Search

The trial of Lindsay Clancy, a nurse accused of strangling her three children and facing the possibility of life imprisonment, is on the verge of being nullified after five days of deliberations without a clear verdict, amid a debate about her mental health and the nature of the crimes committed. (translated)

The privacy guarantor fines Corona for the Roul Bova case, but "Despite the seriousness of the violation and the particularly sensitive nature of the data disclosed, the Guarantor imposed an administrative fine of 4,950 euros on Corona, as no taxable income was found." (translated)

Sánchez insiste en atacar al Poder Judicial, en un evidente intento de erosionar la separación de poderes y, con ella, uno de los pilares fundamentales de la democracia. La sentencia del Tribunal Supremo se dictó en junio. Desde entonces, el Gobierno ha tenido tiempo más que suficiente para establecer los elementos de contención necesarios en el mar y evitar una entrada masiva de inmigrantes. Pero es que no ha dispuesto solo de un mes: esta resolución ratifica otras dos sentencias dictadas en 2024 y 2025. En otras palabras, el Ejecutivo ha tenido dos años para actuar. Y, sin embargo, la respuesta vuelve a ser atacar a quienes limitan su poder: al Poder Judicial, al CNI y a la Casa Real, tres instituciones que, por su propia naturaleza, no pueden responder ni defenderse en el terreno político. Tres contrapesos esenciales para garantizar el control del Gobierno. La pregunta, por tanto, es inevitable: ¿tenemos claro cuál es el objetivo? Porque cuando un Gobierno dirige sus ataques contra los pilares básicos del Estado de derecho y contra las instituciones que actúan como contrapeso a su poder, resulta legítimo preguntarse si lo que pretende es debilitarlos para perpetuarse en el poder. #Democracia #SeparaciónDePoderes #EstadoDeDerecho

Rodačka z Vodičkovy ulice, která přiměla Nobela platit za mír Kdo donutil „krále dynamitu“ Alfreda Nobela, aby ze svého pohádkového jmění financoval světový mír? A proč jméno rodačky z pražské Vodičkovy ulice, jež byla ve své době nejslavnější ženou planety, takřka vymazaly české učebnice dějepisu? Příběh Berty Kinské – ve světě proslulé pod jménem Bertha von Suttnerová – nezapadá do jednoduchých šablon. Není klasickou obětí takzvaného Matildina efektu, kdy by si její zásluhy přivlastnil manžel. Stala se první ženou, která získala Nobelovu cenu za mír, první ženou v historii řečnící na římském Kapitolu a autorkou nejoslnivějšího protiválečného bestselleru 19. století. Přesto v Česku, kde prožila dětství a získala základní vzdělání, zůstává téměř neznámou postavou. Už předloni jsem se o ní krátce zmínil, její životní osudy jsou však podstatně bohatší a myšlenkový odkaz je pro dnešní dobu mimořádně naléhavý (a většina z vás mě tehdy ještě nesledovala). Právě proto si zaslouží přední místo v mém seriálu o zapomenutých osobnostech. Pohrobek z Vodičkovy ulice a pád na společenské dno Dne 9. června 1843 se na rohu pražské Vodičkovy ulice a ulice V Jámě (v domě č. p. 697) narodila Berta Sophia Felicita hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova. Narodila se jako pohrobek – její otec, pětasedmdesátiletý polní podmaršál František Josef Kinský, zemřel ještě před jejím příchodem na svět. Matka Žofie Vilemína pocházela z rodu Körnerů (byla dcerou hejtmana jízdy), tedy z podstatně nižší šlechty, a navíc propadla těžké závislosti na hazardních hrách. Pro konzervativní aristokratickou rodinu Kinských byl tento sňatek těžko přijatelný. Po obrovských finančních ztrátách v kasinech a zpřetrhání vazeb se šlechtickým příbuzenstvem se matka s dcerou ocitly na okraji společnosti. Berta sice část dětství prožila v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, po vyčerpání peněz však obě musely odejít do Brna k dívčinu poručníkovi, otcovu příteli Ernstu Egonu Fürstenbergovi. V tamní bohaté knihovně se naplno projevil Bertin výjimečný intelekt: se zájmem studovala filozofii i historii a díky jazykovému