě se jejich příznaky mohou zhoršovat vlivem tepla a sedavého způsobu života, avšak existují jednoduché preventivní opatření, jako je chůze a nošení kompresních punčoch, které mohou pomoci zlepšit oběh a zmírnit symptomy. #Varices #Salud #Verano

Zpráva upozorňuje, že minisukně neohrožuje ženy víc než nejistá chůze, protože mnozí násilníci vybírají své oběti na základě jejich neverbálních signálů, jako je postoj a způsob chůze, a zdůrazňuje důležitost sebevědomého vystupování a asertivního vymezování se v případě obtěžování. #sebeobrana #zranitelnost #bezpečnost

Slogan 10 000 kroků denně, původně marketingový nástroj z roku 1965, se ukázal jako nepodložený vědeckými daty, které naznačují, že optimální počet kroků pro zlepšení zdraví leží mezi 6 000 a 10 000, v závislosti na věkových kategoriích, a to bez ohledu na intenzitu chůze. #Zdraví #Chůze #Fitness

Děkuji panu poslanci Nacherovi za tento test. V praxi si potvrdil, co víme už řadu let. Na trasách do 2 km jsou chůze a MHD nejrychlejšími módy dopravy. Přesto ale z dat víme, že 21 % cest realizovaných autem jsou kratší než 2 kilometry. Investice do MHD směřují mimo jiné k tomu, abychom nalákali cestující právě do veřejné dopravy na těchto krátkých cestách po centru. Pošetří si nervy a ušetří čas 💪🏼 #Doprava #MHD #VeřejnáDoprava