nadání záhy brilantně ovládala pět řečí – češtinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu a italštinu. Zakázaná láska a osudový inzerát Alfreda Nobela Když rodinné jmění v roce 1873 kvůli matčině hráčské vášni definitivně vzalo za své, musela se třicetiletá hraběnka postavit na vlastní nohy. Přijala místo guvernantky ve Vídni v rodině velkoprůmyslníka Karla von Suttnera, kde jeho čtyři dcery vyučovala hudbě a jazykům. Zde se však přihodilo to, s čím nikdo nepočítal: Berta se vášnivě zamilovala do nejmladšího syna rodiny, barona Artura Gundaccara von Suttnera, který byl o sedm let mladší. Matka rodu byla vztahem nemajetné guvernantky se svým synem zděšena. Aby milence rozdělila, dala Bertě výpověď, současně jí však nabídla východisko z nouze. Ukázala jí novinový inzerát: zámožný, postarší švédský gentleman žijící v Paříži hledal zralou a jazykově vybavenou sekretářku a hospodyni. Tím mužem nebyl nikdo jiný než vynálezce dynamitu Alfred Nobel. Berta nabídku přijala a roku 1876 odcestovala do Francie. Mezi osamělým, melancholickým vynálezcem a bystrou, vzdělanou Češkou okamžitě přeskočila jiskra hlubokého porozumění. Nobel byl okouzlen. Jenže jejich pracovní poměr trval pouhé dva týdny. Švédský král si Nobela nečekaně povolal do vlasti a Bertu v Paříži mezitím zasypával zamilovaný Artur dopisy, v nichž ji na kolenou prosil o návrat. Berta poslechla hlas srdce, opustila Paříž a vrátila se do Vídně. Krátký pařížský pobyt nicméně položil základ celoživotního přátelství a korespondence, jež nakonec změnila světové dějiny. Exil na Kavkaze a krvavý křest ohněm Dne 12. června 1876 se Berta a Artur tajně vzali. Reakce rodiny Suttnerových byla nekompromisní: Artura vydědili a novomanželé zůstali zcela bez prostředků. Uprchli proto do Gruzie na pozvání Bertiny přítelkyně, kněžny Kateřiny Dadiani z Mingrelie. Na Kavkaze strávili v drsných podmínkách devět let. Živili se výukou jazyků, psaním článků pro vídeňské a berlínské listy pod pseudonymy (B. Oulot, Jemand) a překládáním gruzínské literatury – společně přeložili například národní epos Muž v tygří kůži. Zlomový okamžik jejího života přišel s rusko-tureckou válkou v roce 1877. Berta i Artur dobrovolně pomáhali ve vojenských lazaretech. Dívka z pražského paláce poprvé spatřila tvář války bez romantizujícího nánosu: amputace bez anestezie, hnijící rány, infekce a tisíce zmařených mladých životů položených za politické ambice mocnářů. Tento otřes z ní vychoval nesmiřitelnou pacifistku. Bestseller Odzbrojte! a morální apel na tvůrce dynamitu Po návratu do Rakouska a usmíření s rodinou roku 1885 se manželé usadili na dolnorakouském zámku Harmannsdorf. Berta své válečné trauma přetavila do literatury. V roce 1889 vydala stěžejní román Die Waffen nieder! (Odzbrojte! / Složte zbraně!). Kniha, v níž naturalisticky vylíčila utrpení vojáků i civilistů po bitvě u Hradce Králové z roku 1866, zapůsobila jako společenská rozbuška. Dílo bylo záhy přeloženo do 16 jazyků (do češtiny jej na podnět Vojty Náprstka převedla Vlasta Pittnerová již roku 1896). Dobová kritika význam románu srovnávala se společenským dopadem Chaloupky strýčka Toma. Sám Alfred Nobel jí v nadšeném listu z Paříže napsal: „Milá baronko, přítelkyně! Dočetl jsem právě Vaše mistrovské dílo… Překlad Vaší vynikající knihy by neměl chybět v žádné z existujících řečí, aby mohla být všude čtena a diskutována.“ Berta vytrvale využívala svůj morální kredit a v dopisech Nobela neúnavně konfrontovala s odpovědností za ničivé důsledky jeho vynálezů. Tento intelektuální apel vyvrcholil v dopise ze 7. ledna 1893, kdy Nobel poprvé naznačil záměr odkázat své jmění fondu, jenž bude odměňovat vědecké průlomy a současně vyzdvihne osobnost, která se nejvíce zaslouží o světový mír a bratrství mezi národy. „Právo místo moci“: Proč nebyla naivní pacifistkou Veřejnost si pacifismus nezřídka plete s naivitou či pasivní odevzdaností. Bertha von Suttnerová však nebyla hlasatelkou náboženského, absolutního nenásilí po vzoru Lva Nikolajeviče Tolstého. Byla čelnou představitelkou institucionálního neboli právního pacifismu. Její filozofie nestála na myšlence nechat se bezbranně masakrovat, nýbrž na principu Recht statt Macht (Právo místo moci) – tedy na nahrazení barbarského práva silnějšího funkční mezinárodní spravedlností. Když jí Tolstoj po přečtení románu psal a prosazoval ryze křesťanské odmítnutí zbraní na úrovni jednotlivce (neodporovat zlu násilím za žádných okolností), Suttnerová to odmítla jako neuskutečnitelnou utopii. Byla přesvědčena, že mír nelze vybudovat tím, že se slušní lidé dobrovolně vzdají obrany. Ve svých textech dokonce otevřeně formulovala myšlenku „mezinárodní policie“ – kolektivní ozbrojené síly, jež by zasáhla proti státu, který hrubě poruší mezinárodní právo a vojensky napadne sousední zemi. Ve svých pracích (například Strojový věk nebo Z dílny pacifismu) současně varovala před pastí takzvané „obranné války“. Připomínala, že prakticky každý agresor v dějinách označoval vlastní agresi za pouhou preventivní sebeobranu. Trvala proto na tom, že o viníkovi a oběti nesmějí rozhodovat štáby válčících stran, nýbrž nezávislý mezinárodní arbitrážní tribunál. Pokud bychom její optikou nahlíželi na současnou agresi proti Ukrajině, Bertha von Suttnerová by rozhodně nevolala po kapitulaci napadeného. Mír bez spravedlnosti pro ni nebyl mírem, ale pouhým diktátem síly. Ruskou federaci by bez váhání označila za barbarského agresora, ostře by kritizovala mezinárodní instituce za váhavost při vymáhání práva a apelovala by na globální společenství, aby vyvinulo takový právní, ekonomický a bezpečnostní tlak, který okupanty donutí ustoupit a nahradit veškeré válečné škody. Globální ikona s českými vazbami Suttnerová nezůstala jen u teoretických úvah. Založila Rakouskou mírovou společnost, vystupovala proti vlně dobového antisemitismu a v roce 1891 jako vůbec první žena promluvila na mezinárodním mírovém kongresu na římském Kapitolu. Její neúnavná diplomatická práce přispěla k založení Stálého rozhodčího soudu v Haagu (1899). V roce 1904 absolvovala triumfální přednáškové turné po Spojených státech, kde vystupovala až třikrát denně a v Bílém domě ji k soukromému rozhovoru přijal prezident Theodore Roosevelt. Čilé kontakty udržovala i s českým prostředím. Za svého spojence považovala Tomáše Garrigua Masaryka, setkávala se s básníky Jaroslavem Vrchlickým či Svatoplukem Čechem a v roce 1895 přednášela v pražském Tiskovém klubu Concordia, kde se snažila mírovou myšlenkou otupit vyhrocený česko-německý nacionální spor. Vyvrcholení jejího úsilí přišlo v roce 1905, kdy se stala historicky první ženskou laureátkou Nobelovy ceny za mír. Ocenění, která by bez ní vůbec nevzniklo. Mrazivá tečka a české zapomnění Bertha von Suttnerová podlehla rakovině žaludku 21. června 1914 ve Vídni ve věku jednasedmdesáti let. Její odchod provázelo mrazivé symbolické načasování: zemřela přesně pět týdnů před vypuknutím první světové války – globálního krveprolití, před nímž po celý dospělý život marně varovala. Proč o této výjimečné osobnosti v Česku téměř nikdo neví? Stala se obětí nacionálního a ideologického filtru. Pro meziválečné Československo byla příliš německá a málo lidová. Pro následný komunistický režim byl zase její šlechtický původ a striktně právní pojetí pacifismu zcela nepoužitelné – nepasovala do schémat o třídním boji a budovatelském hrdinství. Zatímco v Rakousku zdobí její portrét dvoueurovou minci (a v minulosti tisícišilinkovou bankovku) a ve Skandinávii o ní vycházejí zástupy knih, v České republice ji připomíná pouze nenápadná pamětní deska v průjezdu paláce Kinských na Staroměstském náměstí a jedna zapadlá ulička v pražských Vokovicích. Její životní příběh názorně ukazuje, jak snadno dokáže nacionální a politická selekce vytěsnit z paměti osobnost, která svými vizemi předběhla dobu o celé století. Neučíme se v dějepise až příliš o vůdcích a vojevůdcích, kteří války rozpoutávali a vedli, a nezapomínáme na ty, kdo se jim ze všech sil snažili zabránit? Napište mi, co si myslíte a co říkáte na její postoje. A neměli bychom si ji v Čechách mnohem více připomínat? Toto je 3. díl mého seriálu o zapomenutých vědkyních, píšu jej proto, aby mé dcery a další dívky měly pozitivní vzory. Jestli vás tyto příběhy zajímají a myslíte, že by je měli znát i ostatní, nezapomeňte dát sledovat @tkapler a pomozte je sdílet a šířit. Díky moc. #BerthaVonSuttner #NobelovaCenaZaMír #Historie

A ideia era barrar o fim da escala 6x1 e, de quebra, abrir espaço para o impeachment do Moraes. Conseguiram levantar a suspeição sobre Mendonça e ainda aceleraram a votação do fim da escala 6x1. Realmente, todos os planos deles dão errado. É impressionante. Chega num ponto em que fica difícil chamar de estratégia, parece mais um talento natural para transformar qualquer movimento em tiro no próprio pé. #politica #impeachment #estrategia

Niedawno przetoczyła się dyskusja o wpływie farm wiatrowych na pogodę/klimat/opady. To, że turbiny wiatrowe powodują wzrost temperatury przy powierzchni (a przez to zmianę parowania z gleby czy wody), to nie żadna teoria spiskowa, ale mierzalny i obserwowany fakt opisany między innymi w prestiżowym czasopiśmie Joule (Miller & Keith, 2018). Badania te pokazują, że pokrycie zapotrzebowania USA na prąd wyłącznie wiatrem podniosłoby średnią temperaturę kontynentu o 0,24°C, a w rejonie samych farm wiatrowych aż o 0,54°C. Ten efekt ocieplenia został udokumentowany pomiarowo na obszarze 28 działających farm wiatrowych w USA. Czy to dużo, czy mało? Dla porównania: od początku ery przemysłowej stężenie CO2 wzrosło z ok. 280 ppm do 420 ppm. W wartościach bezwzględnych oznacza to wzrost o znikome 0,014% w całej objętości atmosfery. Mimo to tej malutkiej, w skali całej atmosfery zmianie, przypisuje się katastrofalny wpływ na globalny klimat. Skoro tak minimalna zmiana w składzie powietrza ma rzekomo wywoływać rewolucję klimatyczną, to podobnie znacznego efektu można się spodziewać na skutek bezpośrednich zmian w atmosferze, jakie spowodują ogromne ilości wiatraków. Podnoszenie temperatury na dużych obszarach, masowe odbieranie energii kinetycznej wiatru i zaburzanie naturalnych przepływów mas powietrza na ogromną skalę może nieść za sobą poważne konsekwencje. Dlatego uzasadnione jest, aby dogłębnie zbadać tę hipotezę , żebyśmy pod hasłem ratowania planety po nie wpadli z deszczu pod rynnę. Podsumowując, to zagadnienie wymaga pilnych, merytorycznych i niezależnych badań, zanim bezkrytycznie przebudujemy cały system energetyczny w oparciu o technologię, której pełnych konsekwencji dla wzorców pogodowych i klimatu jeszcze w pełni nie znamy. Zachęcam fizyków atmosfery do wytężonej pracy;). #energia #klimat #badania

¿Las ciudades son para el negocio de los monopolios del transporte y la especulación inmobiliaria o las ciudades son para los.seres humanos sus niños y niñas y la naturaleza? La ciudad humana o la ciudad máquina contaminada que hace ricos a unos pocos y condena la calidad de vida de la gente y deja al ser humano y a la naturaleza sin agua. La.ciudad del conocimiento o la ciudad embrutecida. #Ciudades #Transporte #CalidadDeVida

Os 3 porta-vozes do sistema (a colunista social, a leitora de WhatsApp e o neopetralha) estão empenhados em desqualificar a relatoria de André Mendonça nos casos Master e INSS, como fizeram na última década com todos que destravaram investigações capazes de comprometer seus aliados e fontes de narrativas. Dessa vez, no entanto, a maioria da imprensa não parece disposta a naturalizar a anulação de provas. #Imprensa #Justiça #Política

Met dank aan Jaap Boom voor het plaatsen. Het artikel zit achter een betaalmuur. Hij heeft een samenvatting er van gemaakt. Lees en huiver hoe de boeren worden bedonderd om ze weg te krijgen! 👇👇👇 De weilanden van Boer Gert uit Gouderak in de Krimpenerwaard zijn onteigend. Boer Gert stootte teveel stikstof uit, te dicht op een Natura 2000 gebied. De provincie had zijn weilanden nodig voor “aanleg nieuwe natuur” Dus ging het melkveebedrijf van Boer Gert uit Gouderak, met zo’n honderd koeien, ter ziele. Boer Gert echter, ook niet voor een gat te vangen, las dat verschillende andere boerenbedrijven die rondom Schiphol waren gesloten, hun stikstof quotum aan datzelfde Schiphol hadden verkocht en zo toch nog een zakcentje hadden overgehouden. Dus ging Boer Gert op zoek naar het precieze getal rondom zijn stikstof uitstoot. Omdat Boer Gert dus Boer was en geen detective, vroeg hij Onderzoeksjournalist Angelique Kunst van het Algemeen Dagblad hem hierbij te helpen. Haar zoektocht leidde haar langs: - Diverse kleine organisaties die de uitstoot zeggen te registreren. - Het Aeriusregister, een centraal register waar alle stikstofuitstoot in genoemd wordt. - Ministerie van Landbouw, Visserij ... - Provincie Zuid-Hollands - Gemeente Krimpenerwaard - Omgevingsdienst Haaglanden - Omgevingsdienst Zuid-Holland - Rivm Geen van deze instanties kon ook maar bij benadering aangeven hoeveel stikstof de Melkveehouderij van Boet Gert had uitgestoten. Je vraagt je af hoe de provincie Zuid-Holland dan tot het besluit heeft kunnen komen dat het bedrijf van Boer Gert moest stoppen vanwege een te hoge stikstof uitstoot én hoe de rechtbank in een door Boer Gert aangespannen beroepsprocedure, de provincie gelijk kon geven. Als niemand weet hoeveel stikstof een boerderij uitstoot, hoe kun je dan bepalen dat het te veel is? Navraag bij de Wageningen Universiteit leert dat in het Aeriustegister de emissie helemaal niet wordt geregistreerd maar alleen de depositie. Met andere woorden. Niet wat een boerderij uitstoot maar hoeveel stikstof er in een gebied neerdaalt en die depositie kan dus overal vandaan komen en is dus niet aan het bedrijf van Boer Gert te koppelen. Helaas! Nederland ziet het. Nederland leest het Nederland zegt: “ach” en “wee” en stemt bij de volgende verkiezingen weer massaal PRO, VVD, CDA en D66 #stikstof #boeren #Nederland

Por Que o Seu Salário Encolhe Quando o PIB Cresce Entre o optimismo triunfante do PIB e a asfixia silenciosa de quem trabalha, Portugal descobriu uma nova modalidade olímpica: tributar como no Norte da Europa, produzindo como na periferia. Há uma arte muito particular na retórica financeira do Estado: a capacidade de vestir a contabilidade de uma sobriedade tão técnica que qualquer protesto do contribuinte parece um traço de analfabetismo funcional. Se o PIB cresce dois vírgula qualquer coisa por cento e o desemprego recua para patamares historicamente baixos, o cidadão é delicadamente convidado a juntar-se ao coro de aclamação. Quando os profetas da calculadora nos acenam com a "boa conjuntura", o debate político costuma dar-se por encerrado. Afinal, como ousar contestar a prosperidade quando ela vem chancelada por gráficos em papel cavalinho? O problema é que a realidade tem a péssima mania de não ler as notas de imprensa dos governos. E, quando a folha de cálculo é confrontada com a vida concreta, a aritmética oficial começa a revelar as suas fracturas. A Ilusão do Indicador Agregado: Carga vs. Esforço O grande truque de mágica das últimas décadas residiu em concentrar a atenção pública num único conceito: a carga fiscal. Ouve-se nos corredores do poder, com o ar compenetrado de quem recita um dogma, que a arrecadação de impostos em relação ao PIB em Portugal está "perfeitamente alinhada com a média europeia". E assim se arruma o assunto. O que este sacerdócio do número prefere omitir é uma distinção elementar que qualquer família faz ao fim do mês: uma taxa de 35% cobrada a quem ganha três mil euros não produz a mesma dor que essa mesma taxa aplicada a quem subsiste com mil. Para desarmar esta narrativa, a matemática do quotidiano é mais didáctica do que qualquer tratado de finanças públicas: • O Cidadão A (Dinamarquês): Ganha 4.000 euros por mês. O seu Estado cobra-lhe uma carga fiscal elevadíssima de 40% (1.600 euros). Sobram-lhe 2.400 euros líquidos na conta para viver, consumir e poupar. • O Cidadão B (Português): Ganha 1.000 euros por mês. O Estado cobra-lhe uma carga teoricamente "mais baixa" ou "na média", de 35% (350 euros). Sobram-lhe escassos 650 euros para enfrentar um mercado de habitação, energia e cabaz alimentar com preços globalizados. Matematicamente, a "carga fiscal" do dinamarquês é superior. Na prática, o esforço fiscal do português é infinitamente mais doloroso. É exactamente por isso que a carga fiscal é um indicador cego: olha para a fatia que o Estado tira, mas recusa-se a olhar para o tamanho do bolo que sobra no prato do contribuinte. A Teimosia dos Dados Oficiais: A Lição da "Passadeira Rolante" Não é a primeira vez que os modelos matemáticos e a tecnocracia falham ao analisar o país. Lembremo-nos de quando o homem que previu a falência iminente da Segurança Social errou a sua projecção por mais de 9 mil milhões de euros, precisamente porque os modelos teóricos ignoraram as dinâmicas reais do mercado de trabalho e da economia concreta. Com a fiscalidade acontece exactamente o mesmo. E aqui não há espaço para manobras de distracção: os números que confirmam o nosso empobrecimento relativo vêm directamente das séries do INE e do Eurostat. É a própria estatística oficial que desfaz o mito da equidade fiscal. Em 1999, os dados do INE registavam uma carga fiscal de 30,8% do PIB, com um nível de vida correspondente a cerca de 85% da média europeia. O nosso esforço fiscal — a métrica real que cruza a tributação com a riqueza per capita — situava-se em 89,5% da média comunitária. Estávamos confortavelmente abaixo do padrão de sacrifício europeu. Para perceber o que aconteceu desde então, a analogia da mensalidade do ginásio traduz esta perda de terreno: em 1999, pagávamos uma "mensalidade" equivalente a 30 € tendo um salário relativo de 850 € — o esforço era razoável. Hoje, a "mensalidade" subiu para 35 €, mas o nosso rendimento relativo recuou para 770 €. Embora o aumento da taxa pareça contido no papel, a nossa capacidade para a suportar encolheu. Esta é a história da "passadeira rolante": imagine dois atletas no ginásio. O atleta europeu mantém uma corrida ritmada enquanto a sua passadeira avança a boa velocidade; o atleta português corre com cada vez mais inclinação na máquina (mais impostos), mas a sua passadeira está a andar para trás. Ao fim do treino, o português está exausto do enorme esforço exigido, mas ficou substancialmente mais longe da linha de chegada do que quando começou. As séries oficiais confirmam este recuo: a arrecadação subiu para mais de 35% do PIB, enquanto o nosso nível de vida relativo caiu de 85% para 77% da média da UE. O resultado é que o esforço fiscal português saltou de 89,5% para uns impressionantes 115,3% da média europeia — significando que o sacrifício exigido ao contribuinte português está hoje 15,3% acima da média comunitária. Somos o sexto país da União Europeia onde o Estado exige maior sacrifício a quem menos rendimento gera. Tributamos como na Suécia, mas remuneramos como no limiar da coesão. O Mito do Crescimento Infinito Sem Produtividade A narrativa dominante confortou-se durante anos com um modelo económico assente no aumento quantitativo: mais turistas a entrar, mais fundos europeus a injectar, mais postos de trabalho de baixo valor acrescentado a criar. Mas o modelo chegou ao fim do seu fôlego natural. Com a taxa de desemprego nos 5,7% e uma demografia que envelhece a um ritmo inexorável, continuar a esperar que o PIB cresça apenas porque há "mais pessoas a trabalhar" é uma forma de voluntarismo ingénuo. A teimosia dos factos contados pelas métricas do INE obriga a fazer a pergunta que a tecnocracia prefere diferir: quanto conseguirá a economia portuguesa produzir quando o efeito anestésico do turismo e das subvenções comunitárias se desvanecer? Sem um investimento produtivo sério — que, aliás, as últimas estimativas mostram voltar a cair em termos em cadeia —, a promessa de convergência com a Europa rica transforma-se numa miragem. A produtividade não é um detalhe académico; é a única máquina capaz de transformar trabalho em salários reais. Se o capital por trabalhador não aumenta, se a gestão não ganha dimensão e se a inovação permanece confinada a relatórios de propaganda, a resposta do sistema para financiar o Estado Social continuará a ser a mais fácil e a mais cobarde: espremer ainda mais a esponja do rendimento das famílias. A Revolução que Não Pode Esperar Pelo Amanhã Entramos agora num ciclo em que a Inteligência Artificial e a automação de processos prometem redefinir o próprio conceito de trabalho no horizonte de uma década. Perante esta viragem histórica, a discussão pública em Portugal arrasta-se na espuma dos dias. Enquanto a tecnologia oferece a possibilidade real de desassociar a criação de riqueza da mera soma de braços disponíveis — multiplicando a eficiência e criando o verdadeiro choque de produtividade de que o país necessita —, o debate político insiste em discutir o acessório. Aumentar o rendimento per capita não é apenas uma meta estatística; é a única forma de tornar a tributação suportável. Se a economia gerar valor real, a mesma taxa de imposto pesará substancialmente menos nos ombros de quem produz. Se, pelo contrário, continuarmos a adiar as reformas estruturais, a modernização do tecido empresarial e a aposta decidida na tecnologia, o esforço fiscal continuará a subir, mascarado por aparentes triunfos conjunturais. A política não é um mero exercício de contabilidade, nem o país é uma folha de Excel desenhada para equilibrar saldos à custa do esgotamento dos seus cidadãos. Não basta perguntar quanto o Estado arrecada. É imperativo perguntar quanta vida sobra aos portugueses depois de pagarem a factura da sua própria modéstia económica. #EconomiaPortuguesa #Fiscalidade #EsforçoFiscal #CargaFiscal #PIB #Salários #Produtividade #CustoDeVida #RendimentoPerCapita #Empobrecimento #ClasseMédia #Habitação #Inflação #INE #Eurostat #DadosEconómicos #Portugal #PolíticaEconómica #EstadoSocial #ConvergênciaEuropeia #InteligênciaArtificial #Automação #FuturoDoTrabalho #Inovação #PortugalReal #VidaCara #SalárioCurto #EsforçoRecord

Ya que Abdel Abqar ha decidido faltarme al respeto públicamente, creo que tengo el derecho y la humildad suficiente para responder y dejar varias cosas claras. En primer lugar, entiendo que Abqar pueda estar dolido. Su rendimiento desde que llegó está muy lejos de ser el que todos (él incluido) esperábamos, no ha conseguido asentarse en el once ni tener continuidad y que se sepa que ha rechazado una oferta que venía muy bien al club no deja de ser más leña para un fuego totalmente descontrolado. Entiendo que su reacción natural es la fácil, la defensa. Llamar mentiroso a una persona que se gana la vida informando a la gente es la forma más sencilla de intentar desprestigiar a alguien que, siempre con respeto, ha dejado claro que no es de su agrado futbolístico, de ahí ese enfado. Sobre la noticia que desmiente, no sólo no me echo atrás, sino que reafirmo que rechazó una oferta del Venezia, equipo de la Serie A (5M€ con bonus incluidos), que le rebajaba el salario y que ayudaba para que el Getafe pudiese oficializar las dos llegadas que tenía cerradas; un centrocampista y un extremo. También entiendo que pueda rechazar la oferta. Todos somos trabajadores, sabemos lo que cuesta ganar el dinero y está en su derecho de querer cobrar hasta el último céntimo de un contrato que tiene firmado, pero que no le dé vergüenza que se sepa y que no intente lavar su imagen echando mierda al de enfrente. Cualquiera que me conozca o me siga sabe perfectamente lo que significa para mí el Getafe y que jamás me he metido en una polémica ni con un futbolista, ni con el club, pero creo que una falta de respeto así necesitaba una respuesta y esta es la mía. Espero que esto sirva para dejar claro lo que pienso, lo que ha ocurrido y que si Abqar desea comentar algo, no tendré ningún problema en volver a responder. Pero las faltas de respeto, no las pienso tolerar. #Getafe #Fútbol #Respeto